Věděl jsem, že 23. výročí listopadových událostí bude probíhat v úplně jiném duchu, než tomu bylo doposud. Není divu, komunisté, které události započaté studentskou demonstrací před 23 lety vyhodily z politických sedel, se začínají postupně vracet - zatím na krajské úrovni, ale tím to zdaleka nemusí skončit, roste jim sebevědomí a čím dál víc lidí se domnívá, že je to tak správně a není to nic špatného. I v téhle atmosféře jsem ale chtěl vidět, jak bude probíhat sváteční den v pražských ulicích, a kdo všechno projeví touhu si dávnou revoluci a zbytky jejího étosu přivlastnit. Proto jsem se rozhodl projít se jako o tomto datu tradičně po listopadové Praze a až mě přestane bavit společenský povyk, prchnu někam do klidných malostranských uliček či k Vltavě.
Můj program začal v časném odpoledni demonstrací proti současné vládě. Přišel jsem se podívat z pouhé zvědavosti a s touhou pořídit pár dokumentačních fotografií. Nikdy ale nevydržím populistické a negativistické žvásty odborářů a různých levicových aktivistů dlouho. Brzy začnu polohlasem odmlouvat plamenně hovořícím řečníkům a tím se začnu vystavovat riziku, že budu rozeznán jako názorový oponent a bude mi naznačeno, že mezi skutečným českým lidem nejsem vítán.
Výzdoba, kterou si demonstranti na Václavák přivezli, byla sice improvizovaná, ale místy docela honosná. Tohle sousoší na přívěsu vypadá přibližně tak, jak si vždycky socialisté a komunisté představovali hnusné příživníky z Wall Streetu tyjící z nebohého pracujícího lidu. Na Václavském náměstí ale dnes demonstrují zároveň dvě skupiny, které se vzájemně překřikují. Souboj mikrofonů. Řečníci se jeden přes druhého snaží vykřičet do světa co nejhlasitěji paradoxní pravdu, že lidé ve svém odporu proti špatnostem neumějí být jednotní.
Pokud možno rychle jsem udělal pár fotografií. Přiznávám se, že tyhle odborářské řeči nejsem schopen vydržet poslouchat déle než pár okamžiků. Stydím se i za to, že je vůbec poslouchám, tep se mi rychle zvedá a do tváře stoupá rozčilený nach. Kolem mne procházela spousta lidí, kteří podobně jako já přišli jen "na čumendu" a pro pár fotek. Ale demonstranti své téma mysleli smrtelně vážně. Všichni řečníci mají plná ústa "lidu" a já se děsím okamžiku, kdy dostanou zelenou k tomu, aby realizovali své skutečné představy o spravedlivém uspořádání světa v praxi. Obávám se, že nejsem ten "lid", o jehož blaho řečníkům jde, a jsem tomu opravdu rád. Naštěstí zde bylo pro případ, že by se člověku udělalo z těch řečí nevolno, dostatek přenosných chemických toalet.
Tvrdé jádro demonstrance. Tady už moc zevlounů a amatérských reportérů nebylo. Mnohými lidmi po několika projevech doslova cloumala zloba. Z Václaváku je Hyde Park. Z jedné strany spílá vládě hysterický ženský hlas, z druhého reproduktoru zní píseň Ktož sú Boží bojovníci. Všude vidí transparenty "Demokracie vypadá jinak". Obávám se ovšem, že demokracie vypadá právě takto.
Řečníci se snaží vycucat si z prstu co nejvíc paralel mezi událostmi před 23 lety a dnešní situací. Když se ale podívám na práci bezpečnostních složek, vidím podstatný rozdíl. Policejní skupinky sledovaly vše jen zpovzdálí a zdály se mi být nad věcí. Úsměvy, rozvaha. Docela rozdíl oproti tomu, co kdysi tropila "Veřejná bezpečnost" a ještě jiné, horší složky.
Další afektovaný hlas křičí do mikrofonu, že studenti jsou tu prý s námi i dnes. Rozhlížím se a moc mladých lidí kolem sebe nevidím. "Studenti, ozvěte se nám!!" Skoro žádná odezva. Přecházím z Václaváku na Národní třídu a zastavuji se v podloubí u památníku. Svíčky postupně přibývají a zdá se mi, že jestli dnes někde je možné vidět mladé lidi, je to nejspíš zde.
U Národního divadla stojí stánek, kde je možné připojit svůj podpis na různorodá prohlášení. Prohlížím si jednotlivé petiční archy a hledám aspoň jedno téma, ke kterému bych mohl s čistým svědomím připojit svůj podpis, protože provolání souzní s mým názorem. Protest proti církevním restitucím, protest proti vojenským základnám, požadavek na odstoupení vlády, atd., atd. Ve stánku sedí starý revolucionář Petr Uhl, který kdysi svým novinářským neprofesionálním neumětelstvím udělal pro zdar revoluce víc než všichni ostatní disidenti dohromady. Omlouvám se mu, ale fakt mám na všechny uvedené věci přesně opačný názor. Uhýbám těm, kteří již mají svá pera a propisovací tužky náležitě nabroušeny.
Před Novou scénou postává řada lidí s obrázky ministrů Nečasovy vlády v podobě starých socialistických příslušníků s improvizovanými štíty a obušky. "Potřebuju ještě jeden obušek, ale rychle," volá jeden muž. "Tenhle ti nedám, ten je můj vlastní," odpovídá žena ve stánku. O obušky je zájem, jinak by nacvičená scénka neměla zamýšlený dopad. Za chvíli tu budou televizní kamery a blízkost první divadelní scény dodává aktérům tvůrčí křídla.
Účastníci narychlo vymýšlejí hesla, které je možné skandovat. Někdo navrhuje "Vláda s LIDEM proti lidu!", sbor se pokusí cvičně si slogan zaskandovat, ale nezní to nijak zvlášť. Nakonec vyhrává rytmický pokřik "Naše bída, vaše prachy. Naše bída, vaše prachy!!" Asi půlka ansámblu dodává i invenční "...poserte se z toho strachy," druhá půlka se to stydí říct. Ale dav a společný zážitek dodává odvahu a za chvíli se už nikdo nestydí."
Utíkám z dosahu politiky, protože jsem dnes kromě tiché zadumané vzpomínky v podloubí na Národní nenašel ani jedno místo a ani jednu názorovou skupinu, která by aspoň částečně odrážela moje vlastní rozpoložení a moje vlastní názory. Na rohu Národní třídy u kavárny Slavie si všímám veselé dopravní značky a říkám si, že koňské povozy mají fakt nehoráznou smůlu, že tady ta značka je, protože jinak by jich tu kolem určitě jezdila spousta. Teprve pak mi dochází, že to nejspíš není výstraha pro zemědělce, ale pro turistické fiakry ze Staromáku.
Jak jsem očekával od samotného začátku, nakonec prchám na Malou Stranu a na Kampu, kde jsou naštěstí i dnes zákoutí, která jsou dostatečně listopadově zádumčivá a nemají vůbec nic společného ani s politikou ani s lidskou zlobou. Lidé (a nikoli onen mnoha nevymáchanými hubami stále omílaný "lid") tu venčí své pejsky, usmívají se na sebe a vychutnávají si podzimní vůně a barvy. Není to o moc lepší než sebedemokratičtější pražský Hyde Park?
Potřeboval jsem se nakonec skoro dvě hodiny procházet klidnými a příjemnými místy, abych ze sebe dostal všechnu tu nervozitu, kterou centrum Prahy dnes od rána pulzovalo, a přestal jsem být vytočený tím, kam jsme se po 23 letech dostali. Takže nakonec všechno dobře dopadlo. Prostě jako v Pohádce! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.