Když venku panují největší letní vedra, není oheň zrovna tím nejoblíbenějším z živlů a dostane nejspíš v popularitě na frak nejen od větru, vody a chladivé země, ale v jeho roli živlu ho v očích úžehářů úspěšně zastoupí zmrzlina nebo vychlazené pivo. Jakmile ale vedra pominou a jsme vystaveni nepřízním všeho druhu, začneme instinktivně pociťovat potřebu tepla a sálání. Pak se vracíme pokorně k němu.
Dovádějící v ohništi umí bryskně proměnit oslizlý a z ledničky vytažený špekáček v horkou, uhelnatě mastnou a voňavou lahůdku. A dovádějící v našich srdcích umí proměnit na pohled chladné a odtažité lidi v lidi vroucí, žhavé a sršící jiskrami. Není to snad další z kaskády zázraků, když v sobě ten vnitřní oheň pocítíme a když ho třeba navíc ještě dokážeme šířit dál?
Není to tentokrát sice žádné oficiální haiku, jen do jeho formální podoby otesané konstatování:
Alespoň fotkou
sluší se poděkovat
zažínajícím.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.