Nedělní miniglosy č.486

Už je to víc než měsíc, co jsme si speciálním výročním číslem Nedělních miniglos připomněli 10. narozeniny tohoto svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". A já mám dnes to potěšení - sotva skončila oficiální zima a začalo jaro - přivítat vás u prvního čísla nového letního času. Po krátké a intenzivní kariéře spammera, který nesměl dávat své blogové odkazy na facebook a kvůli mailům upozorňujícím na můj nový fotoweb www.petrvapenik.cz dostal "zaracha" od několika e-mailových serverů, se všechno dalo opět do relativního nudného pořádku. Ale však já si zase najdu něco nějaké to povyražení, jen nebojte :-).

 

Schodiště domu U Černé Matky Boží

Minulý týden jsme si udělali s jedním mým přítelem-fotografem výlet do Prahy na fotovýstavu. Řekl jsem si, že vyrazím jen nalehko a nebudu s sebou tentokrát tahat nic těžkého na focení, takže jsem na foťák namontoval svůj nejmenší a nejlehčí objektiv, pevnou padesátku. K čemu bych na takové výstavě potřeboval širší záběr, že? Nakonec jsme ale neplánovaně navštívili ještě moc zajímavou výstavu o geometrii v architekturním díle Jana Blažeje Santiniho v domě U Černé Matky Boží a když jsme výstavu opouštěli, dostal jsem se vlastně poprvé v životě ve velmi dobrých světelných podmínkách na tamější nádherné schodiště. Příležitost jako hrom - a já se svým pevným objektivem nemohl zachytit skoro nic z těch fascinujících křivek, protože nešlo dosáhnout většího odstupu. Dovedete si asi představit můj fotografický "pláč a skřípění zubů", když jsem všude kolem sebe viděl spoustu úžasných záběrů a nic z toho se mi nevešlo do hledáčku. Jediné, co jsem si z návštěvy kromě zážitku z neobyčejné výstavy odnesl, byla jedna neuspokojivá fotka pořízená úplně odspodu schodiště a přesvědčení, že se na návštěvu kubistické architektonické perly vydám co nejdříve znovu, tentokrát už lépe vybavený.

 

Martina Leierová: Dům s vypůjčeným výhledem

Rozhodně nepatřím k lidem, kteří mají přehled o současné české beletrii. Do knihkupectví sice chodím rád, ale většinou pro jiné typy knížek nebo úplně nazdařbůh bez konkrétního plánu. Když ve společnosti přijde řeč na současný román a na spisovatelské hvězdy, decentně se upozaďuji, protože k tématu nemám co objevného říct, natož abych o něm - jak je v kraji zvykem - vášnivě polemizoval. Většina jmen je pro mne - připouštím, nejspíš k mé vlastní škodě - jen encyklopedickým heslem, o kterém něco málo a velmi povšechně vím, ale prostě nemám načteno a co je horší - nepřipadá mi, že by mi to chybělo.

Podobně jako ve známém úsloví o Mohamedovi a hoře se ale občas stává, že knížka - když vidí, že pokojně rozvalena na polici obchodu by se jen těžko dočkala mého zájmu - vyrazí naopak za mnou, dožene mě, obklíčí a nějakým zvláštním úskokem mě přiměje, abych si ji koupil a přečetl. Přesně tak to bylo s knížkou Martiny Leierové Dům s vypůjčeným výhledem. Občas totiž chodím na milá setkání lidí, které spojuje velmi osobní vztah k Japonsku. Někdy si tam vyslechnu zajímavou přednášku, prohlédnu fotografie z cest, ochutnám při čajovém obřadu skvělý japonský čaj, popovídám si s přáteli při skleničce saké, svůj obdiv věnuji krásným kimonům, kaligrafii či čerstvě naaranžovaným květinám. No a jednou dorazila na toto setkání i pro mne dosud neznámá paní, která přinesla ukázat svou knížku, přečetla z ní několik úryvků a já zjistil, že bych si tuhle knížku po improvizované malé autogramiádě rád odnesl domů, abych si ji mohl přečíst v klidu a pořádně.

 

Nedělní miniglosy č.485

Už je to měsíc, co jsme si speciálním výročním číslem Nedělních miniglos připomněli 10. narozeniny tohoto svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Dnes mám to potěšení přivítat vás u prvního letošního čistě jarního čísla, bohužel již ne jako "facebookový disident", jako tomu bylo v posledních týdnech, protože facebook už po více než měsíčních obstrukcích, zdá se, již dále proti Nedělním miniglosám nic podstatného nenamítá. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží.

V posledním týdnu jsem svou hned dvojí návštěvu Plzně přetavil do podoby vyprávění O nezaslouženém vítězství ve zničeném kině Hvězda, ve kterém se pravdivě prezentuji jako podvodný expert na historii sovětského filmu. Také jsem vás všechny pozval k návštěvě svých nových fotografických webových stránek článkem Do nového jara s novým fotowebem a připomenout ještě můžu speciální narozeninovo-matematickou "povídečku" Na zdraví prvočísel. Z archívu povytažený tentokrát zůstává článek z minula O myšlenkových a jiných rentgenech a nově se k němu přidává pět let starý březnový článek O odbočce doleva o asi jediné věci z mé minulosti, kterou bych - kdybych měl k dispozici příruční stroj času - lehounce poopravil, a zrušil tak nejspíš zpětně tento blog od samotného počátku :-).

 

Do nového jara s novým fotowebem

Už dokonce i podle astronomů začalo oficiálně jaro, no a na jaro se sluší odložit starý zimní kabát a nasadit nový šik jarní model, že? Bohužel, běžná móda mě zas až tak moc nezajímá, tím méně pak pokud jde o to, co sám nosím. Ale začátek jara je příležitostí i pro jiné začátky a já ho tentokrát využívám aspoň pro oficiální zahájení provozu mých už dříve avizovaných nových webových fotostránek. Tento týden totiž po určitých peripetiích zdárně proběhla poslední fáze - přesun internetových domén, takže když někdo použije jednu z mých oficiálních domén www.petrvapenik.cz, www.petrvapenik.com nebo www.petrvapenik.eu, otevře se mu již nový web.

ukázka jedné z fotogalerií nového blogu

Původní stránky fungovaly celkem úspěšně dlouhých šest let a důvody, které mě vedly k této změně jsou velmi jednoduché: Nové stránky by, myslím, měly být přehlednější a uživatelsky přívětivější pro návštěvníky webu i pro mne jako administrátora a měly by nabídnout (jen co každou novou funkci jako admin aspoň trochu pochopím a zvládnu :-)) i podstatně bohatší funkční možnosti. Staré stránky zůstanou zatím i nadále v provozu na prozatímní adrese www.pvapenik.cz, nebudu je však již dál upravovat a aktualizovat. Na starý web ovšem povedou i některé odkazy z nových stránek, např. linky na e-katalogy z jednotlivých výstav, takže původní stránky jednoduše nesmažu, ale měly by zaniknout postupně a řízeně, asi jako tomu ve slušnějších případech bývá se starými vesmírnými družicemi v zemské atmosféře.

 

O nezaslouženém vítězství ve zničeném kině Hvězda

Nedávno jsem šel v Plzni kolem tamního bývalého kina Hvězda. Popravdě, nedělám to rád, protože s tím kinem mám spojenou spoustu nadmíru osobních zážitků a jeho devastace, která začala po jeho oficiálním zrušení v roce 1997 je pro staromilce mého typu doslova děsivá. Tentokrát jsem si ale řekl, že lepší než rozčilovat se nad věcmi, které člověk stejně nemůže změnit, je vybavit si nějakou opravdu osobní vzpomínku z dávných dob, kdy bylo kino Hvězda na vrcholu slávy. A jedna taková v hlubině paměti dávno zaštrachaná - a přitom mládeži i blogovým návštěvníkům zcela přístupná - vzpomínka se mi opravdu vybavila. Stalo se to, myslím, v páté nebo šesté třídě, kdy jsem na pódiu tohoto dnes už dávno zcela zničeného kina, prožil jedno slavné vítězství, které ve mně ale zanechalo ještě dlouhou dobu zřetelnou pachuť vítězství neslavného.

Jak už to tak těsně před koncem školního roku bývá, po závěrečném klasifikačním šturmu se náhle atmosféra uvolní a je dostatek prostoru i na různé nevyučovací akce. Takto jsme se jednou ve třídě dozvěděli, že druhý den naše vyučování odpadá, protože celý náš ročník vyrazí ráno do kina Hvězda na nějaké slavnostní filmové představení. To byla samozřejmě skvělá zpráva a všichni se na tuhle formu "náhradního vyučování" moc těšili, stejně jako bychom se těšili na jakýkoli jiný program mimo školu. Brzy se ale ukázalo, že mně nebude dopřáno užít si úplně klidné dopoledne.

Nedělní miniglosy č.484

Na konci února vyšlo speciální výroční číslo Nedělních miniglos, jímž jsme si připomněli, že Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", vycházejí už (pro mě doslova neuvěřitelných) deset let. Mám tedy dnes to potěšení přivítat vás u třetího březnového čísla a zároveň u třetího čísla druhého desetiletí. Mimochodem, stále nemohu vložit odkaz na Nedělní miniglosy na svůj facebookový profil, protože facebook už skoro měsíc každý odkaz na blog obratem vyhodnotí jako "porušující zásady komunity" a zablokuje ho. Jak jsem zvyklý z dávných půtek na blog.cz, asertivně podávám jednu stížnost za druhou a stejně asertivně dostávám automatem generované odpovědi, že facebook moc děkuje za podnět a někdo se na můj případ jistě podívá, jen co naprší. Jako milovník děl Franze Kafky jsem z takové neobyčejné vlastní zkušenosti doslova v sedmém nebi a bojím se okamžiku, kdy nějaký revizní algoritmus vyhodnotí Nedělní miniglosy jako neškodnou blbinu, a já už si nebudu moct připadat divže ne jako facebookový disident :-).

Na zdraví prvočísel !

Chvíli trvalo, než se dnes Albert dostal z práce. Jako obyčejně tam po něm chtěli spočítat něco úplně triviálního, co prý ovšem může mít dalekosáhlé finanční následky. Ale to říkají ti podivní ekonomové vždycky a z matematiky, z té vznešené čisté vědy, jíž Albert celý život pokorně slouží, si chtějí udělat jen poskoka, ficku, která je dobrá jen pro uklízení po jejich mejdanech, na nichž čísla a virtuální finance tečou proudem. Jo, když je ouvej, to si na matematiku vzpomenou a chtěli by, aby vše vysvětlila, zdůvodnila a předpověděla. Na to už pak bývá pozdě. Staří sedláci nebyli žádní globální myslitelé, ale věděli, že z hovna se bič uplést nedá, jenže takové nekorektní vulgarity - jak vypadá - se už dnes na ekonomických školách v zájmu dobrých mravů neučí. Jako kdyby dobré mravy byly právě v takové džungli - podobných bičů plné - jako je ekonomie, někdy k něčemu dobré!

Dnes ale mají pánové manažeři smůlu, ať jim hoří termíny, jak chtějí. Dnes je totiž šestnáctého a to Albert slaví svůj významný den. Šestnáctka, takové dokonalé číslo, symetrické na všechny strany, ze kterého přímo svítí na první pohled viditelná šťastná sedmička v ciferném součtu a kulaťoučká nealkoholická desítka po převedení do užitečného hexadecimálu. Kolik jen krásy a tajemství, kterých si lidé většinou vůbec nevšímají, je skryto v číslech! Ano, pokaždé tento den si sem Albert přichází sednout ke skleničce vína, kterou na dálku připije dámě svého lehce ošuntělého srdce. Zkušeně zalistuje vinným lístkem, i když tuší, že si dá polosuché chardonnay jako vždycky. Jeho lahvička je totiž za 256 korun, a to je přece přesně jeho milovaná šestnáctka na druhou, čtverec šestnáctky, skoro dokonalý tvar, takže to musí být znamení, protože Bůh, jak je známo díky Albertovu slavnějšímu jmenovci, Bůh nehraje v kostky. Ano, občas už Alberta napadlo, že možná tuhle pozoruhodnou cenu nestanovil Bůh, ale zcela bez vedlejších matematických úmyslů jen nějaký uťápnutý podnikový ekonom, který se aspoň za malého boha pošetile považuje, jak mají ti děsní ekonomové ve zvyku, takže nešlo o projev vyššího řádu Vesmíru, ale o prachsprostou náhodu. Ale Albert si dnes touhle znepokojující myšlenkou nechtěl kazit večer, protože ekonomové mu docela stačili přes den.

 

V ledovém zrcadle

O víkendu to sice vypadalo, jako když se jaru nedaří se úplně rozhodnout, jestli se chce ucházet o vládu nad severní polokoulí anebo si radši dá ještě šlofíčka, ale je, myslím, více než zřejmé, že se nakonec milostivě nechá přesvědčit, že není pro vládnutí nikdo lepší v dohledu, a na určitou formu své "úřednické vlády" kývne. Astronomové tvrdí, že oficiální jaro začne až 20. března v noci, ale ti, co mě už nějakou dobu znají, dobře vědí, že mé osobní jaro začíná vždycky už o pár dní dřív, ať už jsou právě tropy nebo mrzne, až praští. Protože jaro, to není zdaleka jen aktuální povětrnost, ale především stav srdce. Kardiologové by sice možná v mém případě hovořili spíš o pokročilém podzimu, ale já vím své! :-).

I když už v tušení zázraků nového přírodního cyklu hledíme dopředu, myslím, že se sluší poděkovat i zimě. I když nepatřím k jejím příznivcům, ale spíš k názorovým oponentům, a do Evropského parlamentu bych ji rozhodně nevolil, dokážu být uznalý a přiznat jí, že se letos snažila vládnout odpovědně a celkem to šlo vydržet. Stejně ale budu rád, když už nebude mít v rukou výkonnou moc, ale soustředí se na typické opoziční aktivity, jako je zesměšňování výsledků práce svých nástupců a upozorňování na jejich průšvihy a aféry. I když bych si to osobně dovedl představit i jinak, nezbývá mi než smířit se se skutečností, že až budou mít voliči těch ostatních plné zuby, dá se očekávat, že zima opět nebude bez šancí.

 

Nedělní miniglosy č.483

Na konci února vyšlo speciální výroční číslo Nedělních miniglos, jímž jsme si připomněli 10. narozeniny tohoto svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Dnes vás tedy vítám u druhého březnového čísla a zároveň u druhého čísla druhého desetiletí :-).

V posledním týdnu jsem se s vámi zde na blogu podělil o jeden mírně zveršovaný miniaturní Poznatek z teorie relativity a přečíst jste si mohli i malou "antikatastrofickou povídku" Srážka s bílou horou. Z poslední doby je pak možné ještě připomenout vzpomínku na okamžik, kdy jsem se stal nepřítelem většiny zájezdového autobusu v článku O turistické vzpouře, a speciální fotografický žánr, kterému říkám "říční akty" v článku Říční akty aneb Berounka bez závoje). Z hlubokého archívu jsem tentokrát úplně poprvé od premiéry v září 2009 povytáhl úvahu O fasádismu, protože uplynulý týden v politice odkazující se svou (pouhou) fasádou k dřívějším hodnotám mi pro to byl dobrou inspirací.

 

Srážka s bílou horou

Když ho Ada chtěla nakrknout, dělala si občas z Billa legraci, že takový námořní důstojník má mnohem nudnější zaměstnání než obyčejná učitelka. Vždyť co může být vzrušujícího na tom, když člověk hodiny zírá na prázdnou mořskou hladinu rozprostírající se do nekonečna všech světových stran? Ano, možná úplný začátek cesty, než člověk s tou obludou vykličkuje z přístavu, a pak zase bezproblémové přistání, to vyžaduje určitou zkušenost a koncentraci, ale mezi tím je vše vyplněno jen nekonečnou nudou a modravou mořskou šedí a kormidlo by mohla držet i necvičená chobotnice, protože na nějaké té míli sem či tam moc nezáleží. Den, noc, den, noc a další den, pořád stejná nuda. Pro tohle tak dlouho studoval a cvičil? Zato ve škole je každý den práce s dětmi doslova přívalem emocí; zážitky sice nejsou jen příjemné, ale skoro vždycky silné.

"Kdyby tu teď Ada byla se mnou, asi by si ze mě tolik neutahovala," blesklo Billovi hlavou těsně poté, co vydal svůj nejdůležitější rozkaz v životě. Pak že prý nuda!…

 

Praktický poznatek z teorie relativity

Dnešní příspěvek by snad mohl být zařazen i do rubriky Haiku, protože čistě formálně jde o téměř klasickou tanku, tedy o japonskou básnickou formu dodržující slabičné schéma 5-7-5-7-7 (dobře, dnes ne úplně přesně, ale myslím, že zkrácení o slabiku ve třetím verši je tentokrát pro dobro rytmu :-)). Kdybych ovšem měl podobný kousek zarecitovat před milovníky specifických japonských uměleckých forem - jako že si po praktické osobní zkušenosti s veřejným čtením haiku něco podobného už dovedu představit - nejspíš bych se necítil úplně dobře, protože japonského je v těch pěti řádcích pramálo. Taky bych mohl vložit tento příspěvek do rubriky Fyzika, kdyby zde ovšem taková rubrika byla k dispozici, protože se zde spojily jinak viditelně nesouvisející podněty z nedávné zajímavé přednášky o projevech teorie relativity a z mých vlastních praktických fotografických pokusů. Ale dnes se tu před vámi nebudu převlékat ani za fyzika, tím méně pak za tankistu. Vždyť od čeho bych tu měl speciální rubriku Miniatury, ve které se neobjevilo čerstvé zboží skoro celý rok a půl?

Praktický poznatek z teorie relativity

Řekl mi moudro

pracovník fotolabu:

Když chceme hrát

se světlem na honěnou,

budem mít pořád babu.

K miniaturám většinou přikládám nějaký pozdrav z archívu a dnešek nebude výjimkou. Povídečce O zapomenuté vůni bude na jaře už pěkně zakulacených pět let. No a jaro, jaro je přece už za dveřmi :-).

Nedělní miniglosy č.482

Před týdnem vyšlo výroční číslo Nedělních miniglos, jímž jsme si připomněli 10. narozeniny tohoto svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a nejspíš je to vůbec nejdéle pravidelně vycházející blogový nedělník. Hned v pondělí jsem chtěl toto výročí zviditelnit i na facebooku, ale bohužel, příspěvek mi byl zablokován s vysvětlením, že "porušuji pravidla komunity", samozřejmě bez jakékoli možnosti zjednat nápravu nebo si vysvětlit situaci. Začínám mít podezření, že se v NMg budeme muset facebooku občas podívat na zoubek abychom si to porušení pravidel aspoň trochu užili :-).

 

Říční akty aneb Berounka bez závoje

Jestli je pro mne nějaká klasická fotografická oblast oblastí zapovězenou, jsou to tradiční akty. Jednak neumím pracovat s interiérovými světly, i když to by asi při náležité snaze ještě dohnat šlo. Co už ale rozhodně nikdy nedoženu, je schopnost přirozené fotografické práce s těly modelek. Neuměl bych modelky správně vést a komunikovat s nimi: Tady, prosím, nožičku vejš, ten lokýtek jinak ohnout, aby to nevypadalo nepřirozeně, a hlavně pořádně vypnout hruď, aby ty krásné křivky na fotce doslova zazářily... Když se říká, že modelky si občas musí před focením dát panáka na kuráž, v tomto případě bych si musel dát mnoho panáků spíš já jako stydlivý fotograf, což většinou nebývá pro dobro fotografického výsledku. Stydlivý stárnoucí fotograf, který chce začít fotit dobré akty, je podle mne podobný protimluv jako celoživotní neplavec, jehož metou je k stáru přeplavat kanál La Manche, nebo klaustrofobik toužící ve své fantazii prosadit se u jeskyňářů.

 

O turistické vzpouře

Nemám rád, když někdo povyšuje své osobní zájmy nad zájem celku, takže lidí, kteří se bezohledně snaží prosadit svou, si většinou moc nevážím. Sám jsem zvyklý říct na věc svůj osobní pohled a je-li mi ostatními naznačeno, že můj názor je pro ostatní nepřijatelný nebo jsem dokonce čestně přehlasován, pokrčím rameny a nechám úřadovat hlas lidu, byť se občas ukáže, že to nebyla kdovíjaká výhra; ale jsem odkojen klasickým příslovím "Moudřejší ustoupí", byť je to nejspíš principiální omyl a možná právě z něj pramení spousta nepochopitelných nedokonalostí v soužití lidské společnosti. Avšak není mi vlastní postupovat jinak. Někteří známí mě tak považují za člověka tolerantního, ochotného udělat rozumné ústupky pro dobro společné věci. I moje tolerance a ochota ostatním ustupovat mají však, jak se čas od času ukazuje, své hranice.

Když jsem těsně po pádu železné opony vyjel na svou první větší zahraniční cestu a projel jsem - povětšinou stopem - celou jižní Francii od Avignonu po Atlantik a zpět, navštívil jsem tam spoustu zajímavých míst, o kterých jsem mnohé věděl předem. Nemáte-li ale cestu naplánovanou úplně pevně a záleží do značné míry na okolnostech, kudy právě vede, což je přesně případ stopování, poznáte i mnohá místa, o kterých jste předem neměli ani tušení a jejich návštěvu jste vůbec neplánovali. Takto jsem se dostal i do nádherné oblasti Pyrenejí kolem vesnice Gavarnie přibližně v polovině dlouhé hranice mezi Francií a Španělskem a objevil jsem pro sebe tamní neuvěřitelný skalní amfiteátr Cirque de Gavarnie, magické místo, kde jste ze všech stran obklíčeni víc než kilometr vysokými skalami, ze kterých kolem dokola stékají ledovcové vodopády včetně toho nejmohutnějšího, víc než 400 metrů vysokého.

 

Nedělní miniglosy č.481 (výroční edice k 10. výročí vydání prvního čísla)

Je deset let hodně nebo málo? Jak kdy, jak u koho a jak na co. Někdy jako kdyby se do deseti let vešlo několik dlouhých životů, tak jsou nabité událostmi, jindy se zase zpětně zdá, že to bylo jen lusknutí prstu. Když 22. února 2009 vyšel na tomto blogu první článek pod názvem Nedělní miniglosy č.1 - mimochodem v internetovém odkazu se dochoval původní pracovní a na poslední chvíli změněný název "Miniglosy 8.týdne", protože se mi tehdy zdálo, že číslovat vydání by bylo příliš pyšné, když nebylo jasné, jestli ještě vyjde aspoň "dvojka", a taky nic nenasvědčovalo tomu, že budou články vycházet právě v neděli - netušil jsem, co z toho vzejde, jakým směrem se tenhle formát vyvine, jestli vůbec někdy najde nějakého čtenáře a jestli se to celé po čtrnácti dnech neukáže jako slepá cesta. Nu, kdybych se o pokračování rozhodoval po 14 dnech, zcela jistě bych to jako slepou cestu vyhodnotil, protože čtenáře bylo ještě dlouho možné spočítat na prstech jedné ruky a první potvrzenou známkou, že někdo vydání NMg zaznamenal, byl "komentář" v podobě malého osamoceného smajlíku, který se objevil až ve 22. čísle, tedy po pěti měsících pravidelného vydávání. Ale i bez čtenářů mě tohle nedělní psaní prostě začalo samotného bavit a vlastně jsem si miniglosy psal sám pro sebe, abych se měl v následujícím týdnu nad čím usmívat :-). V den jubilejního 100. vydání NMg jsem ostatně počáteční peripetie shrnul v článku Kalendárium Nedělních miniglos.

 

Ladislav Mňačko: Opožděné reportáže

Tu nenápadnou starou omlácenou knížku jsem našel před několika týdny v knihovničce na dobřichovickém nádraží, kam místní lidé odnášejí přebytky svých vlastních domácích knihoven. Stará knížka, která v jedné domácnosti dosloužila, se shodou okolností (i když jsem zpočátku nadával, díky za to čtvrthodinové zpoždění, milé České dráhy!) dostala snad po pětatřiceti letech znovu do mých rukou. Ano, hned po první kapitole jsem dobře poznal ten mráz, který mi během čtení křižoval záda. Kdysi víc, ale hodně i teď s dlouhým odstupem.

Není zas tolik knížek, které na mě měly kdysi takový vliv, které doslova a do písmene spoluutvářely můj pohled na svět a mé názory. I když Mňačkovy Opožděné reportáže vyšly už v roce 1964 (tedy v poněkud příznivějším a volnějším mezidobí, jehož i já jsem ostatně produktem :-)), dokonce přímo v přísně střeženém politickém centru - v Nakladatelství politické literatury, které přináleželo k samotnému Rudému právu, než jsem se s knihami tohoto významného slovenského spisovatele a novináře seznámil, už byl tehdejším režimem považovaný za úhlavního nepřítele. Přece jen zavilý nepřítel o mně může chtít psát tak ošklivé věci, aťsi jsou stokrát pravdivé, říkat na mne veřejně mé nejhorší hříchy, o kterých si tak moc přeji mlčet. Ne, někdo takový je už provždy mým nepřítelem a jako nepřítele ho je třeba aspoň vymazat, vypudit, pohanět a zneviditelnit, když už ho z nějakých pitomých důvodů nemůžeme rovnou uštvat a zabít, jak jsme byli zvyklí ještě před pár lety. Ano, přesně v tom období, o kterém knížka pojednává, v období, kdy likvidaci člověka a jeho blízkých kvůli podružnostem nebo od základu smyšleným skutkům, umělo spustit jen lusknutí toho správného prstu; o tomto období jsou Mňačkovy Opožděné reportáže.

 

O rekordní prohře

Pozn.: Dnes přidávám další z paměti čerstvě vylovený kousek do připravované "knížky vzpomínkových fejetonů", která byla naposledy obohacena o sice nekrvavý, ale přesto, myslím, dostatečně brutální (činy i okolními společenskými kulisami) příběh O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu, který se jen o fous nestal jednatřicátým případem televizního majora Zemana. Ale za nezapomenutelnými zážitky není třeba chodit nikam daleko. Dnes se například ze třídy v prvním patře vypravíme s dobře nafouknutým basketbalovým míčem jen po schodech dolů do přízemí, do obyčejné školní tělocvičny, kde se vše schyluje k nezapomenutelnému napínavému mači dvou zcela vyrovnaných družstev...

Když jsem v osmé třídě udělal přijímačky na gymnázium, byl jsem pochopitelně velmi napnutý z toho, co mě na střední škole čeká. Netajil jsem se tím, že mě to na základce nebavilo, a doufal jsem, že by život v novém prostředí a s novými spolužáky a spolužačkami mohl být o dost zábavnější. A taky že ano: Hned během prvních několika dnů jsem přišel na to, že nutně propadnu nejméně z chemie, v níž se hovořilo tajuplným a pro mě úplně nesrozumitelným jazykem, z biologie, protože tolik latinských názvů si nikdy nebudu schopný zapamatovat, z češtiny, protože pohledem větných rozborů vypadá můj milovaný rodný jazyk složitější než sanskrt, z fyziky, ve které se nemluvilo jinak než ve vzorcích s podivně zakroucenými hádky řeckých písmen, i z francouzštiny, protože jsem tehdy ze zabejčilé povýšenosti odmítal zříci se českého drrrrrnčivého errrrrrrrrr, ze kterého naší nebohé frrrrrrancouzštinářce vstávaly pracně upravené vlasy nekontrolovaně hrůzou. Pět nevyhnutelných nedostatečných mě trochu vyděsilo (nikoli však natolik, abych ztratil svou hrdost a začal se učit), a to nám ještě hned první týden odpadla matematika a ruština, o kterých se dalo očekávat, že se v konkurenci ostatních předmětů jistě nenechají zahanbit.

 

Nedělní miniglosy č.480

Čas letí. Nejenže na okno už po notném oteplení ťuká jaro, ale za rohem je i událost, která se mi ještě nedávno zdála beznadějně daleko: Příští týden totiž Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a nejspíš je to vůbec nejdéle pravidelně vycházející blogový nedělník, oslaví své desáté narozeniny, protože jejich "pilotní" první číslo vyšlo přesně 22. února 2009. Jen dvě minuty tehdy chyběly a místo Nedělních miniglos jsme mohli mít Pondělní miniglosy, protože první číslo vyšlo pouhé dvě minuty před půlnocí, takže to bylo "o fous". Ale dnešní 480. číslo bude ještě celkem standardní, takže se v něm po krátkém úvodníku opět podíváme s nezbytným nadhledem na to, co zajímavého se v poslední době odehrálo kolem nás.

 

Za kořenem zasněžené rovnice

Za okny mého bytu se pod náporem předjarního slunce rozezpívávají ptáci, a tak jsem rád, že jsem před pár dny stihl aspoň jednu opravdu zimní procházku kolem Berounky se vším, co by měla zimní procházka mít: Se sněhovou peřinou dostatečně tlustou, aby se k zachumlancům nedostal štiplavý mráz, s ledem aspoň na stojatějších vodních plochách, s mrazem pod nehty, když člověk potřeboval manipulovat se stativem. A stativ jsem potřeboval, protože jsem měl už dlouhou dobu zálusk na fotku jednoho stromu na břehu Berounky.

Těmi místy kolem řeky mezi Všenory a Mokropsy chodím docela často, však pár fotek odtud se už objevilo na několika mých fotografických výstavách. Ten konkrétní strom jsem ale zatím během dlouhých deseti let, co bydlím v Dobřichovicích, nikdy nefotil, protože se mi zdálo, že mu do obrazu v podobě, jak bych si ho představoval, něco podstatného chybí. Vůbec jsem ale netušil, co by to mělo být, a proto jsem se zatím věnoval jiným námětům, kterých je v těch místech kolem řeky dost a dost.

 

Jen si tak trochu zavýt

Před pár dny jsem po dvouletém odhodlávání konečně navštívil jedno z divadelních představení Divadla Kámen na pražské Invalidovně. Už nějakou dobu tam chodím na různé zajímavé přednášky, většinou o architektuře a historii Prahy, ale na neuchopitelná a někdy opravdu intelektuálně "odvazová" divadelní představení jsem si dlouho netroufal a bylo mi jasné, že se musím náležitě duševně připravit a naladit. Minulý týden to tedy nastalo a kromě toho, že jsem získal neobyčejný divácký zážitek, vyzkoušel jsem si, jaké to je se během představení ocitnout na nasvícených prknech jeviště případně vyrazit spolu s dalšími diváky na improvizovanou exkurzi do továrny, a ještě navrch jsem si mohl vyzkoušet poprvé v životě hlasitě výt na veřejnosti. No řekněte - kdy se něco podobného člověku poštěstí, aby na něj při tom ostatní nepohlíželi jako na idiota, jsouce na oplátku sami idioty z úplně stejného důvodu? Kdyby můj vycí výkon slyšel skutečný vlk (stejně jako pes, liška a možná i na cizí jazyky nadaný potkan), umřel by samozřejmě smíchy, a na to je třeba si dávat pozor, protože vlci jsou (na rozdíl od nadaných potkanů) přísně chránění.

Nedělní miniglosy č.479

Zbývají už jen necelé dva týdny do okamžiku, kdy Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a nejspíš vůbec nejdéle pravidelně vycházející blogový nedělník, oslaví své desáté narozeniny. I v dnešním 479. čísle se po krátkém "úvodníku" opět podíváme s nezbytným nadhledem na to, co zajímavého se v poslední době odehrálo kolem nás.

Tento týden jsem na blogu publikoval další vzpomínkový článek O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu. Že netušíte, kdo to byl pionýr, a o prvomájových průvodech jste nikdy neslyšeli? To vám sice trochu závidím, ale o tom, jak mi při té příležitosti kdysi do slova a do písmene "došel dech" a "šlo mi o krk", si přečíst můžete :-). Dalším článkem byla fotoreportáž z čerstvě zasněženého historického centra Prahy Zasněžená pražská procházka. Ještě jednou se zmíním i o obsáhlejším narozeninovém průřezovém článku Čtrnáct zastavení z deseti let, kterým jsem si připomněl některé pro mne důležité okamžiky z dlouhých deseti roků fungování svého blogu. No a tento týden vyšel na Milošově blogu docela obsáhlý Rozhovor s Čerfem, tak pro mě bude samozřejmě potěšením, pokud si Milošovy otázky i moje odpovědi přečetete.

 

Zasněžená pražská procházka

Za normálních okolností podnikám svou tradiční zimní večerní a noční fotovycházku centrem Prahy na své "volitelné narozeniny" dva dny před Štědrým večerem, což jsem učinil i tentokrát, bohužel předvánoční malostranské uličky byly zcela bez sněhu (viz článek Vánoční malostranská procházka). Tentokrát jsem původně slíbil, že se v neděli zúčastním v pražské japonské restauraci Miyabi setkání s lidmi, kteří mají rádi Japonsko, což je vždycky moc zajímavé a pro mne v mnohém poučné odpoledne a večer. V neděli však přišly z nebe tuny sněhu a se sněhem i dopravní kalamita. Když jsem zjistil, že příměstské vlaky nejezdí a ani jen tak nepojedou, takže se na druhou hodinu do Prahy určitě nedostanu, moje nadšení pro cestu do metropole postupně sláblo. Vlaky si nakonec vpodvečer přece jen prorazily cestu popadanými stromy a ulámanými větvemi, takže jsem do Prahy pozdě večer dojel, nešel jsem už ovšem mezi milé "japanofily" na prohlídku svátečních kimon, japonských loutek, ochutnávku saké, čtení haiku a čajový obřad (pokud tento článek náhodou některý z organizátorů či tamních hostů čte, prosím, berte to i jako můj specifický způsob omluvy za neplánovanou absenci), ale se záměrem projít se po čerstvě zasněžené Praze a třeba cestou něco zajímavého vyfotit. Zároveň se zase spustilo husté sněžení, no a to je příležitost, která v Praze nenastává poslední dobou zas tak často a já ji chtěl rozhodně využít. Fotek je dnes trochu víc, přesně patnáct, tak se nebudu moc rozpovídávat a jen je stručně okomentuji.

O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu

Pozn.: Jak už víte, postupně dávám dohromady cosi jako "knížku vzpomínkových textů". Kromě úplně nově napsaných kousků, které dávám v poslední době na blog, se samozřejmě vracím i ke svým starším textům, které už se na mém blogu kdysi objevily a do připravované knížky se tematicky hodí. Dnešní text je takovou ukázkou inspirace starším článkem, byť jsem nakonec z celého článku použil jenom základní téma, jednu větu a několik slovních obratů, vše ostatní jsem přepracoval do takové podoby, aby to lépe odpovídalo zamýšlenému "vyprávěcímu" duchu knížky. Vidíte, myslel jsem si, já lenoch, že z textu jen ofouknu letitý prach a budu mít bezpracně hotovo, a nakonec jsem "rekonstruoval" tak dlouho, až vyšlo něco úplně jiného :-). Kdo by si chtěl udělat srovnání, původní blogový text je v článku O prvomájovém déjà vu.

Když jsem byl ještě malý, chodil jsem s celou svou školou do každoročního prvomájového průvodu. Nebyl jsem natolik politicky uvědomělý ani pitomý, abych si prvomájové manifestace užíval jako mimořádný svátek, jak nám byly servírovány, na druhou stranu jsem zase nebyl žádný třídní disident, abych tuhle pravidelnou nudnou monstrakci "z vyššího principu mravního" nějak sabotoval. Co si budeme povídat, bylo to pořád lepší než sedět ve škole a bát se, že budu zkoušený z dějepisu. Dost mě ale štvalo, že se všichni oficiálně tváří, jaký je sváteční volný den, ale ve skutečnosti museli dělat učitelé v průvodu přísnou prezenci, a kdo by na průvod nepřišel, měl přinejmenším stejný průšvih, jako kdyby šel v běžný pracovní den za školu, pokud se ovšem nejednalo o rafinované protistátní společné spiknutí s rodiči, což si ale většina rodičů dobře rozmyslela; ostatně i oni museli většinou povinně jásat pro změnu ve své části průvodu spolu se svými kolegy z práce a i jim někdo bdělý odškrtával prezenci. Kdy jindy by už měl být přísný pořádek, když ne v okamžiku spontánního kolektivního nadšení?!

 

Nedělní miniglosy č.478

I v únoru vycházejí tradiční Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", což je dobře, protože právě v tomto měsíci oslaví tento nejdéle pravidelně vycházející blogový nedělník své desáté narozeniny. I v dnešním 478. čísle se po krátkém "úvodníku" opět podíváme s nezbytným nadhledem na to, co zajímavého se v poslední době odehrálo kolem nás.

Tento týden jsem po obsáhlejším narozeninovém průřezovém článku Čtrnáct zastavení z deseti let, kterým jsem si připomněl některé pro mne důležité okamžiky z dlouhých deseti roků fungování svého blogu, nasadil textově o něco dietnější stravu. Mohli jste si proto přečíst Haiku zimomřivých barev v pouhých klasických sedmnácti slabikách a pak příběh jedné starší zahraniční maratónské fotky Uprostřed maratónské řeky (Amsterodam 2010). Další starší články tentokrát z archivu vytahovat nebudu, protože ve zmíněném narozeninovém článku je odkazů dostatek, to si necháme zase až na příští týden.

 

V maratónské řece (Amsterodam 2010)

Procházím si v poslední době svůj fotografický archiv a snažím se vytipovat některé starší fotky, které v sobě snad nesou nějaký příběh. Nejsou tak dobré, jak si představuji fotky pro oficiální výstavu, ale přesto se mi zdá, že by měly dostat aspoň malou příležitost se ukázat i jiným očím, než jsou ty moje.

Na podzim roku 2010 jsem měl v plánu zúčastnit se mezinárodního maratónu v Amsterodamu. Vše jsem připravoval několik měsíců předem a dost jsem se na akci těšil, ostatně slavných maratónů, kde máte kromě moc pěkné trasy i možnost se jako "maratónští polochodci" mého typu proběhnout vlastníma nohama po oválu olympijského stadiónu, aniž by vám hrozilo potupné vyvedení pořadateli nebo zatčení policií, se zase po Evropě tolik nepořádá.

 

Haiku zimomřivých barev

Když se tak dívám na to, co tu na blogu v poslední době vyšlo, jsou to většinou celkem obsažné články, což vyvrcholilo velkým průřezovým článkem Čtrnáct zastavení z deseti let, který jsem sepsal k nedávnému desátému výročí založení blogu a obsahuje malé zamyšlení nad čtrnácti vybranými texty, které ze zpětného pohledu ilustrují vývoj tohoto blogu nebo jsou pro mne osobně něčím zvlášť důležité.

Myslím si tedy, že je nejvyšší čas dát čtenářům příležitost se taky trochu nadechnout a uvolnit, což je docela vhodná chvíle pro další z řady zdejších haiku spojených s nějakou fotografií. Fotka je to úplně čerstvá, není sice přesně taková, jakou jsem si ji představoval, protože jsem chtěl lépe zachytit ledovou tříšť plující po řece, ale nepovedlo se mi najít přesně takové světelné podmínky, které jsem si vysnil, tak tentokrát musíte vzít zavděk celkem obyčejnou fotkou, na které řeka zas až tak moc nečaruje. Jsem trpělivý, a tak si zase pár let počkám, až mrazivá teplota, jasná obloha, vhodný úhel dopadu světla a množství vody a ledu v řece dají dohromady takovou směs, která bude přesně podle mého gusta; nebojte, mám vše vymyšlené a poznamenané a jednou se určitě dočkám! :-)

 

Nedělní miniglosy č.477

Tento týden je sice díky pěkně zakulaceným desátým narozeninám mého blogu trochu slavnostní, nikoli však natolik slavnostní, aby v neděli řádně nevyšly tradiční Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a protože má rád nezávislost, v únoru oslaví své vlastní desáté narozeniny. I v dnešním 477. čísle se po krátkém "úvodníku" opět podíváme s nezbytným nadhledem na to, co zajímavého se v poslední době odehrálo kolem nás.

Od minulého nedělního vydání jste si na tomto blogu mohli přečíst statistické zamyšlení nad zdejšími komentáři a komentátory v roce 2018, článek, ve kterém mnozí ze zdejších čtenářů najdou i svoje jméno. No a přímo o narozeninovém dnu jsem společně se sfouknutím deseti macatých svíček publikoval jako malého nepolopatického průvodce vybranými událostmi zmíněných deseti let připomínkový článek Čtrnáct zastavení z deseti let. Z archivu jsem proto tentokrát žádný speciální článek nevybral, protože ve "čtrnácti zastaveních" je takových archivních článků víc než dost. Schválně, tipněte si kolik! :-)

 

Čtrnáct zastavení z deseti let

Zastavení první - leden 2009:

Teploměr ukazuje skoro devětatřicet. Ne venku, není přece červenec. Uvnitř. Nejlepší by bylo chřipku přespat nebo přepít, ale ani jedno se mi nedaří, protože jsem se právě před chvílí probudil z mrákotného polospánku a v celém bytě není ani hlt alkoholu. Pouštím si z nouze počítač; aspoň se mrknu, co je to vlastně ten blog, o kterém se čas od času mluví. Nikdy jsem žádný nečetl, jen jsem slyšel, že prý takhle někteří lidé píšou, když si jejich šuplík začne stěžovat na to, že jeho život už je příliš těžký. No jo, ale co psát? A najde to někdo v tomhle vesmíru plném poletujících šuplíků? Nikdy jsem si přece nechtěl psát deník a teď píšu o chřipce jen proto, že ji právě mám! To nám ten blog panečku pěkně začíná!

O chřipce a psím blogu

Zastavení druhé - červenec 2009:

To je přece blbé psát o docela normální bouřce. Už vidím ten majestátní nadpis: Můj fascinující zážitek s obyčejnou bouřkou. Párkrát zablýskne a pán hned běží k počítači a píše článek o tom, co každý zná a sám mockrát prožil. K čemu je něco takového? Proč psát o věcech opakovatelných a každému důvěrně známých? Natož když můj blog stejně nikdo nečte. Těch pár lidí, co se přišlo za poslední půlrok na moje články podívat (většinou omylem) asi tak odpovídá počtu lidí, kteří omylem otevřeli můj "šuplík s literárními přebytky" v ložnici. Hmmmmm... A dá se vůbec napsat něco o obyčejné bouřce, aby se to dalo přečíst třeba i za rok? No, za rok... Co bude za rok?

O jevech a čekání na duhu

Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2018

Dnes zakončíme pravidelné ohlédnutí za ukončeným rokem třetí a závěrečnou částí. Po článku Co mi také přinesl rok 2018, který byl mým soukromým ohlédnutím za věcmi mimoblogovými, a po nahlédnutí do blogových statistik v článku Co se v roce 2018 odehrálo na mém blogu, se dnes dostáváme k blogovým komentářům a komentátorům, tedy k "disciplíně", kterou ovlivňuje každý z vás, kdo se na mém blogu v uplynulém roce nějak vyjádřil k publikovaným textům či fotkám.

Tradiční metodologická poznámka: Hlavní část statistiky tvoří komentáře všech článků publikovaných během roku 2018. Sice jsem si zaznamenal i komentáře ke starším článkům, ale těch bývá vždy jen minimum (cca pouhé 1% z celkového počtu komentářů), takže tyto starší komentáře se v celkové roční statistice u konkrétních komentátorů neobjeví. Zahrnul jsem je ale do úvodních celkových čísel a zmíním se o nich ve speciálním odstavci.

V loňském roce se u mých článků objevilo celkem 4745 komentářů, což je skoro stejné číslo jako v loňském roce (rok 2017: 4756 komentářů). Z uvedeného počtu bylo 3168 komentářů od vás - návštěvníků (v roce 2017 jich bylo 3141) a 1577 z nich tvořily moje odpovědi). Nezdá se to, ale je to vlastně víc než 60 komentářů a 30 odpovědí týdně, což, myslím, představuje docela slušný blogový provoz. Do statistiky pochopitelně nezapočítávám komentáře, které jsem během roku vymazal, což byly jednak všechny komentáře, jejichž jediným smyslem bylo reklamní sdělení, jednak několik provokativních komentářů, které zároveň nesly odkazy na stránky, které na svém blogu nechci propagovat.