Kdo si sem občas chodí číst nebo kdo se občas mrkne na moje snímky - na výstavách či na mém fotowebu, dobře ví, že lidé na mých fotkách jsou jen vzácným kořením, takovým fotošafránem. Ani v nejmenším nejsem pohotovým streetařem jako někteří moji fotografičtí kolegové. Snažím se držet svých několika fotografických kopyt a snímání lidí v ulicích přenechávám povolanějším. Někdy se však fotka tak nějak sama vnutí, ač o ní nijak neusilujete.
Jako třeba slečna na dnešním obrázku: Stála tam opřená o kamenné zábradlí nábřeží pod vyšehradskou skálou dlouho a nehnutě a vyhlížela cosi nebo kohosi daleko proti proudu Vltavy. Možná se taky jen tak nad něčím dlouze zamyslela a sluncem vyhřátý kámen jí v tom zamyšlení nabídl oporu. Je pohled proti proudu řeky pohledem spíše do minulosti (podobně jako když astronomové nakukují do vesmíru a pozorují galaxie či mlhoviny) anebo je v tom směru při pozorném pohledu vidět to, co se teprve chystá stát se v budoucnu součástí naší současnosti? Každopádně o kamenné zábradlí opřenou slečnu jsem viděl, už když jsem přicházel od železničního výtoňského mostu, ještě jsem si říkal, že by to z druhé strany mohla být zajímavá fotka, ale v téhle póze přece dotyčná nemůže vydržet dlouho. Nejspíš ale právě nic převratného do její současnosti po řece nepřiplouvalo, a tak tomu dávala ještě chvíli času; vydržela takto zamyšlená až do doby, kdy jsem ji obešel z druhé strany a mohl jí objektivem pohlédnout nejen do vlasů, ale i do tváře. Ano, vydržela tak dlouho, že i takový pomalý "antistreetař", jako jsem já, dokázal nasadit správný objektiv, nastavit minimální clonu a manuálně zaostřit. No a pak už jsem opravdu neměl žádnou výmluvu pro to, abych nestiskl spoušť.
Samozřejmě, když už jsem takovým razantním činem, jako je stisknutí spouště, překročil svůj streetařský Rubikon, chtěl jsem dosáhnout jen malé hloubky ostrosti, aby pozornost diváka byla co nejméně rozptylována tím, co se děje v pozadí. Ano, říkal jsem si, že by bylo skvělé, kdyby se k té velké lodi na Vltavě ještě na železničním mostě přidal vlak (vstoupil do obrazu o své vlastní vůli a bez mého trpělivého autorského přičinění), a přitom obojí už bylo rozmazané a bez kontur, aby si toho lidé na první pohled vlastně ani nevšimli, jen mimoděk, neuvědoměle, jak to u správného pozadí má být. To hlavní je tu přece člověk a to, co mu asi právě letí hlavou.
Ostatně, poradíte mi, co mu asi na fotce právě letí tou zamyšlenou, pevně podepřenou hlavou? :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.