Z Chotěšova až do Aucklandu aneb Velký novozélandský exodus z roku 1863

Po sedmi měsících se vracím k předvánočnímu odhalení svých novozélandských příbuzných, které jsem objevil díky pátrání v matrikách po stopách chotěšovské části své rodiny a hlavně pak díky rodokmenovým sociálním sítím. Jen letmo připomenu hlavní informace, které už jsem podrobněji popsal v článku O dobrodružném strýčku Antonínovi a velké cestě na jih: Po své fotografické výstavě POVZNÁŠENÍ, kterou jsem měl v prostorách úžasného chotěšovského kláštera (dodnes je možné si výstavu prohlédnout formou virtuální prohlídky přímo ve výstavním sále), jsem začal podrobněji zpracovávat historii svých předků z otcovy strany. Moje chotěšovská babička byla ze staré německé rodiny Peterů, kterou jsem prozkoumal asi šest generací zpátky. Babiččin pradědeček, tedy můj přímý praprapradědeček Simon měl sestru Barbaru, která si vzala rovněž Chotěšováka Antonína Turnwalda. Mladý pár pouhý rok po svatbě jednou provždy opustil Chotěšov, protože se vydal na dlouhou cestu za štěstím do dalekého novozélandského Aucklandu. Jak se ukázalo, nepodnikl tuto na svou dobu neuvěřitelnou cestu zdaleka sám, ale na Nový Zéland tehdy odjelo celkem víc než 80 lidí z Chotěšova a sousedních vesnic. Přitom za celý můj život se ke mně o tom obrovitém exodu, který se bezprostředně týkal i naší rodiny, nedostala jediná informace od žádného z chotěšovských příbuzných. Jako kdyby se za těmi několika desítkami lidí za pouhých pár generací úplně zavřela voda.

Řekl jsem si, že se pokusím vypátrat podrobnosti a jako nejlepší možný potenciální zdroj informací mě napadl bývalý dlouholetý správce a kastelán chotěšovského zámku, uznávaný grafik a básník Jiří Poslední, s nímž jsem měl to potěšení se seznámit díky své předloňské chotěšovské fotografické výstavě, kterou organizačně zajišťoval. Jestli bude někdo z Chotěšova o dávném novozélandském exodu něco vědět, bude to bezpochyby on, řekl jsem si a nespletl jsem se. Poslal jsem mu odkaz na svůj blogový článek doprovozený několika otázkami a odpověď přišla téměř obratem. Z jeho tehdejší odpovědi vybírám:

"O našich vystěhovalcích na Nový Zéland se zřejmě nejvíce mluvilo asi před 15 lety (v souvislosti se 150 výročím jejich velké cesty, pozn. PVa). Paní knihovnice z městského úřadu ve Stodu, paní Myslíková, vydala v roce 2012 knihu "Ze Západních Čech k protinožcům na Nový Zéland". Předpokládám, že tuto knihu znáte (bohužel, neznal jsem, pozn. PVa). Jedná se o doposud nejkomplexnější souhrn poznatků o vystěhování v roce 1863. Já osobně jsem ke knize napsal doslov (!!!, no vida... pozn. PVa). Kniha poskytuje informace o všech vystěhovalcích jménem, cestě, připlutí na Nový Zéland, životě v nové vlasti, a několik snímků, které jsou taktéž známé. (---) Vzpomínám si ze svého správcování v klášteře na několik návštěv z Nového Zélandu, kdy jsme v původním klášterním muzeu měli i panel věnující se tomuto tématu. Jednou z nich byla paní, která prohlásila: ´Tak já jedu přes půlku světa a vy tady máte fotku svatebních šatů mé babičky, které máme v našem muzeu v Puhoi!!"  (---) Oni tam v Puhoi mají Houslový vrch, zde u nás máme Křížový vrch. Tak jsem před léty navrhl, aby se vystěhovalcům zřídil památník. Sám jsem jej navrhl (!!!, neuvěřitelné, pozn. PVa). Jedná se o dřevěnou kánoi, přes kterou se převaluje vlna ve tvaru křídla a na špici je kříž. Dno lodi je vysypáno drceným modrým sklem z původní sklárny v Holýšově. Je to dřevořezba a je umístěna ve věži kostela na Křižáku."

Když jsem se ve své odpovědi zmínil, že začnu zmíněnou knížku shánět, pan Poslední mi to rezolutně zatrhl a poslal mi přímo do Dobřichovic jeden svůj výtisk jako vánoční dárek. Během pár dní od objevu "novozélandské stopy" jsem tedy měl k dispozici asi všechny myslitelné informace o exodu samotném, o náročné cestě i o krušných začátcích v novém domově. Další informace v tomto článku vycházejí právě ze stránek této knihy.

Odvážlivců, kteří se jednoho únorového večera roku 1863 vydali na dlouhou cestu, bylo nakonec 83. Vyráželi z nedalekého městečka Stod po železnici (železniční spoje na trase Plzeň - Domažlice jezdily od října 1861, byla to tedy celkem čerstvá vymoženost civilizace). Říkal jsem si, proč nejeli přímo z Chotěšova, ale pak jsem dohledal jednoduché vysvětlení: V roce 1863 ještě chotěšovská zastávka neexistovala, vznikla až mnohem později. Nejbližší zastávka byla právě ve Stodě, i když tou dobou tam ještě nestála žádná nádražní budova, ta vznikla až v roce 1870. Vlakem se exulanti dostali v noci přes Plzeň a časně zrána dorazili do Prahy, kde byla většina z nich vůbec poprvé. V Praze byli zástupci skupiny přijati pražským arcibiskupem (!!), jímž byl v té době Bedřich Jan Jakub Celestin kardinál Schwarzenberg, který jim dal své požehnání. Z Prahy pokračovala výprava vlakem do Hamburku, následovala třídenní plavba z tamního přístavu Altona do Anglie a v přístavu Gravesend i přestup na zaoceánskou loď War Spirit. Více než tříměsíční plavba probíhala podle dochovaných informací a svědectví celkem poklidně, až 12 dní před dosažením cíle přišla velká bouře, během které klády na palubě rozdrtily jednoho exulanta, Lorenze Turnwalda (37 let, otec pěti dětí), jediného ze skupiny, který nakonec nedosáhl novozélandských břehů a byl pohřben do moře. Naopak, během plavby se v rámci chotěšovské skupiny i dvě děti narodily.

 

Loď zakotvila v Aucklandu 27. června 1863 po 107 dnech plavby. Auckland přistěhovalce zklamal, protože v ničem nepřipomínal evropská města, navíc nikdo ze skupiny se nedokázal dorozumět anglicky. Po krátkém pobytu ve městě vystěhovalci nasedli na malou loď, která je dopravila k ústí řeky Puhoi. Tam se osadníků ujali Maorové (!), kteří je převezli poslední část cesty k vytouženým pozemkům na domorodých kánoích. 

 

"Čekali ledacos. To, co zde našli, se podobalo víc noční můře, než vysněnému místu. Na mýtině v džungli na břehu řeky stály dvě chatrče z kmenů a listů palem nikau o velikosti přibližně 3x10 metrů. První noc byla hrozná. (---) Když za ranního rozbřesku vyšli z chatrčí, aby si ve světle prohlédli svůj nový domov, zjistili, že kolem dokola mýtiny není nic než džungle. Byla všude, na každém metru půdy, který nyní patřil jim. Kde byla ta úhledná obdělaná políčka z jejich představ, která  znali ze své vlasti, kde pastviny plné šťavnaté trávy pro dobytek? Kde bylo vůbec nějaké rovné místo, na kterém by postavili svoje domy? (---) Připadalo jim nemožné zůstat žít na tomto místě, přesto si museli připustit, že žádnou jinou možnost nemají." 

Nu, noví osadníci z dalekých Čech včetně mé pratety Báry nakonec hrůzné začátky tvrdou a usilovnou prací (ze stromů z džungle začali vyrábět dřevěné šindele na střechy domů; prý dobrá polovina domů v Aucklandu měla po nějaké době střechy ze šindelů "od Němců z Puhoi") a notnou dávkou přizpůsobivosti překonali a postupně své území zušlechtili. Soudržnost osadníků byla obdivuhodná a ještě v 60. letech 20. století tvořili 75% obyvatel Puhoi potomci osadníků a jen čtvrtinu tvořily "náplavy" odjinud. Čeština z jejich rozhovorů postupně vymizela, ostatně většina osadníků byla etnickými Němci, ale speciální podobou němčiny, kterou se mluvilo v Chotěšově (Chotěšováci jí říkají "egerlandisch", což vlastně značí chebský dialekt), se prý ještě dnes je možné v novozélandském Puhoi s řadou lidí domluvit. To by se mé chotěšovské babičce jistě líbilo!

Musím říct, že čím víc o tomhle chotěšovském exodu vím, tím větší úctu mám před odvahou těch lidí, kteří se v době, kdy akční rádius běžného člověka dosahoval nejčastěji jen k vedlejší vesnici, vydali prakticky do neznáma na pouť na druhý konec světa. Ano, po nich - v několika vlnách v letech 1866 až 1875 - následovala asi ještě stovka dalších, ale ti už měli přece jen lepší informace a lepší startovní pozici než ti úplně první "pionýři". 

Budiž jim za tu jejich neobyčejnou odvahu a touhu jít si za štěstím vzdána čest - třeba aspoň tím, že o této události bude i dnes někdo vědět a bude se o ni zajímat.