O zakleté zakázce

Během nedávné společné výstavy Viděno čtyřmi na dobřichovickém zámku se našlo několik návštěvníků, kteří si vyhlédli některou z mých fotografií. U některých stačilo sejmout fotku ze zdi výstavního sálu, protože si zájemci přáli přesně takový rozměr (70 cm na delší straně) a přesně takovou formu (na pevné dibondové desce s vnitřním hliníkovým rámem), tam to bylo bez problémů. Ale dva zájemci si přáli pouze fotografie, protože chtějí použít nějaký speciální vlastní rám, takže jsem fotky musel nově objednat. To jsem ještě netušil, že nějaký nepřející kouzelník 2. kategorie mi tuhle celkem jednoduchou zakázku začaruje a já na ni jen tak nezapomenu. Ale o čem bychom psali na blogu, když ne o podobných zakletých věcech, že?

Krok 1: Objednávka

Standardně chodím do tiskárny s fleškou, ze které si přímo na místě hodná a šikovná paní, která moje fotky tiskne, stáhne obrázky v elektronické podobě. Tentokrát jsem byl ale líný kvůli pouhým dvěma fotkám vážit extra cestu do tiskárny, tak jsem obrázky poslal s příslušnými instrukcemi e-mailem. No a protože se fotky do jednoho společného e-mailu nevešly, maily byly dva. Speciálně jsem uvedl, že potřebuji tentokrát jen fotky samotné, popsal jsem jejich formát a dodal jsem, že jednu fotku potřebuji rychle, protože jdu k zájemci o víkendu na návštěvu, takže bych rád přinesl hotovou fotku s sebou. Vše se zdálo být normální, čaroděje zatím nevidět, ale zárodek neplechy už jsem vytvořil.

  

Krok 2: Vyzvednutí "expresní" fotky

Protože teprve končily prázdniny, hodná a šikovná paní z tiskárny měla trochu kratší než normální pracovní dobu, nicméně svým požadavkem na "expresní" vytištění první fotky jsem ji přiměl na prázdniny zapomenout, takže fotka byla hotova včas. Fotku jsem si vyzvedl osobně a byla zcela v pořádku, nicméně druhá fotka ještě hotova nebyla, což mi nevadilo, protože nebyla "expresní" a bylo na ni dost času.

 

Krok 3: Doprava hotové fotky

Na fotku jsem si vzal speciální rouru (odborníci prý říkají tubus), měl jsem shodou okolností doma jednu šikovnou z pohledu velikosti i průměru, byla prostě "akorát". V průběhu dne mi rourotubus s fotkou všude překážel, musel jsem s ním absolvovat i nákup v docela přeplněném obchodě a už jsem se moc těšil, až ho donesu domů a připravím k fotce tradiční autorský štítek, aby byl zákazník vrcholně spokojen. V tu chvíli mi moje podvědomí našeptalo, že odpovědně jsem se choval už dost dlouho, takže bych měl opět trochu podpořit svou image roztržitého intelektuála. 

 

Krok 4: Večerní překvapení

Když jsem byl doma už asi hodinu a spokojeně jsem poslouchal nějaký rozhlasový pořad, řekl jsem si, že by nebylo marné si fotku pořádně prohlédnout, když už půjde z domu. A v tu chvíli mi došlo, že nejenže nevím, kam jsem rouru s fotkou přesně postavil, ale taky jsem si uvědomil, že celou cestu z nádraží jsem spokojeně telefonoval, což by mi tubus s fotkou dost ztěžoval. Aha, tak fotka musela zůstat ve vlaku! Hned jsem (marně) aktivoval všechny různé možnosti záchrany, dokonce jsem si vyhlédl stejnou soupravu vracející se z Berouna zpět do Prahy, ale místo, kde jsem seděl, bylo prázdné. Je pěkné nechat si udělat expresně fotku, kterou pak bez mrknutí oka pošlete do věčných lovišť směrem na Beroun.

 

Krok 5: Ještě jednou přes kopírák

Druhý den jsem musel hodné a šikovné paní z tiskárny vysvětlit, že její pracovní nasazení z konce prázdnin přišlo zcela vniveč, protože expresně pořízenou fotografii jsem ztratil dřív, než jsem ji stihl zaplatit, takže budu chtít ještě jednu. Tedy nejméně ještě jednu, protože vlakem jezdím každý den. Hodná a šikovná paní to vzala profesionálně a připsala mi na futro další položku. 

 

Krok 6: Výmluva na zapomnětlivost

Během víkendové návštěvy jsem svému milému zákazníkovi blekotavě osvětlil, že jsem svou roztržitostí něco jako Pierre Richard v životní formě a že fotku pro něj budu mít, jen co mi ji v tiskárně vytisknou podruhé. Na dotaz zákazníka, zda nebude muset svou fotku taky dvakrát zaplatit, jsem byl nucen rozhodně říct "samozřejmě, že ne!", i když mi to na první poslech nepřišlo jako úplně špatný nápad.

 

Krok 7: Ani druhá fotka nebude bez komplikací

Když mi hodná a šikovná paní z tiskárny zavolala, že pro mě má hotovou mou první fotku podruhé a mou druhou fotku poprvé, projevil jsem obavu, do čeho tentokrát fotky dáme, když jsem si kromě první fotky ztratil i svou nejlepší rouru. "Do čeho byste ji dával, tu připevníme k té druhé fotce, ta je pevná dost, když je na dibondové desce, přece!" Aha, takže ta druhá fotka, které měla být jen lehoulinká na papíru, je na těžké a drahé dibondové desce, kterou jsem nechtěl... 

 

Krok 8: Chvála setrvačnosti

Ono není snadné vysmeknout se z otěží zvyku: Poslední tři roky jsem všechny své fotky bez výjimky nechal dělat na dibondových deskách. Hodná a šikovná paní z tiskárny si dovedla představit a zapamatovat JEDNU výjimku z tohoto pravidla, nikoli hned dvě najednou. A tak jsem ze setrvačnosti dostal na dibondu fotku, kterou už doma na dibondu mám. Ale protože vím, že je paní z tiskárny hodná a šikovná (když zjistila, že jsem hned v první objednávce výslovně uvedl, že chci fotku "pozor, tentokrát jenom na papíře!", byla z toho celá špatná, zčásti proto, že to popletla a zčásti proto, že se Špatná jmenuje. Tak jsem si řekl, že si ze setrvačnosti fotku na desce taky nechám (zrovna tahle fotka Srdce zapadajícího slunce - na obrázku - je celkem oblíbená a nemám strach, že by mi doma zůstala navěky). Jen jsem si musel ještě jednou objednat samotnou fotku na papíře.

 

Tohle moje na blogu i na výstavách už známé Srdíčko mám teď doma dvojmo, obojí na pevných dibondových deskách. Mohu se na ně dívat stereo a vypadá to moc pěkně :-). 

 

 

Krok 9: Kompletace a zúčtování

Dnes, tedy skoro měsíc po mé první objednávce, jsem si konečně vyzvedl i poslední fotografii, takže mohu celou zakletou zakázku sečíst a podtrhnout: Celkem jsem si pořídil místo dvou fotek čtyři přibližně za trojnásobek původně odhadované ceny a za trojnásobný čas. Ta nejdražší část zakázky mi zůstala doma, kde už mi úplně to samé visí v ateliéru. Čaroděj 2. kategorie se mi na dálku směje.

 

Krok 10: Co se nestalo, ale mohlo se stát

Představuju si aspoň, že roura/tubus doputovala osobním vlakem až do Berouna, kde ji/ho někdo z cestujících nahlásil jako podezřelé zavazadlo, což aktivovalo berounskou pobočku zásahové protiteroristické jednotky. Přivolaní pyrotechnici rouru úředně otevřeli a našli v ní mou ztracenou fotografii, přičemž velitel zásahovky si mou fotku prohlédl, jako odborník uznale hvízdl a dodal: "To je teda bomba!"