Jak rozhýbat pecivála aneb Po létech zase jednou do Paříže?

Peciválovatím. Nejradši jsem poslední dobou doma. Za poslední tři roky jsem nebyl ani jednou ve svém milovaném Řecku, protože v optimální době návštěvy (květen je v Řecku prostě nádherný) jsem vždy buď přímo měl nebo aspoň připravoval nějakou větší fotografickou výstavu. Od června 2023, kdy jsem se vrátil z poslední cesty na svůj milovaný řecký ostrov Lefkada, jsem pobýval prakticky jen v tuzemsku; jen jednou jsem asi na tři hodiny nakoukl (pěšky) do polského pohraničí na Broumovsku a jednou jsem na necelý den vyjel do saských Drážďan. V letošním roce to ještě před pár dny celkem jednoznačně vypadalo, že ze své české domoviny nevytáhnu ni paty, což by se stalo poprvé od otevření hranic po roce 1989. Ještě před pár dny jsem s tím byl vyrovnán a vlastně i spokojen. Cestovat za každou cenu nemusím, stačí mi pomyšlení, že můžu, kdykoli budu chtít.

Když jsem asi před měsícem plánoval, kam vyrazím začátkem října na krátkou dovolenou, zkoumal jsem sice ve webových katalozích nejrůznější zahraniční destinace, uvažoval jsem o Berlínu i o Kodani, o severním Polsku či o Krétě, leč nakonec jsem si vybral echtčeský Humpolec. Když mohlo být toto město dobré pro Hliníka, bude jistě dobré i pro Vápeníka, řekl jsem si peciválsky, aniž bych si ovšem úvodní tvrzení u Hliníka ověřil. Ne, nepotřebuji ke štěstí křižovat svět, chlácholil jsem se, Vysočina bude stačit.

Do takto spořádaného přehledného peciválského světa však o minulém víkendu spadla doslova bomba, která vše doposud spořádané rozmetala na prach: Z jedné z nejrenomovanějších soutěží současného fotografického světa Prix de la Photographie Paris (zkracované kvůli svým třem "pé" často na Px3) totiž přišla informace, že moje fotka Trojský most, kterou jsem letos do soutěže zaslal spolu s dalšími čtyřmi snímky, dostala zlaté ocenění. To samo o sobě je sice velmi potěšující skutečnost (ostatně podařilo se mi to po jednom stříbře a třech bronzech vůbec poprvé), ale ještě to moc neznamená; takto oceněných fotek bývá na této soutěži v různých kategoriích celkem kolem dvou stovek. O chvíli později mi ale k první gratulaci od organizátorů přišla ještě gratulace druhá, protože - jak se ukázalo - stejná fotka byla početnou mezinárodní porotou vyhodnocena jako druhá v celé širší kategorii Architektura. A to už je úplně jiná káva, protože právě dvě nejlépe hodnocené fotky v každé z deseti kategorií velké soutěže, postupují automaticky na závěrečnou výstavu vítězů: pouhých 20 snímků v kategorii profesionálů a 20 dalších v kategorii neprofesionální, celkem tedy 40 fotografií z těch mnoha tisíců, které byly do soutěže zaslány z celkem cca 120 zemí světa.

 

 

 

 

 

 

Ano, již jsem měl tu čest dostat se s fotkou na tuto výstavu, ale doposud jen na obrazovku, na které běží nekonečná smyčka všech zlatých, stříbrných a bronzových cen (psal jsem o tom kdysi např. v článku Výstava v krásném pařížském doupěti); letos jich je takových dohromady za obě kategorie 934, tak si dovedete představit, jak často a na jak krátkou chviličku takto oceněná fotka na obrazovce problikne. Ale těch 40 vítězných fotek bude na výstavě viset pěkně po celou dobu, protože budou řádně vytištěny, zarámovány, opatřeny popiskami a vystaveny nepřetržitě lačným očím kulturymilovných návštěvníků z báječné metropole nad Seinou.

Pecivál začal horečnatě hledat informace a dozvěděl se při tom pár zajímavostí:

- Výstava vítězných fotek Px3 2026 se bude konat v galerii jen kousek od pařížského Louvru (mít byť jen pár dní fotku na řádné výstavě přímo v centru Paříže, to je prostě sen!)

- Během vernisáže budou organizátoři těm, kteří mají na výstavě svou fotku a dorazí osobně, příslušná ocenění oficiálně předávat. 

- Na místě budou nejspíš i - povětšinou skvělí a slavní - členové soutěžní poroty, kteří vítězné snímky na výstavu vybrali.

- I když je pařížská soutěž často mylně vnímána jako převážně evropská, ze 40 fotek na výstavě jich bude více než polovina od mimoevropských autorů (USA, Japonsko, Kanada, J. Korea, Čína, Peru, Hongkong, Austrálie, Thajsko, Arabské emiráty)

- Jen dva autoři z vybrané čtyřicítky jsou Francouzi, naopak, mezi oceněnými je i jedna další Češka - Květa Trčková, která vyhrála svou kategorii BOOKS (fotografické knihy) 

- I když bude vernisáž vzhledem k programu lehce slavnostní, neznamená to, že je k tomu u účastníků zapotřebí smoking nebo jiný formální háv, což by pro mě znamenalo stopku, protože podobné kostýmní merendy nemám rád.

- Paříž jsem navštívil několikrát především v 90. letech, bylo to první místo, kam jsem se jel podívat, když se to už konečně smělo, dokonce jsem tu byl na týdenní svatební cestě, ale v novém miléniu jsem začal Francii být nevěrný s Řeckem, a v Paříži jsem tak byl naposledy před 15 lety, kdy jsem tam navíc jen přestupoval na ten největší existující Airbus při své první velké japonské cestě. Naposledy jsem brouzdal ulicemi města před více než čtvrtstoletím.

 

Tak jsem všechny informace sečetl a podtrhl a vyšlo mi, že jde o tak výjimečnou příležitost, která se asi v tomhle mém životě už nebude opakovat, že mi stojí za to potlačit v sobě přirozenost pecivála a chci u toho být osobně. Během jediné cesty vlakem z Prahy do Dobřichovic jsem si našel ubytování i dopravu a doma jsem to hned všechno dotáhl a zaplatil, takže už vím, že 7. listopadu budu moct nasednout v Praze na Florenci do nočního autobusu, podobně jako kdysi dávno po pádu železné opony, a celé čtyři dny a noci pak budu moct dýchat podzimně čerstvý pařížský vzduch, po večerech se seznamovat se zajímavými osobnostmi současné světové fotografie a taky se neskromně pokusit v očích nezasvěcených návštěvníků aspoň na chviličku mezi takové zajímavé fotografy patřit :-). V Čechách je - jak jsem v posledních letech zjistil - fotografická komunita nesmírně zajímavé a pestré těleso, což, myslím, může platit o to více na mezinárodní úrovni. Těším se každopádně už teď.

 

Pozn.1: Právě 10. listopadu večer jsem měl povídat o několika svých fotkách na Večeru poezie v Knihovně Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Ano, i na to jsem se moc těšil, ale věřím, že pro podobné povídání v Praze bude ještě někdy příležitost, takže Paříž - snad mi to naše stověžatá fešanda a organizátoři téhle akce prominou - dostane protentokrát přednost.

 

Pozn.2: Kromě "zlata" pro fotku, která bude součástí výstavy, dostaly letos v pařížské soutěži moje fotky ještě jednu bronzovou cenu a dvě čestná uznání. Uznávám, není to vůči nim zrovna spravedlivé, ale tenhle jejich úspěch je momentálně zcela ve stínu chystané výstavy vítězů. Určitě se k nim v některém z dalších článků vrátím, teď ale musí se svou čtvrthodinkou slávy ještě nějakou dobu počkat :-).