Kanada z Nagana s chutí vajíčkových chlebíčků

Sportovní kanál České televize dával teď vždy přesně po 25 letech kompletní záznamy hokejových zápasů českého reprezentačního týmu z olympiády 1998 v japonském Naganu. Napřed zápas s Finskem, pak s Kazachstánem, poslední zápas ve skupině s Ruskem, úžasné čtvrtfinále s USA, včera nezapomenutelné semifinále s Kanadou a zítra - na závěr - slavné finále proti Rusku, které českým hokejistům přineslo památné zlaté medaile. Některé ty zápasy jsem teď s odstupem času viděl úplně poprvé. Např. úvodní vítězný zápas proti Finsku (skončil 3:0) probíhal v době, kdy jsem měl jakousi zásadní a neodkladnou prezentaci pro tehdejší manažery Komerční banky v jejím školicím zařízení v Libohošti, kde jsme samozřejmě během prezentace hokej sledovat nemohli, ale kolega v zákulisí měl ucho na tranzistoráku a do konferenční místnosti nám k projektoru signalizoval napřed jeden, pak dva a nakonec tři prsty. Symbolem celé té hokejové olympijské parády pro mě tehdy ovšem byl zápas s Kanadou. Díky aktuálním jubilejním záznamům jsem měl příležitost si zpětně připomenout, kde jsem byl a co jsem dělal v době, kdy Hašek, Jágr, Reichel a spol. bojovali o historický triumf.  

Vraťme se tedy do února roku 1998. Teprve před pár měsíci - po čtyřech nadmíru intenzivních letech - jsem praštil s báječným povoláním učitele přírodních věd na plzeňském gymnáziu. Řekl jsem si po vzoru Monty Pythonů klasické "a teď něco úplně jiného" a šel jsem budovat síť firemních bankéřů do pražské komerčky. Bydlel jsem v Rokycanech, odkud jsem v tu dobu každé ráno jezdil vlakem do Prahy na Poříčí, kde jsme měli kanceláře. A protože jsem většinou ráno nestíhal snídat (což se mi mimochodem děje dodneška), čas od času jsem si zašel do tamního lahůdkářství na oblíbený chlebíček s vajíčkem (ano, to je takový ten nezdravý s vejcem natvrdo zalitým majonézou a zapošitým plátkem šunky). Takové chlebíčky se dělaly leckde, ale právě v uzounké nudli lahůdkářství na Poříčí měli snad nejchutnější. Ještě dnes se mi při té živé představě spouštějí všechny skutečné i domnělé chuťové buňky.

Do práce jsem chodil většinou na půl osmou, poříčské občerstvení mělo tehdy otevřeno už před sedmou, takže jsem tam mohl v klidu posnídat, pak projít kousek starodávnými uličkami kolem kostela mého svatého jmenovce, projít moderní pasáží, vyjet do třetího patra - a byl jsem v práci. Poručil jsem si i toho rána jako obyčejně tři chlebíčky (jeden byl v té době za 5,20) a přesunul jsem se ještě kousek dál dovnitř domu, kde bylo oficiální "místo pro konzumaci", pár dlouhých vysokých stolků, takových těch, ke kterým se přistupovalo "na stojáka" v době dávno před prvními českými stand upy. U stolků vzadu jsem byl toho rána vůbec první host a přičinlivá obsluha mi přišla zapnout malou televizi nahoře v rohu. A v té televizi právě začínal přímý přenos našeho olympijského hokejového semifinále s Kanadou.

Co vám budu povídat; postupně jsem přidal k chlebíčkům i několik limonád, abych nefandil nasucho, a pak už jsem se bál od stolků čas od času vyrážet doplnit zásoby k pultu, protože by se taky mohlo stát, že už se mi nepodaří se do uzounkého prostoru znovu vecpat. Lidí přibývalo a kdo viděl, že tu v televizi běží Kanada z Nagana, ten už neodešel. Ano, nějakou dobu jsem měl špatné svědomí, že se dívám na hokej, ač bych měl pracovat a vytvářet hodnoty pro své akcionáře, ale pak se mi podařilo spojit s kolegy v kanceláři, kteří mi potvrdili nečekanou skutečnost, že i oni mají puštěnou televizi a hodnoty pro akcionáře prostě chvilku počkají, protože akcionářů je mnoho, ale hokejové Nagano je a bude provždycky jenom jedno. Čtvrtstoletí od té doby tuto skutečnost dostatečně bolestivě potvrdilo.

V normální hrací době jsme si s ostatními sledujícími pořádně zařvali jen jednou, když v půlce třetí třetiny Jiří Šlégr dělovkou od modré odčaroval kanadského gólmana. A jednou jsme naopak byli smutní, když pouhou minutu před koncem Kanaďani provedli totéž brankáři Haškovi. Kruci, pouhá minuta stačila a postup by býval byl náš bez komplikací, ale vše se ještě stihlo pořádně zauzlit, aby tento zápas získal opravdu neotřesitelné místo v naší sportovní historii. Teď po čtvrtstoletí, když jsem se na hokej mohl podívat znovu a bez nervů, jsem překvapeně zjistil, že tehdy, při prvním sledování, jsem si nedokázal náležitě vychutnat, jak dobře čeští hokejisté hráli, tolik jsem se tenkrát bál, aby neudělali nějakou hloupou chybu, kvůli které se celá ta smělá cesta za zlatou medailí z opěvovaného hokejového Turnaje století zbortí.

Ještě jednou jsme si zařvali, když svůj samostatný nájezd po skončení prodloužení proměnil Robert Reichel. A pak - neméně hurónsky - ještě čtyřikrát, když brankář Dominik Hašek postupně vychytal všechny slavné kanadské střelce. A ani pak se nám ještě dlouho z vydýchaného prostůrku pod maličkou televizí nechtělo rozejít za běžnými denními povinnostmi. "Kamarádi," řekl nám tehdy dojatě jeden z přihlížejících: Tohle si budeme pamatovat celej život, jako si Amíci pamatujou, kde se dozvěděli, že jim zastřelili Kennedyho!" Uplynulo 25 let, po lahůdkářství nezbyl ani chlebíčkový sortiment ani úzká interiérová nudle ústící do prostoru s televizí. Jen prchavá vzpomínka pár "kamarádů", kteří jeden druhého neznají, ale jsou navždy spojeni silným zážitkem. A jsem přesvědčený, že podobných dávno zaniklých "hnízd", kde se před čtvrtstoletím neplánovaně sešli lidé u sdílené televizní obrazovky, byly po zemi tisíce.

Pamatovat si to celej život... Jak jen jsme si svými archívními vzpomínkami jisti a jak snadno zklameme, když dojde na ověřitelná fakta! Takže kde ono to vlastně tenkrát přesně na tom Poříčí bylo?... Nevíte, býval ten obchůdek s čerstvými chlebíčky tam, co se teď prodávají nože, tam, kde je papírnictví, Erotic shop, nóbl hotel nebo jsou to ty dveře hned vedle rekonstruovaného KFC? Někde v těch zdech musí být dodneška zakonzervované naše výkřiky štěstí, hrůzy, všechny naše fanouškovské naděje i obavy. Kdoví, jestli v těchto domech dodnes v přízemí nestraší duchové s bruslemi na nohou a helmami na hlavě a nesomrují po nešťastných kolemjdoucích búra na poctivý chlebíček s vajíčkem (těch 20 halířů se už vždycky nějak splašilo nebo ukecalo). Jestli tihle duchové mají červené dresy a hovoří se silným anglickým akcentem, tipoval bych je na Kanaďany, kteří dodnes nechápavě kroutí hlavou, jak jim nakonec chytří a obětaví Češi vyfoukli jejich tradicí předplacené olympijské zlato, jehož lesk od té doby ještě nic nepřesvítilo.

"Slyšel jsem, že Džegr i po těch letech ještě pořád hraje," povídá nevěřícně jeden z těch červených dresů a obdivně mlaskne. "Ale žádnej div, von to byl vždycky trochu magor...".

V komerčce jsem pobyl ještě dva roky a pak jsem se s ní jako zaměstnavatelem taky rozžehnal. A na Poříčí se dodnes vracím celkem často, např. o nedělích, kdy v tamní kavárně naproti Bílé labuti odpoledne píšu Nedělní miniglosy. Ke své horké čokoládě si můžu dát třeba mrkvový dort za devětadevadesát. Kdepak vajíčkový chlebíček za pět dvacet!

Byl to tenkrát fakt nezapomenutelný olympijský zážitek. A různí majitelé a akcionáři, podle toho, co o nich vím, na tom jednom u hokeje probenděném ránu a dopoledni, opravdu nezchudli :-).