Ruiny kostela svaté Apoleny pod Přimdou

V dnešním článku chci ukázat zdejším návštěvníkům pozoruhodný objekt kostela svaté Apoleny, který leží nedaleko od Přimdy na západní hranici naší země. Na místo mě zavezl můj švagr a výborný fotograf Karel Zvoneček (kdysi jsem na svém fotowebu představil jeho výstavu Island - země zázraků), který má oblast Českého lesa velmi dobře zmapovanou, protože sem jezdí fotit pravidelně. Pro mě je to zatím oblast víceméně neprobádaná a přitom velmi zajímavá, protože nejenže je tu krásná příroda, ale - jak uvidíme i v dnešním článku - podstatnou roli tu hrají i nepominutelné historické souvislosti.

Protože bych rád nabídl i některá srovnání, nevystačím si tentokrát jen se svými vlastními fotkami pořízenými na místě (ruina kostela stojí u silnice z Přimdy do Nové Vsi nedaleko obce Málkov), ale přeberu i některé fotky nalezené na internetu. Tam, kde se mi podařilo dohledat originální zdroj, ho u dané fotky uvádím.

Na místě dnešního objektu stála pravděpodobně kaple již od 13. století, mezi německými krajany se traduje, že byla zničena husity, což by sice husitům bylo podobné, ale historickými prameny to potvrzeno není. První písemná zmínka pochází z roku 1580. V 70. letech 17. století byly na místě prakticky zároveň a bezprostředně vedle sebe postaveny dvě stavby: Kostel svaté Apoleny a kaple Panny Marie Pomocné, které - jak se ukazuje podle posledních průzkumů - měly pravěpodobně být spojeny do většího poutního celku, což se nakonec nepodařilo uskutečnit (pěkný model pravděpodobného záměru propojení kostela s kaplí ambity uvádějí Martin Kolovský a Michael Rykl v článku Nové poznatky ke kostelu svaté Apoleny na Tachovsku, Dějiny staveb 2019, Plzeň). Přilehlá menší kaple Panny Marie Pomocné byla vystavěna přímo nad místním pramenem zázračné vody, která prý navracela lidem zrak a pomáhala jim nejen s očními problémy, ale i s bolestí zubů (však ne nadarmo je svatá Apolena patronem zubařů). 

V roce 1778 pak papež Pius VI. vydal listinu, která povolovala konání zádušních mší za zemřelé v kostele sv. Apoleny v Českém lese.

 (zdroj obrázku: Tachovský deník, článek Jiřího Kohouta z 21.11.2012)

 

Kolem kostela s kaplí postupně vznikla malá osada. Na konci 19. století kostel vyhořel, byl ale zčásti opraven a dále sloužil svému účelu, v roce 1938 však již hrozilo zřícení kleneb, takže se mše sloužily venku. Po válce a hlavně po odsunu místního německého obyvatelstva a včlenění oblasti do tzv. hraničního pásma už kostel jen chátral, byť ho ještě v roce 1959 autor místní kroniky, páter Baštář, při svém odchodu zmiňuje jako stojící a relativně zachovalý. Hlavní část destrukce musela nastat v 60. letech 20. století, protože na konci 60 let už byl stav objektu podobný tomu dnešnímu (viz jeden z dalších obrázků). Dnes patří pozemek se zbytky kostela a kaple spolku "Občanské sdružení Zvon" z Bělé nad Radbuzou, které organizuje postupné opravy objektu.

Začneme černobílou fotku aktuálního stavu, abyste si udělali celkový obrázek.

 

 

 

Z podobného úhlu se zachoval obrázek z roku 1940, původní zdroj neznám, staženo z internetu.

 

 

Pohled na kostel někdy po roce 1900, osobní archiv pana Antonína Hofmeistera, fotografie přebrána dalšími autory. Ono to vypadá, že původní cesta vedla bezprostředně vedle kostela, mnohem blíže objektu než dnes, ale ještě uvidíme, že je to částečně optický klam. Ty krásné patníky si pamatujte, ještě nám poslouží k dobré orientaci :-).

 

 

V místech původní věže je i dnes vchod do ruin objektu, tento konkrétní snímek je pořízený zevnitř směrem k silnici. Obrázek se mi líbil víc v černobílé, i proto, že pruh šedé silnice v okolní zeleni není tak výrazný. Je vidět i to, že řada z původně již propadlých nebo přinejmenším staticky velmi nestabilních oblouků byla v posledních letech opravena.

  

 

Zpod bývalé věže nemusíme vyhlédnout jen k silnici, ale i protějším (opět nově opraveným) obloukem do lesa. Kdo si dá práci, může v okolí narazit na drobné terénní nerovnosti, občas jde o pozůstatky po dalších objektech bývalé vsi Svatá Apolena, která byla v 50. letech 20. století postupně zcela zbořena. 

 

Na dobové předválečné fotografii (původní zdroj neznám) je dispozice zaniklé osady Svatá Apolena dobře vidět. Když mu to bylo umožněno, prostor původní osady obsadil opět velmi ochotně okolní les.

 

 

 

Ještě si vybavujete ty patníky ze třetího obrázku? Zde na záběru pocházejícího rovněž ze samotného začátku 20. století je vidět situace z jiného úhlu, takže je patrné, že stará cesta byla asi stejně daleko od věže jako dnešní silnice. Jen ta krásně vykroužená zatáčka je dnes, myslím, narovnanější. Na obrázku, jehož původ opět bohužel neznám, je úplně vpravo dobře vidět i objekt kaple Panny Marie Pomocné, vystavěný přímo nad léčivým pramenem. Poblíž kaple stávala i poustevna, přičemž poustevník se měl starat o údržbu pramene.

 

 

 

A tohle už je záběr někdy z druhé poloviny 60. let, který už je hodně podobný současnému stavu, jen věž je tady ještě zachována v téměř celém objemu, což už dnes neplatí. Původní zdroj fotografie bohužel neznám (stáhl jsem ji z webu pastvu.com)

 

 

 

 

Během úprav, probíhajících od roku 2009, byly stabilizovány obvodové zdi, k objektu byl opět připojen jeden z původně již zcela samostatně stojících rohů a stavba byla zbavena podstatné části náletových dřevin (uvnitř prostoru kostela stálo i několik vzrostlých stromů). Dnes ještě pár keříků v horních partiích zdí zbývá, v prostoru věže roste i tenhle trs krásně barevných květin, který statika jistě netěší, ale fotograf mu nemůže odolat :-).  

 

 

 

 

Další záběr je zevnitř původního interiéru. Pokud vím, i když budou opravy kostela dál pokračovat, není záměrem dát kostelu novou střechu, a měla by tak zůstat zachována současná specifická atmosféra tohoto prostoru. Rekonstruovat by se ovšem snad měla i kaple nad pramenem, což bude jistě záležet především na finančních možnostech spolku, který o objekt pečuje.

 

 

 

 

A opět si můžeme udělat malé srovnání a díky fotografii z osobního archivu pana Waltrauda Hamperla nahlédnout do interiéru kostela z doby kolem roku 1940. Tato fotografie mimochodem dnes pomáhá určit, jak byl prostor kostela zaklenutý. 

 

 

Začínali jsme celkovým černobílým prostorovým pohledem na aktuální podobu kostela, skončíme rovněž černobílou aktuální fotkou zdi přiléhající k okolo vedoucí silnici. Tahle fotka má na rozdíl od té úvodní skoro zcela upozaděný rozměr prostorové hloubky, a zůstává tak víceméně jen v ploše.

 

 

 

Tak co, taky vás - stejně jako mě - zaujal nečekaně košatý historický příběh kostela svaté Apoleny a její neobyčejná dnešní podoba solitérní ruiny, která je dnes snad už z nejhoršího venku? Věřím, že se podaří sehnat další prostředky na nezbytnou péči o tuhle zvláštní stavbu a že se jednou dočkáme i zprovoznění původní zázračné studánky, která je vlastně prapůvodcem veškerého pozoruhodného dění na tomto místě. 

Poplatky u zubaře pořád rostou, tak se nám třeba sem tam nějaký ten "zubní zázrak" patronky Apoleny může ještě jednou hodit :-). 

P.S.: Ještě mi to nedalo a podíval jsem se i do svých oblíbených starých matrik. V Přimdě jsem našel tři speciální matriky vsi Svatá Apolena, jednu pro narozené, jednu pro zemřelé a jednu pro oddané. Kupříkladu útlá matrika oddaných obsahuje ze 152 let dlouhého časového rozmezí let 1784 až 1936 celkem 37 záznamů o svatbách (největší šrumec nastal v letech 1869-82, kdy byla jedna svatba skoro každý rok :-)) a žádný z běžných záznamů o nevěstách a ženiších neobsahuje vyšší uvedené popisné číslo bydliště než 6 (jedna výjimka sice uvádí č.p. 87, ale to bude nejspíš nějaký dobový renonc), což je docela v souladu se zdejší fotkou; asi tak na šest čísel popisných bych tuhle vesničku odhadoval. Tak na ukázku přikládám záznam o svatbě Josepha Wagnera a Anny Brittig ze 6. února 1882, oba žijící ve vesnici "Sct. Apollonia" - ženich v čísle 5 a nevěsta v čísle 4. Oběma bylo v den svatby 24 let, tak si myslím, že se asi připojení k Německu a následného odsunu už nedožili. Ale kdoví...