Cožpak vy věříte vlastním očím víc než mně?!

Tuhle krásně pobouřenou větu jsem kdysi slyšel z úst Woodyho Allena v jeho filmu Prokletí žlutozeleného škopióna (The Curse of the Jade Scorpion). Je samozřejmě k zasmání, ale poslední dobou i čím dál víc k zamyšlení. Je totiž, domnívám se, stále více lidí, kteří jsou ochotni svým očím nevěřit, protože se domnívají, že to, co vidí, je jen dovedně zkonstruovaný klam určený k jejich ošálení. A ošálit, holenkové, ošálit se takoví lidé nedají, protože mají zdravé selské srdce a rozum na pravém místě, nebo obráceně, sakra, kdo si má všechny ty intelektuální kecy pamatovat.

Baví mě, když mi někdo v diskusi na internetu vysvětluje, že všichni zpravodajové, kteří jsou přímo na místě ozbrojeného konfliktu, i lidé, kteří historii dané oblasti studují celý svůj život, o projevech a povaze konfliktu vědí mnohem méně než on(a) ze svého gauče, nejspíš proto, že všichni služebníci médií jsou prolhaní zaprodanci v žoldu nadnárodního kapitálu (kdepak já jsem tuhle dikci kdysi slýchal?) a skrze své nevyčerpatelné prostředky je má všechny na povel ta kreatura Sörös, zatímco oni sami sice, pravda, na místě nikdy nebyli, o věc se nikdy blíže nezajímali a vzdělání skončili (v tom lepším případě) v deváté třídě, ale dnes mají nesmírné životní zkušenosti a zdravý rozum, takže si na rozdíl od prašivých vzdělanců jen tak nenechají něco nabulíkovat, a navrch o tom četli nadpis jednoho fakt skvělýho článku na netu, který jim otevřel oči, jaká se za tím vším schovává špína. Zatímco já jako správná tupá ovce ze svých očí paličatě odmítám shodit klapky, a nadto opovrženíhodně nectím právo svých oponentů na osobní názor.

Ano, jsou to povětšinou (nedělal jsem žádnou exaktní korelační analýzu, je to jen "pocitovka", ale troufám si říct, že zevrubná analýza by souvislost potvrdila) titíž lidé, kteří mě přesvědčovali, že na covid nikdy nikdo nezemřel, to jen nemocnice vykazují statistiky podle společenské poptávky, zatímco na očkování pomřou všichni do roka a do dne, protože tak je to v plánu podle tajných dohod na likvidaci většiny obyvatelstva Země. Jsou to povětšinou titíž lidé, kteří mají pocit, že naše země bude nejsvobodnější, když bude stát mimo Evropskou unii, která si troufla místo proti nezvaným maminkám s dětmi z Ukrajiny zakročit proti našemu milovanému pomazánkovému máslu, a mimo NATO, které nás jen zneužívá v agresi proti hodnému a férovému ruskému bratru zahnanému nepřejníky z celého světa do kouta, a kdyby došlo k nejhoršímu, všech pět našich vojáků s jedním nepojízdným bojovým vozidlem pěchoty nechá bez výčitek na holičkách. Jsou to povětšinou ti, kteří jsou přesvědčeni, že naše vlastní národní hrdost lépe vynikne, pokud ji promítneme na pozadí pohrdání ostatními nebo aspoň nezájmu o ně, a že jsou i bez příslušných papírů a povolení předurčeni k tomu, aby ostatní poučovali, co je opravdové vlastenectví a jak bychom měli zpytovat svou odrodilou duši, když náhodou - bože chraň! - dostaneme chuť na kebáb. Jsou to možná i ti, kteří mi o něco dříve vysvětlovali, že používání mobilních telefonů a mikrovlnných trub povede k rychlému vymření těch, kteří se civilizačnímu tlaku neubrání a neprchnou do lesních jeskyní či aspoň do venkovských pousteven, odkud - až všichni ostatní pomřou - vyjde zárodek nového obrozeného světa. A jsou to v neposlední řadě povětšinou i ti, kteří přemýšlení a pochybnosti považují vůbec za projev slabosti, případně přetvářky a podloudného kalkulu, protože kdyby oni sami byli přemýšlení schopni, podstupovali by tak únavně náročnou aktivitu právě jen v podobných přesně definovaných situacích.

Ano, ctím svobodu názoru a nikomu jeho pohled na věc neberu. Na druhou stranu se dotyční budou muset smířit s tím, že na základě stejného práva na osobní názor a jeho svobodné vyjádření (právo obecně je vždy věc dvojsečná) smím za určitých okolností podobné názory považovat za blbé, od čehož není, připouštím, příliš daleko k závěru, že stejné adjektivum se může za určitých okolností týkat i jejich nositelů. Tento závěr ovšem jednak nepovažuji za nezměnitelný a jednak jsem zastáncem myšlenky pana Horníčka, že hranice blbosti neprochází mezi lidmi, ale lidmi, takže každý z nás ji občas překračuje. Já považuji za důležitější než se této hranici za každou cenu vyhnout, to, abychom si uchovali schopnost si z jejího překročení vyvodit ponaučení - na rozdíl od těch, kteří jsou na projevy a následky své vlastní blbosti hrdí a považují je za nezpochybnitelnou a následováníhodnou ctnost. 

Nebojte se, milí spoluobčané, kteří v předcházejících řádkách případně poznáváte svůj obraz, nebudu vám upírat vaše nezadatelná práva. Plně ctím právo na to, aby každý z lidí směl být tak hloupý, jak jen si přeje. A rovněž jsem připraven připustit, že vy ze svého pohledu, vidíte jako zcela blbého či navedeného naopak mě. Vhodný oboustranně uznávaný arbitr, který by nám dal potvrzení o tom, na čí straně je na základě objektivního vyhodnocení skutečnosti pravda, bohužel neexistuje, a oba tak nejspíš zemřeme přesvědčeni o tom, že právě my jsme v právu a pokud náš názor shodou nepříznivých okolností nezvítězil, tedy má aspoň právo pokládat se za vítěze morálního, protože pomýlenost druhé strany je zjevná a historie - přežije-li - nám jednou dá jistojistě za pravdu.

Jenom jestli to těm, kteří naše velké vítězství v daleké budoucnosti uvidí na vlastní oči, dokážeme uvěřit :-).