O hrdosti a nakupování

"Lidé jsou ovce," pomyslel jsem si, když jsem míjel dvojitou frontu lidí směřující k jakémusi obchodu s oblečením. "Samozřejmě, ti druzí," dodal jsem jen pro uklidnění svého vnitřního hlasu, který se chystal zabečet cosi na protest proti tak hrubému zobecnění.

My, kteří máme svou hrdost, přece nevezmeme čerstvě otevřené obchody útokem jen proto, že se to po skoro půl roce konečně zase v omezené míře smí, když stát na to dal po dlouhém rozmýšlení svůj roztřesený palec. 

Pomyslel jsem na své džíny, které drží pohromadě jen silou své zbytkové vůle za občasné dopomoci jehly a mého oblíbeného neandrtálského stehu, a pohlédl na špičky svých bot, které v náhle nastalém jaru vykvetly barvou dříve skrývaných ponožek. Taky bych si potřeboval pár věcí celkem urgentně dokoupit, ale mám přece svou hrdost. 

Ještě před pár dny byl vestibul nádraží touto dobou skoro prázdný, ale těch, kteří touží nechat se popovézt do optimističtější budoucnosti vlakem, je den ode dne víc. Fronta u obchodu s oblečením o krok postoupila, protože ze dveří vyšel další zákazník se dvěma velkými taškami a možná i s blaženým úsměvem v zahalené tváři, jako kdyby se uvnitř jako reklama na rozvolnění rozdávalo zapovězené kuřivo či dokonce šňupivo. A v tu chvíli mi z boku nečekaně vstoupilo do nejkratší cesty k nástupišti místní knihkupectví, které - byl jsem si skoro jistý - stálo původně mnohem víc vpravo. Už měsíce chodím kolem něho ráno i večer bez možnosti vejít dovnitř, dotknout se hebkých knižních hřbetů a zašustit si papírem hustě popsaných stránek. Má hrdost se v proudu vzduchu vonícího po knihách rozplynula jako zbytky sněhu v jarním fénu.

Na rozdíl od prodejny s módou, nacpané přesně v mezích zákona, nás mezi policemi s knížkami bloumalo jen pár, většinou nejspíš bez konkrétního cíle. Jestli mám doma něčeho dostatek, ba přebytek, jsou to knihy, a ostatní návštěvníci, zdálo se mi, na tom byli podobně. Ale magnetismu otevřených dveří nešlo odolat pouhou hrdostí.

"Bylo to dlouhé, že?" s pochopením prohodil prodavač, když se můj čerstvý knižní nákup pokoušel nacpat u pokladny do tašky. To tedy bylo! 

"V sobotu budeme mít konečně Štědrý večer," dodal jsem na vysvětlenou a nezdálo se, že by ho termín mých Vánoc nějak zvlášť překvapil. Lepší květnové než žádné.

Knížky, které obratem nerozdá Ježíšek, si nechám pro sebe, abych měl co číst ve frontách na nové džíny a boty, až mě má hrdost konečně přejde nebo neandrtálský steh definitivně povolí.

Snad to stihnu, než roztřesený vládní palec ukáže zase jednou směrem k zemi.

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných nedělních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.