O jízdenkofóbii

Pokud bychom se někdy potkali ve vlaku, poznáte mě jednoduše: Hned po nástupu do vozu, ještě před tím, než si vůbec sednu, vyndám jak jízdenku, tak všechny další nutné propriety pro cestu před sebe na stolek, protože potřebuji mít celou cestu jízdenku pěkně na očích, aby se mi nemohla nikam zaběhnout ani nikde schovat. Mám totiž opravdovou fóbii z toho, že až přijde ten správný čas a objeví se přísný průvodčí nebo dokonce revizor, nebudu moct jízdenku jako z udělání nikde najít a budu nespravedlivě považován za černého pasažéra a zároveň černého Petra. Nemám pro tenhle nepříjemný pocit žádné rozumné vysvětlení, samozřejmě jsem schopný se s průvodčím velmi dobře domluvit a navíc vyhlížím celkem důvěryhodně, tak bych nejspíš nebyl hned podezírán z nekalostí, ale maximálně z roztržitosti někde na úrovni rolí Pierra Richarda. Přesto ta představa, že bych třeba jízdenku nějakou dobu marně hledal po kapsách nebo v tašce, je pro mě tak stresující, že to nejsem ochoten riskovat.

Samozřejmě, pro něco takového musí mít člověk určité psychické predispozice a já bohužel nevím, odkud onen nepříjemný pocit pramení, mám ho odjakživa, aspoň tedy od toho jakživa, které si vybavuji. Pamatuji se ale přesně na okamžik, který mou jízdenkofóbii potvrdil a notně zvýraznil. Jak už jsem psal v minulé kapitole (viz článek Jak jsem kdysi vyhrál nejvyšší výhru v Sazce), celou svou "nejvyšší výhru v Sazce" jsem ve svých 15 letech utratil za frajerskou hnědou bundu. Byl jsem si pak ovšem dost zřetelně vědom, že mám sice tu správnou frajerskou bundu, ale jaksi ne to správné frajerské chování. Starším lidem jsem neodsekával, neříkal jsem jim "vole", ve vlaku jsem si nedával nohy nahoru na sedadla, jak to skuteční frajeři dokázali bez mrknutí oka, nedělal jsem shyby na konstrukci zavazadlového prostoru, neházel jsem odpadky ostatním cestujícím pod nohy a připadlo mi hloupé dokonce i to při rozhovoru s cizím člověkem koutkem úst vyfukovat velké žvejkačkové bubliny, i když jsem je uměl. Prostě jsem tehdy byl na opravdového frajera příliš slušný.

Dlouho jsem hledal nějaký méně nápadný, ale stále ještě dostatečně frajerský atribut, který by se dobře hodil k mé koženkové bundě. Dlouho jsem si lámal hlavu, ale pak jsem na to konečně přišel: Zahlédl jsem totiž ve vlaku muže, který měl svou jízdenku zastrčenou za hodinkami. V té době měly ještě jízdenky podobu malých obdélníkových kartónků, které průvodčí umně procvakávali svými kleštičkami a dělali do nich nádherné přesně kulaté dírky. Vyzkoušel jsem to a ke své velké radosti jsem zjistil, že jízdenka se mi za moje sovětské hodinky značky Poljot vejde úplně akorát. Několik jízd vlakem jsem se na svou první opravdu frajerskou jízdu duševně připravoval a pak to jednou opravdu přišlo. Koupil jsem si svou jízdenku, kartónek jsem hned při vstupu do vlaku vetknul pod hodinky a zálibně jsem si představoval, jak přijde mladá paní průvodčí, já se na ni frajersky usměju, nenuceně povytáhnu svůj koženkový rukáv a tam, pod hodinkami bude jízdenka čekat na svůj sólovýstup. A mladá průvodčí si o mně pomyslí… no prostě něco moc pěkného, co si asi mladé hezké ženy o opravdových frajerech myslívají.

Kdyby přišla průvodčí hned na začátku cesty, nejspíš by všechno proběhlo podle mého plánu. Bohužel, přišla až po několika stanicích, kdy jsem již - ukolébán v měkkém sedadle do stavu lehké dřímoty - úplně zapomněl, že dnešek je stran jízdenky výjimečný, takže můj původní a pohříchu pozapomenutý plán se se skutečností shodoval jen v tom úplně prvním kroku: Opravdu přišla mladá průvodčí a vyzvala mě, aby předložil jízdenku. Usmál jsem se na ni s povytaženým koutkem úst, jak jsem to viděl v Muži z Acapulca, a sáhnul jsem automaticky do kapsy, kde jsem do té doby pokaždé svou jízdenku nosil. Dávná a nepochopitelná odvěká noční můra, že jednou nebudu moct svou jízdenku najít, se konečně naplnila. Polilo mě horko a obličej se mi zalil temné rudou barvou, kterou by mi i čerstvě nalíčený Gojko Mitić záviděl.

Začal jsem překotně hledat ve všech dalších kapsách a jejich počet, zdálo se mi, v čase narůstal. Po kasách jsem nahmatal leccos, ale nikde to nebyl kýžený obdélníček z tvrdého papíru. To snad není možné, kde ten lístek může být? mluvil jsem polohlasem sám k sobě a začal jsem všechny věci vyndávat z kapes, protože někde tam přece ta prokletá jízdenka musí být. Mladá paní průvodčí se, zdálo se mi, docela dobře bavila.

"Co kapsa na zadku?" odtušila decentně. "Tam často bejvaj."

Sáhnul jsem tam, obdélník jsem nahmatal, ale poněkud čtvercovější, než by se na jízdenku slušelo. Ke svému zděšení jsem vyňal dlouhým nošením v místech, kterými se dosedá, slisovanou a nepoužitou (ale jak se to sakra pozná?) krabičku prezervativů, která mi v kapse zbyla od okamžiku, kdy jsme si s několika dalšími mladistvými spolužáky zkoušeli svoji mužnou odvahu v jedné plzeňské drogerii. Líce mi hořely tak, že kromě Gojka Mitiće na mě neměl ani Mistr Jan. Musel jsem poprvé připustit, že jízdenku opravdu nemůžu najít, i když jsem ji - fakt, čestně! - v Plzni kupoval. Paní průvodčí připustila, že mě možná její naléhání trochu stresuje, tak mi řekla, že si projde vlak na konec a zpátky, já si zatím můžu v klidu jízdenku najít a pak se uvidí. Když se lístek nenajde, nějak už to spolu vyřešíme.

Přemýšlel jsem velmi usilovně a přesně v okamžiku, kdy se paní průvodčí ze své obchůzky po vlaku vrátila (univerzální rada pro každý IT proces: VYPNOUT a ZAPNOUT dokonce i v normalizačním vlaku zafungovala), jsem si konečně vzpomněl: Přece jsem tu dneska za frajera! Povzbuzován chladivými čůrky potu na zádech jsem podle původního, pozapomenutého a náhle naštěstí znovu vybaveného plánu povytáhl spíš s velkou úlevou než frajersky svůj levý koženkový rukáv, abych okamžitě poté zoufale zjistil, že ani tam, pod sovětskými hodinkami Poljot s 23 kameny, kýžená jízdenka není, takže vše začalo nanovo. Teprve těsně přes svou cílovou stanicí jsem před stále nedůvěřivější paní průvodčí, vysvlečen již zcela ze své frajerské bundy a částečně i z košile, vytřepal svou svobodomyslnou jízdenku z jedné z nohavic.

Vždycky, když si ve vlaku předem připravuji svou jízdenku, vzpomenu si na to, jak se mi před lety zachtělo být neodolatelným frajerem, kterému by snad i Belmondo záviděl. A i když mám jízdenku stále na dohled a po ruce a načerno nikdy nejezdím, i po skoro čtyřiceti letech ve mně přece jen maličko hrkne, když zahlédnu stejnokroj průvodčího. A to, prosím, hodinky už dávno nenosím a jízdenky z tvrdého papíru - kdepak těm je dnes konec?

A po nocích mě i nadále ve snech stíhá ve své ješitnosti uražený Gojko Mitić, který ale ani po letech nepochopil, že jeho krvelačný výkřik "Ruce vzhůru!" na mě na rozdíl od prostého "Jízdenky, prosím," ani trochu nezabírá :-).