Jak dlouho to trvá z Hamburku do Dobřichovic?

Kolik byste asi tak tipovali, že bude trvat cesta z Hamburku do Dobřichovic? Pět hodin? Deset? Celý den, když ve střední Evropě právě panují - asi přičiněním ruských hackerů - lehce sibiřské podmínky? Kdepak! Evropa je, zdá se, opravdu technologicky nadmíru rozvinutá oblast, ve které tahle daleká a komplikovaná cesta trvá necelou půlhodinku. A to, prosím, nikoli raketoplánem, nebo startrekovským transportérem, ale docela obyčejným osobním vlakem!

Včera večer jsem se trochu zdržel v Praze a vracel jsem se domů jedním z pozdnějších železničních spojů. Jako poměrně často vlak i tentokrát odjížděl od prvního nástupiště, přiléhajícího k historické budově nádraží, a jako poměrně často mi do odjezdu chybělo jen pár minut, takže jsem neměl moc času na okounění. Když jsem ale vyjel po eskalátoru na nástupiště, zarazil mě intenzivní pocit, že věci jsou jinak, než tomu bývá. S údivem jsem se rozhlédl. Nepřekročil jsem dnes bludný kořen? Vždyť pouhá dvě piva, byť šlo o dvanáctku, by neměla mít - dokonce ani po dvoutýdenní nemoci - na můj oslabený organismus tak devastující účinek, abych rázem úplně ztratil orientaci a během krátké cesty z metra na perón pražského hlavního nádraží zabloudil až do ciziny.

 

A přesto jsem se místo na obvyklém prvním nástupišti ocitl rovnou na nástupišti pátém. A co hůř, na nádraží německém. Všude byly německé nápisy a já znejistěl. Přece jen jsem už druhý den nesledoval zprávy, tak že by mi uteklo něco podstatného z aktuálního dění v Evropě? Průvodčího, který šel proti mně po nástupišti, jsem se bál zeptat, protože německy umím jen málo (mohl bych mu maximálně odrecitovat Morgensternovy Dva trychtýře v originále, když už jsem se je nedávno na blogu pokoušel přeložit :-)). Historické zkušenosti ale varují: Třeba na něj promluvím česky a on mě za to zatkne. Možná právě o tom ostatně pojednává jakási vyhláška, kterou byly polepené zdi nádraží, ale já si ji nedokážu přečíst, neuměje německy, což je jistě podle stejné vyhlášky také trestné. Navíc jsem v tom recidivistou, protože neumím německy opakovaně už mnoho let.

V tu chvíli jsem ten nápis uviděl: HAMBURG Hbf. Sláva!! Ulevilo se mi. Německé nápisy na německém nádraží pro mne nebyly ani zdaleka tak znepokojivé, jako kdyby byly na našem "malém českém wilsoňáku". Zanedbatelná komplikace: Jen musím vymyslet, jak se dostat takhle pozdě večer z Hamburku do Dobřichovic. Nakouknul jsem do nedaleko přistaveného vlaku a s úlevou jsem zjistil, že mi v Deutsche Bahn udělali laskavost a zavedli večerní přímou linku do Berouna. Za půl hodiny už jsem vystoupil v Dobřichovicích, kde byly všechny nápisy stále ještě české. Inu, jako v těch nejhorších dobách jazykového útlaku se čeština opět slavně zachránila ve vesnickém prostředí pro další generace svých prznitelů.

Pochopitelně, skutečnost byla méně napínavá. Na hlavním nádraží se totiž během dne točil film. Škoda, že jsem to nevěděl; na zmíněném prvním nástupišti totiž natáčela své záběry i slavná Keira Knightleyová, což kdybych věděl, jistě bych se přišel na filmování podívat, abych jí mohl věnovat svůj autogram :-). Ale teď, večer, už herci jistě pařili někde ve zlaté Praze nebo se učili text na zítřek. Na nástupišti jsem byl sám, jen ve společnosti palčivého mrazu, který spíš než přímořskému Hamburku odpovídal provanujícímu nádraží někde v Omsku.

Nádražní trafika měla už bohužel zavřeno. Škoda, určitě bych si u pana Steinerta koupil ANO-Zeitung Heute nebo Volks ANO-Zeitung. No řekněte - nevypadají ty dvě "budky" - přes jejich značný výškový i věkový rozdíl - docela zamilovaně? :-)

Nádražím večer normálně procházeli občasní cestující s hlavami po želvím způsobu zasunutými do krunýřů svých zimních bund. Snad si ani - pospíchajíce za bludičkou světel svých vlaků v dáli - nevšimli, že se na chvíli propadli v čase a notně posunuli v prostoru. Na konci nástupišti časoprostorová anomálie pominula. Pro dnešní unavený večer jsem byl docela rád, protože 21.století má i své výhody.

Když jsem o den dříve spatřil z dálky druhého nástupiště lepičku plakátů, netušil jsem, že jsou v němčině. Idealisticky jsem se radoval, že si budu moct při čekání na vlak přečíst něco zajímavého. Jen jestli mi bude v té časoprostorové bublině fungovat překladač!

Líbilo se mi, že byla čímsi "zmatněna" skla s průhledem do Fantovy kavárny, zřejmě aby nebyly vidět ty vystavené plastové láhve, kterých v těsně poválečném Německu asi moc neměli. No a na dveře stačilo napsat Kaffee a mohli jste si uvnitř dát místo instatní euroarabiky třeba pravou cikórii.

Na vedlejším nástupišti je přistavený rychlík do Plzně. Na ja, nach Pilsen, natürlich! Jejda, to jsem se s tím svým mobilem při focení nějak zdržel, teď to budu muset vzít klusem; mám to ke svému vlaku ještě půl perónu. Ale nesmím si hned stěžovat, Evita měla dokonce celého a ani necekla.

Jsem zvědav, jestli tohle natáčení bude použito jak důkaz v soudním procesu s italskou společností, která měla pražské hlavní nádraží v nedávné minulosti opravit a celkově zvelebit. Možná by pro soud bylo zajímavou skutečností, že pražské nádraží po mnohaleté rekonstrukci je velmi podobné německému nádraží po zničující válce! Filmaři prostor nemuseli ani nijak zvlášť upravovat. Jen přidali jedny kašírované nádražní hodiny, pár cedulí a bednění s německými plakáty kolem modernějších prvků informačního systému, které nešlo uříznout a odnést z dosahu kamer. K tomu samozřejmě ochotně zapůjčíme parní mašinku, aby bylo k perónu co přistavit, do čeho nastoupit a v záběru příliš nevadilo pendolino na vedlejší koleji. Historie, co hrdlo ráčí, za pár kaček. Tedy pardon, za pár dolarů.

Tak až jednou půjdete do kina na film s názvem The Aftermath, třeba si v nějakém vteřinovém záběru pražského nádraží převlečeného za Hamburk všimnete a na rozdíl od ostatních diváků budete vědět, že kdyby herci nebyli zblblí scénářem, který je nutil pokračovat z nádraží do města, mohli být za půl hodiny u mne v Dobřichovicích.

Jejich chyba! :-)