středa 18. července 2012

Optimisté jako vymírající druh?

Pozn.: Už dlouhé měsíce jsem nenapsal nic na téma týdne. Když ale bylo včera vyhlášeno téma "Optimismus v dnešní době," nedalo mi to, abych aspoň trošku nezauvažoval: Je vůbec ještě v dnešní době skutečný optimismus součástí běžného života? Nebo se postupně dostává na okraj, mimo módní trendy, a směřuje snad dokonce až někam do kolonek lékařských diagnóz? A co já sám? Jsem optimista nebo pesimista? Bůh suď - řekl by zřejmě optimista, neboť pesimista již svého Boha dávno zapřel. Takovému tématu týdne se prostě nedá odolat :-).

Přestože podle optimisty Járy Cimrmana patří budoucnost aluminiu, při četbě článků v dnešních médiích mám pocit, že budoucnost patří spíše pesimismu. Jako kdyby bylo nemístné a pobuřující uvažovat o současnosti, natožpak o budoucnosti pozitivně. Zbytky optimistických názorů úpí pod palbou zaručených intelektuálních témat fatálních střetů a borcení civilizací, nevyhnutelného skonu společnosti v bezedném morálním rašeliništi a občas to ještě řízneme nějakým tím definitivním koncem světa, abychom dali skutečnosti hororově thrillerový nádech. Kdo není pesimista, není IN, a u kávy a cigarety se přece tak pěkně rozpráví o marasmu dneška a katastrofách zítřka. Kdo by si chtěl tuhle báječně chmurnou a tíživě šedavou vizi všeobecného zmaru kazit optimistickými blesky v oku? Není divu, že optimisté jsou často vysmíváni a považováni za nesvéprávné blbečky, kteří každému na všechno skočí. Ale není ono to spíš obráceně?
 
Je nutné přiznat, že trvá-li pesimista na svých názorech dostatečně dlouho, bude vždycky po zásluze odměněn tím, že se něco děsivého opravdu semele. Tu přijde zničující zemětřesení, tu teroristický útok, tu zase válka, při troše trpělivosti se dá počkat i na dopad velkého asteroidu, který Darwinovu dlouhodobému evolučnímu projektu podpořenému velkorysým grantem Evropské unie nastrouhá mrkvičku. Ti nejtrpělivější si dokonce mohou počkat na to, až se začne únavou mnoha miliard let beze spánku protahovat a žhavě zívat samotné Slunce. Není žádné riziko předpovídat tragédie, protože vždycky přijdou s velkou pompou a nastoupí přímo do světel reflektorů. Nikdo je nepřehlédne. Dobré věci dnes naproti tomu věští pouze blázni a lidé, kteří nepotřebují zadostiučinění, protože když se jejich věštby naplní a dobré věci opravdu přijdou, dozvídáme se o nich jen pokoutně a mimochodem a nejspíš vůbec ne, protože to berou těmi nejužšími a nejtemnějšími uličkami, aby nikdo nevěděl, a pro běžné polykače navoněných informačních zdechlin jsou nezajímavé a nudné.

Neustále je nám předhazováno, co všechno kolem nás je špatně, a když se nedejbože objeví nějaký ojedinělý hlas, který namítne, že není všechno tak strašné, jak to v mediálním obrazu současnosti vypadá, je s opovržením zašlapán hluboko do země stádem slonů, kteří troubí do všech stran svou mantru, že všichni odpovědní jsou bez výjimky zloději a gauneři, a vše v systému je od kořenů špatné a prohnilé, aniž by se ovšem byli schopni shodnout na obecně přijatelné a "provozuschopné" alternativě. Módním hitem je přístup "nic nemá smysl", což bych snad pochopil u starců nad (minimálně myšlenkovým) hrobem, ale ne u mladých lidí nabitých energií, kteří by přece měli planout svými ideály a novými myšlenkami a měli by žít svou vizí zítřků a chutí si ji prosadit, ať už je od současných pořádků a norem jakkoli vzdálená. Nerozumím tomu, když mě o generaci mladší člověk s rezignovaným povzdechem "nařkne" z nemístného optimismu, protože prý se s tím stejně nedá nic dělat, tak proč o tom vůbec přemýšlet? Ale přece on by naopak mě měl chtít vytrhnout z letargie a šablonovitého vnímání a chechtat se mým tzv. zkušenostem a zaprášeným a pavučinami potaženým názorům. Je to jeho plné právo a řekl bych dokonce, že i jeho úkol.

Nikdy jsem neuvažoval nad tím, jestli jsem nebo nejsem optimista. Ano, přiznávám, snažím se mít celkem pozitivní vidění světa, byť mě spousta věcí štve a umím si toho hodně představit jinak a domnívám se, že líp; snažím se nesoustřeďovat se na to špatné, čeho je kolem nás (částečně bezesporu i naším vlastním přičiněním) dost a dost. Ale v poslední době se o mně jako o optimistovi vyjádřilo několik celkem důvěryhodných lidí, tak už si tuhle úchylku pomalu a neochotně začínám připouštět. Potvrdí-li se totiž toto podezření, co jinému mi koneckonců jako optimistovi zbývá, než nést takové stigma pozitivně a vidět v něm do budoucna i neobyčejné možnosti.

Jak pozitivního přístupu ve světě ubývá a rozmáhá se příslovečná blbá nálada (o tom si ostatně taky myslím svoje), mám přece jako optimista stále víc šancí, že s takovým přístupem v šedi většinového pesimismu vyniknu. Udržuji si tak šanci na to, že budu jednou vyhlášen chráněným druhem a jako vzácný exemplář budu opečováván v zoologické zahradě a předváděn rekreujícím se zvídavým pesimistům jako bílý nosorožec ve vedlejším výběhu. Budu-li mít štěstí, bude vyhlášen mezinárodní program na ochranu optimistů (i když samozřejmě pesimističtí vědci nebudou pranic věřit v jeho úspěch). Budu mít k dispozici dostatek vyvážené stravy, po které budu mít pěkně zářivou srst, a nejlepší odborníci mi vytipují a z nějakého zooparku na druhém konci světa až pod nos dovezou tu nejvhodnější optimistickou partnerku, se kterou bychom mohli mít optimistická mláďata, aby náš podivný druh byl aspoň v zajetí jako pouťová atrakce zachován, když už ve volné přírodě a dokonce ani ve volném velkoměstě nedokáže přežít. A já jen budu doufat, že vše proběhne bez problémů a zčistajasna se na mne neprovalí zasuté geny mého čas od času pesimismu propadajícího pradědečka. Pro optimistu krásný, pestrý a plný život, co říkáte?

I když média nasazují dnešní době dennodenně psí hlavu, a notná část společnosti jim to baští, přesto si pořád myslím, že žijeme v období, kterému se jednou z odstupu bude říkat "staré zlaté časy". Lidé se o nich budou učit v dějepisu a budou nám je závidět a budou si představovat, jak jsme asi v takovém zlatém období museli být šťastni. Jestli je to ale v tomto případě z mé strany skutečný optimismus nebo jen dlouhá léta tutlaný pozdrav od mého pesimistického pradědečka, to raději ponechám laskavé úvaze čtenářů :-).

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.