O pamětnících Vítězného února

Netuším, proč chodili dva, protože mluvil jen jeden z nich. Staří chlapi (ale taky jim mohlo být klidně jen padesát, svýma tehdejšíma necele čtrnáctiletýma očima jsem v nich už dávno viděl starce). V osmé třídě nám kvůli těm dvěma odpadla jedna únorová hodina chemie; ani mě tenkrát nenapadlo, že zrovna tenhle předmět bych mohl jednou vystudovat, natolik se mi zdál nezajímavý. Představili nám je jako pamětníky, kteří nám budou vyprávět o Vítězném únoru. Ale nepleťte si to, prosím, s Naganem, do něj v době událostí, o kterých měli pamětníci pamětničit, chybělo poctivé půlstoletí. 

"Tenkrát v únoru byla děsná zima, viď Franto?!" začal první, mluvnější pamětník. Nemluvný Franta se zamračil, vyšpulil pusu a několikrát horlivě přikývl. Během té náhradní pamětnické hodiny za hodinu začátečnické chemie sice neřekl ani slovo, ale přikývl ještě mnohokrát. Tenhle začátek si pamatuji přesně a víc už nic, protože mezi námi tehdy právě frčely piškvorky, ve kterých jsem byl opravdu dobrý a které bohužel při běžné hodině chemie moc provozovat nešly, ale při mimořádné hodině Vítězného února to šlo docela dobře. Pamětník nejspíš vyprávěl o tom, jak tehdy v Únoru v Praze se svými kumpány nadšeně vítali tzv. nenásilné převzetí moci ve státě a začátek proměny tradičně demokratické země (ale je vůbec možné krátké období 30 let, přervané navíc světovou válkou a Protektorátem, považovat za nějak významnou tradici?) v sovětský komunistický pašalík. 

Vyprávěním se pamětníci v duchu přenesli zpět do doby svého mládí; ne, oni před námi dokonce skutečně omládli: jejich peripetiemi života zbělené vlasy jako by mezi tabulí a školními lavicemi náhle opět tmavly, v očních panenkách jim to zajiskřilo, jak ve vzpomínkách kroutili krkem buržoazii, šlechtě a vůbec všemu nepokrokovému, protilidovému a nespolupracujícímu, ruce se jim při vzpomínce na tu elektrizující atmosféru státního převratu samovolně zatínaly v pěst. Viď, Franto? A Franta kýval, protože i on se v proudu vzpomínek svého kolegy poznenáhlu upamatovával na již dávno vytěsněné detaily toho, kterak byl tehdy v té zimě kumpánem, soudruhem a svědkem historických událostí. Gottwaldovo "Právě se vracím z Hradu" slyšel nejspíš na vlastní uši a možná by o tom mohl podat své svědectví, jen kdyby nemusel tolik přikyvovat. 

Určitě jsme mohli mít na pamětníky dotazy a určitě jsme je neměli, takže kaštany z ohně nepřirozeného ticha na konci "besedy" za nás musela tahat uvědomělá soudružka učitelka. I já tuhle historickou šanci popovídat si s očitými svědky velkých událostí promeškal - kvůli několika partiím piškvorků, které jsem tehdy, myslím, všechny vyhrál, takže sousloví Vítězný únor v mém pojetí poněkud posunulo svůj původní význam. Kdyby na mě tehdy prasklo, že jsem pamětnickou hodinu propiškvorkoval, asi by se to kamsi zapsalo a dost možná bych pak přišel nejen o jednu hodinu chemie, ale časem i o možnost tento krásný předmět vystudovat, protože led sounáležitosti s oficiální pravdou byl křehký a měl spoustu zrádných míst. A protože i zemský magnetismus se prostě musí čas od času celý přepólovat, natožpak pouhé vnímání historické skutečnosti v malé zemi na nestabilním rozhraní vnějších sil a vlivů, posléze - už právě v období Nagana - jsem mohl svůj dřívější okázalý školní nezájem o vzpomínky pamětníků - ne nepodobné známým scénám z filmu Pelíšky -  téměř vydávat za třetí odboj.

Zazvonilo a únoroví pamětníci odešli o třídu dál, kde kreativně nahradili těm šťastnějším hodinu matematiky, těm méně šťastným třeba hodinu tělocviku; pamětníci historických událostí měli přednost před všemi předměty. Věřím, že byli na své svědectví hrdí, když se večer znavení, ukývaní a s pocitem dobře vykonané věrozvěstné práce vrátili zpět ke svým blízkým. Jestlipak i jim vyprávěli o svých zážitcích se stejnou jiskrou v oku jako nám, tehdejším osmákům. Anebo měli doma někoho tak třídně neuvědomělého, že by jim dokázal říct třeba: "Ať tě to ani nenapadne! Kdo to má pořád poslouchat? Ještě cekneš o tom, jak jste tenkrát v Únoru zakládali nové pořádky, a dneska budeš bez večeře!" Zpropadená revoluce, která po 32 letech takhle požírá svoje vlastní děti. Ještěže aspoň v té skvrňanské základce to dneska stálo za to, takže si to za rok, doufám, zase zopakujeme! 

Od mého školního setkání s pamětníky uplynulo dlouhých 46 let, tedy mnohem déle, než nás v té době dělilo od opravdového Vítězného února. Já jsem dnes ve věku tehdejších pamětníků, spíš ještě starší. Únor, na který oni vzpomínali se slzou v oku, považuji zpětně za událost, která tuhle zemi v důsledcích na dlouhé roky ekonomicky a především mravně rozvrátila, a pokud si ho připomínám, tedy jako výstrahu, aby se něco podobného snad v jiné podobě ale s typově podobnými podporovateli, jakými byli "moji pamětníci", nevrátilo. Lidé jsou nepoučitelní a jejich pravé motivy málokdy šlechetné.

Ještěže nová doba a nové události vytvářejí logicky i nové pamětníky. Kdoví, třeba někdo z nás bude jednou také pozván, aby pohovořil k nudícímu se mladému posluchačstvu v rámci zrušené hodiny chemie a v myšlenkách se navrátil k vlastním prožitkům, které kdysi - ač se to zpětně jeví jakkoli nepochopitelně - utvářely i náš současný svět.

"Tenkrát v listopadu byla děsná zima," proneseme do prostoru vlnícím se signály mobilních telefonů, vyměňujících si blijící smajlíky, a v oku nám zableskne dávno pohřešovaná jiskřička mladistvého elánu. "Viď, Franto?!"