Kolik barvy si pustíme do obrázku?

Je docela zajímavé zjišťovat, kdo dává přednost fotkám barevným a kdo černobílým, a ještě zajímavější by mohlo být PROČ. Někdo bere fotky ve stupnici šedi jako klasiku, která ho stále inspiruje, někdo nad černou a bílou zase mávne rukou a řekne: Vždyť svět je tak krásně přirozeně barevný, proč mu stavět černobílé mantinely? Někdo se v černobílém podání našel natolik, že jiné fotky prakticky nedělá, a možná si dokonce pořídí speciální drahý foťák, který ani barevnou fotku vyfotit neumí. Jiného naproti tomu barvy přitahují natolik, že neodolá příležitosti si v počítačové postprodukci trochu barev přidat, navzdory tomu, že zádumčivá podvečerní krajina se v jeho podání doslova převtělí v exotického papouška.

Když už jsem si pro dnešek vybral tohle téma, nezbývá mi nic jiného, než se taky zamyslet, jak to vlastně mám s barvami a šedým spektrem na svých fotkách. Asi vás nepřekvapí, že se nechci cíleně zbavit ani barev ani klasického převodu do stupňů šedé. Fotím obojí a opravdu často výsledek zkouším zpracovat v obou podobách a teprve pak se rozhoduji, které variantě dám přednost. Myslím si totiž, že každému obrázku to nejlépe sluší jinak. Samozřejmě, pokud mě nějaká scéna naláká svou barevností, abych stiskl spoušť, nejspíš černobílá v tomto případě nebude mít moc šancí (i když, popravdě, taky se mi už párkrát stalo, že nakonec nečekaně vyhrála; i napohled jasné barevné případy není špatné vyzkoušet, jestli v nich nedříme správný černobílý duch :-)). Naopak, jsou někdy úplně jasné situace, že jsem si finálním černobílým podáním už při zaostřování úplně jistý a ani nemá cenu se obtěžovat zkoumáním barevnosti.

I když spousta lidí nad černobílou fotkou mávne rukou a řekne, že oni nejsou na žádné umění stavění, a tak dělají jen jednoduché obrázky v přirozených barvách, já zase musím říct, že jsem bohatou praxí nabyl přesvědčení, že udělat dobrou barevnou fotku je o dost složitější a náročnější než udělat dobrou fotku černobílou. Ale je taky docela možné, že se nebudeme úplně shodovat v pohledu na to, co je a co není dobrá fotka :-).  

Když jsem se v neděli procházel po pražském Andělu, zaujala mě stínová mřížka na dlažbě chodníku, kterou ve slunečném pozdněletním dni vytvářela pravidelná konstrukce průsvitné střechy. Tato struktura, myslím, sama o sobě táhne víc k černobílému podání, tím spíš, že i chodník moc barev nepobral. Chvilku jsem ale čekal, jestli do "mřížoví" vejde nějaký zajímavý kolemjdoucí. Napřed se nějakou dobu valily nepřehledné davy, takže nic zajímavého, pak ale na improvizované molo spojující křižovatku Anděl se vstupem do metra začali vstupovat jednotlivci a jednotlivkyně. Nakonec jsem si vybral sportovně vyhlížející mladou ženu a snad se ta paní neurazí, když připustím, že to první, co mě na ní upoutalo, byly zářivě červené sportovní boty, které byly pěkně kontrastní díky bílým ponožkám. První volba tedy byla jasná: BARVA! Jinak červené boty ztratí svou sílu :-). Zkusil jsem tedy zachytit pokud možno přesně jeden krok mladé kolemjdoucí.

  

 

Jak už jsem ale psal, stejně mi to nedá, abych si nevyzkoušel, jak tenhle obyčejný pouliční výjev bude vypadat v černobílé verzi. Trochu jsem přitlačil na kontrast mezi světly a stíny, mřížka na chodníku se pěkně vyloupla, červené boty se smrskly na boty zcela nenápadné a o to víc se tedy pozornost diváka může soustředit na ženu samotnou. Potlačení barev se docela dobře projevilo i v okrajových částech fotky, takže se nakonec hlavní postava obrázku napohled ještě víc oddělila od pozadí, než tomu bylo při zachování barev. V obrázku prostě jako kdyby někdo uklidil. No vida, nakonec to jde dobře i bez červených bot, jen je výsledek úplně jiný, s důrazem na jiné prvky obrazu. 

 

 

Pak mě napadlo, že bych speciálně pro tento článek mohl vyzkoušet i to, co normálně nedělám, protože se mi to jako fotografovi moc nelíbí. Pod rouškou naší Fotolaboratoře bych si to ale snad mohl pro jednou z testovacích důvodů dovolit: Co kdybych ponechal barvu jen hlavní postavě a všechny ostatní barvy bych zlikvidoval; to by přece mohlo hlavní postavu ještě více zvýraznit oproti okolí a obrázek trochu ozvláštnit. Ano, když se dívám na výsledek, ke zvýraznění, myslím, došlo. Ale co naplat, tyhle hrátky mi připadají takové "nefotografické". Ta fotka podle mě neladí hned na první pohled, dokonce neladí ještě dřív, než si uvědomíme, co je na fotce podivné. Podobných kreativních pokusů vídám na webu dost, ale ještě jsem nenašel fotku, ze které by tento postup udělal fotku výjimečnou, vždy je pro mě jen "divná".

 

 

 

Když už jsem se v zájmu "fotolaboratorních" zkoušek tak rozkurážil, zkusím ještě čtvrtou verzi: Přece jsem říkal, že popudem pro zmáčknutí spouště pro mě byly hlavně ty výrazně červené sportovní boty, tak co kdybych barvu ponechal jen jim? Nestačilo by to? Jako kdybych chtěl na výsledné fotce podpořit jen to, co mě upoutalo na první pohled; přece jen - na rozhodnutí, zda zmáčknout spoušť či nikoli je jen zlomek vteřiny, lidé v těchto místech rázují docela rychle.   

Jeden záběr, jedna kolemjdoucí žena - čtyři pohledy, čtyři výsledné fotky, čtyři různá zpracování, čtyři různé motivace. Přitom to jediné, co se zásadně proměňovalo a posouvalo, je míra barevného podání: 

Barevná fotka - barevný hlavní motiv - barevný hlavní detail - černobílá fotka. 

Já mám za sebe vybráno, ale nechci vás svými soukromými závěry nijak ovlivňovat a směrovat. A přiznávám, že by mě zajímalo, co byste si vybrali vy a co by vás k takovému výběru vedlo? 

Zatím vždycky jsem na svých výstavách měl mix barevných i černobílých fotek. Už teď ale vím, že moje příští, malá podzimní výstava bude poprvé sázet na jedinou variantu: Všechny moje fotky, které budou od října do prosince k vidění v prostoru kavárny Divadla KÁMEN na pražské Invalidovně (nebude jich v malé místnosti moc, nejvýš deset, spíš ještě méně), budou totiž černobílé, což je, myslím, v dobrém souladu s minimalistickou filosofií tamějšího divadla. Tak uvidíme, jak si nové fotky porozumějí s nepříliš prostorným divadelním "předpokojem" a budou dávat smysl samy o sobě i v kontextu s divadelním prostorem.

Ve čtvrtek 16. října od 18 hodin si na vernisáži budeme moct říct osobně, jestli to klaplo :-).