O hrdosti a (ne)dobíhání vlaku

Je to už pár let, kdy jsem byl v Praze na moc zajímavé přednášce o historii výškových staveb. Přednášející byl charismatický pán, kunsthistorik, se kterým jsme se od vidění znali z občasného potkávání v Dobřichovicích, kde jsme oba bydleli. Já na něj byl připraven, protože jsem věděl, že o historickém oblouku vývoje staveb od starověkých pyramid až po nejmodernější současné budovy, které se svými věžemi zapichují do stále vyšších pásem mraků, bude přednášet právě on a na pár jeho přednáškách už jsem byl dříve. On na mě logicky připraven nebyl a i když jsem mu kohosi připomínal, neuměl si mě správně zařadit. Až po přednášce jsme si v přilehlém baru vysvětlili, že jsme vlastně téměř sousedi, ale dlouho jsme spolu nerozprávěli, protože přednášející měl v auditoriu kromě mne i celou řadu obdivovatelek, které si mého milého souseda po většinu barového času víceméně zprivatizovaly.

Nakonec jsme v přísálí vydrželi až do pozdních hodin a oba jsme nezávisle na sobě vyrazili na - toho večera předposlední - příměstský vlak do našeho společného domova. Znovu jsme se potkali na zastávce tramvaje, která tou dobou měla jet, ale z neznámých důvodů nejela, takže jsme tam nabrali zpoždění oproti plánu. Postupně začalo být sporné, jestli náš vlak stihneme nebo ne, což bylo celkem důležité, protože mezi předposledním a posledním vlakem toho dne zela více než hodinová mezera, kterou jsme už oba zčásti zamýšleli strávit doma ve vyhřátém kanafasu. A jak to v podobných situacích bývá, navíc jsme zjistili, že náš noční vlak je přistaven na odlehlém nástupišti, což pravděpodobnost, že ho stihneme, opět umenšilo.

Konečně jsme byli oba na správném perónu a v dálce jsme viděli rozsvícená světla našeho - stále ještě stojícího vlaku, který se měl každou vteřinou rozjet.

"Co myslíte, pane kolego," obrací se na mě v rychlé chůzi, sotva popadaje dechu. "Popoběhneme?"

"Můžeme, ale co na to naše hrdost?" opáčil jsem. "Je nás to hodno?" Široko daleko nebyl vidět žádný cestující, který by se třeba mohl bavit nad tím, jak dva postarší muži ne úplně sportovního typu dýchavičně dobíhají vlak. Ale přece se nenecháme pošetile ovlivňovat tím, že někdo sleduje a nejspíš i hodnotí naše konání. Opravdová hrdost směřuje primárně dovnitř a ne navenek.

"Máte pravdu, na tak významnou věc bychom neměli zapomínat," pousmál se a myslím, že si byl dobře vědom, že kdybychom se ve stejné situaci ocitli odděleně, nejspíš bychom na svou proklamovanou hrdost prostě na chvilku zapomněli, abychom si ji pak mohli o to intenzivněji užít po celou půlhodinu cesty. Pokračovali jsme tedy jen rychlou chůzí a stojící vlak se k nám blížil pomaleji, než bylo třeba.

"Snad jedině kdyby hrozilo, že nám vlak ujede..." začal jsem opatrně připouštět změnu postoje, protože noční nádraží, kde je všechno zavřené, není v zimě zrovna vyhledávané jako fajn posezení. 

"To by mohla být určitá omluva, ovšem," připustil i on. Ale nerozběhli jsme se, jako bychom se jeden před druhým styděli, a pokračovali jsme jen v rychlé chůzi. Třeba vlak stihneme i tak... Nadto - oba jsme cítili, že hrdost by přece měla být věcí principu a neměli bychom ji vyznávat jen v případě, že se nám to právě hodí. 

Ve stejný okamžik, kdy jsme tvrdohlavě hrdě a bez popoběhnutí došli k prvnímu vozu soupravy, se vlak rozjel od nás směrem do Vinohradského tunelu a my zůstali stát - sami v prázdném prostoru opuštěného, studeně provanujícího nástupiště. Mlčky jsme se otočili a šli zpět k nádražní budově. Spěchat nebylo kam, protože jsme měli rázem víc než hodinu času. 

"Myslím, že jsme všechno udělali správně," řekl jsem, když jsme se posadili na pár chladných seslí před tabulí s odjezdy a začali přemítat, co tu teď, sakra, budeme celou hodinu dělat. "Správně," přitakal. "Zalitovat by bylo chybou. Vlaků jezdí spousta, ale hrdost máme jenom jednu!"

Během té hodiny jsme probrali kdeco, mluvili jsme o fotografiích, o které měl hluboký profesionální zájem, probrali jsme, co se nám líbilo na výstavách v poslední době, vrátili jsme se v diskusi k mrakodrapům z přednášky, přidali jsme svůj pohled na přípravu budoucích umělců na vysokých školách, atd., atd. V lecčem jsme se shodli a v něčem zase ne, jak to u normálních lidí bývá. Hodina utekla, jako kdyby to bylo jen pár minut. A k poslednímu vlaku jsme se pro jistotu - abychom ho v družné a hodnotné debatě nezamluvili - vypravili s notnou časovou rezervou, protože to byl vlak až do rána poslední a i lidská hrdost má jistě v konfrontaci s okolnostmi své meze.

Teď s odstupem mi ty naše společné intenzivně prodebatované dvě a půl hodiny v tramvaji, na nádraží, ve vlaku a pak ještě v dobřichovických ulicích, než jsme se rozešli na křižovatce u domu, kde bydlím, připadají jen jako chvilička. Někdy si čas běží podivnými cestami, jak jinými slovy a hlavně složitými matematickými vzorci popisují relativističtí učenci, a ani k tomu není třeba se pohybovat rychlostí srovnatelnou s rychlostí světla, jak praví teorie. 

To bychom totiž museli přece jen aspoň trochu popoběhnout a hrdost, milí přátelé, hrdost máme jen jednu...

(PhDr. Vladimír Czumalo, CSc., 15.12.1954 - 22.1.2024)