O peroutkovinách

Když se teď kolem dokola mluví o Ferdinandu Peroutkovi, vybavila se mi jedna stará zasutá vzpomínka: Hned po listopadové zásadní společenské změně z roku 1989 začala vycházet spousta knížek, o kterých se nám do té doby ani nezdálo, protože dřív vycházet prostě nemohly. No a protože jsem tehdy chtěl vyhlížet vůči svému okolí vzdělaně, řekl jsem si, že si musím udělat výběr knih, které by se asi slušelo mít přečtené aspoň "rychločtením", abych - až na jejich téma přijde někde ve společnosti řeč - nevypadal jako hejhulácký nedouk a mohl přiložit své polínko pod kotel intelektuální diskuse. Ano, přiznávám, šlo spíš o "vypadání" než o opravdové vzdělání, takové to, co Oldřich Nový ve Světácích popisoval na příkladu společensky povrchních "znalostí" o Picassovi - "pofrancouzštělý Španěl a zakladatel kubismu". Prostě jenom to, co společnost podobných polodouků a vykuků mylně považuje za projev vzdělání, zatímco doopravdy vzdělaní lidé bývají pro takovou společnost podezřelí a často i nebezpeční.

Jednou z těch knížek byl tehdy první díl čtyřdílného Peroutkova Budování státu. Říkal jsem si, že něco načtu o roku 1918 a o vzniku Československé republiky a ještě se budu holedbat, že jsem přečetl stěžejní dílo legendárního žurnalisty, o kterém se celou dobu po únorovém puči nesmělo mluvit, protože byl považován (především kvůli svému dlouholetému vedení české redakce Svobodné Evropy) za jednoho z úhlavních nepřátel zdejšího totalitního režimu. Dost na to, abych mohl po letmém nakouknutí do knížky a vypsání několika náhodně vybraných citátů vypadat před ostatními jako moudrý a sečtělý.

 

Jenže já udělal chybu: Otevřel jsem knížku hned na začátku a začetl jsem se. Před mýma čtenářskýma očima začaly defilovat postavy, z nichž o většině jsem do té chvíle neměl ani potuchy nebo je znal jen ze šablonovitého a zplošťujícího podání školního dějepisu, začaly se proplétat jejich osudy a rozličné motivace a já četl dál a dál. Po týdnu jsem si zašel do knihovny pořídit i zbylé tři díly a překvapeně zjistil, že text popisující na pohled neuvěřitelně nudné skutečnosti může být napínavý jako dobrá detektivka. S údivem jsem sledoval, jak to, co se právě dělo ve společnosti, mělo přesné analogie v událostech starých víc než 70 let, takže to nejspíš vycházelo z podobné společenské a lidské podstaty, i když vše na první pohled vypadalo v obou obdobích jako pustá improvizace a částečně i jako chaos. Cítil jsem se jako s dobrým průvodcem, kterému nestačí říct jen základní kolovrátková data, ale chce ukázat na podstatu věcí a na všechny souvislosti. Navíc jen suše neanalyzuje, ale umí i dobře pozorovat a hlavně konání jednotlivých lidí chápat a najít k němu - většinou překvapivě úplně prozaické - důvody.

Nakonec jsem všechny čtyři díly nesmírně fundovaného textu přečetl v rekordním čase a nevypsal jsem si z knížek ani jeden moudrý citát, protože by bez dalších popsaných souvislostí vlastně neměl smysl. Bylo to moje první a musím říct, že ohromující setkání s texty Ferdinanda Peroutky, o kterém se v poslední době tolik mluví. Na jednu stranu je dobře, že se tahle postava dostává zase trochu do obecného povědomí, na druhou stranu mi přijdou dané souvislosti děsivé: Prezident, který nedokáže překousnout, že by snad v něčem mohl nemít pravdu, neváhá ve své touze prokázat, jak náchylní jsou intelektuálové k morálnímu selhání (například neváží si dostatečně svého moudrého a laskavého prezidenta :-)) zpochybňovat lidskou věrohodnost osobnosti, která podle mého skromného soukromého názoru měla o několik tříd kvalitnější vědomostní základ i morální profil než většina z těch, kteří jí tak rádi v průběhu let okopávali kotníky, protože sami výš nedosáhli. Nemůžu si nevzpomenout na Peroutkovo všudypřítomné hledání motivace pro konání lidí kolem vzniku Československa a docela by mě zajímalo, jakou motivaci by našel pro takové kroky svého vlastního ostouzení. Já si každopádně sám pro sebe tuhle kdysi "načtenou" metodu zkouším aplikovat, motivace si snažím doplnit, a nevychází to panu prezidentovi v mých očích věru zrovna dobře.

Jako úplné politické i lidské dada ovšem beru angažmá prezidentova mluvčího, který přičinlivě hledá v textech jednotlivé věty, které by se snad mohly v určitých úhlech a v určitém světle tvářit jako hodné zpochybnění. Ano, jsou to podobné věty, které jsem si kdysi při čtení Budování státu nedokázal vypisovat do "citátníku", protože vytržením z textu ztrácely to podstatné - sounáležitost se všemi ostatními myšlenkami, kontext, skutečný význam. A nemůžu si pomoci - vadí mi (a zároveň mě to nepřekvapuje), že tento prapor obviňování třímá právě člověk, který podle mého pohledu sám fatálně morálně selhal už tím, když pracoval pro noviny propagující nezastřeně komunistické názory, a to navíc v době, kdy už je dávno známé, k čemu jejich praktická aplikace v mnoha zemích vedla.

Intelektuální disputace mezi Milošem Zemanem (v dávné době, kdy si ještě nehrál na vševědoucího bonmotáře a arbitra morálky, ale projevoval se jako skvěle analyticky uvažující břitký glosátor společenského dění) a Ferdinandem Peroutkou by mohla být velmi zajímavá, podnětná a poučná. Jako divák bych měl v tomhle duelu úplně jasno, na koho si - lidsky i odborně - vsadit. Třeba jen proto, že nemám rád, když jedna strana - s ústy plnými etiky - sama porušuje základní pravidla a rozdává s úsměvem rány pod pás.

Ale co my víme, třeba je za tím vším jen geniální úskok prezidenta, jak co nejvíce zpopularizovat osobnost Ferdinanda Peroutky u nově nastupující generace vzdělaných lidí. No řekněte sami, sáhnul by mladý rozervaný intelektuál po autorovi, kterého mu "s plnou vahou své osobnosti" doporučí právě takový člověk jako Miloš Zeman? :-)