Schodiště domu U Černé Matky Boží

Minulý týden jsme si udělali s jedním mým přítelem-fotografem výlet do Prahy na fotovýstavu. Řekl jsem si, že vyrazím jen nalehko a nebudu s sebou tentokrát tahat nic těžkého na focení, takže jsem na foťák namontoval svůj nejmenší a nejlehčí objektiv, pevnou padesátku. K čemu bych na takové výstavě potřeboval širší záběr, že? Nakonec jsme ale neplánovaně navštívili ještě moc zajímavou výstavu o geometrii v architekturním díle Jana Blažeje Santiniho v domě U Černé Matky Boží a když jsme výstavu opouštěli, dostal jsem se vlastně poprvé v životě ve velmi dobrých světelných podmínkách na tamější nádherné schodiště. Příležitost jako hrom - a já se svým pevným objektivem nemohl zachytit skoro nic z těch fascinujících křivek, protože nešlo dosáhnout většího odstupu. Dovedete si asi představit můj fotografický "pláč a skřípění zubů", když jsem všude kolem sebe viděl spoustu úžasných záběrů a nic z toho se mi nevešlo do hledáčku. Jediné, co jsem si z návštěvy kromě zážitku z neobyčejné výstavy odnesl, byla jedna neuspokojivá fotka pořízená úplně odspodu schodiště a přesvědčení, že se na návštěvu kubistické architektonické perly vydám co nejdříve znovu, tentokrát už lépe vybavený.

 

Zázrak tří lampiček ve starobylém domě na Kampě

Máte rádi zázraky? Já moc, takže když mám možnost o nějakém opravdovém napsat, dělá mi to velkou radost. A kde jinde hledat zázraky, když ne na historických zázračných místech? O jednom takovém pražském zázračném místě jsem už několikrát psal a rád se dnes k němu opět vracím. Před dvěma lety jsem - netuše ani náznakem, jaké krásné následky tento text bude mít - publikoval v rubrice Pražské drobnůstky článek Tajemné válečky u Karlova mostu o jedné moc zajímavé pověsti spojené s domem U obrázku Panny Marie, který se mi líbí už dlouhé roky, vlastně už od dob mých pražských studií. Vždycky, když jsem šel okolo po Karlově mostě, jsem se u balkónku tohoto domu zastavil a představoval jsem si, kdo se asi o balkónek stará, kdo v přilehlých prostorách bydlí a kudy a jak se tam asi chodí. Byl jsem proto doslova nadšený, když se mi v komentářích ozvali lidé, kteří dnes o balkónek pečují a pozvali mne na návštěvu, z níž jsem zveřejnil malou fotoreportáž - tentokrát v článku Balkónek domu U obrázku Panny Marie na Kampě - a kterou už jsem si ke své velké radosti od té doby několikrát zopakoval.

Na Gočárově schodišti

Ne vždycky se asi povede, že si člověk vymyslí fotku, pak ji dá v hlavě na víc než rok k ledu a pak se k té myšlence vrátí, až se podaří naplnit rozmyšlené předpoklady. Tentokrát se mi popsaná cesta, myslím, celkem vydařila, protože vznikla přibližně fotka, kterou jsem zamýšlel vyfotit, tak se o tu cestu k ní, která nebyla úplně přímá, s vámi ve Fotolaboratoři podělím. 

Poprvé jsem se dostal s foťákem na schodiště Gočárova domu U Černé Matky Boží v březnu 2019 a prskal jsem vzteky nad svou hloupostí: Abych neměl těžké zavazadlo (lenost je cesta do fotopekel!), vzal jsem si totiž tehdy s sebou jen svůj maličký pevný objektiv s ohniskem 50 mm, se kterým se s ladnými křivkami krásného ale pohříchu i úzkého schodiště moc nadělat nedalo. Jediné, co mi tehdy vyšlo, je základní klasická "žárovka" podle které tohle schodiště poznáte na spoustě turistických obrázků i na vážněji míněných fotografiích architektury. 

O puntičkaření aneb Když to je a není ONO

Vždycky jsem byl přesvědčen, že jedna z vlastností, které mě velkou oklikou míjejí, je perfekcionismus. Většinou nijak netoužím mít vše dokonalé podle svých představ; když to nejde lépe, pokrčím rameny, řeknu si, že to je prostě "příroda"  a vezmu zavděk tím, co je. Na rozdíl od mého otce, který nesnášel, když někdo řekl: "ale co, účel to splní..." a chtěl mít vše udělané co nejlépe, mi ta věta nezní úplně nesympaticky. Až v době covidu, kdy jsem z nouze doma v improvizovaném "ateliéru" skládal a fotil bláznivé Barevné koláže z doby karantény (což jsem nedělal nikdy dříve a nikdy poté), jsem zjistil, že dokážu několik hodin, ba i dní, ladit optimální podobu koláže a třeba stokrát jen o milimetry hýbat s jednotlivými součástmi obrázku, prostě "puntičkařit" a vracet se ke zdánlivě dávno hotovému tak dlouho až cosi uvnitř mě neslyšně cvakne a já díky tomu cvaknutí zjistím, že až teď JE TO ONO. To "cvaknutí" bylo vždy tak zjevné, až se mi to zdálo neuvěřitelné. Ještě před chvílí jsem si marně lámal hlavu, čím to je, že jsem s výsledkem pořád v něčem nespokojený, a teď - po tom cvaknutí - je nad slunce jasnější, že už JE TO ONO a lepší to za daných podmínek nebude a být nemůže.

Když jsem tehdy za mimořádných karanténních podmínek prokázal existenci toho pozoruhodného cvakání, uvědomil jsem si, kolikrát už jsem ho dříve uslyšel: Kdykoli najdu pro báseň ten správný rým, vzpomenu si na slovo nebo větu, která přesně, ale opravdu na milimetr přesně, vyjádří to, co chci říct, napadne mě úplně přesný složitý doprovodný akord u piána. To cvaknutí nenastává zdaleka každý den, někdy se neozve dlouhé týdny a měsíce; jde o vzácný okamžik pozoruhodného okamžitého sladění všech okolností, který umí navodit okamžitý pocit radosti, i když ten výsledek nikomu jinému neukážete a nikdo vám ho neschválí a nepochválí. Není to třeba, vy sami v tu chvíli víte, že JE TO ONO. Bez chvění, bez pochybností. Takových rýmů, slov, vět či akordů se dá nastřádat jen omezené množství, možná jen pár A pokud jde o mezilidské vztahy či dokonce lásku, což je podle mého rozumu asi vůbec nejvyšší level takového cvaknutí, stalo se mi to v životě jen jedinkrát a dodnes z toho žiju - tak to dokáže být silné, když víte bez nejmenšího stínu pochybnosti, že právě tohle JE ONO!

Amsterdam: 6 - Domy (a věže) jen pro štíhlé

I když člověk letí zpátky domů až večer, stejně je poslední den podobného výletu divný. Dopoledne musíte vyklidit pokoj a v lepším případě si aspoň můžete někam uložit zavazadla a vyrazit do města jen nalehko. Když jsem se z hotelu odhlašoval, slečna na recepci se podívala do počítače, mile se na mě usmála a řekla něco v tom smyslu, že to tedy bylo pět nocí plus ramínka, městská přirážka a příplatek za zvuky vydávané přilehlými plameňáky, atd., atd…., což dohromady činí 495 euro, které jí teď zaplatím pěkně na ruku. Nasucho jsem polkl a řekl s poněkud nuceným úsměvem a hlasem co nejpevnějším, aby bylo patrné, že moje stanovisko nepřipouští žádnou skulinku kompromisu, že něco takového vůbec nepřipadá v úvahu, protože všechno bylo předplacené a doložil jsem to při příjezdu potvrzením od cestovky. "Ale v počítači to není," sdělila mi recepční těžko vyvratitelný fakt. "Tak se zkuste podívat do šuplíku, tam to třeba je!" Nerad dělám vlny, zvlášť tak milé slečně, ale milá slečna zřejmě někam něco zabordelila, což může působit jako sympatická roztržitost, ale pět (mých) stovek v eurech by byla přece jen nepřiměřená cena. "Tak zatím můžete hledat a případně se spojit s cestovní kanceláří. Mám spoustu času, letadlo mi letí až večer," řekl jsem a posadil se do pohodlného křesla vedle recepce. Slečna chvilku běhala, bylo slyšet otevírání zásuvek, víření prachu a tlumené hlasy, načež přišla se stejným úsměvem jako na začátku a řekla mi: "Tak jo." V počítači bylo najednou všechno správně, a jakmile je vyplněná správná kolonka, všechno jde jak po drátku. Dřív to tak bývalo s papírem a teď s počítačem.

 

Kazatelna u svatého Václava ve Vršovicích

Toto léto pro mne bylo doslova nabité fotkami díky hned třem fotografickým výstavám, které jsem letos pořádal (jedna na zámku v Dobřichovicích nadále běží). Když má ale člověk výstavy, věnuje se tou dobou spíš vybírání ze starších fotek a povídání o nich, než že by programově vytvářel fotky nové. Výjimkou, kdy jsem opravdu cíleně fotil nové věci, byla snad jen poslední návštěva mé staňkovské Kouzelné zahrady, která nakonec ještě stihla obohatit poslední dobřichovickou výstavní kolekci o dva nejnovější přírůstky. Jinak fotky vznikaly spíš spontánně než jako součást nějakého předem připraveného plánu, většinou na toulkách Prahou, která na krátkou prázdninovou dobu nasadila vůči návštěvníkům přechodně vlídnější tvář. Několik velmi různorodých ukázek jsem představil např. v článku Tři žánrové fotoextrémy z Prahy. 

 

Na vycházce po Vršovicích se skupinou nadšenců sdružených už řadu let pod značkou Pražské domy pak vzniklo např. několik fotek interiéru krásného moderního vršovického kostela svatého Václava od architekta Josefa Gočára (kdysi jsme si tu představovali jeho neobyčejné schodiště domu U Černé Matky Boží). Sice bych tyhle fotky časem rád zabudoval do speciálního podrobnějšího článku věnovaného tomuto pozoruhodnému chrámu, do kterého chci ještě doplnit několik exteriérových fotek, pokud mě k tomu vrtošivý koronavirus pustí. Dnes ale zkusím aspoň ukázat několik rozdílných úhlů pohledu na jeden konkrétní prvek interiéru - na zajímavou a moderně pojatou kazatelnu.

 

Co mi také přinesl rok 2024

Normálně bývá jednoduchý bilanční článek o tom, co mi (mimo mnohé jiné, na co při psaní samozřejmě zapomenu) přinesl uplynulý rok, jedním z prvním článků roku nastupujícího. Letos to ovšem moc nezafungovalo: Článek jsem odkládal a moc se mi do něj nechtělo, nejspíš proto, že letos nemůže být tak otevřený, jak bych rád svoje články měl. A k čemu je jakékoli bilancování, když ty nejpodstatnější položky zařadit nelze? Ale nakonec jsem dal dohromady aspoň pár bodů, které tvoří malé ohlédnutí za rokem, který měl v řadě ohledů okouzlující viditelnou část, ale kdybyste se pokusili z kusých informací v dnešním článku sestavit rok mého života, logicky by vám nevyšel žádný ucelený obraz ale jen sem tam pár kostiček a střípků.  

1. Letos jsem - aspoň z pohledu cestovatelského - zápecničil. Do zahraničí jsem se dostal na pouhé tři dny na výlet do Rakous, konkrétně do Vysokých Taur u městečka Bad Gastein, a ještě to byla vyjížďka sice krásná, ale povýtce pracovní. Každopádně jsem rád, že po ní zůstalo 20 fotek na pokojích jednoho tamního rakousko - českého hotýlku. Do svých zamilovaných destinací - především na řeckou Lefkadu a do Japonska - jsem se tentokrát nedostal, většinu své dovolené jsem vyplácal na své výstavní aktivity. 

2. Když už zápecník, tak pořádný: Nepoznával jsem nijak zvlášť ani české a moravské kraje. Udělal jsem si jeden výlet do Českého Krumlova, ale tam jsem si zajel spíš proto, abych přišel kolem letního slunovratu na lepší myšlénky (stejně nepřišel...), a jeden do Zlaté koruny. No a s přáteli - milovníky architektury - jsem si zajel na jeden den do Mostu a Litvínova. Ale jinak jsem pořád odněkud někam jezdil, třeba jen na letní trasu Praha - Domažlice bych si možná zasloužil i čestnou jízdenku.

3. Už do šesté sezóny vstupuje můj speciální fotoweb administrovaný na platformě WIX. Popravdě, moc na něm nestíhám pracovat, nápadů bych měl spoustu, ale dostanu se k práci na něm jen zřídka, takže jsem rád, že funguje aspoň v základním režimu a moc nepustne.

 

Pozdrav z poolympijské Paříže

V Paříži se letos na přelomu července a srpna nesoutěžilo jen v olympijských disciplínách (jako se to děje cca každých sto let), ale také se tu (jako každý rok) vyhodnocovaly výsledky velké fotografické soutěže Prix de la photographie Paris. I když jsem letos velice omezil svou účast ve fotografických soutěžích a rozhodl jsem se uvažovat jen o těch největších a mezi fotografy z celého světa asi nejoblíbenějších, pařížská soutěž do tohoto mého "Grand Slamu" jednoznačně patří a taky je to - z ryze soukromých důvodů - moje srdcovka. Vím prostě, že bez pařížské soutěže se můj fotografický rok neobejde a je to tak už pátou letní sezónu.

Letos jsem pro oči pařížské poroty vybral kolekci deseti fotografií - z poloviny to byly věci, které jsou aktuálně na výstavě v chotěšovském klášteře, z poloviny úplně nové kousky, které jsem maximálně tak vyzkoušel ukázat několika lidem zde na blogu a některé ani to ne. To vybírání a skládání soutěžní kolekce, to je pro mě vždycky to nejnapínavější na celé soutěži. Ty chvíle, kdy se člověk musí vážně zamyslet nad tím, co sám považuje za slušné, aby se za to před porotou nemusel stydět, ty  chvíle, kdy se musí popasovat s tím, co pro něj z nejrůznějších soukromých důvodů některé fotky znamenají a co je nejspíš ostatním očím nesdělitelné. A dohromady by těch fotek zároveň mělo být co nejméně, protože za každou fotku se platí a člověk není Rothschild, že? 

Nakonec to letos vyšlo báječně: Z deseti fotek se dvě dostaly "na bednu" a byly oceněné bronzovou medailí, dalších šest dostalo čestné uznání. a to - aspoň jak můžu soudit z předchozích ročníků a ze souhrnných čísel soutěže - nejsou v Paříži žádní "dávači".

Jak se skamarádit s tarantulí aneb Velikonoční fotografický protiúkol

Můj minulý článek o jihokorejském filmu Parazit měl pro mě nečekanou dohru: Kontaktoval mě totiž vlastník webu Kritiky.cz, jestli bych nebyl proti tomu, kdyby můj blogový článek (a možná výhledově i pár jiných filmových "recenzí", které na blogu občas píšu) umístil na své stránky. Samozřejmě jsem nic proti takovému úmyslu nenamítal, však moje texty jsou veřejné a použít je může po vzájemné dohodě kdokoli k čemukoli bohulibému, tím spíše na tak zavedeném webu, kam sám občas chodím, když dělám rešerši ke svým vlastním filmovým článkům. Tak jsem se pár hodin po zveřejnění blogového článku ocitl se stejným textem i na novém místě a byl jsem mile překvapen, protože za pouhých 48 hodin si můj článek otevřelo přes 2600 návštěvníků, což je bilance, kterou bych na svém vlastním blogu mohl mít snad někdy koncem čtvrtohor :-). I když komentáře na "kritickém webu" moc nefrčí (ani není divu, když je tam povinností komentujícího se napřed identifikovat a přihlásit), dosah je vzhledem k početné komunitě filmových nadšenců o moc větší než zde, takže to vypadá, že nové filmové články budu odteď vyrábět ve dvou mutacích pro publikaci na dvou různých místech.

Před Velikonocemi jsem přemýšlel, jak aspoň trochu originálně popřát pěkné svátky svým milým známým. Oblíbené velikonoční variance na rozkošná žluťoučká kuřátka, sametově hebké zajíčky a barevné kraslice s pomlázkou byste asi ode mne - a celkem oprávněně - neočekávali. Tak jsem si zašel na své oblíbené místo na levém břehu Berounky kousek za Dobřichovicemi a udělal jsem pro vás speciální velikonočně-vajíčkový říční záběr zdejších proudů (použil jsem infračervený filtr s hranou vlnové délky 720 nm, tedy ne ten nový, "drsnější"). Jen pořád přemýšlím, jestli jsou na obrázku spíš rozříznutá vejce vařená natvrdo nebo volská oka :-).

Jáchymov - město pro domýšlivé

I když jsem neměl v úmyslu jet letos někam na dovolenou, nakonec jsem se narychlo rozhodl vzít si přece jen "o prázdninách" aspoň týden volna a po několika zahraničních výletech se tentokrát rozhlédnout pro změnu po takovém českém kraji, kde jsem ještě nebyl, a mám ho přitom už řadu let v hledáčku. A tak jsem celkem znenadání změnil dobřichovickou adresu na přechodnou jáchymovskou a mým bydlištěm se na šest dní a pět nocí stal lázeňský hotel Praha. Je už takovou mojí libůstkou, že se do lázní nejezdím láznit, ale většinou spíš poznávat okolí a chodit po blízkých kopcích. Stejně tak v Jáchymově: Nepřijel jsem kvůli zdejší vyhlášené radonové lázni, nejsem tu kvůli desítkám druhů masáží (to je až k nevíře, čím vším lze taky masírovat) a dokonce ani kvůli romantické Afroditině koupeli ve speciální dvojvaně (byť bych si ji za určitých specifických okolností nechal líbit), neusrkávám z lázeňského koflíku léčivé drinky, nebrouzdám lázeňským krokem po parku. Jsem prostě lázeňský antihost.

 

Nedělní miniglosy č.487

Vítám vás u dalšího jarního vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Nečekejte dnes jen kvůli dubnovému datu, prosím, žádné veselé aprílové číslo, však naši pravidelní čtenáři dobře vědí, že aprílové legrácky jsou přímo v principiálním protikladu k tradiční informační serióznosti našich miniglosových zpráv. A přece byste jistě nechtěli naši pověstnou důvěryhodnost, nadčasovou věcnost a informační obsažnost vyměnit za pomíjivé pozlátko plytkých a nedůstojných vtípků, že? :-)

V uplynulém týdnu se rubrika Pražské drobnůstky rozrostla o zajímavou bronzovou plastiku na vinohradské budově bývalé Tabákové režie, jedna smutně definitivní zpráva mi připomněla dávný vražedný pohled očí, které chtěly zabít mne i skladatele Gustava Mahlera, a aspoň v několika obrázcích jsem se vám pokusil zprostředkovat zážitky z výjimečného setkání s opravdovými japonskými gejšami. Z minulého týdne si pak můžeme ještě jednou připomenout pár fotek úžasného schodiště kubistického domu U Černé Matky Boží, protože to se, myslím, jen tak neokouká.

 

Nedělní miniglosy č.495

Prázdniny jsou za dveřmi, školou povinná dítka se už jistě nemůžou dočkat července, nicméně nespěchejme, však jsou před námi ještě dvě červnová čísla Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Půjde-li i dál vše podle prozatímních redakčních plánů, mělo by tedy jubilejní pětisté číslo vyjít o poslední červencové neděli, kdy připravím tradiční jubilejní výběr z poslední stovky vydání. Jak už jsem ale uvedl minule, kdyby měl někdo z vážených čtenářů nějaký zajímavý neotřelý nápad, jak společně speciálně oslavit toto neuvěřitelné jubileum, na které jsme si po malých kouscích střádali víc než deset let, dejte mi vědět do komentářů nebo e-mailem, času na přípravu je pořád ještě dost.

 

Nedělní miniglosy č.486

Už je to víc než měsíc, co jsme si speciálním výročním číslem Nedělních miniglos připomněli 10. narozeniny tohoto svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". A já mám dnes to potěšení - sotva skončila oficiální zima a začalo jaro - přivítat vás u prvního čísla nového letního času. Po krátké a intenzivní kariéře spammera, který nesměl dávat své blogové odkazy na facebook a kvůli mailům upozorňujícím na můj nový fotoweb www.petrvapenik.cz dostal "zaracha" od několika e-mailových serverů, se všechno dalo opět do relativního nudného pořádku. Ale však já si zase najdu něco nějaké to povyražení, jen nebojte :-).

 

Nedělní miniglosy č.714

Myslím, že během dvou týdnů už jsme měli dostatek příležitostí zvyknout si, že už je rok s novou číslicí v názvu. Mně je číslo 2024 celkem sympatické a zvyká se mi na ně dobře, možná i proto, že jsem si s drobným zpožděním pořídil nový diář na zapisování zajímavých akcí či úkolů, což, myslím, bude při mé zapomnětlivosti  v tomto plánovaně rušném roce zapotřebí. Sice si sedám k napsání nového vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", výjimečně už v sobotu, protože v neděli mám důležitější program, vy, moji milí čtenáři, byste ovšem měli dostat sedmisté čtrnácté vydání nedělníku, který už nás doprovází déle než 14 let a který tradičně lehce, ale opravdu jen lehce pokřiveným zrcadlem odráží to, co se nám v našem světě děje, v běžném nedělním termínu, tak doufám, že vše zafungovalo a stalo se to. 

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem tentokrát stihl jen speciální bilanční článek Co mi v roce 2023 přinesly mezinárodní fotografické soutěže?  což byl takový rychlý průlet desítkou fotosoutěží v různých částech světa, kterých jsem se v loňském roce zúčastnil. Z předešlého období mohu ještě jednou připomenout třeba nový příspěvek do rubriky Fotolaboratoř, který jsem nazval Na Gočárově schodišti, protože jsem v něm ukázal, jak jsem připravoval nový - v hlavě dávno vymyšlený, ale dosud nerealizovaný snímek ze schodiště slavného pražského kubistického domu U Černé Matky Boží. Také jsem již v novém roce zveřejnil přehled toho, Co jsem přečetl v roce 2023, a po půl roce jsem se opět vrátil k překladům Christiana Morgensterna, přičemž to tentokrát odnesla jeho básnička Koleno. Poprvé v novém roce dnes nahlédneme i do bohatého blogového archivu, ze kterého povytáhnu na světlo článek O češtině do životopisu, ve kterém jsem se před dlouhými 12 lety zamyslel nad tím, jaké jsou vlastně moje znalosti češtiny a jak se to dá srozumitelně napsat do životopisu :-). 

 

V příštím týdnu mě čeká několik večerů s různými přáteli, tak to taky asi nebude moc klidné období pro cizelování blogových textů. Je ale pravda, že stále neodbytnějším způsobem se dožaduje mé pozornosti téma, kolik vševědů máme na našich sociálních sítích. Tedy, oni jsou to sice experti na vše od virologie před fotbal až po zásahy proti šíleným střelcům, ale fascinující je pro mne skutečnost, že oni VŽDY VĚDÍ, zatímco já podstatnou část svého života protápu. Až se dostanu k psaní, nejspíš začnu právě tímhle tématem.

 

Přeji všem milým čtenářům Nedělních miniglos dobrý další lednový týden a ať se vám i v něm daří vše, na co sáhnete, i to, na co byste si sáhnout přáli. A pozor, budou-li i nadále trvat lednové mrazy, neolizujte zábradlí, opakuji... :-)

  

 

Pražský magistrát uzavřel kvůli havarijnímu stavu Hlávkův a Libeňský most pro tramvaje, pro kamiony a pro chodce s body mass indexem vyšším než 30. Protože bezprostřední příčinou zhoršení technického stavu byly nedávné silné mrazy, Český hydrometeorologický ústav zařadil mezi vyhodnocované výstrahy v předpovědi počasí kromě varování před silným větrem nebo nebezpečím vzniku požárů  i novou výstrahu před mrazem, při kterém mohou padat mosty.

----------------------

Podle vládní koalice by měli mít prodejci nobě zákonnou povinnost hlásit podezřelé nákupy zbraní. Experti soudí, že jestli bude tato povinnost opravdu zavedena, budou muset prodejci jako první nahlásit vládní nákupy zbraní zpětně za posledních 30 let.

----------------------

Česká pošta poté, co zjistila, že vláda chystá pro Čechy v cizině možnost korespondenční volby, která by mohla v příštích letech zvýšit počet poštovních zásilek, zvažuje, že zcela odejde z trhu doručovacích služeb a bude se raději specializovat na klidnější prodej omalovánek na přepážkách, což by spolu s příjmy z tantiém za písničku Jede, jede poštovský panáček mohlo udržet tradiční instituci funkční aspoň v omezeném režimu.

----------------------

Dva přívozy přes Vltavu na severu Prahy by se měly po opadnutí povodňové vody znovu vrátit do standardního provozu. Pražský radní pro dopravu Nedělním miniglosám potvrdil, že jeden přívoz se vrátí od Mělníka a druhý z Děčína.

----------------------

Severozápad USA zasáhla zimní bouře, která způsobila výpadky elektrického proudu a další problémy celkem ve dvanácti amerických státech. Meteorologové předpokládají o víkendu silný mráz a varují, že pocitovou teplotu ve státě Iowa ještě sníží až na -35°C tamější pondělní první klání republikánů o prezidentskou nominaci, vzhledem k tomu, kdo je jejich nejžhavějším kandidátem.

----------------------

Novou produktovou řadu mycích prostředků na silné znečištění, cílící tentokrát především na dlužníky z nízkopříjmových skupin obyvatelstva, uvedl tradiční český výrobce na trh pod názvem Insolvina.

----------------------

Aktivisté dlouhodobě usilující o zákaz nošení medvědích kožešin na tradičních čepicích britské královské gardy striktně požadují, aby byla přírodní kožešina nahrazena kožešinou umělou. Odmítli tak kompromisní návrh krále Kazisvěta VI., který z dosud neznámých pohnutek navrhoval s pomstychtivým výrazem ve tváři použít jako netradiční náhradu myší kožíšek.

 

 

Chcete-li si připomenout to nejlepší a snad i nejvtipnější, co dosud za více než 14 let v Nedělních miniglosách vyšlo, můžete si přečíst následující jubilejní výběry:

Nedělní miniglosy č.700 (výběr Nedělních miniglos z čísel 601 až 699)

 

Nedělní miniglosy č.600 (výběr Nedělních miniglos z čísel 501 až 599)

Nedělní miniglosy č.500 (výběr Nedělních miniglos z čísel 401 až 499)

Nedělní miniglosy č.400 (výběr Nedělních miniglos z čísel 301 až 399)

Nedělní miniglosy č.300 (výběr Nedělních miniglos z čísel 201 až 299)

Nedělní miniglosy č.200 (výběr Nedělních miniglos z čísel 101 až 199)

Nedělní miniglosy č.100 (výběr Nedělních miniglos z čísel 1 až 99)

 

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, podobných těm dnešním, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky nebo dokonce sloužící k experimentům jako fotolaboratoř. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.

Dvě bonusové tváře světla

Jak většina z vás z mých předcházejících článků či z příspěvků na sociálních sítích dobře ví, v Divadle Horní Počernice je až do pátku 7. srpna k vidění moje výstava fotografií s názvem Třicet tváří světla. Když to na mě nikomu neřeknete, přiznám se, že ve foyeru divadla nakonec nevisí jen avizovaných 30 fotek, ale dokonce o dvě víc, protože se prostě do tohoto zajímavého a různorodého prostoru taky vešly a mně bylo líto nechat příležitost nevyužitou a místo na zdi prázdné jen kvůli tomu, abych přesně dostál titulu výstavy, který jsem si ausgerechnet sám vymyslel. Pokud by se někdo ze zdejších milých čtenářů chtěl na celou expozici podívat v mém doprovodu, poslední příležitost bude mít ve středu 5. srpna, kdy bych měl být odpoledne i večer přítomný na místě a rád bych udělal dvě komentované prohlídky - od 16:00 a od 18:00 hodin. Jste samozřejmě srdečně zváni, některé dodatečné informace najdete na speciální informační stránce mého fotowebu.

Malostranské výhledy

Dodnes jsem žil v přesvědčení, že chrám svatého Mikuláše na pražském Malostranském náměstí má dvě věže, jednu útlejší a jednu víc při těle, které se jeví z různých směrů různě, ale ve skutečnosti jsou stejně vysoké. Nu, s tou výškou je to nejspíš pravda (obě stavby jsou vysoké 79 metrů), ale pes bludu je zakopán jinde: Ta útlejší věž totiž ke krásnému baroknímu kostelu tak docela nepatří a ani nikdy nepatřila. Jedná se o městskou zvonici, která byla od doby své výstavby v majetku Menšího města pražského (Malé Strany) a nebyla tedy součástí kostela, který logicky patřil církvi. S kostelem tvoří nedílný celek jen vizuálně, obě stavby jsou spojené průchodem (nepřístupným), ale zvonice byla koncipována mimo jiné i jako hláska (požáry byly v té době pro celou čtvrť mimořádně nebezpečné) a hodinová věž a bydlel zde věžný s rodinou (návštěvníci si mohou prohlédnout dva miniaturní bytečky, jeden z 18. a druhý z 19. století, a také věžného kancelář). Poslední hlásný se odtud odstěhoval v roce 1891, pak zde byl nějakou domu soukromý byt a od přelomu 50. a 60. let 20. století zde byla pozorovatelna Státní bezpečnosti, která odtud monitorovala činnost západních ambasád v okolí.

Dlouho jsem si říkal, že bych se měl podívat nahoru, protože když vyhlídku používala StB, taková romanticky založená instituce přirozeně a s pokorou se obdivující všemu krásnému a hodnotnému, musí ten rozhled věru stát za to. A stojí. Stojí vás to jen 215 schodů zpočátku po kamenném a později dřevěném schodišti a 150 korun na vstupném. Mimochodem, když předložíte pražskou Lítačku, dostanete 10% slevu, a kdo chce ušetřit ještě víc, přijde první hodinu po otevření a dostane vstupenku za polovic, ač není ani dítkem ani vojskem. Já jsem do toho nakonec praštil jeden den během své dovolené. A jestli se při prohlídce smí fotit? Jak mi odpověděl pán v pokladně: "Něco takového se fotit prostě musí!" Tak se pojďme podívat, co všechno při tomhle výletu vzhůru nad malostranské střechy můžete vidět. A fotit.