pátek 3. srpna 2018

Druhá návštěva židovského hřbitova v Řešíně

Před nedávnem jsem ve speciálním článku představil pozoruhodný Bezdružický židovský hřbitov u Řešína. Trochu jsem si nadával, že jsem hřbitov fotil v těch nejnemožnějších světelných podmínkách za ostrého odpoledního slunce, které ještě svítilo z boku, takže kromě několika fotek dělaných prakticky ve stínu to byla dost hrůza. Protože následující neděle v Konstantinkách propršela, rozhodl jsem se využít hned následující den, kdy se na obloze daly očekávat zbytky oblačnosti, ke druhé návštěvě, protože v dalších dnech se měly vrátit jasné horké dny, které focení malebných lesních hřbitůvků moc nesvědčí.

Na místo činu jsem se vrátil v pondělí před jedenáctou hodinou, měl jsem s sebou prakticky veškerou techniku, kterou jsem si do Konstantinových Lázní přivezl a doufal jsem, že podmínky aspoň na chvilku umožní normální focení. Počítal jsem asi tak s hodinovým focením s tím, že pak se pořádně projdu po okolí a ve tři hodiny odpoledne odjedu přímo z Řešína přímým autobusem (no, přímým, on si zajížděl do mnoha dalších obcí, byl to takový "přímý vyhlídkový autobus", kterým jsem jel celou cestu dočista sám). V první řadě jsem zjistil, že o víkendu někdo stihl posekat vysokou trávu i na druhé půlce hřbitova, což mi znemožnilo hledat zajímavé záběry starých náhrobků schovaných v porostu. Je zajímavé, že lidé jsou nejaktivnější v době, kdy se nám to často moc nehodí, na druhou stranu jsem samozřejmě rád, že se někdo o hřbitov systematicky stará.
 

středa 1. srpna 2018

Informace k mé výstavě na dobřichovickém zámku

Jak už jsem vás nedávno informoval v článku Urychlená fotografická výstava, od večera 21. srpna by mělo být na zámku v Dobřichovicích k vidění cca 50 mých fotografií rozměru 50x70 cm. Ve výstavním sále bude umístěna hlavní část expozice, konkrétně asi 30 fotek, které bude spojovat hlavní téma výstavy, tedy půjde o různé podoby Berounky spolu s motivy z dalších vodních toků. V chodbě u výstavního sálu pak bude dalších asi 20 fotek představujících výběr z dalších fotocyklů, které už s vodou souviset nebudou, půjde např. o některé novější přírůstky z cyklu Kouzelná zahrada, ukázky z kolekce Fantaskní příběhy ze světa kůry a nejspíš se dostane i na něco málo z Japonska a z Lefkady, případně na něco dalšího.

Na výstavě samozřejmě nebudou žádné fotografie, které jsem vystavoval ve stejném výstavním sále před 5 lety, ale zatím to vypadá, že použiju 4 fotky, které už byly součástí expozice v Galerii České spořitelny v Rytířské ulici v Praze v roce 2014, a 3 až 5 fotek, které jste mohli vidět před dvěma lety na menší výstavě v restauraci/galerii Pod Lipami v Praze Vršovicích. Pro všechny ostatní fotky to bude v roli exponátu na veřejně přístupné výstavě premiéra.
 

pondělí 30. července 2018

Zatmění Měsíce

Nutno uznat, že letos se dostalo zatmění Měsíce opravdu neobyčejného mediálního zviditelnění. Jako je v posledních letech obvyklé, opět nám bylo vysvětleno, jak je daný jev mimořádný a jak zřídkakdy nastává; podobné to ostatně bylo u zajímavých nebeských úkazů postupně několik let dozadu a já už se vždycky těším na to, jakou mimořádnost odehrávající se maximálně třikrát za celé čtvrtohory mediální papoušek vytáhne z obálky. Jednou je úplněk krvavý, jindy stříbrný, jednou maximální, jindy minimální, jednou v konjunkci s Marsem, jindy s orbitální stanicí Mir.

Letos byly ty mimořádnosti opravdu těžko zpochybnitelné: Zatmění bylo hodně dlouhé, bylo na nejmenším možném měsíčním kotouči (je důvodné podezření, že ty dvě věci nebudou asi tak docela nezávislé :-)) navíc se nám do sledování malebně připletl i výrazný Mars. Sice jsem neměl nijak zvlášť silný teleobjektiv (pouze svou standardní "dvoustovku", navíc v kombinaci s fullframovým foťákem, pro pořádné fotky by to určitě chtělo lepší sestavu), ale na pozorování v Konstantinových Lázních jsem se těšil a v okamžiku začátku zajímavého jevu už jsem byl "v plné fotografické polní" v ulicích.
 

neděle 29. července 2018

Nedělní miniglosy č.455

Skoro půlku běžných letních prázdnin máme za sebou a po krátké "lázeňské přestávce" se vracejí svým 455. číslem i Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Já mám za sebou první měsíc ze svých ročních "tvůrčích prázdnin", které jsem popsal v článku Dva (půl)roky prázdnin), lázeňský pobyt jsem využil k focení i k toulkám po okolí Konstantinových Lázní (přečíst si můžete třeba článek o Ovčím vrchu, kde tragicky skončila selská rebelie v roce 1680) no a když teplota překročila únosnou mez, zařídil jsem si malou improvizovanou kancelář přímo na stinné lavičce v lázeňském parku a zařizoval jsem některé nutné věci k připravované fotografické výstavě, která odstartuje vernisáží už za tři týdny (přesně 21. srpna večer, k výstavě se ještě vrátím ve speciálním článku v příštím týdnu).
 

pátek 27. července 2018

Lom na Hradišťském vrchu aneb Jak se stávám morousem

V Konstantinových Lázních jsem byl na návštěvě už mockrát, takže můžu trochu sledovat, jak se zde věci v průběhu let vyvíjejí. A vyvíjejí se - jak to tak bývá - občas k mému obrazu a občas trochu proti němu. Kupříkladu lom na zdejším Hradišťském vrchu, přímo nad lázeňským městečkem: Odedávna až do 90. let 20. století se tu těžil čedič (je z něj postavený třeba památník selského povstání, o kterém jsem psal v článku Jak dopadli sedláci na Ovčím vrchu?). Pak byl pozemek s malebným čedičovým lomem a především s krásným čistým jezerem obehnán plotem a označen jako soukromý pozemek se zakázaným vstupem. To si jistě umíte představit, že se tu našlo dost odvážných romantiků, kteří byli ochotni se jít v horku na krásné místo vykoupat, i když riskovali nepříjemné setkání s místní ostrahou a jejím respekt budícím psem. To vzrušení z něčeho zakázaného hrálo svou roli v oblibě místa, ale přespolních zájemců o takové nejisté koupání nebylo moc, takže se časem ustavila jakási křehká ale celkem vyhovující rovnováha. Tehdy jsem si říkal: Takové nádherné místo; proč místní majitel místo boje s koupáníchtivou veřejností, který stejně nemůže vyhrát, nedá radši ke vstupu závoru a nevybírá vstupné? Lidé by dostali svůj díl romantiky, majitel by si přišel na své a pes by se mohl věnovat prohánění lázeňských slepic.
 

středa 25. července 2018

Jak dopadli sedláci na Ovčím vrchu?

Když někomu říkáme, že jsme v něčem dopadli jak sedláci u Chlumce, nebývá to zrovna chlubení. Chlumečtí sedláci se stali v češtině symbolem a etalonem drtivé porážky, i když - jak dodával kdysi pan Miroslav Horníček - je lepší něco pojmenovat po slavné porážce než po neslavném vítězství. Ale chlumecký střet (zdráhám se použít výraz bitva) v sobě neměl nic moc slavného: Vojáci podvakráte nahnali rebelující sedláky do rybníka, což stálo jedenáct sedláků život na místě a někteří další následně podlehli zraněním. Dalších sedm planoucích sedláckých srdcí, dychtících po větší míře svobody, dotlouklo na popravišti.

V běžném jazyce nám z toho zůstalo úsloví "dopadnout jak sedláci u Chlumce". Ne "jak Zikmund na Vítkově", ne "jak křižáci u Domažlic", ne "jak Napoleon u Waterloo". Asi bylo našim předkům bojovných sedláků, možná celkem sympatických chlapíků, víc líto, protože co je komu tady u nás v Čechách do nějaké feudální proradné lišky ryšavé (jakkoli byl po otci mimořádně schopným evropským politikem) natož dokonce do cizáckého nabubřelého mrňouse s rohatým kloboukem, že? My jako bychom i po staletích každým použitím tohoto slovního spojení připomínali bezmoc z tak snadno rozprášených nadějí prostých lidí na aspoň o něco větší míru svobody. Prostě - naši "sedláci u Chlumce" nám zůstali tak trochu "na srdci" a - jak známo - co na srdci, to na jazyku :-).
 

pondělí 23. července 2018

Malá česká korida

Poslední dva články byly o výletech v okolí Konstantinových Lázní, vypravili jsme se společně ke Studánce lásky a na Bezdružický židovský hřbitov u Řešína. Přemýšlel jsem tedy, jestli mám zařadit do třetice tip na další výlet s fotkami, ale nakonec jsem se rozhodl pro drobné odlehčení, takže než se podíváme na Ovčí vrch, kde před více než třemi staletími dopadli místní sedláci mnohem hůř než jejich věhlasní kolegové u Chlumce, ale stejně to nestačilo, aby se prosadili do lidového rčení, pohlédneme pěkně zblízka do očí příšeře. No, tedy, příšeře - ona vlastně ta příšera žádnou velkou hrůzu nepouští, vlastně nepouští vůbec žádnou hrůzu, ale je to taková malá, česká a ve skutečnosti moc sympatická příšerka. A tak je to tu v našich českých poměrech, přátelé, skoro se vším :-).
 
Když jdu na nějaký výlet, vždycky dobře zvažuji, jaké objektivy si mám s sebou zabalit, abych nenesl zbytečně velký náklad. Možnost výběru mě vede naprosto neomylně k tomu, že si s sebou beru zásadně jen ty objektivy, které nejsou třeba, a naopak ty, které by byly užitečné, nechávám odpočívat doma. Tak to bylo i tentokrát: Proč bych si s sebou bral těžký makroobjektiv, když to bude jen malý okruh po vydatném dešti (sláva!!) kolem Konstantinových Lázní, završený dobrým obědem. Vezmu si jen lehkou malou padesátku, na ty okolní scenérie, které pak stejně doma vymažu, to bude ažaž.
 

sobota 21. července 2018

Bezdružický židovský hřbitov u Řešína

Je zajímavé, že zatímco Konstantinovy Lázně a jeho okolí patří k mým velmi oblíbeným místům, kam se rád vracím, jen 3 km odtud ležící Bezdružice jsou pro mě trochu "začarované" tím, že pozitivní emoci z Konstantinek dokážou hned na svých hranicích čímsi přebít. Milí Bezdružičáci, prosím, neberte to z mé strany zle, pokaždé, když jsem v Konstantinkách, opravdu upřímně se snažím s tím něco dělat, ale nějak se mi k vašemu městu nedaří si najít cestu a každá další návštěva mě naopak v tomhle podivném vztahu utvrzuje; pár konkrétních zážitků možná nakousnu v některém z dalších článků.
 
Dnes ale společně navštívíme asi nejodlehlejší kousek Bezdružic, který leží půldruhého kilometru od vlastního města prakticky těsně vedle obce Řešín, a to je bezdružický židovský hřbitov. Sem byli od roku 1760 pohřbíváni příslušníci bezdružické židovské komunity i další Židé z mnoha okolních obcí. Toto místo mě v minulosti už několikrát lákalo k focení. Když jsem tu byl naposledy, byl hřbitov zcela zarostlý a většina náhrobků povalená a prakticky nedostupná, fotit se daly vlastně jen některé kameny bezprostředně u hřbitovní zdi. Okolním lesem vedoucí žlutá turistická značka se hřbitovu důsledně vyhýbala. Tehdy navíc bylo mimořádně špatné počasí, tak jsem si jen poznamenal, že jde o výborné místo k focení a až se sem někdy vrátím i s fotovýbavou, nesmím ho pominout.
 

čtvrtek 19. července 2018

Studánka lásky u Konstantinových Lázní a bezdružická lokálka

Jednou z nejpříjemnějších procházek po okolí Konstantinových Lázní, kde právě pár dní pobývám, je asi 4 km dlouhá a většinou celkem pohodlná cesta k tzv. Studánce lásky. Jako ke správné studánce lásky patří k tomuto místu marketingově líbivá a přitom cudná pověst, která praví, že pokud se milenci společně napijí z této studánky, jejich láska vydrží navždy.

Dala by se asi najít řada výkladů tuto dávnou pověst aspoň částečně racionalizujících. Pustí materialisté zjednodušující tak komplexní cit, jakým je láska, hlavně na určité příjemné tělocvičné úkony by jistě mohli hledat ve složení pramene zde vyvěrající kyselky povzbuzující rozpuštěné chemikálie. Škodolibci by zase mohli poznamenat, že pár který vydrží chuť a především vůni tohoto pramene, musí už nutně vydržet všechno. Já v legendách rácio nehledám a naopak se rád dávám unášet jejich zdánlivou bláhovostí, protože ctím zázraky a jejich místo v přeracionalizovaném lidském světě. Navíc prameny v oblasti Konstantinových Lázní mi chutnají :-).
 

středa 18. července 2018

Urychlená fotografická výstava

Už jsem v poslední době tady na blogu občas mezi řádky naznačoval, že se pomalu schyluje k další veřejné prezentaci mých fotek, o které vám samozřejmě dám - až nastane ten správný čas - vědět. Už na jaře jsme se totiž domluvili s paní, která má na starosti kulturní akce na dobřichovickém zámku, že přece jen už od mé první výstavy na tomto pěkném místě uplynulo neuvěřitelných 5 let, takže bych mohl předvést, co mám od té doby nového, přičemž první termín, kdy by se mohla výstava konat, je nejspíš od půlky října do půlky listopadu. Rozešli jsme se s tím, že si mám v klidu rozmyslet, čeho by se měla výstava týkat a jaké fotky by tam mohly být, a pak si zavoláme někdy v srpnu a pomalu, polehoučku, začneme připravovat všechny náležitosti, aby pak nebyl těsně před akcí zbytečný kalup (stejně bude!).
 

neděle 15. července 2018

Nedělní miniglosy č.454

I třetí prázdninový víkend s sebou přináší další, tentokrát už 454. číslo Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Sotva se rozběhly mé roční "tvůrčí prázdniny" (blíže jsem toto téma popsal v článku Dva (půl)roky prázdnin), už se ukazuje, jak jsou užitečné, protože člověk může pružněji zareagovat na některé nečekané výzvy, které se právě v posledních dnech objevily. Dnes ještě nebudu uvádět podrobnosti, abych nemíchal dvě odlišná témata a neubíral tak pozornost oběma, věnuji tomu ale na začátku příštího týdne speciální článek, protože se - aspoň pevně věřím - moje připravovaná akce může týkat i některých z vás, takže čím dřív se dozvíte podrobnosti, tím lépe. Je ale fakt, že kdybych celý červenec trávil jako obyčejně od rána do večera v práci, mohl bych se rychlým změnám, které v tomto týdnu nastaly, přizpůsobit jen velmi těžko a výsledkem by nejspíš bylo prošvihnutí nebo aspoň výrazné odložení zajímavé příležitosti.
 

čtvrtek 12. července 2018

O vražedném houbovém spiknutí

Ne nadarmo se říká, že všechno má svůj správný čas, takže nebývá dobré příliš urychlovat přirozený tok věcí. Když jsem byl malý, dobře se to ukázalo třeba na tom, jak jsem se - jako dítě té překotné doby - naučil číst. Rodiče totiž jednou ve snaze vyjít vstříc mé přirozené zvídavosti udělali fatální chybu a jako ještě maličkému děcku mi ukázali, jak se píše moje jméno: P E T R. Moje první čtyři písmena! Nepamatuji se na ten okamžik, znám ho pouze z vyprávění, ale musel to pro mě být zásadní zlom, protože jsem pak napřel všechny skrovné síly svého batolecího věku k poznávání dalších písmen. Příležitostí k tomu jsem měl dostatek. Kupříkladu na našem klavíru se skvěl velký zlatý nápis PETROF; jak lákavé slovo k poznávání, zvlášť když už víc než polovinu písmen znáte: Přece PETR, to jsem já a teď už bych potřeboval jen vědět, co znamená OF. Takto postupně jsem od různých lidí loudil informace, z jejichž útržků jsem si sám pro sebe v ústraní skládal svou abecedu, a když nás pak přijely v srpnu 1968 osvobodit okupační spřátelené armády a na zdech a výlohách obchodů se objevily hanlivé nápisy psané velikými a kontrastními tiskacími literami, byl jsem z nich nadšený, protože jsem mohl svou čerstvě nabytou znalost uplatnit a trénovat v praxi. Samozřejmě nahlas a před svědky, protože potichu by to nebylo ono.
 

úterý 10. července 2018

Zmrzlinové haiku


I když to teď venku tak nevypadá (u nás prší a zaplaťpánbůh za to!), máme podle kalendáře a většinou i ve skutečnosti pěkně žhavé léto. Optimální příležitost pro nějaké sluncem pěkně vypečené (a zmrzlou vodou chlazené) haiku :-)


Zmrzlinové haiku


Má nejmilejší,

dnes roztečeš se vášní

na mých žhavých rtech.


Jak jsou už zdejší stálí návštěvníci zvyklí, krátký článek je skoro vždy doprovázen odkazem na některý ze starších textů, který podle mého názoru stojí za to i s několikaletým odstupem připomenout. Dnes se spolu vrátíme skoro devět let nazpět do srpna 2009, kdy jsem na blogu publikoval zamyšlení na pohádkové motivy s názvem O třech oříšcích. Však si to představte: Je léto, ležíte na trávě pod rozložitou lípou, ze které na vás proti všem zákonům pravděpodobnosti náhle spadnou tři - dozajista kouzelné - oříšky. Kruci, doposud úplně pohodové plebejské léto a najednou taková pohádková šlamastyka! :-)

neděle 8. července 2018

Nedělní miniglosy č.453

Spolu s víkendem prodlouženým o dvojici státních svátků je tu druhé letošní prázdninové číslo Nedělních miniglos, které snad zatím potvrzuje můj úmysl i během svých ročních "tvůrčích prázdnin", které letos odstartovaly spolu s těmi školními (blíže v článku Dva (půl)roky prázdnin), pokračovat ve vydávání tohoto svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Kdyby čirou náhodou nějaké číslo vypadlo, což se může snadno stát zejména ve druhé půlce července, kdy budu nějakou dobu pobývat, psát a fotit v krásných Konstantinových Lázních, samozřejmě se můžete vrátit i k rozsáhlejšímu výběru toho nejlepšího z poslední padesátky čísel, který vyšel před třemi týdny jako jubilejní Nedělní miniglosy č.450, ba dokonce ještě hlouběji do historie v odkazech na další jubilejní výběry na konci tohoto článku.
 

čtvrtek 5. července 2018

O rozbitné civilizaci

I když už je to skoro 30 let, na to ráno si pamatuji velmi dobře. Právě jsem po celonoční intenzivní práci vytiskl nezbytný počet kopií své diplomové práce na naší jediné společné předpotopní tiskárně, která byla k dispozici na jedné nejmenované katedře VŠCHT v Praze. Tiskárnu jsem celonoční vysilující prací prakticky zničil, ale diplomka na téma růstu polovodičových vrstev látek typu AIIIBV (kdybych tehdy tušil, jak to téma bude jednou populární, přidal bych i kapitolu o králících :-)) byla na světě a na katedru právě začala přicházet nejrannější ptáčata v čele s tehdejší slečnou sekretářkou. Jakmile jsem ji uviděl, bylo jasné, že musela prožít něco děsivého: Její džíny byly totiž samá díra a trhanec, takže její mladé tělo se mnoha rozdřípanými místy nezadržitelně dralo na světlo světa. Ruzyně, kde tehdy naše katedra sídlila na dohled od proslulé věznice, nebyla úplně nejbezpečnějším místem a při zkratce lesem vám logicky hrozilo, že vám uprchlá vězeňská individua typu Václava Havla (bylo to na jaře roku 1989) násilím vnuknou myšlenky neslučitelné s uvažováním pokrokového socialistického člověka, ne-li ještě něco horšího. Snažil jsem se být proto vůči sekretářce vlídný a neprohlubovat necitlivými slovy její šok, ona na mě chvíli nechápavě zírala a pak řekla něžně: "To je přece taková móda, ty blbečku!"
 

úterý 3. července 2018

Kouzelná zahrada - léto 2018

Vůbec prvním fotočlánkem na tomto blogu byl v červnu roku 2010 článek Kouzelná zahrada, do té doby jsem psal kvůli technickým problémům s blogem víc než rok pouze texty bez obrázků (dnes už si něco takového s odstupem umím jen stěží představit). Tenkrát jsem poprvé a čistě experimentálně použil techniku focení s rozpínavým efektem, který vzniká, když fotograf v průběhu expozice zoomuje. Tuto techniku jsem se postupně snažil zvládnout co nejlépe, doplnil jsem ji spoustou vlastních zkoušek a experimentů, jak bude podoba výsledné fotky reagovat na různé (většinou zvenku napohled dost legrační) pohyby fotografa. No a kdykoli navštívím zahradu svých rodičů ve Staňkově, mám s sebou fotoaparát se zoomovým objektivem, abych - pokud bude příležitost a dobré světelné podmínky - rozšířil stejnojmenný dlouhodobý fotocyklus, který má u návštěvníků mých fotografických výstav i mého fotowebu velmi pozitivní ohlas.
 

neděle 1. července 2018

Nedělní miniglosy č.452

První letošní prázdninové číslo Nedělních miniglos není jen prvním číslem dvouměsíčních prázdnin školních, ale i prvním číslem celoročních "tvůrčích prázdnin", které mě v následujících 12 měsících čekají (blíže v článku Dva (půl)roky prázdnin). I po tuto dobu bych chtěl udržet standardní týdenní frekvenci Nedělních miniglos, ale jak se situace skutečně vyvine a jestli to bude proveditelné, to se teprve ukáže. Kdyby čirou náhodou nějaké číslo vypadlo, samozřejmě se můžete (pokud ho ovšem ještě neznáte jako stálí čtenáři skoro zpaměti) vrátit i k rozsáhlejšímu výběru toho nejlepšího za poslední padesátku čísel, který vyšel před dvěma týdny jako jubilejní Nedělní miniglosy č.450.
 

středa 27. června 2018

Dva (půl)roky prázdnin

Jako malý jsem byl náruživým čtenářem verneovek. Nezajímaly mě indiánky Karla Maye, nebavil mě svět Rychlých šípů, ale verneovky jsem hltal a myslím, že jsem tenkrát přečetl všechny, které v té době existovaly v knihovnách v českém překladu. Nádherný svět plný originálních a přitom rozkošně starodávných vynálezů a naučně dobrodružný děj mě lákal obracet stránku za stránkou, všechno, o čem Jules Verne psal, jsem si uměl představit a z těch představ mi běhal velmi příjemný mráz po zádech. Vlastně jen jeden Verneův "vynález" jsem si nikdy představit nedovedl, tak neskutečný mi svým rozsahem a souvisejícími nedozírnými možnostmi tehdy připadl: Dva roky prázdnin!

Od té doby jako kdyby se chimérická představa dlouhých prázdnin schovávala někde hluboko v mém podvědomí. Jako student jsem měl normální prázdniny, které nástupem do práce postupně přešly v normální každoroční dovolenou. Nejdelší - a z mého pohledu zcela mimořádné - pětitýdenní volno jsem spojil před čtyřmi lety s putováním po Japonsku (reportáže z této cesty si mohli číst zdejší návštěvníci na blogu prakticky každý den a dodnes jsou v rubrice Japonsko na vlastní oči hojně navštěvované). Ale podobně jako občas člověk cvičně fantazíruje o tom, co by asi udělal s miliónovou výhrou ve sportce, čas od času mu prolétne hlavou i to, jak by asi využil podobné verneovské dva roky prázdnin. A možná by stačil i rok, proč ne? Co všechno asi bychom mohli za tu dobu stihnout a jaké sny si splnit, kdybychom dostali jako dárek takhle dlouhé volno a nemuseli trávit většinu dne v práci? Řekněte sami: kdo po něčem takovém nikdy v životě nezatoužil?
 

neděle 24. června 2018

Nedělní miniglosy č.451

Minulou neděli jste si mohli přečíst mimořádné jubilejní vydání Nedělních miniglos, které obsahovalo výběr toho nejlepšího, co vyšlo v posledních padesáti číslech: Nedělní miniglosy č.450. Dnes se v novém vydání, které odpovídá číslu v názvu slavného románu Raye Bradburyho, tedy v 451. čísle svérázného týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", opět pokorně vrátíme k normálnímu režimu, tedy ke glosování několika vybraných událostí uplynulého týdne. Dnes nakoukneme do přítmí archivu Ministerstva obrany, necháme si ornitology vysvětlit jednu záhadu, která byla donedávna pošetile považována za případ pro kriminalisty, a podíváme se společně na to, jaké nové gramatické vzory rodu mužského budou ústy Andreje Babiše žádat o důvěru českých poslanců :-).
 

čtvrtek 21. června 2018

O naražečích moderního věku

Poslední dobou potkávám čím dál víc osob (a abych nevypadal jako nějaký nadřazený mravokárce, připouštím, že i já se v této skupině občas ocitám), kterým říkám pracovně "naražeči". Ne, nemá to žádnou souvislost se středověce divokým a sadistickým Vladem Naražečem, nejde o narážení někoho na něco, ale narážení někoho do někoho jiného. Dnešní naražeči netřímají v ruce těžký meč na machometány (i když z hrdinských hospodských či internetových promluv některých z nich by se to tak občas mohlo zdát), ale cihličku chytrého moderního telefonu. Buď na displeji mobilu sledují film, od kterého se prostě není možné odtrhnout ani za chůze, nebo jsou plně pohrouženi do jakési hry, chatují s kamarády, pochodují slepě podle nápovědy v mobilní mapě, aniž by se rozhlédli kolem sebe, kde právě jsou, nebo obraz sama sebe právě přímo přenášejí někam na sociální sítě v přesvědčení, že ostatní bez jejich aktuálních videí nemohou žít.
 

neděle 17. června 2018

Nedělní miniglosy č.450

Poslední speciální miniglosové číslo vyšlo loni 23. dubna jako Nedělní miniglosy č.400 a našli jste v něm výběr nejlepších glos z těch, které jsem publikoval ve čtvrté stovce vydání. V dnešním jubilejním výběru se zaměřím na vydání č.401 až 449, ve kterých celkem vyšlo 322 miniglos. Zajímavé je, že dříve standardní porce pěti miniglos vyšla v posledních 50 číslech pouze jednou (NMg č.414), většinou vyšlo miniglos šest (celkem 26x), ale v 16 případech bylo miniglos sedm, v pěti případech 8 a jednou vyšlo dokonce 9 glos (NMg č.404). Do dnešního jubilejního 450. čísla jsem nakonec vybral 40 miniglos, které čistě subjektivně považuji za nejlepší, za takové, z nichž snad všechen vtip nevyprchal bezprostředně po publikování a není k jeho odhalení nezbytné znát přesný dobový kontext. Samozřejmě, každý by asi udělal svůj výběr jinak a je docela dobře možné, že za týden v jiné náladě a odlišném rozpoložení by i moje jubilejní "bestofka" vypadala jinak. Ale v tom je kouzlo i nespravedlnost historie, že se někdy prosadí méně dobré na úkor lepšího a nemusí v tom být ještě pokaždé automaticky nějaký podvod, korupce či zlý úmysl.
 

sobota 16. června 2018

Dvojité ukřižování

Pavouci prý přinášejí štěstí, takže bych z fotky pořízené nedávno na Lefkadě v kostele Agios Ioannis Prodromos u horské a kdysi i dost významné obce Alatro (kdysi jsem i něm psal v článku Vesnička Alatro - za starými benátskými freskami) měl mít radost. Nevím proč, ale spíš mi tenhle záběr připadá trochu symbolický a že by ta symbolika věštila do budoucna něco dobrého, to se mi moc nezdá. Chtěl jsem, aby bylo tělo pavouka zaostřené a Kristovo tělo přece jen už lehoulince rozmlžené, litoval jsem, že jsem si do Řecka nevzal svůj nejmenší objektiv - hodně světlou pevnou padesátku, která by byla pro takový záběr optimální.
 

středa 13. června 2018

Oázy

Barevné oázy
uprostřed tvých očí
zjemnila ranní rosa.

Po dlouhé cestě pouští
snadno pak
zapomínám na tabu
pro tvá ústa bosá,
koupu se
ve tvém půvabu,
s rozkoší smývám prach,
který voní,
voní levandulí.

V písečném moři chutí,
které se neodpouští,
dvě oblázkové ryby
se jedna k druhé tulí
a uchem jehly
i velbloud vznosně kráčí.

A jako vždycky,
oázy na mne
působí magneticky,
ať už se právě usmívají
či mračí :-).

neděle 10. června 2018

Nedělní miniglosy č.449

Po třítýdenní přestávce, během které se všichni členové redakce NMg s gustem ráchali v Iónském moři a okouzleně obdivovali jarními květy doslova obsypané hory řeckého ostrova Lefkada, se opět vracíme k pravidelným vydáním týdeníku Nedělní miniglosy. Dnešní číslo bude standardní na rozdíl od vydání příští neděli, kdy vyjde pravidelný jubilejní výběr, tentokrát z čísel 401 až 449. Sám jsem zvědav, které z více než tří stovek příspěvků se do výběru dostanou a docela se těším na to, že si jednotlivá vydání připomenu a uvidím, jak různé glosy fungují s časovým odstupem.
 

úterý 5. června 2018

Gouldovy Bachovy Goldbergovy variace

Určitě se vám už někdy stalo, že vám začala hrát v hlavě nějaká neodbytná melodie, o které jste přesně nevěděli, co je to za skladbu, i když jste ji zjevně museli slyšet již víckrát, když si ji váš mozek zapamatoval do poslední noty (o něčem podobném jsem ostatně už v začátcích tohoto blogu psal ve fejetonu O písničkách pro každý den). Přesně to jsem teď zažil v Řecku. Melodie nebyla zrovna "místně příslušná", nebyly to žádné Theodorakisovy zlidovělé songy z Řeka Zorby, jak by se možná na dovolené v Řecku slušelo, ale byl to překvapivě Bach, jehož soustředěný atak bych na břehu Iónského moře opravdu nečekal, krásné a zprvu úplně jednoduché melodické téma. Čím víc jsem se snažil melodii z hlavy vypudit, tím neodbytněji se vracela a hrála tak naléhavě a nahlas, že snad z té hlavy musela být slyšet až ven mezi lidi, kteří šli právě kolem. Dokonce jsem se před místními obyvateli trochu styděl, že se mi takhle vkrádal na mysl právě "globalizovaný" barokní klasik místo nějakého lefkadského domorodce s buzuki, ale protože jsem stále ještě zvídavý, začal jsem hledat v bachovských nahrávkách vybavenou melodii, podobně jako kriminalisté na záznamech z bezpečnostních kamer hledají mezi davy kolemjdoucích tvář nějakého zločince. Hned druhého večera se to podařilo: Zjistil jsem, že v hlavě mi pod řeckým sluncem hrálo úvodní téma (tzv. Árie) k variacím Johanna Sebastiana Bacha (dnes hraných většinou na klavír) zvaným Goldbergovy variace, protože byly určeny pro interpretaci Bachovým mimořádně nadaným žákem Johannem Theophilem Goldbergem.
 

sobota 2. června 2018

Rozkvetlé lefkadské hory

Na řecký ostrov Lefkada jsem se letos vypravil už pojedenácté, ale poprvé tomu tak bylo na jaře. Netušil jsem, že to může být tak obrovská změna oproti stejnému ostrovu na podzim nebo dokonce v létě. Samozřejmě, místní domy, památky i hory jsou víceméně na stejných místech (pojem "nemovitost" nabývá v tak seizmicky aktivní oblasti přece jen relativnějšího významu než v našich českých podmínkách převažujícího prvohorního masivu :-)), ale jinak je snad všechno odlišné: Nikde necvrkají jinak všudypřítomné cikády, ale ostrovem se místo toho rozléhá žabí koncert, v jinak vyschlých korytech potoků a říček tečou normální potoky a říčky, vzduchem létají tisíce pestrobarevných motýlů a hlavně - celý ostrov (a v květnu především horské vnitrozemí) je jeden květ. Myslel jsem si, že když jsem po podzimních deštích viděl pár kvítků, viděl jsem rozkvetlou Lefkadu. Ne, Lefkada je rozkvetlá na jaře a to doslova milióny květů. Podobně jako jsou při Tour de France okraje cest obsypané fanoušky, právě tak jsou cesty ve vnitrozemí Lefkady obsypané nepřetržitými žlutými "květovými svodidly", políčka, která znám jako žlutohnědá a prášící, září do dálky šťavnatě světlou zelení a občas svítí i červeně, jak na některých polích vykvetly červené květy máku hlídané milióny řeckých makových panenek. I rozhodl jsem se, že opět opustím stále rušnější přímořský prostor, do kterého na přelomu května a června najíždějí natěšení turisti, vyměním ho za klid horského vnitrozemí a podívám se na tu jarní květinovou radost zblízka a nejlépe pěšky.

úterý 29. května 2018

Kláštery na Lefkadě aneb osmiklášterní výlet

Specifickým cílem řady turistů na ostrově Lefkada - pokud se tedy zajímají i o něco jiného než o krásu a chladivé služby Iónského moře - jsou místní kláštery. Za ta léta, kdy na Lefkadu jezdím, jsem navštívil všechna místa, která se dají za kláštery označit, ale bylo to v různé době, nezřídka před založením blogu, kde by se informace daly uložit (fotky jsou kdesi na starých negativech), takže z paměti jsem je někdy lovil jen matně. Proto jsem se rozhodl během jednoho dne navštívit hned několik takových takových klášterů v lefkadském vnitrozemí, abych si vzpomínky osvěžil. Nakonec těch klášterů "jednou ranou" bylo hned osm a dnešní článek bude jen zrychleným průletem těmito objekty, nikoli řádným průvodcem, na to by byl samozřejmě zapotřebí větší prostor a je možné, že se k některým z klášterů ještě v budoucnu vrátíme podrobněji. Dnes to bude spíš taková malá inventura, jestli objekty ještě existují a jak jsou na tom.

neděle 27. května 2018

Větrné haiku ze střechy ostrova


(fotografie: Lefkada nad Agios Ilias, těsně pod nejvyšším vrcholem ostrova, květen 2018)


Větrné haiku ze střechy ostrova

Od moře fouká.

Dravci soupeří s oblaky

o výhled snů.

sobota 26. května 2018

Agios Vasilios - vesnice Voukelatosů s pavoučími strážci

Je zajímavé, že i v oblastech, která člověk navštívil už mockrát, existují místa, která jako kdyby stála nenápadně stranou, možná jako by se vám dokonce vyhýbala. Jedno takové místo pro mne na Lefkadě je stará vesnička Agios Vasilios. Dá se k ní odbočit ze silnice mezi většími (a hlavně viditelně obydlenými) vesnicemi Manási a Níkoli, po které jsem jel už nesčíslněkrát, ale znáte to: Tu máte nějaký plán, který se zajížďkou nepočítá, jindy tudy po dlouhém putování naopak dojíždíte domů a už se těšíte na chvilku večerního spočinutí, někdy odbočku prostě z neznámých důvodů minete a dojedete někam úplně jinam. Vždycky, když jsem si řekl: "Dost! Dneska se konečně jedu podívat do Agios Vasilios a basta!", něco se semlelo. Jednou jsem zabloudil a silnice mne odvedla úplně jinam, několikrát jsem odbočku zapasovanou v prudkých serpentýnách (vesnice jsou tu vystavěné v příkrém svahu) prostě minul, možná proto, že jsem se právě snažil vyhnout na úzké silničce protijedoucímu autu, jednou přišla bouřka, jednou se otřásla země. A vesnička Agios Vasilios pořád odolávala, takže na mé mapě Lefkady byl v téhle jinak hojně zelené oblasti malý bílý flíček.

pátek 25. května 2018

Nové kousky do fotokolekce příběhů ze světa kůry

Sotva jsem pro potřeby webové "e-Xpozice" uzavřel první oficiální podobu kolekce s názvem Fantaskní příběhy ze světa kůry, už mám - podobně jako kdysi encyklopedista Jan Otto - některé doplňky. Jak už mnozí z vás vědí, jsem právě na řeckém ostrově Lefkada, kde se kromě focení moře, divukrásných hor i kytiček v zahradách jako poděkování té nejpůvabnější z múz dají najít i zajímavé příběhy vepsané do kůry stromů, především zdejších četných eukalyptů. Místní turisté i domorodci tak mají občas vpodvečer skvělou příležitost vidět mne, kterak s foťákem hopkám od stromu ke stromu a každý kmen si podrobně prohlížím kolem dokola, jestli náhodou některý z výjevů v kůře není adeptem na zařazení do mého fotografického cyklu. Ještěže řecký docent Chocholoušek ordinuje až daleko na pevnině, takže se mu nevyplatí poslat pro mě takovou dálku Husáka s Hlinomazem :-).