Každý kluk dobře ví, že chce-li hrát hokej, musí si někde sehnat puk. Zatímco pěkně nažehlené puky na nohavicích kluky moc nebaví (o něco lepší vztahy k nim mají chlapci a úplně unešení z nich jsou nejspíš hoši), puky z černé tvrdé gumy jsou pro ně potěšením a inspirací a spouští v nich touhu být jako Jarda Jágr a umět puky napálit tak tvrdě a přesně, aby skončily v brance. Jenomže - čeština se nám snaží namluvit, že puk se užívá hlavně v mluvě lidové, zatímco neutrálním výrazem pro kulatý pryžový nesmysl je kotouč, no a kdo chce v ochozech zimních stadiónů být za intelektuála, ten může hovořit dokonce o touši. Všimněte si, jak to k sobě pěkně pasuje: V suterénu mluvy hovorové kluci kecají o puku, v přízemí neutrální řeči chlapci mluví o kotouči a kdesi ve vyšších knižních patrech hoši hovoří o touši. Pěkně svůj k svému.
Mám rád archaismy, a proto se mi slovo touš vždycky líbilo (bez toho ovšem, že bych ho kdy použil v hovorové praxi). Přemýšlel jsem, odkud se vzalo, jestli je původem z angličtiny, jak by se u hokeje nejspíš dalo předpokládat, ale k mému velkému překvapení jsem zjistil, že nikoli. Touše totiž v českých krajích kupodivu existovaly dávno před tím, než zálesáky v Kanadě napadlo zahrát si první "ajshokejový" zápas proti předlesákům. Jak jsem se dočetl v třicet let staré knížce Jazyčník od Dušana Šlosara, toto slovo zavedl do sportovního jazyka sám Miroslav Tyrš a šlo podle tehdejšího výkladového slovníku o "okrouhlou kouli z kamene neb mědi, kterouž házejí", tedy cosi jako české synonymum pro atletickou kouli nebo dokonce disk. Možná by nebylo tak snadné napálit z ledové hrací plochy touš vysoko do obecenstva, kdyby byl z kamene nebo poctivé mědi. A možná by byly mantinely při hokejových zápasech oblepeny nejen fanoušky toužícími chytit si v letu zajímavý průbojný suvenýr, ale i nabuzenými sběrači kovů. Na druhou stranu je nutno připustit, že by se asi výrazně zvýšila spotřeba brankářů.
Nepatřím k těm, kteří si musí za každou cenu přečíst, co je tzv. "in". Jednak po těch "bestselerech", jejichž hlavní síla tkví v dokonalém marketingu, za pár měsíců většinou neštěkne ani pes a jednak se obecně trochu zdráhám dělat věci, které se dělají masově a jsou otázkou aktuální módy. Ostatně i blog jsem si zřídil až v době, kdy ta hlavní vlna blogování byla ve stadiu poklesu :-). Tentokrát jsem se k zajímavé populární knížce dostal oklikou: Sháněl jsem vánoční dárek a v knihkupectví jsem se do pár knížek začetl s tím, že když mě styl vyprávění zaujme, dám knize šanci. A tak jsem k Vánocům pořídil jako dárek knihu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Název, který jen tak nezapomenete, takže když o knížce někdo někde píše, mluví, a nebo když se o ní dokonce natočí film, není možné ho v médiích přeslechnout (předpokládám, že v kursech tvůrčího psaní kromě již existující lekce pojednávající o tom, jak zásadní je první věta románu, se teď díky "staříkovi" začne probírat i správná teorie "nezapomenutelného názvu" :-)). 
