O jedničkářích

Byli jste (nebo dokonce ještě jste) jedničkáři? Já jsem jedničkářem býval na základní škole, nicméně na gymnáziu už jsem přešel do volnějšího režimu života na věčném pomezí mezi jedničkami a dvojkami, a protože se tento režim osvědčil, ponechal jsem si ho i pro školu vysokou. Od té doby ovšem tápu, protože nevím, jestli bych dokázal být ještě někdy jedničkářem. Paradoxně bych jím nejspíš nebyl ve svých vlastních hodinách v době, kdy jsem učil, protože jedničkář v mých předmětech musel bejt fakt dobrej a povedlo se to jen sem tam někomu! Jedině snad - že bych znal předem své otázky, což se při podobném střetu zájmu rozhodně úplně vyloučit nedá.

Ani nevím, kolik bych takových jedniček musel mít, abych se mohl považovat za jedničkáře, a z čeho všeho by jedničky měly být. Musel bych asi zvládnout nějaké ty jazyky, přihodit matematiku, různé přírodní vědy, historii a zeměpis, vědy společenské (nevím, nevím, jaké by v nich měli vyučující pochopení pro mé Nedělní miniglosy), bylo by nutné přihodit tělocvik (huffff, to na jednušku tedy nevypadá!), možná výchovu výtvarnou a hudební a nejspíš i něco zavánějící ekonomikou či marketingem, kdoví. Když to všechno sečtu a zaokrouhlím, nejspíš by jedniček muselo být tak čtrnáct, patnáct, abych se mohl považovat za jedničkáře.

 

Zachmuřil jsem se. To totiž zavání velkými kusy soustavné práce a já si zdaleka nejsem jistý, jestli by vynaložená námaha vedla v mém věku k cíli. Neexistuje nějaká jiná a jednodušší cesta k tomu, abych v téhle numerologické řeži dosáhnul aspoň čtrnácti jedniček a mohl se tak odpovědně prohlásil za jedničkáře? A tu mě napadlo řešení: Kdybych se hodně snažil, dokázal bych totiž dát tady na blogu dohromady čtrnáct prokazatelných jedniček. Musel bych si ovšem dát od psaní na blog pěkných pár měsíců pauzu, a to nevím, jestli mi u vás projde. A pokud to projde u vás, určitě to neprojde u mne samotného, protože bych právě v těchto polojarních týdnech rád tady na blogu byl, rád bych psal o věcech příjemných a uklidňujících, aby žádný z čtenářů neměl ani ten nejmenší důvod propadat nervozitě či stresu, a nejméně ze všeho pak ti, které považuji za bytostné jedničkáře a asi ve všech ohledech i za jedničky (aspoň tedy pro mne).

Vypadá to tedy, že velká blogová pauza kvůli tomu, abych se stal jedničkářem, nenastane. Kdybych totiž s dnešním článkem počkal až do listopadu a publikoval ho 11.11. v 11 hodin, 11 minut a 11 vteřin (ty vteřiny byste mi holt museli věřit), dalo by to dohromady celých 14 jedniček, možná dokonce 15, když mi uznáte i jednu jedničku z letopočtu. Cože? Že jedniček je jen 10 nebo - přimhouříte-li oči - maximálně 11? Tak ještě přihoďte čtyři důležité jedničky za skutečnost, že tento článek je v historii tohoto blogu přesně 1111. Ano: tisící stý a ještě jedenáctý k tomu.

Omlouvám se tedy všem, které nadpis a úvod článku svedl na scestí vedoucí do školních škamen. Moje blogové jedničkářství nemá se školou ve skutečnosti nic společného. Možná maximálně se školou blogovou, ve kterou se těch dosud publikovaných 1111 článků (včetně tohoto) pro mne proměnilo. Mimořádně zajímavou a poučnou školu, ve které jsem zatím postoupil do šesté třídy. Nebo do sexty. Každopádně - do úspěšného zakončení blogové školy ještě kousek chybí a zatím ještě z blogového bojiště utíkat nehodlám. Kdoví, třeba to jednou - pokud ovšem školu nezačnu kvůli jiným zájmům flákat - dotáhnu až k maturitě.

Děkuji všem, kteří se mnou mé čtyři jedničky svým zájmem a návštěvami spoluvytvářeli, a i když se obávám, že teď už mé "skóre" může být z pohledu jedničkářů jen a jen horší, půjdu do toho a budu ještě chvíli pokračovat. Copak tohle dělám kvůli známkám?

Čekáte i dnes při zajímavé příležitosti nějaký zasloužený bonus? Dobře, může být: Podívejme se tedy, milí jedničkáři a jedničkářky, třeba na 111. článek, kterým byl fejetonek s podivuhodným názvem O Dněprostrojích dneška, kde jsem se v červenci 2009 zamýšlel nad tím, jak pojmenovávají rodiče svá dítka - jestli typickými českými jmény - jako Frantíky, Toníky či Pepičky - či budou převažovat spíš Kevinové, Nastassji či Mohamedové. Nevím jak vy, ale u mě každopádně jeden báječný český Toníček dokáže porazit nejmíň sedm Kevinů či Džejárů, a to jednou ranou! :-).

Prochází-li někdo z ročníku do ročníku s odřenými ušisky a s "dostatečnými", třeba ho potěší zdejší 444. článek. Je ale text jen pro vytrvalce, protože jde o jednu z mála zde publikovaných rozsahem "řádných" povídek, povídku Strážný jelen, kterou někteří čtenáři dokonce považují za povídku vegetariánskou, přičemž nechápou, jak jsem ji mohl napsat já jakožto masožravec. Většina štamgastů ji ovšem bude znát, protože jsem ji připomínal již přibližně před rokem, to jsem ovšem ještě netušil, že šlo právě o čtyřstý čtyřicátý čtvrtý článek v pořadí, což se pěkně hodí k dnešnímu tématu.

No a ti, jimž štěstí při zkoušení nejspíš nepřálo nebo si na ně někdo zasedl, a oni poctivě propadli, možná vezmou zavděk jako cenou útěchy článkem číslo 555, jímž je jedna z reportáží z mé první japonské cesty - Čekodžin, co chodí pěšky - o tom, jak podezřelý jsem byl, když jsem v lázeňské oblasti na ostrově Kyushu dal přednost chození po svých před koňmi poschovávanými pod různými japonskými kapotami.