Strážný jelen

Pozn.: Když bylo vyhlášeno jako téma týdne Vegetariánství, napadlo mne, že bych mohl využít jednu z povídek ještě z "předblogového" období. I když povídky se jinak zveřejňovat zdráhám, protože rytmu blogového světa, myslím, nevyhovuje jejich větší rozsah, zkusím protentokrát udělat výjimku, abych vyzkoušel trpělivost ctěného čtenářstva :-). Povídka je oproti originálu trochu zkrácená, aby ji bylo možné zveřejnit vcelku.

------------------------

Dlouho to vypadalo, že dnešek bude obyčejným dnem, jichž je vždycky po ruce plno. Celé dopoledne i část odpoledne mi vyplňovalo školení, kde jsem se měl dozvědět, jak se stát ještě lepším, než jsem dosud byl. V přestávce byl vklíněn oběd, na který se všichni celé dopoledne těšili a na který celé odpoledne v blaženém zasnění vzpomínali. Obklopeni zdí s nalepenými motivačními nápisy typu Chci se stále zlepšovat! jsme se naučili rozbíjet úvodní mrazivou atmosféru při jednání a naučili jsme se tomu říkat icebreaking. Nemožné je jen to, co nechci!

Na obědě jsme si mohli vybrat ze čtyř jídel, z nichž ani jedno nevypadalo špatně, jedno jsem ještě nikdy neokusil. Nebojte se podniknout netradiční kroky! Nebál jsem se proto a poručil jsem si jelení guláš s bramborovým knedlíkem. Což o to, krmě to byla skvěle připravená: Temná, hustá, přiměřeně kořeněná omáčka s jemnými špalíčky tmavého šťavnatého masa, prostě chuťová symfonie z dob, kdy ještě melodie vládla hudebnímu světu. Přesto jsem z jídla neměl dobrý pocit, do myšlenek se mi totiž vloudil obraz jelena. Nevýrazný ale neodbytný, bez afektu, žádný horor, jelen v mé mysli obyčejně stál a koukal. Občas žvýkl. Nenechte se odradit prvním neúspěchem! Dojedl jsem podle svého zvyku vše do posledního sousta a přemýšlel jsem, zda se kolegům podobně vkrádají do myslí jejich kuřata nebo filé. Možná ne a je to jen jelení specialita. Jelen se ostatně hned po jídle rozplynul a myšlenky se pročistily. Buďte otevření novým podnětům!

 

Na jelena jsem nakonec zapomněl, protože jsme odpoledne prakticky procvičovali vše, co jsme se před obědem dozvěděli. Jelen nedostal dost prostoru a stáhnul se. Nebyl to agresivní jelen, byl decentní a upozadil se. Než přišla při procvičování řada na mne, přemýšlel jsem, co řeknu večer doma, až se mě žena zeptá, co se mi dnes přihodilo zajímavého: "Měl jsem k obědu jelení guláš", vyhrknu. A dozvěděl jsem se, co je icebreaking, mimochodem. "Úžasné," řekne manželka a otřese se chladem z cizího slova a hrůzou z představy naporcovaného krále lesů…

"Cože jste to říkal?" zeptal se mne již podruhé a hlasitěji náš lektor. Zatímco jsem si tiše přemítal, dostal jsem se na řadu a automaticky jsem začal plnit zadaný úkol, aniž bych si to uvědomil a aniž bych procitl ze svých úvah. "Zopakujte, prosím, ještě jednou, co jste právě řekl," naléhal, ale neuměl jsem mu vyhovět. "A co jsem řekl?"

"No přece…"

"Ano?"

"…to o těch jelenech."

Dejte průchod svému sebevědomí!

"Nepamatuji se, že bych kdy mluvil o nějakých jelenech," uzavřel jsem rozpravu tvrdě. Moji kolegové s podmračenými výrazy zakývali hlavou, jako že oni taky nic takového neslyšeli, ostatně - zabývali se většinou sami sebou. Tuto skutečnost přijal lektor s mírným údivem a hned profesionálně přešel k dalšímu tématu, ale až do konce školení jsme ho několikrát přistihli nesoustředěného a zdálo se nám, že stejně jako my, i on směřuje k závěru dnešního programu pokud možno bezoklikatě a vypadalo to, jako by se na konec naší spolupráce těšil. Nestyďte se být se sebou spokojení! Mimoděk mě napadlo, jestli lektor neměl také k obědu jelení guláš a do jeho vycvičené mysli se náhodou nevkrádá obraz dvanácteráka. Dvě hypotézy jsou lepší než žádná!

Vyšel jsem před prosklenou mnohapatrovou budovu konečně na denní světlo právě když už se začalo z ulic vytrácet. Před vchodem stáli dva jeleni a povídali si. S údivem jsem musel připustit, že mne to nepřekvapilo. Zdálo se mi dokonce přirozené, že tam byli, přirozenější než lidé, kteří chodili kolem. Když si mne všimli, přestali hovořit. Z budovy vyšel lektor, nepřítomně mi mávnul na pozdrav a dal se ulicí doprava ke garážím. Jeleni se narychlo rozloučili a jeden z nich se vydal za ním. Ten zbylý trpělivě čekal, kterou cestou se vydám já. Ještě jsem se zvědavě podíval přes své pravé rameno a zahlédl hlavu lektora, jak se vyděšeně ohlíží. Ano, teď už je to jasné: I on měl k obědu jelení guláš s bramborovým knedlíkem a teď ho bude na cestě doprovázet strážný jelen. Jako mne.

Musel jsem kolem svého jelena projít. Tvářil se nezúčastněně a občas pohodil hlavou. Nervozita? Nedíval se na mě přímo, ale měl mě stále v hledáčku svého periferního vidění. Rozhodl jsem se, že ani já si ho nebudu všímat. Prošel jsem kolem něj a emoce uvnitř mé hlavy mi velely rozběhnout se a utéct jelení ochrance za zády. Pokud přitom budu náležitě křičet (třeba jen nevinnou pravdu: "Pomóóc, honí mě jeleni!!!"), budu patrně nakonec někým dostižen a po krátkém rozhovoru plném vzájemného nepochopení budu eskortován do míst, ve kterých každý může být tím, čím chce. Je to spíš výhrůžka nebo lákadlo?

Rozhodl jsem se dát se rovně dolů do centra, do míst s nejživějším provozem. Co si asi jelen počne - obklopen civilizací, bez možnosti úniku do míst pro vysokou zvěř přívětivějších a přirozenějších. Přidal se ke mně jako ochranka k prezidentovi, možná jen trochu nápadněji. Šel jsem dál z kopce stejnou rychlostí, stejně dlouhými kroky, jen aby si o mně nemyslel, že se mu snažím upláchnout. Čas od času jsem se otočil k nějaké lesknoucí se výloze a spatřil ho za sebou, posmutnělého, ale stále distinguovaného a ohleduplného. Začal jsem si připadat, jako když k sobě patříme. Čím méně se mi zdál být cizí, tím více jsem nechápal kolemjdoucí, že je tichý jelen na rušné velkoměstské ulici nedokáže přimět k údivu (ale dokázal k němu přimět mne?). Lidé ale kolem nás v obou směrech bez zájmu pospíchali za svou budoucností s pohledy upřenými do tajemných meditačních bodů v dlažbě chodníků.

V trafice jsem si chtěl koupit časopis. Noviny už teď, když den umdléval, pozbývaly svého smyslu, časopis ho díky svému zoufalému obsahu dokonce ani nestihnul nabýt, ale zajímalo mne, co jelen udělá, když vejdu do obchodu. Pokradmu jsem ho sledoval; jen se za mnou nevesele podíval, skoro jako by si povzdechl, že zase musí čekat. Tak čekal jako k zábradlí přivázaný pes před samoobsluhou, jen tu nebylo zábradlí, on nebyl přivázaný, nebyl to pes a nestála tu samoobsluha. Rádio Jerevan jede do Jevan!

Ze zbytků titulků vyložených na pultíku kapala na podlahu trafiky špína. "Iks s Ypsilon spí opět spolu!" hlásá jeden z nich včerejší pravdu. "Brutální vražda v kanalizaci," trčí z palcového titulku nůž s ještě odkapávající krví. (Může být nějaká vražda jiná než brutální?) "Dokud nebudou mít demonstranti zástupce pro vyjednávání, nemáme spolu o čem mluvit!!!" hřímá do strnišť počítačových liter předseda vlády. A výčet uzavírá nepolitický slogan "Orgasmus stokrát jinak!!!" Jelen venku mrkl. Jediný zaznamenatelný pohyb. Kolem něj prolétá svět v podobě sterého orgasmu a on sotva mrkne a čeká. Na mne! Když jsem vyšel ven, díval se mi věrně do očí. Chtěl jsem ho oslovit, zeptat se, co mi chce, co ho zajímá. Ale vím já, jak se má správně oslovit jelen? Tyká se mu nebo vyká? Jak se u jelena pozná, jak je starý nebo jakou má funkci (např. vrchní jelen nebo dokonce jelen generální?). Říká se mu "jelene", jako se lidem říká "člověče"? Mám se mu představit? Přece už mne musí znát, když za mnou chodí! Lektor dnes ráno říkal, že nás žádné školení nemůže připravit na všechny situace, to je tedy - jak se ukazuje - pravda, protože jeleny jsme při icebreakingu neprobírali. Tváří mi problesknul pobavený výraz. Jakpak si asi vede náš pan lektor?

Kráčel jsem tedy pomalu dál a mlčky ke stanici metra, kde jsem jelena mínil definitivně setřást. Nemůže, předpovídal jsem, projít úzkým turniketem (přeskočil ho jedním mocným skokem jako lesní křovisko). Nebude si umět označit jízdenku (neoznačil si ji). Netroufne si sjet po pohyblivých schodech (sjel s grácií, jako by tudy každé ráno jezdil na pastvu do Kunratického lesa). Proti nám právě nahoru vyjížděla skupina přestupujících; normálně je jejich jedinou činností civět na lidi v protisměru. Dnes ne! Četli si knížky nebo noviny, byli pohrouženi hluboko do studia směšně nízkých cen z reklamních letáků, obhlíželi činoherní a muzikálové plakáty. Ostatní se jen důvěřivě přidržovali pohyblivých madel, zasněně zevlovali, rozhlíželi se všude kolem, jen na jelena jako by se báli pohlédnout.

Nastoupil jsem s jelenem do vozu. Sedl jsem si a on zůstal stát. Neměl se čím držet, ale jeho tělo předjímalo projevy setrvačnosti, stál na svých čtyřech vysokých a štíhlých nohou pevně jako by byl přirostlý k zaprášené podlaze. Uvnitř vozu se zdál být menší než venku na ulici. Žádný majestátní král lesa. Tady byl malý, šedý, stísněný. Se smutnýma oddanýma očima. Prefabrikovaný jelen chovaný na guláš. Ani tady si ho nikdo nevšímal. Jedna paní se drcla o jelenův pravý paroh. Řekla jen: "Pardon," a ani nenadzvedla oči od barevné stránky popsané černobílými slovy bez chuti a vůně. Jelen i sem prostě patřil, nikomu nevadil, nikoho nepřekvapoval, stál pevně jako vykřičník za větou. Jel se mnou (taky je to přece jelen!), nebyl můj, ale byl tu kvůli mně a já na něj začínal být hrdý, protože kdo má to štěstí, že může cestovat metrem se živým jelenem. Jen já a možná ještě někde na druhém konci Prahy můj dnešní lektor. A čím jsme si to zasloužili…?

Po dlouhé cestě, která byla méně strastiplná, než se na počátku mohla zdát, jsem dorazil na zahradu našeho domku. Otevřel jsem vrzající branku a podržel jsem ji otevřenou. Jelen zaváhal a zastavil se. Mlčky jsem mu pokynul hlavou, podíval se na mne důvěřivě a odhodlal se vejít. Do domu jsem ho už nepozval, ale zahradu jsem mu mohl propůjčit, tak jako se propůjčují vyznamenání, za jeho oddanost a tichou povzbuzující přítomnost, za jeho mlčenlivé spojenectví. Za zásluhy. Vyšel jsem do patra a pak na terasu, ze které bylo krásně vidět do celé zahrady. Stál tam a upřeně se díval nahoru svýma smutnýma trpělivýma očima. Čekal jsem, jestli se něco stane. Zazvonil telefon. Manželka mi volala, že se ještě nějakou dobu zdrží, protože… "Neříkej, že tě taky pronásledují jeleni?" zeptal jsem se rozverně, ale nechápala, jak to myslím. Využijte domácího prostředí a buďte uvolnění!

Když jsem se vrátil na terasu, při pohledu na zahradu jsem zkoprněl. Celá zahrada byla plná mlčenlivých zvířat, která zdvíhala své zraky ke mně na terasu. Vepředu vpravo přímo pod terasou stál můj známý jelen. Vedle něj postávalo několik koní. Početné stádo skotu vyplňovalo levou polovinu zahrady, kde jsme o víkendu vysázeli nové macešky. Za nimi ostrůvek ovcí a řady růžových prasat obklopených masou drůbeže všeho druhu, nejvíc ještě nedorostlých slepic, jednolitý houfec jako byly kdysi dávno v patnáctém století houfce husitů, dnes beze vší zbroje a nenávisti, tisíce kuřat s pahýly brků místo peří, několik hus a povýšených krocanů. V zahradním jezírku šplouchala všehochuť ryb, nebylo odtud vidět, zda sladkovodních nebo mořských. Sem tam se objevil solitérní divočák a až vzadu u garáže byl houf králíků, mezi kterými jako ostrůvek v šedi zamračeného moře svítila sedící bílá kočka. Čert ví, kde se tu vzala v této společnosti.

A všechno to živočišné vyzařování se dělo jakoby bez pohybu, jen pohledy očí, bez nenávisti, bez výčitek, smířené, jen s náznakem otázky, na kterou jsem nedokázal odpovědět. Nasucho jsem polkl, protože všechna vlhkost se mi vrazila do čela a do zátylku, kde nikoli nepříjemně chladila. Něco mě ponoukalo, abych promluvil, abych oslovil ty zástupy svým tichem vybízející k pronesení slavnostní řeči, ale nic mě nenapadalo, kolem se vznášelo mnoho otazníků vytrhujících mne ze soustředění. Když jsem měl potíž oslovit jednoho jelena, co teprve teď, když tu stojím čelem k masám. Demonstranti nehalasí, neruší, ale jejich mlčení naléhá. Desítky vteřin mého mlčení se táhly jako roky mého dosavadního života, ve kterém nebylo nemožné ve zpětném pohledu najít vysvětlení pro dnešní pozoruhodné zážitky.

Demonstrace! To je to klíčové slovo! Zautomatizujte si základní návyky! Konečně se mi něco vybavilo a mohl jsem stísněným hlasem a se zámlkami promluvit k mlčenlivému davu:

"Dokud nebudou mít demonstranti zástupce pro vyjednávání, nemáme spolu o čem mluvit," napadlo mne jediné. Vlastní myšlenky byly vymazány nebo upozaděny a krátké spojení vytvořené v mozku cestou z práce poťouchle napovídalo, že teď by měl podle nějaké nepochopitelné vnitřní logiky přijít "Orgasmus stokrát jinak." Nepřišel. Sebevědomí mne opustilo a přestal jsem se cítit jako doma, uvolněně. Dobře míněné rady a poučky z dnešního školení právě došly.

Zacouval jsem dovnitř bytu. Jak rád bych tu teď byl s někým, s kýmkoli, kdo by mne vzal za ruku a povzbudil mě, řekl by mi, abych nedal na vzpouru, abych ignoroval demonstranty, abych žil tak, jako doposud, ještě včera, ještě dnes ráno, ještě dnes před tím jelením gulášem, který byl sice skvěle připravený, ale vypadal smutně a odevzdaně jako můj jelen. Přecházel jsem nervózně po místnosti a pohledem se snažil vyhnout oknu. A pak mě napadlo, že se zkusím prostě omluvit, možná něco takového bude stačit a demonstranti se pokojně rozejdou, do jiných zahrad a pod jiné terasy. To nejjednodušší řešení bývá to nejlepší! Popaměti jsem se ustrašenými krůčky vrátil se zavřenýma očima na terasu. Dole bylo úplné ticho. Vyzbrojen připraveným pokáním, s důvody spíš tušenými než zřejmými, ale přesvědčen, že důvody teď nejsou nezbytné, protože i neodůvodněná omluva bude pro tuto chvíli postačovat k uklidnění již tak dost klidných zástupů, stád a hejn, jsem se podíval dolů.

Zahrada byla prázdná. Nikde ani stopa po těch, kdo ji ještě před chvílí nenásilně okupovali. Čerstvě vysázené macešky nastavovaly své barevné lístky posledním slunečním paprskům usínajícího dne. V dálce vrzla zahradní vrátka a já bych přísahal, že jsem zahlédl svého jelena, jak mi kyne hlavou na rozloučenou. Omluvil jsem se mu aspoň v duchu nebo ne? A byl tu vlastně vůbec? Sobě dnes tak docela nevěřím a křehké macešky, které by mohly svědčit, jen mlčky voní.

Vešla moje manželka. Ani jsem si nevšiml, že prošla zahradou. "Nepotkalas někoho u branky?" zeptal jsem se ještě před pozdravem pro jistotu, ale věděl jsem, že ne. "Měla jsem někoho potkat?" opáčila. "Snad ani ne. Jen mě to tak napadlo."

"Vypadáš divně, není ti nic?" Pokrčil jsem rameny. "Přihodilo se ti dnes něco zajímavého?" zeptala se mě podle očekávání. "Nic zvláštního," odpověděl jsem. "Poučte se ze svých chyb!" řekl by mi nejspíš náš lektor, kdyby právě nepohlížel v tvář nastoupené tisícihlavé smíšené zvířecí jednotce pod balkónem svého panelákového bytu a neměl potíže s vyjádřením svého vlastního omluvného prohlášení.

Žena se na mne upřeně podívala. Nemusela nic říkat: Vím, jsem dnes myšlenkami poněkud mimo, měl bych se podívat na to splachovadlo, už to zase teče. A vyměnit žárovku. Zakručení v žaludku mi oznámilo, že se den přiblížil času večeře. Otevřel jsem ledničku: Čas k jídlu, čas k dílu. Splachovadlo počká! Přehlédl jsem výběr salámů a párků a pro dnešek, pro ten zvláštní den plný zážitků, o které je obtížné se i s velmi blízkým člověkem podělit a nalézt pro ně pochopení, pro dnešní večer slibující být jen nezralou předehrou šťavnatých nočních snů, aspoň pro ten jeden pozoruhodný večer jsem upřímně zatoužil po kelímku prostého bílého jogurtu.