Zemětřesení na Lefkadě

Jednu informaci se v pestrobarevných katalozích cestovních kanceláří většinou (čest výjimkám, které ji uvádějí aspoň na okraj jako celkem bezvýznamnou poznámku) nedočtete. Lefkada leží v seizmicky velmi aktivní oblasti a čas od času se tu prostě zatřese země. Jak tvrdí místní - asi jednou za dvacet let se země zatřese pořádně. Měl jsem to štěstí, že jsem jeden takový silnější zemětřas na vlastní kůži zažil a ještě větší štěstí bylo, že šlo o zemětřesení nekrvelačné. Kdyby totiž bylo jen o něco málo sadističtější, mohlo spustit v jinou dobu, než spustilo a možná by se nám na něj nevzpomínalo tak lehce a s celkem snesitelnými pocity.

Poprvé jsem na Lefkadu přijel vpodvečer 13. srpna 2003. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých informací o tom, jak je Lefkada krásná a malebná (opravdu je), jaké jsou tu skvělé pláže i vnitrozemské hory (obojí je pravda), jací tu žijí skvělí lidé (smekám před nimi) a jak je to tu celkově báječné. Ale nedozvěděli jsme se třeba takovou zajímavost, že den předtím uplynulo 50 let od velkého zemětřesení, které prakticky srovnalo se zemí nedalekou Kefalonii. Dozvěděli jsme se praktické rady, co máme, nemáme nebo dokonce nesmíme v Řecku dělat, ale nikoho samozřejmě ani nenapadlo říct nám základní pravidla, jak se chovat při zemětřesení. Ano, myslím, že bychom tomu tehdy věnovali pozornost asi jako v letadle postupu navlékání záchranné vesty. To se nám přece nemůže stát! Tak proč milé turisty zbytečně stresovat - ještě si to rozmyslí a příště už s námi na dovolenou nepojedou, protože pohodu dovolené přece nesmí nic narušit.

Pohodu dovolené ovšem narušilo hned následující ráno. Krátce po osmé hodině, kdy naštěstí většina lidí byla ještě doma, se zachvěla země. Praktickou zkušenost, jak otřes nastupoval, bohužel nemohu poskytnout, neb jsem ještě spal. Pamatuji si, že jsem si zprvu v polospánku myslel, že pod naším oknem projíždí nějaký hodně těžký náklaďák a je stále blíž a blíž. Pak mi hlava připomněla, že kolem našeho okna žádná silnice nevede. Poměrně rychle jsem se probudil, nicméně přes jeho efektivitu rozhodně nemůžu buzení zemětřesením doporučit jako vhodnou metodu, protože je poněkud stresující. Vše se otřásalo za doprovodu nepříjemného dunění nekoordinovaně ve všech směrech, takže jinak docela festovní nábytek (včetně postelí) místy vyskakoval do výšky a několik skříněk popadalo. Samozřejmě, všechno, co jsme večer pracně vybalili, zaujalo rovnovážnou polohu na podlaze. Zdálo se mi, že otřes je nekonečně dlouhý, ze záznamu seismografu jsem posléze zjistil, že vše trvalo dohromady asi jen dvacet vteřin. Relativita času. Venku spustily alarmy snad všech zaparkovaných aut, takže kakofonie zvuků spolu s temným duněním budily dojem avantgardní skladby soudobé vážné hudby. Odevšad začali vybíhat zmatení lidé.

Nejvíc panikařili Italové (to pro mne bylo docela překvapení). Někteří okamžitě nasedli do svých aut a kamsi odjeli, jiní až do konce pobytu bivakovali na pláži. Češi to zvládali všelijak: Někteří začali hystericky kamsi telefonovat, že je nutné okamžitě, ale okamžitě vypravit zvláštní letadlo domů. Náš soused naopak vykráčel na terasu s klidem anglického lorda a s lahví Prazdroje v ruce, zahleděl se na oblohu, jako by chtěl věštit další vývoj z tvaru mraků, beze slova zakroutil nechápavě hlavou a znechuceně odkráčel spát dál. Máme být v klidu, že to nejhorší je za námi nebo to teď teprve přijde? Nikdo nevěděl. Dobře, že jsme netušili, že na Kefalonii před padesáti lety se otřesy stupňovaly, až přišel ten poslední a nejsilnější (7,2 stupně Richterovy stupnice). Naštěstí se ukázalo, že epicentrum i charakteristika "našeho" zemětřesení jsou jiné.

Po silném úvodním otřesu (nakonec vyhodnocen jako 6,4 stupně Richtera) přišlo během následujících dní postupně ještě několik desítek slabších, ale velice citelných dotřesů (ten poslední se s námi přišel rozloučit až poslední den našeho pobytu), které dokázaly neuvěřitelně roztančit sloupy elektrického vedení, vše za doprovodu doslova pekelných zvukových efektů. Přišlo i několik nepříjemných nočních otřesů, které ani nebyly tak silné, ale budily hrůzu a řadu lidí přiměly k opakovanému úprku z apartmánů.

Hrůzu budil i obrovský mrak, který stoupal nad ostrov. Ještě aby se tu tak probudila nějaká sopka! Ukázalo se ale, že "jen" došlo k velmi rozsáhlým sesuvům půdy na západním pobřeží, kusy pobřežních skal napadaly do moře a bylo třeba poněkud přemalovat mapy. Zmíněný mrak byl tvořen prachem z těchto sesuvů. Vůbec sesuvy půdy byly asi nejmarkantnějším výsledkem zemětřesení, některá místa zůstala nějakou dobu odříznutá od světa, protože byly na mnoha místech zavalené silnice. Jak ale v Řecku je vše na dlouhé lokty, silnice na Lefkadě byly zprůjezdněné v rekordním čase. Ukázalo se, že přímo na kritických místech jsou skoro trvale "zaparkované" bagry, které okamžitě začaly dělat svou práci. Ano, na ostrově spadlo i několik desítek domů - většinou šlo o staré budovy postavené ještě před tím, než se ve výstavbě začala uplatňovat nová "zemětřesná" pravidla. Dnes je v konstrukcích nových řeckých domů tolik ocelových prutů, že otřesy, které nejsou vysloveně extrémní intenzity, by dobře postavenému domu neměly ublížit. Ale hlava míní a strach - ten většinou v takový okamžik velí. Obrázek zničeného kostela v hlavním městě Lefkady navíc obletěl mediální svět a ve vrcholící okurkové sezóně rozpoutal paniku mezi našimi příbuznými a známými. Na internetu a ve zpravodajství se okamžitě objevily titulky jako "Ničivé zemětřesení na Lefkadě" nebo "Peklo v turistickém ráji" a spustily tak kolotoč vyplašených telefonátů a esemesek z Čech.

Bílé vápencové skály na jihozápadě ostrova. Tento okraj ostrova při zemětřesení poněkud změnil svůj tvar.

Celkově bylo hlášeno asi padesát zraněných a v tom bylo právě zdejší zemětřesení milosrdné. Kdyby přišlo kdykoli během normálního turistického dne, kdy byla na zdejších plážích hlava na hlavě (v srpnu zde vrcholí sezóna, tento termín za sebe rozhodně nemůžu doporučit), neumím si představit, že by se otřesy takové síly obešly bez mnoha zraněných a možná i nějakých mrtvých, protože na pláže napadalo z vysokých skalních stěn mnoho kamenů.

Fascinující pláž Porto Katsiki bývá v srpnu přecpaná turisty (nedejte se mýlit touto fotografií z půlky října). A skála nad pláží je vysoká... Několik dní po zemetřesení byla pláž uzavřena, pak začal normální provoz. Show must go on.

 

Ano, Lefkada je krásný ostrov, je tu možné zažít nádherné zážitky. Je ale dobré si připustit, že když si příroda zamane, ani ta sebelepší cestovní kancelář s tím nic nenadělá a s podobným spiknutím přírodních sil je prostě nutné se smířit. No a je určitě dobré vědět, jak se v takových krizových okamžicích chovat: Doporučuje se schovat pod něco pevného - pod stůl, pevnou postel, pod futro dveří. Když už opouštíte při zemětřesení dům, je dobré neprchat směrem ke svahu, odkud se mohou valit balvany. Ti opravdu opatrní pak možná zjistí, že na pláži je pro klidný odpočinek nejlepší to místo, kde máte nějakým větším balvanem nebo skalním výčnělkem krytá záda, takže když něco spadne ze skalní stěny, které tu lemují jako svérázná krajka většinu pláží, nezastaví se to o vás, ale o vašeho kamenného ochránce. No a možná je praktický i postřeh "domorodců", že nejlíp se zdejší otřesy snášejí přímo v mořské vodě. Ostatně - když jsme zažili jeden následný otřes přímo na pláži, všichni, kdo byli na souši, prchali v panice do vody a ti, co byli právě ve vodě, si mysleli, že jsme se zbláznili nebo že je jenom chceme strašit.

Skalní puklina na pláži Porto Katsiki je v horkém létě vyhledávaným zdrojem stínu. Stěží tam ale potkáte někoho z těch, kteří tady na ostrově zažili silnější otřesy. Možná si umíme představit, co ostatní turisti nikoli.

Jinak je to tak trochu loterie. Vždycky, když se jdu podívat dovnitř nějaké lefkadské skalní soutěsky nebo shlížím hluboko k mořské hladině z vrcholu nějakého vápencového útesu, běží mi hlavou: V takhle úzké soutěsce se přece před padajícími kameny nedá uhnout. A právě tyhle útesy se tehdy při zemětřesení odtrhly do moře a zbyla po nich jen oblaka vápencového prachu. Ruská ruleta s malou pravděpodobností průšvihu. S malou ale nikoli nulovou. Přibližně každých dvacet let to aspoň jednou přijde a naposled to přišlo před osmi lety. Berme nebo nechme být! A já to každopádně beru. Lefkada nevyhrožuje. Jen vyžaduje, abychom přijali její pravidla. Pak nás umí královsky odměnit. Tak držím palce.

Pozn.: Tento článek jsem sice chtěl napsat už dávno, ale teď mi tyhle zážitky (zčásti dobré, zčásti nic moc) vyvstaly z paměti v souvislosti se záběry z nedávného zemětřesení v Japonsku. Dobře si pamatuji na pocit paniky a bezmoci, když to, co má být pevné a na co má být stoprocentní spolehnutí, začne jančit, vlnit se a poskakovat. I když jste zrovna ve volné přírodě a nic vám právě nehrozí, přesto vás takový otřes nutí přikrčit se, přimknout se co neblíž k zemi v obavách z neznámé, obrovské, kdovíproč rozpoutané síly. Mám k těmto silám úctu, která se vlastním zážitkem ještě umocnila. A se smutkem a účastí a díky "cvičnému" zemětřesení na Lefkadě snad aspoň se zárodkem pochopení sleduji, co dokázaly napáchat podobné přírodní síly spuštěné na nesrovnatelně vyšší "hlasitost" než tehdy v Řecku. Držím palce všem těm, kteří své čerstvé krušné zážitky musí teprve vstřebat a zvládnout. A hluboce cítím se všemi, jejichž blízcí už ani k tomu nebudou mít příležitost. Ale příroda je mocná, svéprávná a ve svém konání nezávislá, a nám nepřísluší soudit její kroky.

Cesta do pravěku:

Ode dneška budu k vybraným článkům přidávat odkaz na některý ze starších textů, který s nově publikovaným textem nějak souvisí. Dnes je to přibližně rok a tři čtvrtě starý obraz z cesty na nejvyšší vrchol Lefkady, kterou jsem podnikl jen pár dní po zmíněném zemětřesení O kouzelné babičce a ovčí písni.

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.