čtvrtek 26. března 2015

Jonas Jonasson: Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel

Nepatřím k těm, kteří si musí za každou cenu přečíst, co je tzv. "in". Jednak po těch "bestselerech", jejichž hlavní síla tkví v dokonalém marketingu, za pár měsíců většinou neštěkne ani pes a jednak se obecně trochu zdráhám dělat věci, které se dělají masově a jsou otázkou aktuální módy. Ostatně i blog jsem si zřídil až v době, kdy ta hlavní vlna blogování byla ve stadiu poklesu :-). Tentokrát jsem se k zajímavé populární knížce dostal oklikou: Sháněl jsem vánoční dárek a v knihkupectví jsem se do pár knížek začetl s tím, že když mě styl vyprávění zaujme, dám knize šanci. A tak jsem k Vánocům pořídil jako dárek knihu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Název, který jen tak nezapomenete, takže když o knížce někdo někde píše, mluví, a nebo když se o ní dokonce natočí film, není možné ho v médiích přeslechnout (předpokládám, že v kursech tvůrčího psaní kromě již existující lekce pojednávající o tom, jak zásadní je první věta románu, se teď díky "staříkovi" začne probírat i správná teorie "nezapomenutelného názvu" :-)). 
 
Hned pod stromečkem jsem vymámil příslib, že jestli bude stát knížka za to, obdarovaný mi ji půjčí přečíst. No - a stála.


Knihy severských autorů, které k nám přicházejí, jsou často detektivky, ze kterých kape krev a sálá potemněle chladná deprese. Kniha Jonase Jonassona však srší optimismem, byť nebudu zapírat, že na pár nezbytných mrtvol se v textu taky narazí, nejsou však produktem kruté krvelačnosti, ale spíš nešťastných náhod, které právě přišly shodou okolností docela vhod. Ale hlavním řečištěm děje je každopádně život samotného stoletého staříka Alan Karlsona, který se v den svých stých narozenin rozhodne nečekat na oficiální oslavy s nazvanými hosty, ale docela obyčejně ze svého pokoje v penzionu pro důchodce zdrhne. A když už je jednou venku, je zřejmé, že se nebude vracet, i když nemá úplně jasný plán, co s právě opětovně nabytou svobodou. Jak se ukáže, stařík je zvyklý zařídit se vždy podle aktuálních okolností a když mu náhoda do cesty hned na začátku přivede podivného mladíka s podivným kufrem, je zřejmé, že útěk nebude nudný. Do pohybu se totiž dostane několik životních outsiderů, pár gangsterů i zástupců orgánů činných v trestním řízení, slušný počet paklíčků bankovek a navrch dokonce jeden živý slon, shodou okoloností také na útěku.

Takto brutálně shrnuto to může vypadat na nějakou lacinou severskou burlesku (nejde náhodou o protimluv?), ale než k ní může dojít, začne se současným dějem prolínat historie celého dlouhého života švédského důchodce, který - jak se ukáže - většinu svého života prožil mimo svou vlast. Zjišťujeme postupně, že Alanova mladická vášeň pro výbušniny ho zavedla postupně do neuvěřitelných situací po celém světě. Alan Karlson se shodou náhod dostane do Španělska zmítaného občanskou válkou, kde hlavní hrdina stihne bojovat… no, v jeho případě jde asi o příliš silné slovo; řekněme - stihne se angažovat na obou bojujících stranách (ostatně - na tom, na které se právě nachází straně, mu v žádném životním období nijak zvlášť nezáleží). Do cesty se mu přimotá sám generál Franco, jímž začíná panoptikum Alanových slavných známostí. Při všech peripetiích svého dlouhého a bohatého života se řídí praktickým krédem své matky: "Je tak, jak je, a bude tak, jak bude." Kdyby se tímto heslem řídila většina populace, bezesporu by ubylo úzkostných stavů a armáda psychologů a psychoanalytiků by byla bez práce. Nu, psychologové možná, ale zdá se, že lidé, kteří mají zálibu ve výbušninách a dokážou vyhazovat do povětří domy a mosty jako Alan Karlson, budou mít práci vždy.

Alan se dostane řízením osudu do Los Alamos, kde se i ze své pozice člena pomocného personálu nakonec aktivně zapojí do zrodu atomové bomby, stane se přítelem Harryho Trumana, získá práci v Číně u Čankajškovy manželky, odkud se dostane do Teheránu a unikne na poslední chvíli popravě, po krátkém intermezzu v rodné zemi pomůže k atomové zbrani Stalinovu Sovětskému Svazu, aby se stal na několik let vězněm v gulagu až v dalekém Vladivostoku. Seznámí se i s Kim Ir Senem a Mao Ce Tungem, řadu let stráví nicneděláním na indonézských plážích a nakonec se stane americkým agentem v Rusku a posléze švédským důchodcem. Ve zpětném pohledu ožívá dvacáté století zkoncentrované do bláznivého života Švéda se třemi třídami základní školy, který se stává nikoli jen prostým pozorovatelem ale i aktivním hybatelem společenských peripetií po celém světě. Co vše se může odehrát mezi lety 1905 a 2005, do okamžiku, kdy se stoletý stařík sebere, vyleze z okna a zmizí ze svého pokoje, aby nemusel mít k snídani kaši a řeči sestry Alice?! Že se jedná jen o pábení? A proč? Nemuselo by se zdát nezasvěcenému člověku jako nemožné už jen to, co se vše ve 20. století opravdu stalo? Tak proč by právě sympaticky pragmatický Švéd nemohl stát poblíž všech těch šílených dějinných událostí. Poblíž přece vždycky stála spousta lidí!

Knížka se moc dobře čte, je psaná s báječným vtipným nadhledem. Ostatně, je-li vám sto let a máte za sebou tak pestrý život jako Alan Karlson, jen tak něco vás nevyvede z míry:

Julius stál ve dveřích do haly a opakoval svou otázku. Chce Alan slyšet dřív tu dobrou nebo špatnou zprávu?
"Tu dobrou," odpověděl Alan. "Tu špatnou můžeš přeskočit."
"Tak dobře," mínil Julius a oznámil mu, že dobrá novina je ta, že v kuchyni je na stole snídaně. Káva, chleba s losím steakem a sousedovic vajíčka.
... To byla opravdu dobrá zpráva. Když se Alan posadil ke kuchyňskému stolu, měl pocit, že teď je už navzdory všemu zralý dokonce i na špatnou zprávu.
"Ta špatná zpráva je," pronesl Julius a maličko ztišil hlas. "Ta špatná zpráva je, že jsme včera v opilosti a pomatení smyslů zapomněli vypnout větrák v lednici."
"A?" chtěl vědět Alan.
"A... ten frajer vevnitř je dočista mrtvej."
Alan se ustaraně poškrábal na zátylku a pak se rozhodl, že si kvůli nějakému lajdáctví nenchá zkazit den.
"To je zlý," připustil. "Ale musíme uznat, že vajíčka se ti povedly perfektně, ani moc natvrdo, ani moc naměkko."

V částech z historie se postupně mimoděk dozvídáme, kolem jakých historických událostí se Alan Karlson mihnul nebo v nich měl dokonce prsty. No řekli byste, že právě on - tím, že při svém útěku z gulagu prakticky zlikvidoval dálněvýchodní municí pro korejskou válku napěchovaný Vladivostok - vlastně způsobil Stalinovu smrt?

U dveří do ložnice Stalin sdělil, že za žádných okolností nechce být rušen. A pak za sebou zavřel, posadil se na pelest postele, a zatímco si rozepínal košili, přemýšlel.
Vladivostok... Město, které se podle Stalinova rozhodnutí mělo stát základnou sovětské tichomořské flotily! Vladivostok... který měl sehrát tak důležitou roli v nadcházející ofenzivě v korejské válce! Vladivostok... Už neexistuje!
Stalin si stačil položit otázku, jak mohl krucinál v patnáctistupňovém nebo dvacetistupňovém mrazu začít hořet kontejner s dekami. Někdo za to musí nést odpovědnost... a ten syčák... ten... ten...
Stalin upadl obličejem na zem. Tam zůstal ležet s mozkovou mrtvicí celý den a noc, poněvadž když soudruh Stalin řekl, že nechce být rušen, nikdo ho nerušil.

Text má od začátku drajv a výborný spád, ale asi tak ve dvou třetinách textu jsem jako čtenář cítil, jako by autorovi postupně docházel dech. Možná je to jen můj dojem, ale zdálo se mi, jako by Jonas Jonasson ohňostroj nápadů a neuvěřitelných souvislostí, podle kterých všechno souvisí se vším, už neměl čím trumfnout a dosáhnout pointy. Konec mi proto přišel trochu rozbředlý, ale to je nejspíš otázka osobního vkusu. Pořád to je moc pěkný kus literatury.

Jestli máte chuť si opravdu pěkně počíst, můžu "Stoletého staříka" bez mrknutí kritického oka doporučit. Pokud máte aspoň základní povědomost o historických událostech 20. století, knížku si užijete o dost víc. Ale i jinak vám můžu popřát pěkný čtenářský zážitek v dobré společnosti stoletého životního praktika Alana Karlsona, polobezdomovce Julia, ne zcela dovtipných mladých gangsterů Šrouba a Kýbla, prodavače Bennyho, který skoro vystudoval celou řadu vysokých škol, zrzavé krásky Gunily, která kleje jako dlaždič, chápavého komisaře Aronssona, který sem tam nad nějakým zločinem dokáže přimhouřit oko, okouzlujícím způsobem tupé indonézské velvyslankyně Amandy, či vždy zmateného Herberta Einsteina. Je to s nimi i s dalšími postavami z pozoruhodného panoptika fakt jízda! :-)

A pro ty, kteří lákání odolají, přikládám aspoň jednu dobrou životní radu, pro kterou má Alan Karlson jistě dostatek osobních zkušeností: "Nikdy nezávoď v pití se Švédem, pokud nejsi zrovna Fin nebo alespoň Rus." :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.