O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice

O tomhle příběhu už jsem tady na blogu jednou psal - v článku Pamětní deska, ke které je třeba se sklonit. Ale protože se tehdy ani náhodou nejednalo o příběh aspoň zčásti dokončený, ale spíš jsem tím textem vyhlásil jen cosi jako "veřejné pátrání", slíbil jsem, že se budu snažit jít po historické linii příběhu dál a uvidíme - třeba se nám ještě podaří najít v dobových pramenech něco dalšího zajímavého, co naše vyprávění dále rozvine. Nu, myslím, že tenhle záměr se naplnil, tak tedy znovu otevírám malou realistickou pohádku o malé tříleté Marušce, která se jmenovala Marie Hönel, bydlela se svými rodiči, pražským kamenickým tovaryšem Josefem Hönelem a matkou Marií rozenou Pahoreckou (z Vysoké u Sedlčan) v nejvyšším patře čerstvě dostavěného domu v pražské Truhlářské ulici č.10. Byl právě bouřlivý červen roku 1848, venku v ulicích zuřily na barikádách i mimo ně tzv. svatodušní bouře, Praha, ve které bylo právě po dvou týdnech všeobecných nepokojů a potyček vzbouřenců s Windischgrätzovou armádou vyhlášeno stanné právo, byla pod palbou z různých stran. Ano, hlavní nepokoje se odehrávaly na Starém Městě a ne v relativně nové zástavbě Petrské čtvrti, ale kousek od Truhlářské ulice bylo tehdejší pražské nádraží (dnešní Masarykovo), kde tou dobou vládl obzvláštní blázinec, jak se spousta lidí chtěla dostat z nebezpečného velkoměsta. 

Abyste měli představu, jaká to tehdy v pražských ulicích musela být mela, mohu ocitovat výzvu pražského purkmistra Dr. Wáclawa Wanky, kterou v Národních Nowinách otiskl v sobotu 24. června 1848 Karel Havlíček:  

MINICYKLY - letošní berounská květnová výstava

Myslím, že většina lidí je nastavená tak, že mají-li připravit cosi, co je třeba vymyslet, prostě si k tomu sednou či stoupnou, pustí fantazii na volno a přemýšlejí, zvažují, přemítají, dumají, rozjímají či dokonce hloubají - tak dlouho, dokud to celé nevymyslí. Jsme zvyklí řešit a plnit úkoly, takže pokud před námi takový úkol stojí, většinou se ho chopíme, vlítneme na něj a pustíme se do něj, tedy pracujeme, až se z nás kouří, dokud výsledek není podle našich představ (vždycky si představím Hlaváčka a inspektora Trachtu, kterak "už pracují", a jejich filmové výrazy).

Ovšem, moje ideální představa toho, jak vymyslet fotografickou výstavu, je hlavně proboha nic nevymýšlet! Rozhodně před usilovnou a setrvalou intelektuální prací šedých buněk, vedoucí ke konkrétnímu výpotku, dávám přednost tomu, že "se mi náhle rozsvítí", hlavou zčistajasna bleskne správné řešení, takže si můžu říct: No jasně! Právě takhle to chci mít! 

Samozřejmě, aby žár fantazie ze studené neinvenční hmoty vzduchu kolem nás vytvořil v záblesku stvoření ucházející výsledek, je nutné přinášet obětiny: Především je to čas. Máte-li na vymyšlení ucházejícího konceptu rok, bude pravděpodobnost, že během té doby dojde k náhlému osvícení, o něco málo větší než když na vše máte jen krátký nedělní večer. Ano, je možné podlehnout iluzi, že to s vámi dopadne jako s příslovečnými olivami, které až jsou-li drceny, vydávají ten nejvzácnější poklad, často však zjistíte, že na poklad není - dokonce ani při drcení nejdrsnějším - právní nárok.  

Nedělní miniglosy č.766

 

Uplynulý týden byl pro mě celkem monotematický, protože hned v úterý jsem chytil nějakého vira, který se mnou praštil o postel a pustil mě z ní až v samotném konci. Veškeré plány tak šly do háje a měl jsem plné tělo práce, abych se po malé exkurzi nad hranicí devětatřicetistupňové horečky zase pokorně vrátil kamsi pod nudných třicet sedm. Skoro jsem ani nestihl připomenout si šestnácté narozeniny Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a po celou tu dlouhou dobu skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Ano, Nedělní miniglosy č.1, původně ještě pod názvem Miniglosy 8. týdne, který se až těsně před zveřejněním změnil na název používaný dodnes, vyšly v neděli 22.února 2009 těsně před půlnocí, aniž bych tehdy tušil že podstatným způsobem promění charakter mých nedělí přinejmenším na dalších dlouhých šestnáct let. Dnes ale ještě píšu už téměř "dospělé" Nedělní miniglosy z domova, protože si ještě netroufám vyrazit do tradiční nedělní kavárny; snad příště.

Tentokrát jsem dokázal ve spolupráci s chřipkovými viry publikovat v týdnu jediný článek, text Únorová "rýmička". Aspoň tedy připomenu pár článků z předchozího období, např. fotočlánek Plzeňské kouřové sklo, který ukázal svéráznou novou fotku pořízenou nedávno na železniční zastávce Plzeň - Skvrňany, přiléhající k rozlehlému areálu plzeňské Škodovky, a valentýnské vymrzle květinkové Předjarní haiku. Přidám ještě link na tradiční bilanční text Co mi také přinesl rok 2024, fotoreportáž z Chrudimi, kam jsem byl pozván na báječnou Vernisáž výstavy Okem Kočičáka a kam se chystám ještě někdy v březnu na srovnávací návštěvu, a ještě jednou i statistiku všech blogových komentářů a komentátorů za rok 2024, která je prakticky výhradně o vás, milých návštěvnících těchto stránek. 

Únorová "rýmička"

Myslím, že nejsem ten správný "rýmičkový typ", který má smrt na jazyku, jakmile tělesná teplota dosáhne 37 stupňů rovných. Zastávám názor, že organismus si prostě musí umět s celkem běžnou zdravotní komplikací nějak poradit, zvýšenou teplotu si začínám připouštět někdy kolem 38,5 stupně a hlavně doma nemám nikoho, před kým by se mi vyplatilo hrát nějaké divadlo; z rybenek a pokoutníků žádné velké soucítění nevymačkám.

Předevčírem ráno jsem se trochu rozkašlal, jako se tomu občas po ránu děje. Tentokrát jsem ale nepřestal a nutkání ke kašli pokračovalo i přes den. Večer cestou z práce jsem se ještě zastavil v lékárně, pobral jsem tam nějaké podpůrné prostředky a taky jsem si koupil celý bochník chleba, což je na mě za normálního běhu věcí příliš, protože doma bývám během týdne jen po večerech. Když je nouze, o chlebu a o vodě (v mé aktuální luxusní variantě o chlebu a o čaji s medem a citrónem) se dá vydržet docela dlouho, jak by možná potvrdil i Edmond Dantès.

Domů jsem ještě dorazil celkem v pohodě, ale na rozdíl od jindy jsem kupodivu vůbec neměl chuť pustit si počítač a začít něco psát nebo dokonce začít pracovat na plakátu k berounské květnové výstavě, což je úkol, který už docela klepe na dveře. Naopak, udělal jsem to, co normálně vůbec nedělám: Pustil jsem televizi, lehl jsem si před ní na gauč, přikryl se normální peřinou a upadl jsem do polospánku, ze kterého jsem se vždycky jen jednou za čas - když jsem se ovšem na věc pekelně soustředil - a asi půl hodiny jsem se k tomu odhodlával - odvážil vypravit pár metrů přes obývák na WC, odkud jsem se vracel po necelé minutě unavený jako po celodenní túře. Další dva dny jsem pak víceméně prospal, což je na mě, protože normálně spím v průměru sotva 5 hodin denně, úplně mimo normální fungování. A protože mi společnost dělala televizní obrazovka, měl jsem v hlavě guláš fantasmagorických snů ale taky dokumentárních filmů o historii nacismu, o nosorožcích sumaterských, o českých technických památkách 19. století a to vše propojovaly individuální závody v biatlonu, aniž bych ovšem např. udržel informaci o tom, kdo vyhrál, jak dopadl Michal Krčmář a jestli nosorožci přežili útoky pytláků.

Nedělní miniglosy č.765

 

Sice je právě asi nejchladnější období letošní zimy s celodenními mrazy, přesto už je jaro cítit skoro všude. Ráno mě při cestě do práce doprovází štěbetání ptáků, dobřichovický park se rozsvítil žlutými kuličkami opatrných kvítků talovínu, sluneční paprsky nabírají na síle a dokážou vytopit můj dobřichovický obývák spolehlivěji a rychleji než naložený krb. A už druhý víkend po sobě nepřipravuji Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už téměř 16 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, v tradičním prostředí kavárny na Poříčí, ale ve vlaku kdesi na západočeských tratích. Dnes je to už sedmisté pětašedesáté vydání, poslední před neuvěřitelnými šestnáctými narozeninami tohoto blogového nedělníku. Ano, Nedělní miniglosy č.1, původně ještě pod názvem Miniglosy 8. týdne, který se až těsně před zveřejněním změnil na název používaný dodnes (aspoň vidíte, že původně jsem vůbec neplánoval, že by mohl tento formát přežít delší dobu, ostatně to tehdy ještě nebylo zřejmé ani ve vztahu k celému mému blogu, který byl v té době na světě teprve necelý měsíc), vyšly v neděli 22.února 2009 těsně před půlnocí (po migraci článků z původní platformy blog.cz na blogspot se dnes dokonce tváří jako miniglosy pondělní :-)), aniž bych tušil že podstatným způsobem promění charakter mých nedělí přinejmenším na dalších dlouhých šestnáct let.

Omezený čas, který jsem minulý týden měl na svůj blog, se tentokrát neprojevil v počtu nových článků, ale spíš v jejich rozsahu. První drobnou novinkou uplynulého týdne byl fotočlánek Plzeňské kouřové sklo, který ukázal svéráznou novou fotku pořízenou nedávno na železniční zastávce Plzeň - Skvrňany, přiléhající k rozlehlému areálu plzeňské Škodovky. A protože bylo v pátek Valentýna, dovolil jsem si zabalit k tomuto svátku jako soukromý dárek maličkou a opravdu velmi, velmi čerstvou kytičku (i když to tak možná na první pohled vypadá, opravdu jsem ji neměl do poslední chvíle doma v mrazáku) a přiložit k ní ještě sedmnáct (no dobře, ve skutečnosti jich tentokrát bylo osmnáct, nebudeme přece hnidopišit, ne?) slabik tradiční básnické formy haiku, v tomto případě Předjarního haiku. Z předešlého období mohu ještě připomenout tradiční bilanční text Co mi také přinesl rok 2024, ke kterému jsem se tentokrát dlouho nemohl odhodlat, fotoreportáž z Chrudimi, kam jsem byl pozván na báječnou Vernisáž výstavy Okem Kočičáka a kam se chystám ještě někdy v březnu na srovnávací návštěvu již viděného, a třeba ještě jednou i statistiku všech blogových komentářů a komentátorů za rok 2024, která je prakticky výhradně o vás, milých návštěvnících těchto stránek. 

Předjarní haiku

Ať už si o svátku svatého Valentýna myslíme cokoli, jsem přesvědčený, že se to tu v tento den aspoň bez maličké čerstvé kytičky a spojeného osobního přání a poděkování neobejde. Tak přeji, ať nezbytná podpora od slunce a od dalších mocných sil přijde co nejdřív ;-).

 

Předjarní haiku

 

Něžná květinka

i když se v mrazu schoulí,

v slunci zas rozkvete. 

 

 

Fotografie: Dobřichovický park touto dobou tradičně doslova posetý květy, 14.2.2025 dopoledne

Plzeňské kouřové sklo

Dnes mám pro vás na obrázku celkem jednoduchou, ale snad ne úplně triviální kompozici, která se mi nabídla za jednoho slunečného zimního dne na železniční zastávce Plzeň - Skvrňany, přiléhající odedávna k rozsáhlému komplexu plzeňské Škodovky. V dávných dobách sem chodili po šichtě stovky škodováků na vlak směrem na Domažlice a dobře se pamatuji, jak bylo občas náročné se do takového vlaku (především do tzv. "první čtyřky" po ranní směně) vůbec vecpat a kolikrát bylo dokonce třeba vyčkat na další spoj ("druhou čtyřku"). Původní stará zastávka při poslední rekonstrukci zanikla a nová zastávka vznikla o kousek dál. Dnes je to ovšem standardní a vůbec ničím zajímavá malá betonová zastávka s podchodem pod tratí a pokud tu nenastupujete či nevystupujete dočista sami, rozhodně tu už žádné davy nepotkáte. No a protože tu moc lidí nechodí, místní nenechavce nenechávají desky z tvrzeného skla v klidu. Tak když už jsou některé skleněné pláty rozbité, aspoň jsem se pokusil na jednom takovém ukázat, jak asi může vypadat opravdové "plzeňské kouřové sklo". Napřed jsem zvažoval, jestli má kvůli něčemu takovému vůbec cenu vyhrabávat foťák z batohu, ale zase když ho už má člověk s sebou, že?... :-)

 

Nedělní miniglosy č.764

 

Jedny narozeniny už jsem nedávno oslavil (můj blog už má od konce ledna "lovely sixteen"), druhé narozeniny už začínají vykukovat za rohem, protože to bude "krásných šestnáct" i Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už skoro 16 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Dnes je to už sedmisté čtyřiašedesáté vydání, letošní druhé únorové a dalo by se říci - posthromniční :-).

Uplynulý týden byl opravdu hodně pracovní, domů jsem se dostával většinou až hluboko v noci a samotného mě překvapilo, že se mi tentokrát podařilo zveřejnit dva nové články napsané povětšinou ve vlaku. Prvním byl povzdech nad neúprosnou realitou v textu Konec série Říční variace? a jako druhý článek vyšel v pátek vpodvečer tradiční bilanční text Co mi také přinesl rok 2024, ke kterému jsem se dlouho nemohl odhodlat, protože kdyby byla skutečnost mnou popsaná v článku ptákem, měla by jen jedno křídlo, což k opravdovému létání (a pro co jiného být ptákem, že?) bohužel nestačí. Z předchozího období ještě jednou připomenu fotoreportáž z Chrudimi, kam jsem byl pozván na báječnou Vernisáž výstavy Okem Kočičáka a kam se chystám ještě někdy v březnu na srovnávací návštěvu již viděného. A koho zajímají statistiky, může se podívat na tradiční bilanci všech blogových komentářů a komentátorů za rok 2024, v níž se můžete přesvědčit, jestli v tomto článku mezi mnoha zdejšími návštěvníky náhodou taky není řeč o vás :-). 

Co mi také přinesl rok 2024

Normálně bývá jednoduchý bilanční článek o tom, co mi (mimo mnohé jiné, na co při psaní samozřejmě zapomenu) přinesl uplynulý rok, jedním z prvním článků roku nastupujícího. Letos to ovšem moc nezafungovalo: Článek jsem odkládal a moc se mi do něj nechtělo, nejspíš proto, že letos nemůže být tak otevřený, jak bych rád svoje články měl. A k čemu je jakékoli bilancování, když ty nejpodstatnější položky zařadit nelze? Ale nakonec jsem dal dohromady aspoň pár bodů, které tvoří malé ohlédnutí za rokem, který měl v řadě ohledů okouzlující viditelnou část, ale kdybyste se pokusili z kusých informací v dnešním článku sestavit rok mého života, logicky by vám nevyšel žádný ucelený obraz ale jen sem tam pár kostiček a střípků.  

1. Letos jsem - aspoň z pohledu cestovatelského - zápecničil. Do zahraničí jsem se dostal na pouhé tři dny na výlet do Rakous, konkrétně do Vysokých Taur u městečka Bad Gastein, a ještě to byla vyjížďka sice krásná, ale povýtce pracovní. Každopádně jsem rád, že po ní zůstalo 20 fotek na pokojích jednoho tamního rakousko - českého hotýlku. Do svých zamilovaných destinací - především na řeckou Lefkadu a do Japonska - jsem se tentokrát nedostal, většinu své dovolené jsem vyplácal na své výstavní aktivity. 

2. Když už zápecník, tak pořádný: Nepoznával jsem nijak zvlášť ani české a moravské kraje. Udělal jsem si jeden výlet do Českého Krumlova, ale tam jsem si zajel spíš proto, abych přišel kolem letního slunovratu na lepší myšlénky (stejně nepřišel...), a jeden do Zlaté koruny. No a s přáteli - milovníky architektury - jsem si zajel na jeden den do Mostu a Litvínova. Ale jinak jsem pořád odněkud někam jezdil, třeba jen na letní trasu Praha - Domažlice bych si možná zasloužil i čestnou jízdenku.

3. Už do šesté sezóny vstupuje můj speciální fotoweb administrovaný na platformě WIX. Popravdě, moc na něm nestíhám pracovat, nápadů bych měl spoustu, ale dostanu se k práci na něm jen zřídka, takže jsem rád, že funguje aspoň v základním režimu a moc nepustne.

 

Konec série Říční variace?

Zrovna nedávno jsem trochu přemýšlel, jak to bude dál s některými mými dlouhodobými fotografickými cykly. Příkladem budiž třeba dva z nich: Kouzelnou zahradu ve Staňkově čas od času fotím už od roku 2010, první obrázky série Říční variace vznikly přesně před deseti lety, v březnu 2015.

Jeden z prvních dvou obrázků ze série Říční variace, kterou fotím stále na stejném místě na břehu Berounky kousek pod Dobřichovicemi - ovšem za různých podmínek, v různou roční dobu, za různého stavu vody, atd. (Živé stříbro, 2015)

 

 

 

Jak dlouho ale takovou dlouhodobou sérii rozvíjet? A jak poznat, že se čas naplnil a že bych se měl zaměřit na nějaké jiné téma? Protože jsem na žádnou rozumnou odpověď nepřišel, řekl jsem si, že to prozatím nechám koňovi a až ten správný čas přijde, třeba to nějak poznám. Definitivní výběr z tohoto cyklu by měl obsahovat 30 variací, podobně jako tomu je třeba u Bachových klavírních Goldbergových variací, které jsem se ne zas tak dávno pokoušel hrát na piáno (dnes už se mi větší část jednotlivých kousků vykouřila z hlavy i z paměti prstů, ale zde si v článku Johánek Bachů zpaměti i z not můžete poslechnout 14 nahrávek z doby, kdy jsem se ještě do not víceméně trefoval :-)) A 30 slušných fotek z té série bych už mohl vybrat dnes, a celé desetileté snažení tím slavnostně ukončit.

 

Nedělní miniglosy č.763

 

V uplynulém týdnu můj blog vstoupil do sedmnáctého roku svého fungování. Opět jsem si k blogovým narozeninám připomněl (zvlášť když aktuálně chřipka řádí všude kolem) historicky úplně první blogový článek z 25. ledna 2009 s názvem O chřipce a psím blogu a potěšilo mě, že je docela "čitelný" i po létech, kdy jsme o čtyři funkční období amerického prezidenta (a jednu až jednu a půl psí generace) dále, netvrdím, že i o šestnáct let moudřejší. Týden pro mě byl spíše pracovní a domů jsem se dostával dost pozdě, takže kdybych neměl články rozmyšlené a zčásti i předpřipravené, nejspíš by nic nového nevzniklo, ale na pohled nakonec fungoval blog - navzdory situaci - skoro standardně. Standardně se také dostáváme k dalšímu vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let (v tomto případě oslavíme 16. narozeniny až za tři týdny) skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Dnes je to už sedmisté třiašedesáté vydání a letošní první únorové, navrch doslova hromniční :-).

Týden se odehrál téměř přesně podle plánu z minulé neděle, takže jsem zveřejnil dva nové články. Prvním byla fotoreportáž z Chrudimi, kam jsem byl pozván na Vernisáž výstavy Okem Kočičáka a musím říct, že to byla vernisáž opravdu mimořádná, i proto chci na místo zajet ještě jednou někdy v březnu před uzavřením výstavy. Druhým článkem pak byla tradiční bilance všech blogových komentářů a komentátorů za rok 2024, takže se všichni můžete podívat, jestli v tomto článku náhodou taky není řeč o vás :-). Z předešlého období můžu ještě jednou připomenout fotočlánek Módní koláž na slavné výstavě nebo výběr ze svých průběžných poznámek z loňského roku v článku Rok 2024 v zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami

Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2024

Jak už je zde na blogu tradicí, připravil jsem opět celoroční shrnutí všech loňských komentářů, které jste mi u celkem 140 nových článků zanechali. Musím říct, že příprava tohohle vyhodnocení mě vždycky přivede k tomu, abych si prošel, co se vlastně za ten rok na mém blogu všechno odehrálo, dokonce si některé články zpětně přečtu a často se musím usmívat nad vašimi vtipnými komentáři a poznámkami. No a pak už je to jen obyčejné sčítání, které nakonec vytvoří zajímavé podklady pro každoroční statistiku. Pojďme se tedy podívat na to, jaké komentáře se na mém blogu objevily a kdo mi je pod články zanechal.

Jako obyčejně u tohoto typu článku začnu standardní a opakovanou metodologickou poznámkou: 

Hlavní část statistiky tvoří komentáře všech článků publikovaných během roku 2024, které byly pořízeny do konce ledna 2024. Samozřejmě jsem zpracoval i komentáře ke starším článkům, kterých bylo opět jen několik, ale tyto starší komentáře se v hlavní roční statistice u konkrétních komentátorů neobjeví. Zahrnul jsem je ale pochopitelně do úvodních celkových čísel.

Když všechny komentáře, které na mém blogu v roce 2024 přibyly, spočítám dohromady, mohu říct, že v loňském roce se u mých článků objevilo celkem 2647 komentářů, což bylo o 21 % méně než o rok dříve a průměrně 18,9 komentáře na každý článek. Z uvedeného počtu bylo 1450 komentářů od vás - návštěvníků, dalších 1197 komentářů byly moje odpovědi, v tom poměru jsme se od minulého vyhodnocení prakticky neodchýlili. Do statistiky nezapočítávám asi dvacítku zjevně spamových komentářů, které jsem během roku většinou co nejrychleji vymazal; letos šlo téměř výhradně o nabídky, abych využil služeb jakési jasnovidky, která mi zajistí peníze a lásku (nejspíš k vlastní škodě jsem tuto nabídku opět nevyužil, tak se pak nemůžu divit :-)). Prakticky všechny komentáře z roku 2024 směřovaly k novým článkům. Starší články byly obohaceny novými komentáři jen ve čtyřech případech za celý rok, a to byl ještě jeden z nich anonymní (po jednom měli LeS, Ruža z Moravy a můj známý z Lefkady Karel Strobl).

 

Samozřejmě i v loňském roce platilo, že čím kontroverznější téma, tím větší je komentářový potenciál. Proto v kategorii Nejkomentovanější článek vyhrál s dost velkou převahou text O korespondenční volbě, jeden z mála článků, který se loni dotýkal nějakého politického tématu. Tento článek měl ovšem jen 12 různých komentátorů; zatímco např. fotoreportáže z jedinečného místa Uvnitř pražského orloje nebo z bývalého Paláce kultury, dnes Kongresového centra okomentovalo 16 různých komentátorů.

Vernisáž fotovýstavy v Chrudimi aneb Okem Kočičáka

Před nedávnem jsem vám v článku Za Kočičákem do Chrudimi krátce představil výborného fotografa Honzu Kočího, řečeného Kočičák, jehož fotografická výstava "Okem Kočičáka" byla minulý pátek slavnostně zahájena v Divadle Karla Pippicha v Chrudimi. Byl jsem na vernisáž autorem pozván (díky Honzo!), ale popravdě, i nepozván bych přijel, to mi bylo jasné od chvíle, kdy jsem se o chrudimské výstavě dozvěděl. Byl jsem přesvědčený, že uvidím krásné obrazy a potkám moc fajn lidi, a to se mi splnilo mírou téměř vrchovatou. Mimochodem, prakticky polovina vlaku, kterým jsem do Chrudimi přijel z Pardubic, přijela právě na tuhle vernisáž, takže jsem se v motoráčku potkal s několika známými fotografy a ve výstavním sále jsme se pak rozpačitě zdravili s jinak neznámým pánem, vedle kterého jsem ve vlaku seděl :-).

Na procházku krásným centrem Chrudimi jsem měl jen chvilku času, smrákalo se a už čtvrt hodiny před zahájením jsem dorazil do sálu. A hned jsem narazil na povědomé tváře. Ale to je přece... ano, ten chlapík s trumpetou co je na plakátu! A tohohle muže už jsem taky někde viděl... No ano, ten vytáhlý muž s šedivým plnovousem je přece na té fotce... a ta usměvavá starší paní támhle... a ten švihák lázeňský ve štramáckém sáčku a s kloboukem... Jednotlivé postavy jako kdyby sestoupily z vystavených fotoobrazů a zhmotnily se do podoby neobyčejných návštěvníků. Pro danou chvíli se z nich staly opravdové celebrity: Lidé si je fotili společně s jejich fotkami a dávali se s nimi do řeči. Jaký to asi pro ně musel být nezvyklý zážitek! A sál se plní a plní, až přetéká návštěvníky i očekáváním.

Nedělní miniglosy č.762

 

Uplynulý týden byl opravdu prazvláštní: Pořád jsem něco dělal, fakt jsem se neflákal, ale když se poohlédnu po výsledcích, kde nic, tu nic. Ani v práci, ani na blogu, ani ve fotkách. A aby to bylo ještě nepochopitelnější, vlastně tou skutečností ani nejsem nějak rozladěný, protože se domnívám, že jsem jednak udělal pár věcí, které byly snad správné, i když vůbec nebyly vidět, a aspoň částí svého konání jsem snad založil na nějakou další výhledovou "sklizeň" - článkovou i fotografickou, takže všechen ten čas nepřišel úplně vniveč, jako když se třeba člověk sveřepě hádá s neznámým oponentem na sociálních sítích :-). Ani jsem se nenadál a zdánlivě mezi prsty proklouzaný týden vrcholí další nedělí, která přináší další vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Dnes je to už sedmisté dvaašedesáté vydání a taky letošní poslední lednové.

Sice jsem plánoval zveřejnit i tentokrát v týdnu dva články, ale musím přiznat, že letos se mi ten tradiční bilanční článek "Co mi přinesl minulý rok" píše nesnadně, moc nevím, kudy do toho, protože je mi jasné, že můžu napsat jen o té optimističtější části skutečnosti. Tak píšu spoustu jiných věcí, dokonce už mám vše připravené a spočítané pro další tradiční článek o blogových komentářích a komentátorech, ale tomu, co mi rok 2024 přinesl, se vlastně vyhýbám, přestože toho byla spousta, byly to věci různorodé a mnoho z nich bylo doslova jedinečných. Ale ještě si to prostě musím všechno srovnat v hlavě. Publikoval jsem tedy nakonec jen jednu drobnost, fotočlánek Módní koláž na slavné výstavě.  Ale - když už jsme u ročních bilancí - ještě jednou mohu připomenout aspoň výběr ze svých průběžných poznámek v článku Rok 2024 v zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami nebo souhrn Co jsem si přečetl v roce 2024, ve kterém je základní informace o všech 35 knížkách, u kterých jsem se jako čtenář loni dostal až na konec (v lednu už mimochodem přibyly tři další, které se v souhrnu objeví nejdřív za rok, samozřejmě - pokud to tu ještě bude fungovat).

Módní koláž na slavné výstavě

Už to tak na světě je, že člověk nemívá realitu úplně na povel, o to překvapivější umějí občas být nenápadné a povětšinou i nevědomé intervence do oficiální a dobře naplánované skutečnosti kolem nás.

Když jsem před několika dny vešel do největšího sálu překrásného Domu U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí, bylo hned zřejmé, že právě zde se pro mne nachází vrchol výstavy slavného fotografa Bruce Webera (už skončila minulou neděli). V tomto prostoru jsem našel ty fotky, které mě nejvíc oslovily, přestože (nebo, kdoví, možná právě proto) byly téměř bez výjimky z oblasti módní fotografie, ve které je Bruce Weber světovou špičkou, a já naopak dobře vím, že se této fotografické disciplíně nikdy věnovat nebudu. Udělal jsem si v původně prázdném sále pár ilustračních záběrů mobilním telefonem (když jsem z batohu vyndal normální slušný foťák, hned přiskotačila hlídací paní, která mi oznámila, že prý  "mobilem se smí, ale foťákem NIKDY!", což je, myslím, docela originální příspěvek do systému galerijních "best practices", aspoň já toto pravidlo, takto pregnantně vyslovené, zaznamenal poprvé :-)). Zvlášť na jedné ze čtyř stěn visela řada povětšinou černobílých skvostů a do středu prostoru, osvětlovaného třemi velikými gotickými okny, autor výstavy zavěsil tři průhledné velkoplošné obrazy (už nevím přesně, myslím, že šlo o nějaké módní kampaně pro Calvina Kleina). Nic nenaznačovalo, že by se tu snad dalo vyfotit něco zajímavého.

A pak přišla ta postava. Vlastně ani nevím, jestli to byl muž nebo žena (podle obdivného tvaru nohou v džínách bych soudil na muže). Postava se postavila do lehce majetnické pózy a jala se prohlížet četné obrazy na stěně. No a já si úplnou náhodou všiml, že její nohy z mé strany docela dobře navazují na mužské fototorzo visící od stropu. Stačilo jen udělat malý úkrok stranou, aby se linie fotky a skutečnosti dobře propojily, a při pomalém hledání správného nastavení (mobilem prakticky nefotím a nejsem přece, hergot, žádný paparazzi, který loví momentky o překot!) se tiše modlit, aby postava ve strnulém úžasu nad vyzněním okolních fotografií ještě chvilku setrvala na místě a posečkala s neodvratným úkrokem, až starý mobil přeperu. V rychlosti (pro mne protiúkol!) jsem pak ťuknul dvakrát na spoušť a už jen doufal, že bude obrázek aspoň trochu ucházející

Nedělní miniglosy č.761

 

Uplynulý týden jsem se po večerech věnoval mimo jiné rozmýšlení, které fotky bych rád představil na své květnové výstavě v Berouně. Už teď je jasné, že to bude zase tak trochu "směs" témat a stylů, rád bych si ale tentokrát stanovil nějaké tematické mantinely; nejspíš se omezím na výběr z několika pozvolna rostoucích dlouhodobých cyklů. Mám zatím vybranou asi polovinu a musím začít nechat vybrané nové věci tisknout. Čtvrt roku se sice zdá být jako dlouhá doba, ale tolik už díky dřívějším výstavám vím, aby mi bylo jasné, že čas se začne s blížícím startem postupně zrychlovat a ani se nenaděju a "pátého pátý v pět" se v berounské galerii Holandský dům ozve startovní výstřel. No a stejně tak tento týden jsem se ani nenadál a je tu zase neděle, která je pro mě už dlouho spojena s Nedělními miniglosami, naším svérázným blogovým týdeníkem, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Po minulém "mírně kulatém" vydání je tu už číslo 761, třetí v novém roce.

 

Od minulé neděle jsem zveřejnil opět dva nové články: Ve středu jsem přidal výběr ze svých průběžných poznámek v článku Rok 2024 v zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami. Ve čtvrtek v noci jsem pak představil pro mě moc zajímavého fotografa Honzu Kočího (řečeného Kočičák) v textu Za "Kočičákem" do Chrudimi, protože bych se příští pátek - když to bude jen trochu možné - rád vypravil na vernisáž jeho chrudimské výstavy. Z předchozího období připomenu souhrn Co jsem si přečetl v roce 2024, ve kterém je základní informace o všech 35 knížkách, u kterých jsem se jako čtenář loni dostal až na konec, nedávné nakouknutí do naší Fotolaboratoře v článku Postava v záběru a fotografické výsledky své tradiční procházky po Malé Straně Čtrnáct fotek z mých čtrnáctých volitelných narozenin. 

Za "Kočičákem" do Chrudimi

Fotografa Honzu Kočího alias Kočičáka jsem donedávna neznal. Když jsme se s několika přáteli - pražskými fotografy - v říjnu dohodli, že společně vyrazíme na pražské Výstaviště na veletrh Open Art Fest, kde kromě stovek výtvarníků měli vystavovat i zajímaví fotografové, lákali mě tehdy, jako by to měl být hlavní motiv pro mé rozhodování a jednoznačný vrchol celého programu: "A taky by tam prý měl být Kočičák!" Nu proč ne, řekl jsem si. Rád "pana Kočičáka" poznám a na jeho fotky se podívám, proto se přece výstavy konají, abychom něco viděli a někoho poznali, že? 

Když jsme dorazili do stísněných veletržních kójí obložených fotkami, řada autorů byla právě na výzvědech u kolegů a většina boxů byla prázdná. Docela mě zajímalo, čím ten Honza Kočí mé přátele tak uhranul, a těšil jsem se to, že uvidím zajímavé snímky, ale prázdnými boxy jsem zpočátku bloudil nazdařbůh. Až jsem přišel do jednoho, který byl plný něčeho, co vypadalo už na první pohled jako černobílá nádhera. Šel jsem od jednoho obrázku ke druhému, u některých jsem pochvalně mručel, u některých jsem se navíc i zasmál a u dalších mi zase pro změnu stouply slzy do očí. No jasně, byla to Kočičákova kóje. Brzy bylo úplně jasné, že lákání ze strany mých přátel nebyla jen planá reklama, ale ten člověk je opravdu fotografická persóna. A ta persóna pak do svého boxu přišla, měla podobu nevysokého "udělaného" potetovaného a usměvavého chlapíka, který vyfotil všechnu tu krásu, která na těch pouhých pár metrech čtverečních visela. Jasně, Kočičák!

  

 

Rok 2024 v zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami

Podobně jako jsem to udělal v loňském roce, i letos si zkusím připomenout uplynulý rok zrcadlem svých průběžných záznamů v "zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami"; zdejší čtenáři dobře vědí, že to je věc, kterou nosím vždy při sobě, abych si mohl poznamenat, co zajímavého slyším, vidím, čtu, cítím, o čem se mi zdá nebo co mě jen tak napadne. Loňský rok byl zvláštní v tom, že navenek nejspíš vyhlížel o mnoho optimističtěji, než jaký pro mě ve své podstatě byl a mohl být, ale opět - ti, co si sem občas chodí číst, už dobře vědí, že se snažím moc nešířit "blbou náladu", i když mnou právě sebevíc cloumá, protože tuším, že cloumá z rozličných důvodů kdekým, a kam bychom přišli, kdybychom si spolu navzájem vyměňovali hlavně informace o takovém cloumání. A tak se mi podařilo - v některých lidech a v rozporu s realitou - vzbudit dojem, že loňský rok byl u mne skoro bezvýhradně báječný, vyšlo mi všechno, co jsem si zamanul, ba co víc, na co jsem si pomyslel, ba co víc, snad i to, co mě ani nenapadlo. Pokud takové zdání vzbuzuji, je to asi v pořádku a jsem tomu rád, i když si občas připadám maličko jako podvodník. Ale kéž by, říkám si zas, když si třeba čtu různé internetové či mailové nabídky, lidé podváděli právě jen takto!

Pojďme tedy nahlédnout do zápisků z "podvodně báječného" roku 2024. Opět to bude velmi rychlý a nesystematický průlet vedoucí k nepříliš reprezentativnímu vzorku myšlének, většinou převzatých od jiných podobných podvodníků :-).

Nedělní miniglosy č.760

 

Po mém tradičním neoblíbeném začátku ledna se už nový rok přece jen trochu rozběhl, začal jsem opět trávit dost času v práci, takže nemám v průběhu týdne tolik příležitostí myslet na věci ne úplně příjemné, a o víkendech jsem začal konečně trochu rozmýšlet svou letošní berounskou fotovýstavu a upravovat stránky svého dost zanedbávaného fotowebu. Do toho mi přišly dobré zprávy ze soutěže Tokyo International Foto Awards, ze které se mi vrátily čtyři z pěti zaslaných fotek s nějakým oceněním včetně jedné bronzové medaile, a tuhle neděli mám od rána do pozdního večera doslova nabitou událostmi, byť samozřejmě Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, nemohou přijít zkrátka. Vítám vás tedy už podruhé v novém roce nad textem tradičního blogového nedělníku, konkrétně u kulatého 760. vydání.

 

Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Ve středu jsem v článku Co jsem si přečetl v roce 2024 krátce shrnul základní dojmy ze všech 35 knížek, u kterých jsem se jako čtenář loni dostal až na konec. V pátek jsem pak rozšířil naši Fotolaboratoř; tentokrát jsem se podíval na příkladu focení širokoúhlým objektivem u Národního divadla na to, jak může být důležitá Postava v záběru. Z předešlého období mohu ještě jednou připomenout malé ohlédnutí za tím, co jsem doma vyváděl na Štědrý večer, v článku Jak se efektivně (při)zabít ve svátečním klidu domova a fotografické výsledky své tradiční procházky po Malé Straně Čtrnáct fotek z mých čtrnáctých volitelných narozenin. A dnes ráno jsem se znovu přesvědčil, že výstavu WOMEN na Hlavním nádraží v Praze, která měla původně končit 9. prosince, pořád ještě nikdo nerozebral, takže fotky jsou v jednom z křídel historické Fantovy budovy stále ještě k prohlédnutí :-) - update z pondělí 13.1. - tak už to není pravda, výstava byla během pondělka odinstalována.

Postava v záběru

I v novém roce 2025 bych vás rád občas pozval do své blogové fotolaboratoře, ve které se snažím dávat najevo, jak o fotkách a focení přemýšlím, aby to čas od času přineslo zajímavý výsledek. Dnes se vrátíme do poslední adventní neděle, dva dny před Štědrým dnem, která byla druhým ze dvou dnů, na které jsem měl půjčený speciální širokoúhlý objektiv Canon EF 11-24 mm. Jedno z mnoha míst, která jsem měl vytipovaná pro focení s tak širokým sklem, byl i průchod Novou scénou na náměstí Václava Havla. Říkal jsem si že právě tady by se dal širokoúhlý objektiv uplatnit, protože ten je dobrý do všech sevřených a stísněných prostorů podobného typu. Chtěl jsem to prostě zkusit a ještě jsem to stihl před tím, než se pak odpoledne hodně silně rozpršelo (za deště se tam chci mimochodem ještě vrátit, protože když se fotí zevnitř, fotograf je v suchu a dlažba se pěkně leskne :-)).

Napřed jsem to zkusil bez lidí, nebo téměř bez lidí, ti v dálce jsou - snad se neurazí - z kompozičního pohledu bez významu. Ehhmmm... Jak se to druhdy říkalo v pořadu Zavěste prosím, volá Semafor: Je to jako když koukáte z okna a nikdo nejde! V tomto případě nikoli obrazně ale doslova. Tohle zjevně není dobrá cesta.

  

Co jsem si přečetl v roce 2024

I v roce 2024 jsem si dělal průběžné poznámky, které knížky jsem přečetl. Podruhé tedy přidávám na začátku roku souhrn všech zaznamenaných položek, někdy se stručnou poznámkou či krátkým citátem. Opět v tom hrála docela významnou roli dobřichovická nádražní knihobudka, což moje vlastní domácí knížky trochu nelibě nesou. Musím se jich zeptat, jestli jejich vztah ke "knižním migrantům" náhodou nehraničí s xenofobií.

Josef Škvorecký - Mirákl, Atlantis Brno 1991 (1. vydání na našem území, před tím vyšlo jen u Škvoreckých v Torontu)

Mnohovrstevnatý příběh s řadou vzájemně se proplétajících dějových linek, inspirovaný čihošťským zázrakem, ale sledujícím dlouhé období mezi lety 1949 až 1970. Velmi dobrý rozjezd nového čtenářského roku.

"Realita normalizace: Nikdo tomu nevěřil, ale každý předstíral víru."

 

Olga Tokarczuková - Bizarní povídky (Opowiadania bizarne), Host Brno, 2021

Povídky jsou to občas opravdu bizarní. Je tam řada dobrých nápadů, ale celkově jsem od nositelky Nobelovy ceny čekal víc. Občas mi do textu probleskoval celkem nepříjemný odstín "preference opravdu správného způsobu žití".

Zdena Salivarová - Pánská jízda, Československý spisovatel Praha, 1968

Krátký text vydaný v moc zajímavé dobové edici Život kolem nás, která mezi spisovatele přivedla spoustu mladých talentů. Ale nikdy bych neřekl, že cesta Zdeny Salivarové povede přes tyhle tři drobné povídky k tak skvělému textu jakým je její budoucí román Honzlová. 

Nedělní miniglosy č.759

 

Neumím říct přesně proč, ale vůbec nemám rád první dny nového roku. Když to jen trochu jde, beru si v práci volno a zůstávám doma, snad jako kdyby na mě dolehla skutečnost, že se po radostných Vánocích zase musíme vrátit k normálnímu běhu věcí a navíc jsme konfrontováni s realitou pošmourných zimních dnů, které jako kdyby vůbec neodpovídaly představě krásných a úspěšných dnů, jež si navzájem přejeme při vstupu do nového roku. Tentokrát jsem se na celé tři první dny roku zavřel doma o samotě se svými neučesanými myšlenkami a se svými mnohačetnými resty; něco málo jsem stihl napravit, učesat a dohnat, většinu ovšem ne. Ale Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, se neptají, jestli je člověku právě báječně nebo naopak pod psa; je prostě neděle a ta bývá na mém blogu spojená s dalším dílem nedělníku, od kterého zdejší návštěvníci očekávají nějaké nápady, humor a dobrou náladu, takže není možné jednoduše říct - pro dnešek nic nebude, anžto do vtipkování se mi fakt nechce. Sice mi nic nebrání to tak udělat, ale přece nenechám "nenáladu cloumat svým majestátem", že?  The show must go on!

 

Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Na silvestra to bylo očekávatelné Přání do nového roku 2005 aneb šestnácté péefko do série, v pátek jsem připojil malé ohlédnutí za tím, co jsem doma vyváděl na Štědrý večer, v článku Jak se efektivně (při)zabít ve svátečním klidu domova. Z předešlého vánočního období znovu připomenu fotografické výsledky své tradiční procházky po Malé Straně Čtrnáct fotek z mých čtrnáctých volitelných narozenin či pozvání do budovy Ministerstva obchodu a průmyslu od známého architekta Josefa Fanty a připomenu i úvahu Co vědí šatní moli o Austrálii. Mimochodem, výstavu WOMEN na Hlavním nádraží v Praze, která měla původně končit 9. prosince, pořád ještě nikdo nerozebral, takže jsem si ji mohl včera večer při návratu z České Třebové  při čekání na vlak domů znovu projít :-).

Jak se efektivně (při)zabít ve svátečním klidu domova

Hned na začátek musím všechny čtenáře varovat: Toto není a nemá být žádný návod, jak postupovat v životních krizích, na to je - obávám se - k dispozici dostatek jiné literatury. Tento článek je jen takovou malou ukázkou, co se taky může stát, když se do vyhlášených svátků klidu ponoříte poctivě a s dostatečnou fantazií. 

Ano, Vánoce jsou jaksi z definice považovány za svátky klidu, byť se musí často odhlédnout od hektických příprav, náruživého úklidu, běhání po obchodech s dárky, plného vyhrocených situací a zvýšeného tlaku. Ano, Štědrý večer si většinou chceme užít v klidu, i kdybychom měli v přípravě klidného vánočního spočinutí vypustit duši. Dnes, ve svém pokročilém věku, už nesdílím ani stopu názoru, že klid svátečního večera je třeba si předem odpracovat, ale jsem si jistý, že Vánoce mohou báječně proběhnout i v nedostatečně vycíděném bytě s neumytými okny, bez napečeného cukroví a bez zcela vyčerpané prachovky, která byla posledních několik dní ve smrtící permanenci. 

Štědrý večer trávím tradičně sám a opravdu bývám naladěný na pokojnou a přitom optimistickou sváteční frekvenci; ano, vykonávám určité vánoční rituály, to ano, ale jejich dlouhý a nudný popis by byl výrazně nad rámec dnešního tématu, byť i ony jistě skýtají řadu možností nešťastnou náhodou ukončit svůj život - ať už by se člověk nechal při zdobení zavalit třímetrovým vánočním stromem (máte-li doma vysoké stropy) nebo uhořel po manipulaci s neelektrickými retrosvíčkami (neměl by, sakra, být u sirek odborný návod, jak správně škrtat?). Já si svých pár minut slávy a téma na první blogový článek v novém roce nechal na tradiční domácí odlévání olova. 

Přání do nového roku 2025 aneb šestnácté péefko do série

Jako obvykle jsem si před Vánoci prošel své fotky pořízené během končícího roku a jeden z obrázků jsem si vybral jako námět pro novoroční přání. Tentokrát tenhle tradiční interní konkurs vyhrála fotka s názvem Zelená tanečnice, kterou jsem pořídil letos v létě chvíli poté, co jsem nedlouho před úžasnou vernisáží nainstaloval svou výstavu v chotěšovském klášteře (pokud byste si ji ještě někdo chtěl prohlédnout přímo v prostředí výstavního sálu, můžete využít stále přístupnou virtuální prohlídku na odkazu https://www.virtualni-prohlidky.online/vpo-petrvapenik-povznaseni-2024). Fotografie rozšířila můj dlouhodobý cyklus Kouzelná zahrada, který už na staňkovské zahradě svých rodičů a prarodičů fotím stejných dlouhých 15 let jako rozesílám svá fotopéefka, takže mě při zpětném pohledu docela překvapilo, že se fotka z tohoto cyklu objevuje na novoročním přání teprve potřetí.

Sám nejsem žádným nadšeným tanečníkem; popravdě, tanci se vyhýbám, byť jsem svého mladého času občas s chutí provozoval i takové tance jako charleston či rokenrol, leč už řadu let jaksi "nepraktikuji". Ano, jeden konkrétní a technicky nijak náročný tanec bych si ještě do konce života rád "střihnul", ale to má bohužel spoustu podmínek, které - obávám se - vyžadují nejméně pohádkovou součinnost všech možných mravenců, holoubků, koníčků Jurášků, mušek s dobrou orientací, chytrých soviček a kdybych jen trošku mohl, přidal bych i butylku pořádně živé vody. Tak aspoň v silvestrovském křesle u rozpáleného krbu tiše přemýšlím, jaký asi tanec právě tančí ona zelená tanečnice na fotce a vychází mi to na něco hodně žhavého a dynamického, jako je třeba paso doble, čardáš nebo - když už máme tu genderovou rovnoprávnost - dámský odzemek :-).

Nedělní miniglosy č.758

 

Původně jsem si říkal, že si tentokrát Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, udělají "vánoční přestávku", ale po vánočních svátcích se už u mne vše rozjelo neodbytným tempem - v pátek už jsem byl v práci, totéž mě čeká v pondělí a v úterý, takže beru tuto neděli jako veskrze "obyčejnou", ke které už Nedělní miniglosy víc než 15 let patří. Úvodník ještě píšu ráno doma v Dobřichovicích a přičichávám k tomu vůni vánočních františků, na hlavní text mám v plánu se jako tradičně přesunout do kavárny v Praze na Poříčí, kde to asi dnes protáhnu do večera, protože v sobotu jsem se setkal s několika dávnými spolužáky, prošel jsem se s nimi po denní i večerní Praze a po dobrých pražských "svařácích a vínech", takže nic moc jiného jsem o víkendu udělat nestačil, přitom v plánu toho mám na nastávající týden spoustu.

 

Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Na Štědrý den jsem na blog přidal Zázračné vánoční přání se soukromým dovětkem a těsně po svátcích jsem zveřejnil Čtrnáct fotek z mých čtrnácti volitelných narozenin, které byly tentokrát spojeny nejen s tradiční procházkou po Malé Straně a přemýšlením o tom, co pro sebe vnímám jako opravdu důležité, ať už to právě mám na dosah či až někde na druhém konci světa nebo dokonce ještě dál, ale i po spoustě dalších pražských míst, které jsem měl předběžně vybrané pro fotky dělané vypůjčeným širokoúhlým objektivem. Z předešlého období vás mohu ještě jednou pozvat do budovy Ministerstva obchodu a průmyslu od známého architekta Josefa Fanty a připomenu i článek O narychlo pořízeném vánočním stromečku a malou úvahu o světě, který nás obklopuje, v textu Co vědí šatní moli o Austrálii. Mimochodem, výstavu WOMEN na Hlavním nádraží v Praze, která už měla být tři týdny ukončená, pořád ještě nikdo nerozebral :-).

Čtrnáct fotek z mých čtrnáctých volitelných narozenin

Už několikrát jsem na svém blogu psal o svých "volitelných narozeninách", které si připomínám vždy těsně před Vánoci, 21. prosince, jako den, který mi kdysi nenápadně ale od základů proměnil do té doby celkem obyčejný život a dal mi řádně pocítit to, v co jsem vlastně tak docela nevěřil, že může skutečně existovat. Před pár dny jsem "oslavil" své volitelné narozeniny tradiční fotoprocházkou po Praze už počtrnácté. Tentokrát jsem si k takové vzácné příležitosti udělal radost a půjčil jsem si z půjčovny fototechniky speciální ultraširokoúhlý objektiv Canon EF 11-24 mm, což je zařízení využitelné především v uzavřených prostorech, které dokáže předvést jaksi kompaktněji a zdánlivě z většího odstupu, než to umí většina normálních objektivů. 

Tento veliký a docela těžký objektiv jsem už testoval jeden den loni a asi nejzajímavějším výsledkem bylo tehdy pořízení fotografie Schodiště sovího hradu, která letos v obrovské konkurenci prestižní celosvětové fotosoutěže International Photography Awards (IPA) získala 2. cenu v kategorii Architektura, což je doposud nejvýznamnější ocenění, kterého se mi podařilo ve světě fotografie dosáhnout (podrobněji jsem o tom psal v článku O puntičkaření aneb Kdy to je a není ONO). No a protože loni jsem za výpůjčku ve výši cca 1000 korun toužil udělat jednu slušnou fotku, tentokrát jsem si objektiv půjčil na celý víkend, takže bych - budu-li postupovat podle stejného algoritmu - potřeboval jako výsledek hned dvě a půl slušné fotky :-). Tak se pojďme podívat do dnešní obrazové přílohy, jestli se z ní dá zmíněný cíl splnit. Mimochodem, fotek nakonec vzniklo během víkendu kolem čtyř set, v archivu k pozdějšímu použití jich zůstane kolem stovky a těch vybraných pro praktické využití bude nejvýše deset (tedy i z těch dnes publikovaných některé určitě vypadnou).

Zázračné vánoční přání se soukromým dovětkem

Jako obyčejně jsem na své (tentokrát už čtrnácté) volitelné narozeniny 21. prosince navštívil i svůj oblíbený dům U obrázku Panny Marie, kde mě opět místní rodina, pečující o krásný balkónek směřující ke Karlovu mostu, umožnila udělat si aktuální fotky. Zkoušel jsem to jako vždycky, když tu mám možnost fotit, různými způsoby: aby výhled byl co nejhezčí, aby se okolní fascinující památky co nejméně překrývaly, aby v záběru byly všechny tři lampičky s různobarevnými skly, aby se stojany lampiček "nekácely" a nedeformovaly, aby bylo vidět i vánočně vyzdobené zábradlí balkónku a kamenné schodiště Karlova mostu pod ním, atd., atd. - těch požadavků na "dokonalost" je samozřejmě spousta. Chodím sem v tomto těsně předvánočním čase už řadu let, vyzkoušel jsem při focení různé způsoby, úhly a techniky a vím, že ideálu ani zde dosáhnout nelze. Jako fotografa mě to samozřejmě štve, protože vždycky bych rád do fotografie převedl své ideální představy. Ale kdoví, třeba pro mě má být právě tenhle balkónek určitou lekcí pokory, místem, kde si člověk dobře uvědomí, že prostě nemůže dosáhnout všeho, po čem touží a že podobně jako náš svět na kvantové úrovni má i náš život jasná principiální omezení, která nejde žádným způsobem pominout a obejít.

Ale pak - když jsem stál na balkónku u tří zdejších lampiček, se kterými jsou prokazatelně spojené zázraky, došlo mi, že touha po pomíjivé dokonalosti je jednoznačně vedlejší a to hlavní je tentokrát nejspíš šance na místě spojeném se zázraky se za pár dalších zázraků přimluvit. Několik neveřejných adeptů na prosbu o zázrak si pořád nosím s sebou - jednak proto, že souvisejí s tím, co je pro mě opravdu podstatné, a nemohu to tedy jen tak "nechat doma v lednici", a jednak proto, že člověk nikdy předem netuší, jestli náhodou někde nenarazí na zlatou rybku nebo na nějakou jinou možnost takový zázrak naplnit. A tak jsem docela obyčejně v přítomnosti zázračných lampiček na dohled od Karlova mostu odložil fotografické propriety a své prosby nahlas vyslovil.

Nebudu sem pochopitelně psát, o co jsem zázračné lampičky v sobotu požádal, ale myslím, že můžu aspoň popřát, abyste pod vánočním stromečkem dnes nebo kdykoli později našli také nějaký splněný sen nebo prosbu o zázrak. Protože kdy už jindy by se měly podobné zázraky dít než právě o Štědrém dni a o vánočních svátcích?

Přeji vám všem požehnané Vánoce.

 

 

 

Tentokrát mám ještě jeden speciální a čistě soukromý obrazový dovětek, který se týká jediného konkrétního návštěvníka těchto blogových stránek. Nemám totiž - ač to v dnešní "době komunikační" vypadá jakkoli nepravděpodobně - aktuálně žádnou použitelnou možnost poslat mu obrázek jinou cestou, tak to zkusím aspoň takto, protože tento obrázek je - byť zdánlivě ve zcela veřejném prostoru - skutečně jen a jen pro něj a pro jeho oči: Tohle o Vánocích vykvetlo u nás v Dobřichovicích, tak tuhle jemnou kytičku přikládám jako aspoň maličký soukromý vánoční dárek. Sice není zabalený, nemá přes sebe mašli a není u něj ani vánoční jmenovka, ale i tak si myslím, že může dorazit do těch správných rukou.

 

Nedělní miniglosy č.757

 

Pokud se před Vánoci nudíte, můžete si samozřejmě podle rady strýce Pepina koupit medvídka mývala, ale špatné není ani připravit si zcela nevánoční program až do posledního dne. Já jsem si kupříkladu - místo abych pekl cukroví, psal vánoční přání nebo pořídil aspoň nějaké dárky - na poslední adventní víkend půjčil velmi širokoúhlý objektiv, se kterým jsem fotil už jeden den loni a jedna z pořízených fotek mi přinesla zatím vůbec největší mezinárodní fotografický úspěch v podobě druhé ceny na jedné z největších světových soutěží International Photography Awards - IPA 2024 (blíže jsem o tom psal v článku O puntičkaření aneb Když to je a není ONO), takže chci omezený čas zápůjčky využít co nejlépe. Popravdě, moc s tím tentokrát nejde dohromady ani psaní Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, takže dnes bude mít tradičně podvečerní článek asi zpoždění. Objektiv vracím v půl sedmé, tak hned poté bude konečně čas na psaní, jen jestli budou mít v nedaleké kavárně ještě otevřeno :-).

 

Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Pozval jsem vás na návštěvu do velmi zajímavé budovy Ministerstva obchodu a průmyslu od známého architekta Josefa Fanty a napsal jsem i O narychlo pořízeném vánočním stromečku, který už u mě v obýváku zdobí tradiční vánočněstromečkový roh. Z předešlého období můžeme ještě jednou zopakovat výpravu do tajuplného staroměstského podzemí v článku Andělská kolej na pražském Starém Městě a nabídnout můžu i malou úvahu o světě, který nás obklopuje, v textu Co vědí šatní moli o Austrálii. Mimochodem, překvapilo mě, že pořád ještě běží (aspoň v sobotu, když jsem šel v noci kolem na vlak, ještě běžela) výstava WOMEN na Hlavním nádraží v Praze, která už měla být dva týdny rozebraná, ale pořád je ještě na místě.

O narychlo pořízeném vánočním stromečku

Pořád jako by mi jaksi nedocházelo, že jsou za pár dní Vánoce. Dárečky zatím nemám žádné, rodina nejspíš letos ostrouhá. No a vánoční stromeček zatím taky nemám! Sice mi doposud v dobřichovickém bytě stojí ten loňský, ale ten už se těší na konec celoroční šichty a na vejminek. Přemýšlím, kdy a kde budu nový stromek shánět: V pondělí třiadvacátého jdu normálně do práce a budu mít dost starostí s tím sehnat na poslední chvíli kapra. O víkendu budu běhat po centru Prahy s foťákem, což naštěstí nejde dohromady s postáváním ve frontách v narvaných obchodech. Ani jsem nemusel přemítat dlouho a došlo mi, že mám vlastně jedinou šanci pořídit si stromeček právě teď, a to pokud možno rychle, protože už je večer. V Jindřišské ulici u kostela se prodávají stromky každý rok a je to jen kousek od Hlavního nádraží, tak stromeček snadno dostanu na dobřichovické nádraží a odtud to pak mám jen asi deset minut domů. Jenže - je právě 17:50, tma jako v ranci a otevřeno mají do šesti. Mám tedy deset minut, abych našel tu správnou jedličku, což - jak víte - je v mém případě odpovědná činnost, protože nehledám stromeček, který na Tři krále vyhodím na smetiště, ale parťáka a spolubydlícího, který se mnou bude sdílet obývák nejspíš po celý rok. Něco takového by se odfláknout nemělo!

Přicházím do ohrady přiléhající ke kostelní zdi a na místě mezi voňavými stromečky je, damned, dlouhá fronta lidí. Naštěstí se ukazuje, že všichni ti lidé si přišli pro jediný "vánoční strom", který má asi čtyři metry a je úplně nejvyšší z místní aktuální nabídky. Lidičky s těžkým a neforemným nákladem chvíli zápasí a nakonec se jim s ním podaří vymanévrovat ze stísněné ohrady a zařadit se do proudu chodců. Celou ohradu se stromky mám na sklonku otevírací doby najednou nečekaně sám pro sebe.

Fantova budova Ministerstva průmyslu a obchodu (1928-34)

Abychom byli historicky přesní, správně by to tedy v době vzniku měl být "Palác Ministerstva průmyslu, obchodu a živností a Patentního úřadu", ale Ministerstvo průmyslu a obchodu je to dodnes. Po setmění je prostorná budova na nábřeží Vltavy poblíž Štefánikova mostu prakticky nepřehlédnutelná, hlavně díky své osvětlené kopuli, která nad Vltavou svítí jako výkonný maják. Asi vám tedy nemusím vysvětlovat, že když se přede mnou náhle objevila možnost si projít interiér budovy, aniž bych se na tomto ministerstvu nutně musel stát úředníkem, na nabídku jsem co nejrychleji kývl, i když se prohlídka uskutečnila jen pár dní před Vánoci. Trochu jsem se obával, jestli bude uvnitř možné volně fotit a v dlani jsem nervózně žmoulal svou oficiální "PRESS" kartičku, kterou se snažím nezneužívat, ale pro tento účel by se mohla hodit, ale nakonec bylo focení bez problémů, jen jsem musel slíbit, že snímky nezveřejním v žádných oficiálních médiích, protože to by musel posvětit příslušný útvar komunikace a PR, i proto jsem ostatně žádnou fotku z interiéru nevyvěsil ani na sociálních sítích, kde se příspěvky snadno a často bezmyšlenkovitě sdílejí. Myslím, že u mě na blogu bude z tohoto pohledu celkem bezpečno, protože sem chodí jen pár věrných návštěvníků, kteří už pochopili, že se zde nedočtou nic senzačního ani převratného, a taky bude možné fotky doprovodit vysvětlujícím komentářem. Na druhou stranu aspoň pár záběrů ukázat chci, protože předpokládám, že se většina z vás do těchto prostor běžně nedostane, tak se soustředíme na pár zajímavostí, které snad nepůjdou jednoduše zneužít k nějakým nekalostem.