Jsou chvíle, kdy si připadnu děsně nemoderní a konzervativní. Nemluvím teď o tom, že např. nevlastním žádný automobil. Mám totiž k autům kladný vztah, líbí se mi jako artefakty i jako ukázky perfektně zvládnuté techniky a mám velkou úctu k těm, co je umějí dát dohromady, i k těm, co jimi umějí bezpečně a beze stresů vládnout. To, že nemám auto, ještě neznamená, že bych nadšeně prosazoval resuscitaci dostavníků nebo starodávných nosítek. Rovněž nevlastním myčku - ne proto, že bych si kdovíjak liboval v ručním mytí nádobí, ale prostě proto, že při těch pár kouscích nádobí, které používám, by myčka byla zbytečností. Jsem rád, že nemusím každý den rozdělávat oheň a topí za mne - je-li to vůbec zapotřebí - elektrika, nepovažuji máchání prádla v potoce za romantický způsob praní a raději hodím svršky do pračky. V tomhle, myslím, moje nemodernost netkví.
Stále častěji se ale přistihuji, že nerozumím některým skutečnostem současného světa, nebo možná i rozumím, ale jsou mi natolik proti srsti, že si neumím představit, že bych je dokázal vzít na milost nebo dokonce osobně využít. Jednou z dobrých ukázek, o kterých jsem se dozvěděl tento týden, jsou tzv. ghostwriteři, tedy nájemní psavci (doslova duchpisálci nebo píšící duchové), což by mohlo mé vážené blogové přátele a známé, pro které je psavost jednou ze základních podmínek blogování, docela zajímat.
Během letošního prvomájového rána jsem dost spěchal, protože jsem se měl sejít v Praze se svými francouzskými přáteli. Abych mohl volně chodit po městě, chtěl jsem si vzít batůžek a rozhodl jsem se pro jeden starší a menší, který už jsem dlouho nepoužil. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v několik let neotevřeném batohu našel asi třicet starých a už skoro zapomenutých negativů z doby, kdy jsem ještě fotil výhradně na film. Pořádně jsem si prohlédl jednotlivé filmy a zjistil jsem, že mezi nimi je i několik kousků z mého oblíbeného řeckého ostrova Lefkada, kteří místní štamgasti už dobře znají ze zdejší speciální rubriky Črty z Lefkady. Část negativů jsem proto nechal přeskenovat do digitální podoby a první tři obrázky - tři panoramatické fotografie z mořské zátoky u městečka Vassiliki - vám tu dnes představím.
Říká vám něco jméno Wilhelm de Kostrowicki? Když jednadvacetiletý francouzský mladík toho jména přijel v březnu 1902 do Prahy a ubytoval se ve starém laciném hotelu na Poříčí, nikdo - a nejspíš ani on sám - netušil, že si jednou celá Praha bude považovat za čest jeho několikadenní pobyt i s odstupem mnoha let připomínat. Na své cestě střední Evropou se mladý Francouz, který se tou dobou protloukal všelijak a živil se výchovou dětí v jedné německé rodině, zastavil v Praze jen na pár dní, ale učarovala mu a její magické kouzlo ho významným způsobem ovlivnilo. "V březnu 1902 jsem byl v Praze. Přijížděl jsem z Drážďan." Těmito slovy začíná jedna z jeho později slavných novel.
