Bylo to jako když se po 30 letech zase setkáte se svou první láskou, pokud jste to s ní tedy tehdy poprvé mysleli upřímně. Je i po spoustě let pořád krásná a šaramantní, ale to není to hlavní, proč jste jí kdysi dávno propadli. Když se po listopadu 1989 otevřely hranice a lidé mohli vyrazit podívat se do světa, měl jsem celkem jasno: Nepotřeboval jsem jet nakupovat do Vídně, podívat se na benátské gondoly ani letět se načichat svobody do New Yorku (kdeže jsou ty doby). Vlastně ani nevím přesně proč, bylo naprosto jasné, že moje první cesta na čerstvě povolený Západ povede do Paříže. Nedokážu ani zpětně vysvětlit, proč to tak bylo. Francouzsky jsem se začal učit na gymplu vlastně náhodou a bez toho, že bych měl pro získané znalosti nějaké použití. Ale Francie mi byla čímsi nevyslovitelným blízká, podobně jako často nedokážete vysvětlit (copak jiným, ale někdy ani sám sobě), proč jste se zamilovali právě do té jedné jediné ženy, když těch jiných dostupných jsou na světě milióny. Zafungovala jakási tajuplná chemie. Dodnes si vzpomínám na tu neuvěřitelnou směsku pocitů, když jsem poprvé vystoupil z rozvrzaného českého autobusu a kolem mě byla Paříž: I když to byla Paříž v té nejhutněji turistické podobě (Eiffelovka, Moulin Rouge, Sacre Coeur a další stránky z nablýskaných listů katalogu cestovních kanceláří), i tak byla tahle ženská naprosto nesrovnatelná se všemi našimi českými kráskami. Stačilo jedno nadýchnutí zasviněného velkoměstského vzduchu, zaslechnutí troubení aut uvízlých ve zdejších dopravních zácpách, nasátí těžko popsatelné místní atmosféry, a byla z toho láska. Co na tom, že jsem si pak časem našel jiné lásky: Řecko či ve vzácných okamžicích vzdálené Japonsko. Francie a Paříž byly první.
Varovali mě. Vážně mě varovali. Už prý není jako dřív. Je nebezpečná. Přivandrovalci ji proměnili. Místo espritu vyznává násilí. I přes obrazovku televizních zpráv je cítit ostři nožů, žár zapálených aut a odér slzného plynu. Ano, vím, přesto ji chci vidět. Jak vyzrála, co zbylo z jejích mladistvých půvabů a z jejího druhdy neodolatelného úsměvu. A opět, stačilo vystoupit z autobusu a místo domnělé vřavy mě přivítaly dámy hrající badminton, malí kluci čutající na plácku v Bercy s mičudou, lidé pobíhající parkem v propoceném tričku. Mlha líně se povalující nad Seinou. Krásná černoška, která se mě důvěřivě ptá, kde je tady v okolí jakási adresa. Rád bych jí pomohl, ale místo toho lovím v paměti dávno zapomenutá francouzská slova: Nevím, bohužel, jsem tu jen pět minut a poprvé... Poprvé po třiceti letech.
V hotelu mě čekají až za tři hodiny, tak se vykašlu na metro, které by bylo v cíli za deset minut a s velkou neforemnou taškou (nu, když si chcete ke své první lásce vzít na focení i stativ, protože kdysi jste v ajfru její fotky jen tak odflákli, nevejde se vám do kapsy) a jdu pěšky poledními ulicemi kolem kaváren s židličkami vstříc dnes za vrstvou mlhy se skrývajícímu slunci, po náplavkách, přes křižovatky s typicky francouzskými semafory: Vlevo stojící červený panáček, vpravo kráčející zelený. Podle jejich příkladu chvílemi kráčím a chvílemi postávám. Rozhlížím se po dominantách města rozprostřených kolem životadárné řeky a skoro na závěr šestikilometrové pěší trasy si u Louvru kupuji kornout báječných pečených kaštanů, jejichž vůně mě přiměla kousek se vrátit, i když už se těším na hotelovou sprchu po noci strávené v autobusu. Nad hlavou nám lítá policejní vrtulník, který kdesi v neviditelné dálce monitoruje odborářské demonstranty. Město čeká, jestli válka v ulicích z posledních dnů bude pokračovat i dnes. MÁME OTEVŘENO, hlásají nápisy na provizorním bedněním chráněných výkladech obchodů na Rue de Rivoli. Stanice metra v centru jsou z bezpečnostních důvodů zavřené, metro jimi projíždí.
Můj malý sympatický hotýlek je přímo v centru, je to z něj kousek k Louvru, na druhou stranu k Opeře, na obě místa si ještě večer zajdu. Sobotní Paříž dnes pulzuje jinou energií než o předešlých sobotách. I nad Tuilerijskými zahradami s hromadami shrabaného listí leží duchna listopadově těžkých mraků, fotit se skoro nedá, ale už je jasné, že násilí se pro dnešek bere pauzu. A když na Place Colette uslyším swing v podání pouliční kapely a běžní kolemjdoucí začnou spontánně tančit, ani to nemusí být v klasickém uspořádání "dáma a pán", prostě jen tak, z radosti, je mi jasné, že tahle láska za dlouhých třicet let nevyhasla, přesně tak, jako - jsem přesvědčený - nikdy nemůže úplně vyhasnout žádná láska, která byla opravdová a ne jen naoko.
Z večerních Jardin des Tuileries
Oblouky Louvru
Oknem do barev královského paláce
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.