Procházka po hřbitově Père-Lachaise

Na Paříž se snesla mlha, taková, že nebylo lze dohlédnouti ani špičky Eiffelovy věže. Sluníčko si ze mne vzalo příklad a vybralo si nastřádanou dovolenou. Některé budovy se poschovávaly, jiné rozostřily své kontury, ovšem ne tak, jak je mi to na fotkách milé. Před katedrálou Notre Dame, do které se chci po velké opravě po požáru podívat, stáli davové. Kdybych byl v takové situaci v Praze a chtěl mermomocí fotit, nejspíš bych zašel na Olšany, a tak jsem si řekl, že jsem vlastně ještě nikdy nebyl na slavném hřbitově Père-Lachaise, možná právě proto, že jsem doposud nikdy nebyl v Paříži v listopadu. Šel jsem pěkně v klidu pěšky, abych lépe cítil sounáležitost s městem a jeho obyvateli, nakukoval jsem do dvorků, do průchodů, do zajímavých obchůdků, do výkladů s hromádkami ústřic, s vůněmi desítek francouzských sýrů či s lahvemi nebo dokonce soudky s produkty francouzských vinic. Ta hodinka a půl pěší cesty mi příjemně a zajímavě utekla.

Před vstupem na hřbitov jsem viděl malý stánek s improvizovanou pokladnou. Ne, nebojte se, nikdo sem nezavedl vstupné, stále zde můžete pobýt zcela zdarma, ale můžu vřele doporučit investovat 3 eura a koupit si plánek hřbitova, který je nečekaně rozlehlý, takže moje původní představa, že ho projdu křížem krážem a budu se pozorně rozhlížet, vzala brzy za své; to bych nejspíš křižoval do Vánoc. Mapka je přehledná a upozorňuje na zajímavé hroby či osobnosti, které v nich odpočívají. Když jsem se tedy rozhodl, že chci vidět hroby dvou českých rodáků, kteří na tomto hřbitově leží, najít správné místo v mapce bylo otázkou několika vteřin. 

Vlastně až na hřbitově Père-Lachaise jsem si plně uvědomil barvy listopadu, protože jimi byly krásně vybarvené celé aleje i cestičky pod nimi. 

 

 

A tady je první český rodák, tentokrát z Prahy, Antonín Josef Rejcha. Napřed se etabloval v hudebním prostředí ve Vídni, v Paříži žil od svých 38 let více než čtvrtstoletí, přičemž mu jeho učitelskýma rukama na konzervatoři, kde byl profesorem skladby, prošla taková jména jako Hector Berlioz, Charles Gounod nebo Cézar Franck, takže jeho Čestná legie, připomínaná na náhrobku, byla jistě zaslouženým oceněním.

  

 

 

  

 

Ano, Frederyka Chopina prý hledají všichni, říkala paní s mapkami. Chopina a Jima Morrisona. No, asi tušíte, jak nativně vzpurný mám vztah k tomu, co hledají všichni, ale Chopina jsem navzdory tomu najít opravdu chtěl a bylo to správné rozhodnutí, protože poblíž jeho hrobu jsem narazil na zajímavé setkání dvou světů u náhrobku D.V. Denona, ředitele Louvru a vědeckého účastníka Napoleonovy výpravy do Egypta. Tedy, aby bylo jasno, je to ten vpravo, bez batůžku :-).

 

 

Tak tedy děkuji, pane Fryderiku Františku, po francouzsku Frédéricu Françoisi za krásnou hudbu, kterou jste za těch pouhých 39 let obohatil svět, i za to, že jste mě sem mimo hlavní hřbitovní cesty vytáhnul, bez vás bych do tohoto kouta nejspíš nezahnul. 

 

 

Trochu změníme hudební žánr a připomeneme si pro změnu šansoniéra Gilberta Bécauda. Na jeho hrobě je spousta drobností od fanoušků i známých, celkový záběr je trochu neučesaný, tak jsem snímek zkoncentroval do nápisu doprovozeného karafiátem, myslím, že zpěvákovi s takovým vkusem by to tak taky stačilo. 

 

 

A jsme u druhého českého rodáka, tentokrát z Kolína. Jméno Jan Kašpar Dvořák by vám možná moc neřeklo (nebyl on přece ten Dvořák spíš Antonín?). Jó, to když se řekne Jean Gaspard Deburau, to už bude nejspíš jiná. Ano, zde leží slavný pařížský mim, který prakticky založil klasickou pantomimu, na kterou se od té doby snaží navázat řada dalších umělců ve Francii i jinde. 

 

 

Manželé Simone Signorettová a Yves Montand spolu byli zaživa 34 let a teď už přibližně stejně dlouho jsou spolu i dál ve společném hrobě, který se mi líbí svou obyčejností. Když to srovnám s některými funerálními exhibicemi dobových diplomatů, politiků či vojevůdců...   

 

 

K tomuto náhrobku jsem nijak nesměřoval, ale zaujal mě svou kompozicí. Není divu, že zde leží "compositeur", konkrétně hudební skladatel a dirigent, mimo jiné držitel Oscara z roku 1972, Michel Legrand.  

Slavná Sarah Bernhardtová odpočívá trochu stranou ruchu hlavních cest (kousek nad Bécaudem) a má zde i fotku, takže můžu říct, že jí to umělo ďábelsky slušet. Vůbec se nedivím Alfonsu Muchovi, že by se pro ni býval rozkrájel, minimálně v tom, že pro ni získal marketingovou nesmrtelnost.

 

 

Další náhrobek, který mě zaujal svým výtvarným provedením patří sochaři Lucienu Gilbertovi. 

 

 

Prosklená (a tedy průhledná) moderní hrobka patří šlechtické rodině d´Ornano. Je v ní pohřben i Guillaume d´Ornano, což nevím, jestli vám něco řekne (mně neřeklo). Když ale dodám, že je spoluzakladatelem známé značky parfémů Lancôme, možná už se někteří chytnou (já tedy pořád nic :-))  

Jeden úplně drobný a takhle vytržený z kontextu rodinné hrobky prakticky anonymní motiv se mi líbil svým výtvarným zpracováním, méně už skutečným lidským osudem.

 

 

Slavný hudební skladatel Gioacchino Antonio Rossini bydlí v takovémhle domečku. 

 

 

Asi nejobyčejnější náhrobek ze všech slavných jsem našel u Marcela Prousta. Na hledání ztraceného času velkých ozdob netřeba.  

 

 

Ještě jsem víceméně náhodou míjel hrob Balzacův, tak ho sem taky přidám jako poctu všem Pařížany obdivovaným francouzským klasickým literátům, k nimž jsem nikdy osobně nenašel cestu. 

 

 

Ještě jsem našel třetí českou stopu. Ke dvěma českým rodákům přidám česky tesanou (byť zřetelně československou) vzpomínku na všechny naše krajany, padlé na francouzské půdě ve Velké válce, které se tak říkalo v době, kdy ještě bohužel nikoho nenapadlo, že se světové války budou muset počítat jako Ludvíci či Václavové.  

Na prohlídku slavného pařížského hřbitova jsem měl asi dvě hodiny, pak jsem se musel stihnout přesunout do výstavních prostor paláce Grand Palais, kde jsem musel být v půl páté, abych si mohl prohlédnout ještě z Čech rezervovanou velkou výstavu malíře Paula Cézanna. Ale to už by byl zase úplně jiný pařížský příběh.