Faunův labyrint (El Laberinto del Fauno)

Španělský film režiséra Guillerma del Tora Faunův labyrint jsem viděl už dost dávno, před pěti lety, tedy v době, kdy jsem ještě ani neměl blog, abych se s vámi mohl o svůj zajímavý zážitek podělit. Kdybych ho tehdy měl, doporučil bych vám tento film, který získal tři oscary (za výpravu, masky a kostýmy), jako filmovou lahůdku, pro jejíž náležité vychutnání stačí jediné - umět se povznést nad hranice jednoho oblíbeného žánru. Jsou totiž lidé, kteří si lahůdku vychutnat nemohou: Čistí milovníci fantasy například - nabydou-li z internetových recenzí dojmu, že jde především o fantasy film - se budou zoufale nudit v pasážích líčících poměry ve frankistickém Španělsku roku 1944, kde stále ještě doznívají boje občanské války (proč proboha tvůrci nevyužili toho, v čem jsou nejsilnější a neudělali čistě fantasy film, to by přece bylo něco! Nadšení rodiče zase - spatří-li na obrázku na internetu roztomilé pohádkové příšerky z tohoto filmu - mohou snadno popadnout své ratolesti a odtáhnout je do kina na milý rodinný film; pak ale dětem nestíhají zakrývat oči před násilnými scénami, ale válka je válka a ta na dětské oči moc nedbá, o čemž se právě v tomhle filmu dozvíme víc než ve většině jiných. No a milovníci rytířského klání dobra a zla si možná nemohou vynachválit realismus střetů mezi partyzány a Francovou armádou, ale rozhodně nedokážou pochopit, co tvůrci filmu hulili, když vymýšleli ty nepochopitelné animované zrůdy, které odvádějí divákovu pozornost zcela nežádoucím směrem.

 

Chcete-li si opravdu vychutnat tuhle lahůdku, nezbývá, než se vyšplhat na betonovou zeď kolem vaší oblíbené žánrové zahrádky a překročit ostnatý drát chránící vás před kontaminací zvnějšku. Film totiž ukazuje, jak odlišné světy mohou (možná) existovat těsně vedle sebe, jak se mohou působením okolností navzájem ovlivňovat, jak se mohou prolínat prostřednictvím osob nadaných vidět i něco jiného, než vidí ostatní, aniž by tyto produkty fantazie byly jakkoli méně skutečné, než skutečnost sama. Pozor, Faunův labyrint není pro lidi bez fantazie. Ale upřímně, kdo z lidí má takovou odvahu, aby svou nedostatečnou fantazii uznal; každému z nás se naše fantazie - minimálně v naší fantazii - zdá být vyhovující a dostatečná.

Malá Ofélie opouští se svou těhotnou matkou město, aby mohli žít společně s otčímem, nelítostným důstojníkem armádní jednotky, která se kdesi ve španělských horách snaží bojovat s místními partyzány. Není to jistě nic jednoduchého, partyzáni mají podporu místních vesničanů. Je to snad ten důvod, proč kapitán Vidal chce sdílet těžký vesnický život se svou rodinou? Asi ne, to spíš chce mít pod kontrolou nastávající porod svého syna (děvčátko přece v jeho případě vůbec nepřichází v úvahu!) V jeho jasném, černobílém a realistickém světě se ovšem objevuje Ofélie jako zcela cizorodý prvek a hrozba, dívka plná fantazie svých pohádkových příběhů, do kterých utíká před hrozivou skutečností. A její nový domov, poblíž něhož stojí starý kamenný polozbořený labyrint, je zcela jistě součástí těchto příběhů. Copak je náhoda, že Ofélii cestu do labyrintu ukázala víla? Určitě ne! Však už jí starý faun vysvětlí, že Ofélie je ve skutečnosti ztracená princezna kdysi mocné pohádkové říše a je jen na ní, zda se bude moci do své říše vrátit a pozvednout znovu její slávu. Stačí jako ve správné pohádce splnit tři obtížné úkoly.

Nemilosrdná skutečnost však pranic nehledí na to, co se odehrává v Oféliině nespoutané fantazii. Matka Ofélie prožívá velmi komplikované těhotenství a otčím používá pro splnění svého vojenského úkolu stále brutálnější metody a je vidět, že se nezastaví před ničím. Stále jen boj, násilí, neúcta k životu, zlo. Je možné v takto válkou vykolejeném světě žít normální životy? Není jednodušší a přitažlivější bojovat s obří ropuchou ničící starý fíkovník nebo přímo s děsivou postavou mrtvolníka? Vždyť ve skutečnosti jsou někteří lidé - přestože staví na odiv své ctnosti a vlídnou tvář - mnohem větší zrůdy než ta nejstrašnější pohádková monstra. Zatímco zpočátku plní Ofélie své úkoly spíše ze zvědavosti, postupně se zvětšuje její touha doopravdy opustit reálný svět, ke kterému ji stále méně váže, a obrodit tajuplnou říši, která jistě nemůže být ani zdaleka tak krutá. Ale podaří se Ofélii udělat poslední nutné kroky? Nebo šance, kterou je nutné využít do nejbližšího úplňku, zase na dlouhý čas pomine?

Několikrát jsem se v článcích o tomto filmu dočetl, že Faunův labyrint je pohádka pro dospělé. Nesouhlasím s tím ani trochu a myslím, že takový zkratkovitý pohled tohle krásné podobenství degraduje. Podle mne je to především působivý a silný příběh plný emocí, ve kterém síla fantazie dokáže pohnout horou a změnit svět, ať už předmět naší fantazie ve skutečnosti existuje nebo nikoli. Naštěstí se takové situace zdaleka nestávají jen v pohádkách. Ano, masky jsou dokonalé, ale ty do příběhu vnášejí jen příjemnou dokonalost formy, která ještě zdaleka nedokáže zaručit dokonalost celku.

A přidávám jedno technické varování: Poprvé jsem viděl film v běžném kině, podruhé jen na DVD na počítači. U málokterého filmu jsem zaregistroval tak obrovský rozdíl ve prospěch kina; film na "počítačovém" DVD není kvalitou ani poloviční. Ano, může to být také známka faktu, že Faunův labyrint nesnese opakované shlédnutí, protože vše podstatné se dozvíte hned napoprvé, žádná tajemství nezůstala neodhalena a neobjevily se žádné vedlejší zajímavé dějové linie, které nebylo možné napoprvé postihnout, ale v tomto případě si to nemyslím. Jde totiž podle mne o opravdu výborný film. Vlastně jsem se už od začátků svého fungování na blogu těšil, že vám tento pozoruhodný španělský snímek jednou představím a doporučím :-).