Opuštěná vojenská základna v horách Lefkady

Ostrov Lefkada má spoustu přírodních i jiných krás, o čemž se zde na blogu ve speciální rubrice Črty z Lefkady snažím psát - a šířit tak povědomí o tomto neobyčejném koutku země - už pěkných pár let. Když však vyrazíte do horského vnitrozemí ostrova, nemůžete přehlédnout jeden velmi dobře viditelný pozůstatek období studené války - opuštěnou vojenskou základnu NATO v oblasti nazývané Ammokampos. Zatím jsem se při svých předchozích návštěvách na podrobnější návštěvu bývalého ostře střeženého vojenského areálu nevypravil, ale mnohokrát už jsem jel okolo a ještě častěji jsem jako fotograf nadával, jak dokáže ten starý objekt hyzdit celkové pohledy na jinak velmi malebné horské vnitrozemí. Ostatně ještě celkem nedávno byl do této oblasti zakázaný vstup, a protože Řekové jsou v armádních věcech dost nekompromisní a já navíc rozhodně nepatřím k žádným obdivovatelům různých typů militarií, spíš jsem se této oblasti vyhýbal. Ale tentokrát jen pár hodin poté, co jsem se vypravil do hor, se nejvyšší partie ostrova pohroužily do mraků, takže se odtud žádné efektní výhledy nenabízely; zvolil jsem proto náhradní plán a už dlouhá léta opuštěný (a mnou míjený) objekt jsem s fotoaparátem přece jen jako jeden bod programu navštívil. I tahle vrstva skutečnosti přece k realitě ostrovního života patří.

O vodopádech Jackie Kennedyové a ranním internetovém dešti

Není na Lefkadě mnoho rušnějších míst než je městečko Nidri, a proto se mu už léta důsledně vyhýbám, byť je jistě taky plné zajímavostí. Jenže když se chcete podívat na nějaké krásné místo u Nidri, je těžké se Nidri vyhnout, takže např. když nemáte vlastní loď a chcete se podívat na ostrov Meganissi, nezbývá vám nic jiného, než jet přes Nidri, protože právě z místního přístavu odplouvají trajekty a ostrov Meganissi je odtud, co by Imrich Bugár kamenem dohodil. No a s krásnými vodopády u Nidri je to podobné.

Potíž je, že na rozdíl od mnoha jiných, odlehlých a téměř osamělých míst, o kterých v rubrice Črty z Lefkady píšu, jsou vodopády u Nidri součástí každého echtturistického průvodce typu "Co musíte na Lefkadě bezpodmínečně vidět za ty 3 hodiny, než zase odletíte jinam". Nádherné zdejší vodopády mají tu výsadu (a v mých očích i smůlu), že jsou velmi snadno dostupné, největší část cesty po dobré silnici, a jen posledních 400-500 m pěšky, což je skoro lázeňský výlet, na který se lze vypravit s celou širší rodinou nebo turistickou výpravou, a jak je u zdejších praktických turistů často vidět, klidně i v žabkách, což rozhodně nedoporučuji, přímo u vodopádů je totiž o dost těžší terén než na přístupové cestě, kameny jsou mokré a kluzké a švihnete sebou, ani nevíte jak; jenom při mé dnešní výpravě jsem to viděl nejmíň desetkrát, přičemž tři z krkolomných pádů obstaral obstarožní do půli těla obnažený Rus pochodující v lehkých domácích pantoflíčkách.

Na malém lefkadském Olympu (hřeben Mega Vouno)

Kdysi jsem na tomto blogu psal o svém výletu na vrcholky pásma kopců nad Ponti, což je část Vassiliki, kde v posledních letech bydlím ve velmi příjemném domě kousek od moře (bylo to v článku V tymiánových horách). Šlo ovšem tehdy o výlet jednorázový, největší část stoupání jsem vyjel po silnici čtyřkolkou a pak už jsem se vlastně jen procházel po vysokém hřebeni a zase jsem se vrátil k zaparkovanému stroji. Tentokrát jsem si připravil výlet o něco náročnější na vlastní síly, ale zase zcela nezávislý na dopravních prostředcích. Prostě jen vaše nohy, plíce, foťák a vy! Naplánoval jsem si, že z Vassiliki půjdu do vesnice Agios Petros, za ní se dám po kamenité cestě vedoucí napříč horami, celé horské pásmo přejdu, užiju si daleké výhledy na obě strany ostrova, a když všechno klapne, vrátím se po asi 25 kilometrech do Vassiliki z druhé strany. Nějakou dobu jsem koketoval s myšlenkou, že si pěší cestu asi o 6 km zkrátím, když se nechám ráno popovézt do vesnice Agios Petros autobusem, což by mi ušetřilo hlavně dost náročné úvodní stoupání, nakonec jsem si ale řekl, že by to nebylo vůči zdejším horám fér a vyšel jsem od moře pěkně po svých a aspoň jsem se po ránu při dlouhém stoupání pěkně rozdýchal :-).Během cesty do Agios Petros jsem mohl zavzpomínat, jak jsem před 16 lety bydlel přímo vedle silnice na začátku stoupání a každé ráno jsem - byv právě v tréninku na maratón - běhal do Agios Petros. No, budu upřímný, nebylo to každé ráno, ale asi tak každé třetí, čtvrté, a většinou jsem vždycky běžel jen chvíli, protože stoupání je opravdu drsné, a pak jsem někde upadl do příkopu a čekal jsem na plíce, abych mohl běžet zase kousek dál.

 

Kochací výlet pro nemotoristy (z vesnice Poros do zátoky Vlicho)

Protože stránky o řeckém ostrově Lefkada nečtou zdaleka jen zdejší blogoví štamgasti, ale i lidé, kteří se na Lefkadu opravdu chystají nebo už jsou dokonce právě tam a přemýšlejí nad zajímavými výlety (čímž zároveň srdečně zdravím všechny účastníky našeho aktuálního zájezdu :-)), rozhodl jsem se, že se tentokrát nebudu zaobírat svými vlastními trampotami na ostrově, ale půjde o běžný doporučující článek typu "jeďte tam a tam, dejte se touhle cestou a tohle všechno uvidíte". Samozřejmě, bude to cesta čistě na základě vlastní a velmi čerstvé zkušenosti (výlet jsem uskutečnil právě včera), přece nejsem žádný Karel May, abych vyprávěl své příběhy na dálku od psacího stolu ve vlastním obýváku, že?

Když jedete na Lefkadu, dostane se vám zaručeně dobrých rad, že chcete-li ostrov poznat a něco zajímavého vidět, prostě si musíte půjčit nějaké motorové vozidlo - auto, motorku, čtyřkolku - jinak budete uvázáni pouze na nejbližší okolí místa, kde jste ubytováni. No a já se rozhodl, že připravím doporučení na zajímavý výlet speciálně pro ty, kteří si nemůžou nebo nechtějí nic vypůjčovat; pro následující výlet jsem využil výhradně malé pomoci místních linkových autobusů, takže žádné vlastní vozidlo není zapotřebí, dokonce by pro něj bylo na překážku. I tak si, myslím, přijdou na své milovníci krásné přírody, dalekých výhledů na moře, stranou nezůstane ani historie ostrova, výtvarné umění, slavné celebrity, no a až budete mít toho všeho kochání dost, můžete dole u moře smýt prach kamenité cesty a vykoupat se na pláži, která není zas až tak známá. Tak co vy na to? Vyrazíme?

 

O řeckých slovíčkách a slavném prvovýstupu

Tentokrát jsem bezprostředně před cestou na Lefkadu trochu louskal řecká slovíčka, protože v horách uvnitř ostrova se s místními usedlíky anglicky ani česky většinou nedomluvíte. Nic zvláštního: základní fráze, časování základních sloves (nesmím se ohlížet do minulosti, protože jsem trochu zvládl jen přítomný a budoucí čas), počítání, ptaní na cestu, pár základních informací o sobě, koupě jízdenek na vlak, který na Lefkadě nejezdí. Ve většině témat jsem ale řečtinou nepolíben, například v politice, o které dovedou Řekové tak vášnivě diskutovat, trestuhodně jsem pominul i oblast kvantové i jaderné fyziky a kvůli nezvládnutí minulého času bohužel i bohatou řeckou historii. Umím říct, že dávám přednost čaji před kávou a červenému řeckému vínu před bílým (zajímavé, v Čechách je to právě naopak), umím požádat o trochu vody i zeptat se, jestli mohu fotografovat.. Stejně se ale není možné připravit na všechny důležité situace, které potřebujete nutně vyřešit.

Třeba jako nepříjemnost, která se mi stala hned první den pobytu: Na mém opasku u kalhot se na přezce odlomil malý kousek z nenápadné ale důležité kovové součástky, které laicky říkám "štorcčudlík". Bohužel, nemá-li tento kousek výstroje náležitou velikost, přestane opasek zcela fungovat a kalhoty se začnou chovat, jako kdyby byl právě vyhlášen státní smutek. Neschopen rychlé opravy nečekaného a celkem podstatného defektu (mám tu s sebou sice pro jistotu hned troje kalhoty, ale na všechny jen jediný opasek) odšoural jsem se z města do svého přechodného lefkadského bydliště krokem, který mohl nezasvěceným kolemjdoucím připadat jako nepříliš důstojný následek překotného přechodu na středomořskou stravu, zvlášť když jsem se holedbal, že hned první den jsem snědl ve zdejším výborném salátu víc olivového oleje než v Čechách za celý rok.

Pěkně sladěný koloběh světla

Přesně v den, kdy bylo v Praze snad nejhorší počasí z celého prozatímního jara, celý den pršelo a nejvyšší odpolední teplota se zasekla na osmi stupních, jsem vyrazil podvanácté na svůj zamilovaný řecký ostrov Lefkada, pro který mám v srdci vyčleněnou malou komůrku a na blogu zase specializovanou rubriku Črty z Lefkady, takže s historkami a fotkami odtud se moji blogoví čtenáři už mohli setkat mnohokrát. Jen bylo třeba překonat pár set kilometrů autobusem (přes Alpy do italské Ancony), pak navrch jedno moře trajektem (do Igoumenitsy) a zbytek cesty (asi 150 km) autobusem kolem legendárního mysu Aktion, kde to v roce 31 před Kristem natřel Octavianus svému soku Marcu Antoniovi, až do lefkadského Vassiliki.

Samozřejmě, jako obyčejně jsem si chtěl na moři vyfotit i východ slunce (loni se, myslím, jedna fotka celkem povedla a mohli jste si ji prohlédnout v článku Řecký východ slunce nad Albánií. I tentokrát jsem proto vstával už do končící noci, abych na větrné palubě námořního kolosu zimomřivě ulovil několik podobných záběrů. Tentokrát jsme ale pluli o poznání rychleji než loni, takže loňské místo východu slunce jsme minuli ještě za tmy. Protože se ale na levoboku líné slunce pořád nebylo schopné vyklubat, zašel jsem se podívat i na pravobok, kde nad mihotavými světly náherného ostrova Korfu v té době dominoval svou bledou září Měsíc, kterému jen maličký kousek chyběl do úplňku. Podobný náměsíčníkovi jsem pak - uhranutý tím pozoruhodným divadlem - sledoval zprvu nažloutlou, později oranžovějící a nakonec skoro červenou Lunu při její rozvážné pouti oblohou stále níže nad obzor a nakonec až do vln Středozemního moře.

 

Dvě hodiny bez mobilu!

Je to neuvěřitelné, ale můj mobilní telefon je se mnou už tři roky. Kromě toho, že mi celou tu dobu celkem dobře a bez většího odmlouvání slouží, těší mě na něm ještě jedna věc: Stárne totiž o poznání rychleji než já. Z pohledu výrobců, prodejců i těch zákazníků, co musí mít pro každý kvartál nový model, je to po pouhých třech letech už nejmíň pradědeček a u pradědečků se pochopitelně už občas narazí na nějaký ten neduh. Tím největším neduhem mého mobilu je zkracující se výdrž baterky, takže v poslední době už nestačilo dobíjet jednou denně a stoupal i počet přerušených hovorů, protože baterka se ke konci vybíjela doslova o překot. No a protože odjíždím na svůj další řecký výlet, kde se docela hodí mít u sebe FUNKČNÍ mobilní telefon pro případ, že se něco semele (viz např. článek o tom, jak jsem s nepojízdnou půjčenou čtyřkolkou zůstal na jednom z nejodlehlejších míst ostrova Zachraňte vojína Čerfa), rozhodl jsem se nechat svému mobilnímu staříkovi transplantovat baterku.     

 

Nedělní miniglosy č. 491

Vítám vás u letošních druhých májových Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který už déle než deset let "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Pro letošní - zatím poněkud chladnější - máj to jsou zároveň miniglosy poslední, protože se v příštím týdnu celá redakce odebere na výlet za řeckým sluncem, vůní Iónského moře a za jarními barvami rozkvetlého ostrova Lefkada. Odtud by sice bylo možné miniglosy psát také, ale myslím, že bude příhodnější věnovat se v té době krásám řecké přírody, poodkrývání tamější bohaté historie a zážitkům s místními srdečnými lidmi. O následujících dvou nedělích proto Nedělní miniglosy nevyjdou, další číslo se zde na blogu objeví v neděli 2.června.

O fanoušcích, nenávisti a osvobození

V květnu touto dobou tradičně začíná hokejové mistrovství světa, které na mnoha výmluvných příkladech ukazuje, jak zajímavý a svérázný je svět nadšených fanoušků. Ano, správný fanoušek je ten pozoruhodný tvor, který se dokáže identifikovat se skupinou úplně cizích lidí (ale jsou opravdu cizí, když je přece tak dobře známe z novin a z televize?) takovým způsobem, že její vítězství považuje za svá vlastní vítězství, a tedy důvod k nadšené a hrdé oslavě, a její prohry za své vlastní prohry, a tedy důvod ke smutku a truchlení. Nejspíš má tohle přivlastňování emocí svůj psychologický význam a dobrý smysl, vůbec ho nechci zpochybňovat, ostatně také jsem býval a občas ještě i dnes "na otočku" bývám součástí takového světa.

Co ale na fanouškovství považuji za úsměvné, je z něho plynoucí častá ztráta schopnosti okamžitého racionálního úsudku. Ošklivý faul hráče v našem oblíbeném dresu se tak stává "tvrdou ale férovou hrou tělem", zatímco lehké přátelské šťouchnutí od našeho soupeře je rázem "potvrzením jeho pověstné zákeřnosti", kruté podražení ujíždějícího útočníka je v podání našich borců "důkazem chytrosti a taktické vyspělosti", zatímco v obráceném gardu jde o tak hrubé a nesportovní chování, že by měla být dotyčná kreatura okamžitě doživotně vyloučena z řad sportovců. Když rozhodčí pískne "proti našim", je nespravedlivý, neschopný a nejspíš i podplacený, když naopak pískne "pro naše", nejspíš je to jen proto, že ten pazgřivec v pruhovaném triku nechce, aby jeho tendenční řízení zápasu bylo tak okaté anebo si už dopředu dělá alibi pro to, aby zase při nejbližší příležitosti - samozřejmě v mnohem klíčovějším okamžiku než je tento - mohl definitivně "zaříznout" naše borce. Vstřelí-li naši hoši zcela náhodný gól, jde většinou jen o "logické vyústění naší převahy a kvality", která je i přes katastrofální průběžný výsledek skoro vždy nepochybná, když vstřelí gól po krásné kombinaci soupeř, je to jen výsledek náhody nebo naší neuvěřitelné smůly, která se nám bohužel už posledních pár let vytrvale lepí na paty.

 

Slunce z pasáže aneb dlouhý příběh jedné fotky

Když jde o fotku, u které věřím, že může být něčím zajímavá, a přitom to z ní pořád nemůžu dostat, bývám docela zarputilý a - pokud je to možné - vytrvale se na to místo vracím a zkouším fotit znovu a znovu, z různých úhlů, při různém osvětlení, na různé expozice, s různými objektivy. Někdy se časem ta moje vytoužená fotka nebo něco jí aspoň trochu podobného vyloupne, v jiných případech k tomu nikdy nedojde. Už se z toho vlastně stala moje běžná metoda práce; nejspíš ze mě nikdy nebude fotograf, který dělá své věci "na první dobrou", ale naopak potřebuji při opakovaných cestách za fotkou prošoupat boty, abych neměl pocit, že se mi fotka vzdala nějak moc lehce :-).

 

Nedělní miniglosy č.490

Vítám vás u letos prvních májových Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který už déle než deset let "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Po několika prosluněných a nadmíru teplých dubnových číslech přichází na řadu správně květnově zmrzlé a ve vyšších polohách nejspíš i zasněžené vydání a já jen doufám, že nám kvůli tomu nezmrzne ani úroda ani úsměv na rtech, který je, věřím, u nás všech - doopravdy nebo aspoň latentně - pořád přítomen, protože právě takové rty pak mají tu nejlepší chuť :-).

V uplynulém týdnu jste si mohli na mém blogu prohlédnout, jak vypadá moje fotografická Kytice pro milovanou dámu. Mimochodem, málokterá fotka u mě udělala tak rychlou kariéru, protože během jediného týdne od vyfocení z ní vznikla výstavní zvětšenina formátu 50x70 cm, byl o ní napsaný blogový článek, ocitla se na facebooku, dostala se do kolekce pro jednu zahraniční soutěž, no a hlavně, věřím, stihla zaťukat i na dveře oné dámy zmíněné v názvu :-). Úplně odlišné a o dost méně poetické téma jsem pak otevřel v článku Taky dostáváte nabídky na komerční spolupráci?, ve kterém se může každá bohatá firma z nepochopitelných důvodů toužící po zviditelnění právě na mém blogu přesvědčit, že když to vezme za správný konec, nemusí jí dobývání mého blogového hradu přivodit ani moc velké ztráty na životech. Z předchozího týdne pak můžu ještě připomenout jeden kousek "v řeči mírně vázané" inspirovaný směsicí velikonoční tradice a požáru pařížské katedrály Notre-Dame Do ticha veliké noci.

 

Taky dostáváte nabídky na komerční spolupráci?

Už docela dlouho, nejvíc ale od doby, kdy jsem se kdysi dostal do finále soutěže Bloger roku, se mi čas od času ozývají různé firmy, které by rády využily můj blog pro své marketingové účely. Podobné marketingové agenty jsem zatím vždy po pečlivém vyhodnocení rozděloval do dvou velkých skupin podle rozdílné vlídnosti zacházení: Agenty z té první skupiny jsem svrhával ze schodů, zatímco zástupce skupiny druhé jsem vyhazoval z okna. Čas ale běží a já jsem si řekl, že bych možná mohl učinit nějaký drobný vstřícný krok, aby česká marketingová scéna neměla u mého jména už provždy jen tři červené vykřičníky, tím spíš že během svých "tvůrčích prázdnin" nemám žádné stabilní příjmy, takže pokud mi za mé blogové psaní bude chtít někdo platit, mohl bych se nad jeho nabídkou - dřív než ho z výše svých blogových hradeb poliji rozžhavenou smůlou a šťavnatou dávkou fekálií - aspoň maličko zamyslet. Když jsem tedy nedávno obdržel další zcela konkrétní nabídku od nejmenovaného e-shopu, řekl jsem si, že se pokusím projednou ukrotit své animální agresivní touhy, neodmítnu nabídku hned z principu a naopak zkusím dotyčnému zájemci představit, jaká forma spolupráce by z mého pohledu mohla být přijatelná.

Kytice pro milovanou dámu

Kdy jindy už by se na blogu měla objevit krásná květina, když ne o prvním máji, na začátku měsíce, který má v češtině květy přímo v názvu? A protože stejnému měsíci se trefnou přezdívkou říká i "měsíc lásky", nebude to jen samoúčelná květina v podobě "květu pro květen", ale květinový obrazový dárek, jehož přesný účel jsem si dovolil promítnout do názvu článku: Kytice pro milovanou dámu.

Obrázek sice není úplně májový, pořídil jsem ho o Velikonočním pondělí, kdy jsem se byl podívat za svou rodinou ve Staňkově na Domažlicku. Věrní návštěvníci blogu nebo mých fotografických výstav dobře vědí, že už řadu let při těchto zřídkavých návštěvách fotím v tamější zahradě - jsou-li dobré světelné podmínky - obrazy do svého dlouhodobého cyklu Kouzelná zahrada. Jen na tom jediném místě fotím svou oblíbenou technikou zoomování během expozice a skládám povedenější obrázky do velké série různých podob zahrady, na které jsem vyrůstal a která pro mě vždycky měla příchuť tajemství a kouzel, i když je to vlastně ve skutečnosti docela obyčejná zahrada s docela obyčejnými kytkami a stromy.

 

Nedělní miniglosy č.489

Po jednonedělní velikonoční přestávce vás opět vítám zpět u Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který už déle než deset let skoro každou neděli "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Popravdě, v posledních týdnech jsem se víc než psaní věnoval focení (neskromně se domnívám, že se moje fotoportfolio rozrostlo i o několik zajímavých kousků) a přípravě fotografické kolekce pro jednu zahraniční akci, byť pravděpodobnost úspěchu je v tomto případě asi taková, jako že právě v příslovečné "pražské kavárně", kde píšu dnešní vydání NMg, český premiér na prvního máje ohlásí svou rezignaci kvůli svému trestnímu stíhání. Ale já rád dělám věci napohled bláznivé a předem odsouzené k neúspěchu, protože jednak pravděpodobnost je mrška vrtkavá a jednak podobné blázniviny občas mívají nečekané a velmi zajímavé vedlejší efekty :-).

 

Půlnoc nad řekou

V minulém Velikonočním fotopozdravu od Berounky jsem vám ukázal mimo jiné i to, jak překvapivě jasně může na fotce vypadat řeka za velikonočního úplňku. A protože jsem fotil na pravém břehu Berounky a bydlím na břehu levém, musel jsem těsně po půlnoci z Velkého pátku na Bílou sobotu přejít dobřichovickou lávku. Tmavá konstrukce lávky se vypínala nad řekou jako nějaký pavouk z katastrofického filmu a úplněk při tom lávce skoro až neslušně nakukoval přes rameno... tedy vlastně přes pilíř.

Sice jsem s obrázkem "úplňkové lávky" původně nepočítal, ale foťák byl stále ještě přišroubovaný ke stativu, hipstersky vyfešákovaný Měsíc vyzývavě pokukoval po aparátu, aby mohl uplatnit svůj pečlivě upravený vzhled, a po lávce touhle dobou už nechodí skoro nikdo, kdo by mohl konstrukci rozhoupat a fotku mi tak rozmazat. Na fotku za těchto slušných podmínek stačila jen asi třívteřinová expozice, a na rozdíl od ostatních pořízených půlnočních obrázků jsem tento udělal v černobílé podobě, protože mě tentokrát skutečná modrá barva lávky trochu rušila. Ale je přece černá noc, kterou svou nemístnou zvědavostí provokuje bílý úplněk, tak co?

 

Velikonoční fotopozdrav od Berounky

Jak už jsem upozorňoval minulou neděli, tento týden nevyjdou Nedělní miniglosy, aby nenarušily odvěký pevný program velikonočních svátků. Berte to třeba tak, že i Nedělní miniglosy odletěly do Říma, jen se na rozdíl od zvonů nestihnou vrátit na Bílou sobotu. Ale protože jsem vám chtěl aspoň poslat nějaký různorodý obrazový pozdrav k Velikonocům, vybral jsem tři záběry Berounky, které snad ani nemohou být odlišnější, ale přitom všechny pocházejí z míst kousek za Dobřichovicemi, asi z kilometr dlouhého úseku řeky směrem k Mokropsům.

 

Do ticha velké noci

Ten starý příběh

udál se jednoduše:

Láska i zrada,

pochyby, bolest,

smrt i vykoupení...

Rezaví hřeby

vražené do trámů

skrz nepokorné duše.

Do ticha s vůní

veliké noci

šeptáme příběh

z šera dávnověku,

dneškem kořeněný.

Ke hvězdám stoupá

světlo i prach

nedozírné ceny.

Světlo i prach,

co zbydou po člověku

i po chrámu.

Nedělní miniglosy č.488

Vítám vás u posledního předvelikonočního vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Sice k nám na pár dní zase zavítala zima, ale Velikonoce jsou za dveřmi a s nimi i tradiční velikonoční redakční přestávka. Nedělní miniglosy tedy příští týden nevyjdou a další číslo pro vás připravím v neděli 28. dubna. Kruci, člověk dvakrát luskne prsty a duben je pryč, nezdá se vám?

Také vám stejně jako mně sedí v hlavě některé naprosto zbytečné a přitom nevypuditelné vědomosti, které zabírají místo užitečným informacím? Pokud ano, jistě pochopíte můj článek O mongolském kosmonautovi, na kterého neumím zapomenout. No a protože jsem se nedávno trochu toulal po Vinohradech, vyšlo z toho i pár fotek v článku Světlo podvečerních Vinohrad. Z minulého týdne si pak můžeme ještě připomenout zcela mimořádné setkání s opravdovými japonskými gejšami, protože s těmi si člověk opravdu nemůže popovídat každý den.

 

Světlo podvečerních Vinohrad

O sérii přednášek kunsthistorika Jakuba Syneckého v pražském Divadle Kámen o historii Vinohrad a Žižkova jsem tady na blogu už jednou psal - bylo to v souvislosti s jednou "pražskou drobnůstkou", plastikou na vstupních dveřích bývalé budovy Tabákové režie. Tento týden jsme měli se skupinou "Pražské domy" na Vinohradech speciální procházku, během které jsme si mohli jednak připomenout mnohé informace z přednášek a zároveň si i prohlédnout zmiňované zajímavosti na vlastní oči. Během této vinohradské procházky vzniklo pár fotek, které postupně uveřejňuji na svém facebooku a které si, věřím, zaslouží se stručným komentářem ukázat i zde na blogu.

Když na Vinohrady dopadají paprsky měkkého podvečerního slunce, stojí za to procházet se ulicemi a "lovit" zajímavé odrazy na zdejších domech. Asi nejlepší "odrazovka" se mi nabídla v Anglické ulici, kde se různé vrstvy skutečnosti moc pěkně proplétají, takže kolemjdoucí může odhadovat, co z výsledného obrazu patří modernímu skleněnému domu, co naopak starším protějším domům, které se ve skleněné fasádě v zajímavě zdeformované podobě odrážejí. Samozřejmě, takových odrazů je kolem nás k vidění spousta. O tom, že mi ale zrovna tento výjev bude určitě stát za fotku, rozhodly dvě věci: Jednak pěkně sladěný "rytmus" oken na všech budovách, no a hlavně jedno otevřené velké okno vedoucí kamsi do nitra budovy, které strukturu obrazu moc pěkně narušuje, ale zároveň i dotváří. Kdyby to jedno okno otevřené nebylo, byl by obrázek moc jednotvárný, takže jsem byl moc rád, že právě když jsem šel kolem, vzniknul na šachovnici fasády tenhle tmavý "zub". Fotil jsem tedy rychle a doufal jsem, že neviditelná paní domácí okno do rušné ulice zase hned nezavře, tím spíš když kolem bloumá nějaký floutek s teleobjektivem :-).

O mongolském kosmonautovi, na kterého neumím zapomenout

Občas se u známých setkávám s velmi příkrým zhodnocením výsledků vlastního dlouholetého a náročného školního vzdělávání: "Ze školy? Tak ze školy si pamatuju akorát prd!" S něčím tak negativistickým se pochopitelně nemohu ztotožnit, tím spíš, že já si tedy pamatuji něco, o čem zcela jistě vím, že bych si to bez přispění školy nepamatoval: Pamatuji si totiž jméno prvního mongolského kosmonauta.

Když jsem si v prvním ročníku gymnázia jednou připravoval přehled aktuálního dění ve světě do hodiny občanské nauky, zařadil jsem do seznamu událostí i skutečnost, že na oběžnou dráhu kolem Země se v rámci tehdejšího programu Interkosmos vypravil spolu s povinným sovětským velitelem i první Mongol. Postupně všechny tehdejší země sovětského bloku byly poctěny vysláním vlastního kosmického reprezentanta, což začalo v roce 1978 Československem a Vladimírem Remkem a pokračovalo řadou dalších. V březnu 1981 došlo na Mongolsko a zároveň i na můj školní referát o aktuálním dění. Jenže… U nás ve škole bylo pravidlem, že podobná krátká vystoupení se nesměla číst z připravených poznámek, ale referující musel vše odříkat zpaměti. A jen si zkuste hlavou roztěkaného teenagera aspoň na chvilku zapamatovat, že do kosmu právě včera v kosmické lodi Sojuz 39 vyrazil mongolský hrdina Džugderdemidijn Gurragčaa.

 

Nedělní miniglosy č.487

Vítám vás u dalšího jarního vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Nečekejte dnes jen kvůli dubnovému datu, prosím, žádné veselé aprílové číslo, však naši pravidelní čtenáři dobře vědí, že aprílové legrácky jsou přímo v principiálním protikladu k tradiční informační serióznosti našich miniglosových zpráv. A přece byste jistě nechtěli naši pověstnou důvěryhodnost, nadčasovou věcnost a informační obsažnost vyměnit za pomíjivé pozlátko plytkých a nedůstojných vtípků, že? :-)

V uplynulém týdnu se rubrika Pražské drobnůstky rozrostla o zajímavou bronzovou plastiku na vinohradské budově bývalé Tabákové režie, jedna smutně definitivní zpráva mi připomněla dávný vražedný pohled očí, které chtěly zabít mne i skladatele Gustava Mahlera, a aspoň v několika obrázcích jsem se vám pokusil zprostředkovat zážitky z výjimečného setkání s opravdovými japonskými gejšami. Z minulého týdne si pak můžeme ještě jednou připomenout pár fotek úžasného schodiště kubistického domu U Černé Matky Boží, protože to se, myslím, jen tak neokouká.

 

Viděli jste někdy opravdovou gejšu?

Kdy se člověku poštěstí vidět opravdovou živou japonskou gejšu? V Japonsku se mi to během dvou měsíců toulání napříč celou zemí (podrobnosti a fotky najdete v mých více než 60 reportážích v rubrice Japonsko na vlastní oči) při dvou návštěvách nepovedlo ani jednou, i když speciálně v Kjótu jsem se v tradičních čtvrtích Pontocho a Gion, kde prý se to občas - má-li člověk kliku - povést může, opravdu snažil. Viděl jsem spoustu dívek, které se za gejši vydávaly, asi jako se v pražských ulicích občas lidé v dobových parukách vydávají za současníky Wolfganga Amadea Mozarta. Ale opravdovou gejšu - podobně jako opravdového Wolfganga Amadea - jsem doposud nespatřil.

Před pár dny jsem ale měl to potěšení vidět skutečnou a nefalšovanou gejšu na vlastní oči. Dokonce ne jednu, ale hned čtyři, a nejen, že jsem je viděl, ale mohl jsem si s nimi i docela normálně popovídat, takže když jsem je fotil, nemusel jsem si připadat jako zlovolný paparazzi, který jejich záběry sobecky krade spolu s jejich duší jen proto, aby měl na obrázku zachyceno něco neobyčejného. Jen se to celé neodehrálo v Japonsku, ale na pražském Novém Městě kousek od Karláku. Gejši sice nebyly právě "v gejšovské plné polní", protože v neděli měly ve svém nabitém pražském programu relativně volnější den (na sobotu a na pondělí měly naplánované speciální oficiální akce), ale i tak (naopak - pro mne o to víc, protože větší volnosti a přirozenosti dávám vždy přednost přes tím, co je svázané přísnými pravidly a normami) to pro mne bylo setkání moc příjemné, poučné a inspirativní.

 

O očích, které chtěly zabít mne i Gustava Mahlera

Jistě všichni znáte okamžiky, kdy má prostý lidský pohled sílu a ostří dobře nabroušeného meče, takže se o něj stačí jen lehounce otřít a hned teče pomyslná krev. Znám několik lidí, většinou jsou to kupodivu ženy, kteří jsou v této disciplíně natolik dobří, že by se jistě uplatnili v televizní reklamě na speciální bezkontaktní krouhač, protože jejich oči dokážou krájet nejméně tak dobře a nejméně na tak tenké plátky jako marketingově proslulý plastový šunt s ostřím ve tvaru písmene V, pouze to většinou neodnáší jen nevinná zelenina.

Myslím, že sám nemám tuto neobyčejnou schopnost. Neumím se na jiného člověka podívat tak pronikavě, aby ho můj pohled proklál jako svatého Vojtěcha pruské kopí nebo svatého Václava Hněvsův meč. A přitom lidí, kteří tohle dovedou, je tolik, že kdyby se nějakým vynálezem podařilo jejich vražedné pohledy zhmotnit, podobným způsobem by se mohl stát svatým skoro každý z nás. Kupříkladu já bych byl jako řešeto děravým a na malé nudličky pokrájeným svatým Čerfem nejpozději od jednoho dávného vysokoškolského večera, během kterého jsem sám sobě - a pohříchu i dvěma dalším lidem - dopřál neobyčejný kulturní zážitek.

 

Plastika na dveřích budovy Tabákové režie na Vinohradech

Nedávno jsem se zúčastnil série přednášek kunsthistorika Jakuba Syneckého (přednášky se konaly v pražském Divadle Kámen) o historii Vinohrad a Žižkova. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých informací o stavebním vývoji obou pražských čtvrtí - původně samostatných měst se vším, co k funkci města patří. Skoro na konci celé třídílné série jsem na jedné z fotek přednášejícího uviděl zajímavý detail, který jsem si uměl velmi dobře představit právě v blogové rubrice Pražské drobnůstky, tím spíš, že ji v poslední době trochu zanedbávám. Do svých poznámek z přednášky jsem si proto udělal malý motivační vykřičníček a hned druhý den po přednášce jsem se vyrazil na Vinohrady podívat, abych drobný a celkem nenápadný artefakt viděl na vlastní oči i "na vlastní objektiv". Během přednášky jsme se dozvěděli o pozoruhodné budově Československé tabákové režie, která byla postavena v letech 1926 až 1928 podle projektu Aloise Dryáka na jedné z posledních vinohradských nezastavěných parcel (mezi ulicemi Slezská, Blanická a Sázavská, oficiální adresa je Slezská ulice, č.p. 2000/9). Jednalo se vlastně o centrální úřad, který měl na starosti tabákové továrny i státní trafiky, protože stát měl na tabákové výrobky monopol a tabákový průmysl byl jedním z důležitých pilířů státního rozpočtu.

Nedělní miniglosy č.486

Už je to víc než měsíc, co jsme si speciálním výročním číslem Nedělních miniglos připomněli 10. narozeniny tohoto svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". A já mám dnes to potěšení - sotva skončila oficiální zima a začalo jaro - přivítat vás u prvního čísla nového letního času. Po krátké a intenzivní kariéře spammera, který nesměl dávat své blogové odkazy na facebook a kvůli mailům upozorňujícím na můj nový fotoweb www.petrvapenik.cz dostal "zaracha" od několika e-mailových serverů, se všechno dalo opět do relativního nudného pořádku. Ale však já si zase najdu něco nějaké to povyražení, jen nebojte :-).

 

Schodiště domu U Černé Matky Boží

Minulý týden jsme si udělali s jedním mým přítelem-fotografem výlet do Prahy na fotovýstavu. Řekl jsem si, že vyrazím jen nalehko a nebudu s sebou tentokrát tahat nic těžkého na focení, takže jsem na foťák namontoval svůj nejmenší a nejlehčí objektiv, pevnou padesátku. K čemu bych na takové výstavě potřeboval širší záběr, že? Nakonec jsme ale neplánovaně navštívili ještě moc zajímavou výstavu o geometrii v architekturním díle Jana Blažeje Santiniho v domě U Černé Matky Boží a když jsme výstavu opouštěli, dostal jsem se vlastně poprvé v životě ve velmi dobrých světelných podmínkách na tamější nádherné schodiště. Příležitost jako hrom - a já se svým pevným objektivem nemohl zachytit skoro nic z těch fascinujících křivek, protože nešlo dosáhnout většího odstupu. Dovedete si asi představit můj fotografický "pláč a skřípění zubů", když jsem všude kolem sebe viděl spoustu úžasných záběrů a nic z toho se mi nevešlo do hledáčku. Jediné, co jsem si z návštěvy kromě zážitku z neobyčejné výstavy odnesl, byla jedna neuspokojivá fotka pořízená úplně odspodu schodiště a přesvědčení, že se na návštěvu kubistické architektonické perly vydám co nejdříve znovu, tentokrát už lépe vybavený.

 

Martina Leierová: Dům s vypůjčeným výhledem

Rozhodně nepatřím k lidem, kteří mají přehled o současné české beletrii. Do knihkupectví sice chodím rád, ale většinou pro jiné typy knížek nebo úplně nazdařbůh bez konkrétního plánu. Když ve společnosti přijde řeč na současný román a na spisovatelské hvězdy, decentně se upozaďuji, protože k tématu nemám co objevného říct, natož abych o něm - jak je v kraji zvykem - vášnivě polemizoval. Většina jmen je pro mne - připouštím, nejspíš k mé vlastní škodě - jen encyklopedickým heslem, o kterém něco málo a velmi povšechně vím, ale prostě nemám načteno a co je horší - nepřipadá mi, že by mi to chybělo.

Podobně jako ve známém úsloví o Mohamedovi a hoře se ale občas stává, že knížka - když vidí, že pokojně rozvalena na polici obchodu by se jen těžko dočkala mého zájmu - vyrazí naopak za mnou, dožene mě, obklíčí a nějakým zvláštním úskokem mě přiměje, abych si ji koupil a přečetl. Přesně tak to bylo s knížkou Martiny Leierové Dům s vypůjčeným výhledem. Občas totiž chodím na milá setkání lidí, které spojuje velmi osobní vztah k Japonsku. Někdy si tam vyslechnu zajímavou přednášku, prohlédnu fotografie z cest, ochutnám při čajovém obřadu skvělý japonský čaj, popovídám si s přáteli při skleničce saké, svůj obdiv věnuji krásným kimonům, kaligrafii či čerstvě naaranžovaným květinám. No a jednou dorazila na toto setkání i pro mne dosud neznámá paní, která přinesla ukázat svou knížku, přečetla z ní několik úryvků a já zjistil, že bych si tuhle knížku po improvizované malé autogramiádě rád odnesl domů, abych si ji mohl přečíst v klidu a pořádně.

 

Nedělní miniglosy č.485

Už je to měsíc, co jsme si speciálním výročním číslem Nedělních miniglos připomněli 10. narozeniny tohoto svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Dnes mám to potěšení přivítat vás u prvního letošního čistě jarního čísla, bohužel již ne jako "facebookový disident", jako tomu bylo v posledních týdnech, protože facebook už po více než měsíčních obstrukcích, zdá se, již dále proti Nedělním miniglosám nic podstatného nenamítá. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží.

V posledním týdnu jsem svou hned dvojí návštěvu Plzně přetavil do podoby vyprávění O nezaslouženém vítězství ve zničeném kině Hvězda, ve kterém se pravdivě prezentuji jako podvodný expert na historii sovětského filmu. Také jsem vás všechny pozval k návštěvě svých nových fotografických webových stránek článkem Do nového jara s novým fotowebem a připomenout ještě můžu speciální narozeninovo-matematickou "povídečku" Na zdraví prvočísel. Z archívu povytažený tentokrát zůstává článek z minula O myšlenkových a jiných rentgenech a nově se k němu přidává pět let starý březnový článek O odbočce doleva o asi jediné věci z mé minulosti, kterou bych - kdybych měl k dispozici příruční stroj času - lehounce poopravil, a zrušil tak nejspíš zpětně tento blog od samotného počátku :-).

 

Do nového jara s novým fotowebem

Už dokonce i podle astronomů začalo oficiálně jaro, no a na jaro se sluší odložit starý zimní kabát a nasadit nový šik jarní model, že? Bohužel, běžná móda mě zas až tak moc nezajímá, tím méně pak pokud jde o to, co sám nosím. Ale začátek jara je příležitostí i pro jiné začátky a já ho tentokrát využívám aspoň pro oficiální zahájení provozu mých už dříve avizovaných nových webových fotostránek. Tento týden totiž po určitých peripetiích zdárně proběhla poslední fáze - přesun internetových domén, takže když někdo použije jednu z mých oficiálních domén www.petrvapenik.cz, www.petrvapenik.com nebo www.petrvapenik.eu, otevře se mu již nový web.

ukázka jedné z fotogalerií nového blogu

Původní stránky fungovaly celkem úspěšně dlouhých šest let a důvody, které mě vedly k této změně jsou velmi jednoduché: Nové stránky by, myslím, měly být přehlednější a uživatelsky přívětivější pro návštěvníky webu i pro mne jako administrátora a měly by nabídnout (jen co každou novou funkci jako admin aspoň trochu pochopím a zvládnu :-)) i podstatně bohatší funkční možnosti. Staré stránky zůstanou zatím i nadále v provozu na prozatímní adrese www.pvapenik.cz, nebudu je však již dál upravovat a aktualizovat. Na starý web ovšem povedou i některé odkazy z nových stránek, např. linky na e-katalogy z jednotlivých výstav, takže původní stránky jednoduše nesmažu, ale měly by zaniknout postupně a řízeně, asi jako tomu ve slušnějších případech bývá se starými vesmírnými družicemi v zemské atmosféře.

 

O nezaslouženém vítězství ve zničeném kině Hvězda

Nedávno jsem šel v Plzni kolem tamního bývalého kina Hvězda. Popravdě, nedělám to rád, protože s tím kinem mám spojenou spoustu nadmíru osobních zážitků a jeho devastace, která začala po jeho oficiálním zrušení v roce 1997 je pro staromilce mého typu doslova děsivá. Tentokrát jsem si ale řekl, že lepší než rozčilovat se nad věcmi, které člověk stejně nemůže změnit, je vybavit si nějakou opravdu osobní vzpomínku z dávných dob, kdy bylo kino Hvězda na vrcholu slávy. A jedna taková v hlubině paměti dávno zaštrachaná - a přitom mládeži i blogovým návštěvníkům zcela přístupná - vzpomínka se mi opravdu vybavila. Stalo se to, myslím, v páté nebo šesté třídě, kdy jsem na pódiu tohoto dnes už dávno zcela zničeného kina, prožil jedno slavné vítězství, které ve mně ale zanechalo ještě dlouhou dobu zřetelnou pachuť vítězství neslavného.

Jak už to tak těsně před koncem školního roku bývá, po závěrečném klasifikačním šturmu se náhle atmosféra uvolní a je dostatek prostoru i na různé nevyučovací akce. Takto jsme se jednou ve třídě dozvěděli, že druhý den naše vyučování odpadá, protože celý náš ročník vyrazí ráno do kina Hvězda na nějaké slavnostní filmové představení. To byla samozřejmě skvělá zpráva a všichni se na tuhle formu "náhradního vyučování" moc těšili, stejně jako bychom se těšili na jakýkoli jiný program mimo školu. Brzy se ale ukázalo, že mně nebude dopřáno užít si úplně klidné dopoledne.