O turistické vzpouře

Nemám rád, když někdo povyšuje své osobní zájmy nad zájem celku, takže lidí, kteří se bezohledně snaží prosadit svou, si většinou moc nevážím. Sám jsem zvyklý říct na věc svůj osobní pohled a je-li mi ostatními naznačeno, že můj názor je pro ostatní nepřijatelný nebo jsem dokonce čestně přehlasován, pokrčím rameny a nechám úřadovat hlas lidu, byť se občas ukáže, že to nebyla kdovíjaká výhra; ale jsem odkojen klasickým příslovím "Moudřejší ustoupí", byť je to nejspíš principiální omyl a možná právě z něj pramení spousta nepochopitelných nedokonalostí v soužití lidské společnosti. Avšak není mi vlastní postupovat jinak. Někteří známí mě tak považují za člověka tolerantního, ochotného udělat rozumné ústupky pro dobro společné věci. I moje tolerance a ochota ostatním ustupovat mají však, jak se čas od času ukazuje, své hranice.

Když jsem těsně po pádu železné opony vyjel na svou první větší zahraniční cestu a projel jsem - povětšinou stopem - celou jižní Francii od Avignonu po Atlantik a zpět, navštívil jsem tam spoustu zajímavých míst, o kterých jsem mnohé věděl předem. Nemáte-li ale cestu naplánovanou úplně pevně a záleží do značné míry na okolnostech, kudy právě vede, což je přesně případ stopování, poznáte i mnohá místa, o kterých jste předem neměli ani tušení a jejich návštěvu jste vůbec neplánovali. Takto jsem se dostal i do nádherné oblasti Pyrenejí kolem vesnice Gavarnie přibližně v polovině dlouhé hranice mezi Francií a Španělskem a objevil jsem pro sebe tamní neuvěřitelný skalní amfiteátr Cirque de Gavarnie, magické místo, kde jste ze všech stran obklíčeni víc než kilometr vysokými skalami, ze kterých kolem dokola stékají ledovcové vodopády včetně toho nejmohutnějšího, víc než 400 metrů vysokého.

 

Nedělní miniglosy č.481 (výroční edice k 10. výročí vydání prvního čísla)

Je deset let hodně nebo málo? Jak kdy, jak u koho a jak na co. Někdy jako kdyby se do deseti let vešlo několik dlouhých životů, tak jsou nabité událostmi, jindy se zase zpětně zdá, že to bylo jen lusknutí prstu. Když 22. února 2009 vyšel na tomto blogu první článek pod názvem Nedělní miniglosy č.1 - mimochodem v internetovém odkazu se dochoval původní pracovní a na poslední chvíli změněný název "Miniglosy 8.týdne", protože se mi tehdy zdálo, že číslovat vydání by bylo příliš pyšné, když nebylo jasné, jestli ještě vyjde aspoň "dvojka", a taky nic nenasvědčovalo tomu, že budou články vycházet právě v neděli - netušil jsem, co z toho vzejde, jakým směrem se tenhle formát vyvine, jestli vůbec někdy najde nějakého čtenáře a jestli se to celé po čtrnácti dnech neukáže jako slepá cesta. Nu, kdybych se o pokračování rozhodoval po 14 dnech, zcela jistě bych to jako slepou cestu vyhodnotil, protože čtenáře bylo ještě dlouho možné spočítat na prstech jedné ruky a první potvrzenou známkou, že někdo vydání NMg zaznamenal, byl "komentář" v podobě malého osamoceného smajlíku, který se objevil až ve 22. čísle, tedy po pěti měsících pravidelného vydávání. Ale i bez čtenářů mě tohle nedělní psaní prostě začalo samotného bavit a vlastně jsem si miniglosy psal sám pro sebe, abych se měl v následujícím týdnu nad čím usmívat :-). V den jubilejního 100. vydání NMg jsem ostatně počáteční peripetie shrnul v článku Kalendárium Nedělních miniglos.

 

Ladislav Mňačko: Opožděné reportáže

Tu nenápadnou starou omlácenou knížku jsem našel před několika týdny v knihovničce na dobřichovickém nádraží, kam místní lidé odnášejí přebytky svých vlastních domácích knihoven. Stará knížka, která v jedné domácnosti dosloužila, se shodou okolností (i když jsem zpočátku nadával, díky za to čtvrthodinové zpoždění, milé České dráhy!) dostala snad po pětatřiceti letech znovu do mých rukou. Ano, hned po první kapitole jsem dobře poznal ten mráz, který mi během čtení křižoval záda. Kdysi víc, ale hodně i teď s dlouhým odstupem.

Není zas tolik knížek, které na mě měly kdysi takový vliv, které doslova a do písmene spoluutvářely můj pohled na svět a mé názory. I když Mňačkovy Opožděné reportáže vyšly už v roce 1964 (tedy v poněkud příznivějším a volnějším mezidobí, jehož i já jsem ostatně produktem :-)), dokonce přímo v přísně střeženém politickém centru - v Nakladatelství politické literatury, které přináleželo k samotnému Rudému právu, než jsem se s knihami tohoto významného slovenského spisovatele a novináře seznámil, už byl tehdejším režimem považovaný za úhlavního nepřítele. Přece jen zavilý nepřítel o mně může chtít psát tak ošklivé věci, aťsi jsou stokrát pravdivé, říkat na mne veřejně mé nejhorší hříchy, o kterých si tak moc přeji mlčet. Ne, někdo takový je už provždy mým nepřítelem a jako nepřítele ho je třeba aspoň vymazat, vypudit, pohanět a zneviditelnit, když už ho z nějakých pitomých důvodů nemůžeme rovnou uštvat a zabít, jak jsme byli zvyklí ještě před pár lety. Ano, přesně v tom období, o kterém knížka pojednává, v období, kdy likvidaci člověka a jeho blízkých kvůli podružnostem nebo od základu smyšleným skutkům, umělo spustit jen lusknutí toho správného prstu; o tomto období jsou Mňačkovy Opožděné reportáže.

 

O rekordní prohře

Pozn.: Dnes přidávám další z paměti čerstvě vylovený kousek do připravované "knížky vzpomínkových fejetonů", která byla naposledy obohacena o sice nekrvavý, ale přesto, myslím, dostatečně brutální (činy i okolními společenskými kulisami) příběh O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu, který se jen o fous nestal jednatřicátým případem televizního majora Zemana. Ale za nezapomenutelnými zážitky není třeba chodit nikam daleko. Dnes se například ze třídy v prvním patře vypravíme s dobře nafouknutým basketbalovým míčem jen po schodech dolů do přízemí, do obyčejné školní tělocvičny, kde se vše schyluje k nezapomenutelnému napínavému mači dvou zcela vyrovnaných družstev...

Když jsem v osmé třídě udělal přijímačky na gymnázium, byl jsem pochopitelně velmi napnutý z toho, co mě na střední škole čeká. Netajil jsem se tím, že mě to na základce nebavilo, a doufal jsem, že by život v novém prostředí a s novými spolužáky a spolužačkami mohl být o dost zábavnější. A taky že ano: Hned během prvních několika dnů jsem přišel na to, že nutně propadnu nejméně z chemie, v níž se hovořilo tajuplným a pro mě úplně nesrozumitelným jazykem, z biologie, protože tolik latinských názvů si nikdy nebudu schopný zapamatovat, z češtiny, protože pohledem větných rozborů vypadá můj milovaný rodný jazyk složitější než sanskrt, z fyziky, ve které se nemluvilo jinak než ve vzorcích s podivně zakroucenými hádky řeckých písmen, i z francouzštiny, protože jsem tehdy ze zabejčilé povýšenosti odmítal zříci se českého drrrrrnčivého errrrrrrrrr, ze kterého naší nebohé frrrrrrancouzštinářce vstávaly pracně upravené vlasy nekontrolovaně hrůzou. Pět nevyhnutelných nedostatečných mě trochu vyděsilo (nikoli však natolik, abych ztratil svou hrdost a začal se učit), a to nám ještě hned první týden odpadla matematika a ruština, o kterých se dalo očekávat, že se v konkurenci ostatních předmětů jistě nenechají zahanbit.

 

Nedělní miniglosy č.480

Čas letí. Nejenže na okno už po notném oteplení ťuká jaro, ale za rohem je i událost, která se mi ještě nedávno zdála beznadějně daleko: Příští týden totiž Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a nejspíš je to vůbec nejdéle pravidelně vycházející blogový nedělník, oslaví své desáté narozeniny, protože jejich "pilotní" první číslo vyšlo přesně 22. února 2009. Jen dvě minuty tehdy chyběly a místo Nedělních miniglos jsme mohli mít Pondělní miniglosy, protože první číslo vyšlo pouhé dvě minuty před půlnocí, takže to bylo "o fous". Ale dnešní 480. číslo bude ještě celkem standardní, takže se v něm po krátkém úvodníku opět podíváme s nezbytným nadhledem na to, co zajímavého se v poslední době odehrálo kolem nás.

 

Za kořenem zasněžené rovnice

Za okny mého bytu se pod náporem předjarního slunce rozezpívávají ptáci, a tak jsem rád, že jsem před pár dny stihl aspoň jednu opravdu zimní procházku kolem Berounky se vším, co by měla zimní procházka mít: Se sněhovou peřinou dostatečně tlustou, aby se k zachumlancům nedostal štiplavý mráz, s ledem aspoň na stojatějších vodních plochách, s mrazem pod nehty, když člověk potřeboval manipulovat se stativem. A stativ jsem potřeboval, protože jsem měl už dlouhou dobu zálusk na fotku jednoho stromu na břehu Berounky.

Těmi místy kolem řeky mezi Všenory a Mokropsy chodím docela často, však pár fotek odtud se už objevilo na několika mých fotografických výstavách. Ten konkrétní strom jsem ale zatím během dlouhých deseti let, co bydlím v Dobřichovicích, nikdy nefotil, protože se mi zdálo, že mu do obrazu v podobě, jak bych si ho představoval, něco podstatného chybí. Vůbec jsem ale netušil, co by to mělo být, a proto jsem se zatím věnoval jiným námětům, kterých je v těch místech kolem řeky dost a dost.

 

Jen si tak trochu zavýt

Před pár dny jsem po dvouletém odhodlávání konečně navštívil jedno z divadelních představení Divadla Kámen na pražské Invalidovně. Už nějakou dobu tam chodím na různé zajímavé přednášky, většinou o architektuře a historii Prahy, ale na neuchopitelná a někdy opravdu intelektuálně "odvazová" divadelní představení jsem si dlouho netroufal a bylo mi jasné, že se musím náležitě duševně připravit a naladit. Minulý týden to tedy nastalo a kromě toho, že jsem získal neobyčejný divácký zážitek, vyzkoušel jsem si, jaké to je se během představení ocitnout na nasvícených prknech jeviště případně vyrazit spolu s dalšími diváky na improvizovanou exkurzi do továrny, a ještě navrch jsem si mohl vyzkoušet poprvé v životě hlasitě výt na veřejnosti. No řekněte - kdy se něco podobného člověku poštěstí, aby na něj při tom ostatní nepohlíželi jako na idiota, jsouce na oplátku sami idioty z úplně stejného důvodu? Kdyby můj vycí výkon slyšel skutečný vlk (stejně jako pes, liška a možná i na cizí jazyky nadaný potkan), umřel by samozřejmě smíchy, a na to je třeba si dávat pozor, protože vlci jsou (na rozdíl od nadaných potkanů) přísně chránění.

Nedělní miniglosy č.479

Zbývají už jen necelé dva týdny do okamžiku, kdy Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a nejspíš vůbec nejdéle pravidelně vycházející blogový nedělník, oslaví své desáté narozeniny. I v dnešním 479. čísle se po krátkém "úvodníku" opět podíváme s nezbytným nadhledem na to, co zajímavého se v poslední době odehrálo kolem nás.

Tento týden jsem na blogu publikoval další vzpomínkový článek O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu. Že netušíte, kdo to byl pionýr, a o prvomájových průvodech jste nikdy neslyšeli? To vám sice trochu závidím, ale o tom, jak mi při té příležitosti kdysi do slova a do písmene "došel dech" a "šlo mi o krk", si přečíst můžete :-). Dalším článkem byla fotoreportáž z čerstvě zasněženého historického centra Prahy Zasněžená pražská procházka. Ještě jednou se zmíním i o obsáhlejším narozeninovém průřezovém článku Čtrnáct zastavení z deseti let, kterým jsem si připomněl některé pro mne důležité okamžiky z dlouhých deseti roků fungování svého blogu. No a tento týden vyšel na Milošově blogu docela obsáhlý Rozhovor s Čerfem, tak pro mě bude samozřejmě potěšením, pokud si Milošovy otázky i moje odpovědi přečetete.

 

Zasněžená pražská procházka

Za normálních okolností podnikám svou tradiční zimní večerní a noční fotovycházku centrem Prahy na své "volitelné narozeniny" dva dny před Štědrým večerem, což jsem učinil i tentokrát, bohužel předvánoční malostranské uličky byly zcela bez sněhu (viz článek Vánoční malostranská procházka). Tentokrát jsem původně slíbil, že se v neděli zúčastním v pražské japonské restauraci Miyabi setkání s lidmi, kteří mají rádi Japonsko, což je vždycky moc zajímavé a pro mne v mnohém poučné odpoledne a večer. V neděli však přišly z nebe tuny sněhu a se sněhem i dopravní kalamita. Když jsem zjistil, že příměstské vlaky nejezdí a ani jen tak nepojedou, takže se na druhou hodinu do Prahy určitě nedostanu, moje nadšení pro cestu do metropole postupně sláblo. Vlaky si nakonec vpodvečer přece jen prorazily cestu popadanými stromy a ulámanými větvemi, takže jsem do Prahy pozdě večer dojel, nešel jsem už ovšem mezi milé "japanofily" na prohlídku svátečních kimon, japonských loutek, ochutnávku saké, čtení haiku a čajový obřad (pokud tento článek náhodou některý z organizátorů či tamních hostů čte, prosím, berte to i jako můj specifický způsob omluvy za neplánovanou absenci), ale se záměrem projít se po čerstvě zasněžené Praze a třeba cestou něco zajímavého vyfotit. Zároveň se zase spustilo husté sněžení, no a to je příležitost, která v Praze nenastává poslední dobou zas tak často a já ji chtěl rozhodně využít. Fotek je dnes trochu víc, přesně patnáct, tak se nebudu moc rozpovídávat a jen je stručně okomentuji.

O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu

Pozn.: Jak už víte, postupně dávám dohromady cosi jako "knížku vzpomínkových textů". Kromě úplně nově napsaných kousků, které dávám v poslední době na blog, se samozřejmě vracím i ke svým starším textům, které už se na mém blogu kdysi objevily a do připravované knížky se tematicky hodí. Dnešní text je takovou ukázkou inspirace starším článkem, byť jsem nakonec z celého článku použil jenom základní téma, jednu větu a několik slovních obratů, vše ostatní jsem přepracoval do takové podoby, aby to lépe odpovídalo zamýšlenému "vyprávěcímu" duchu knížky. Vidíte, myslel jsem si, já lenoch, že z textu jen ofouknu letitý prach a budu mít bezpracně hotovo, a nakonec jsem "rekonstruoval" tak dlouho, až vyšlo něco úplně jiného :-). Kdo by si chtěl udělat srovnání, původní blogový text je v článku O prvomájovém déjà vu.

Když jsem byl ještě malý, chodil jsem s celou svou školou do každoročního prvomájového průvodu. Nebyl jsem natolik politicky uvědomělý ani pitomý, abych si prvomájové manifestace užíval jako mimořádný svátek, jak nám byly servírovány, na druhou stranu jsem zase nebyl žádný třídní disident, abych tuhle pravidelnou nudnou monstrakci "z vyššího principu mravního" nějak sabotoval. Co si budeme povídat, bylo to pořád lepší než sedět ve škole a bát se, že budu zkoušený z dějepisu. Dost mě ale štvalo, že se všichni oficiálně tváří, jaký je sváteční volný den, ale ve skutečnosti museli dělat učitelé v průvodu přísnou prezenci, a kdo by na průvod nepřišel, měl přinejmenším stejný průšvih, jako kdyby šel v běžný pracovní den za školu, pokud se ovšem nejednalo o rafinované protistátní společné spiknutí s rodiči, což si ale většina rodičů dobře rozmyslela; ostatně i oni museli většinou povinně jásat pro změnu ve své části průvodu spolu se svými kolegy z práce a i jim někdo bdělý odškrtával prezenci. Kdy jindy by už měl být přísný pořádek, když ne v okamžiku spontánního kolektivního nadšení?!

 

Nedělní miniglosy č.478

I v únoru vycházejí tradiční Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", což je dobře, protože právě v tomto měsíci oslaví tento nejdéle pravidelně vycházející blogový nedělník své desáté narozeniny. I v dnešním 478. čísle se po krátkém "úvodníku" opět podíváme s nezbytným nadhledem na to, co zajímavého se v poslední době odehrálo kolem nás.

Tento týden jsem po obsáhlejším narozeninovém průřezovém článku Čtrnáct zastavení z deseti let, kterým jsem si připomněl některé pro mne důležité okamžiky z dlouhých deseti roků fungování svého blogu, nasadil textově o něco dietnější stravu. Mohli jste si proto přečíst Haiku zimomřivých barev v pouhých klasických sedmnácti slabikách a pak příběh jedné starší zahraniční maratónské fotky Uprostřed maratónské řeky (Amsterodam 2010). Další starší články tentokrát z archivu vytahovat nebudu, protože ve zmíněném narozeninovém článku je odkazů dostatek, to si necháme zase až na příští týden.

 

V maratónské řece (Amsterodam 2010)

Procházím si v poslední době svůj fotografický archiv a snažím se vytipovat některé starší fotky, které v sobě snad nesou nějaký příběh. Nejsou tak dobré, jak si představuji fotky pro oficiální výstavu, ale přesto se mi zdá, že by měly dostat aspoň malou příležitost se ukázat i jiným očím, než jsou ty moje.

Na podzim roku 2010 jsem měl v plánu zúčastnit se mezinárodního maratónu v Amsterodamu. Vše jsem připravoval několik měsíců předem a dost jsem se na akci těšil, ostatně slavných maratónů, kde máte kromě moc pěkné trasy i možnost se jako "maratónští polochodci" mého typu proběhnout vlastníma nohama po oválu olympijského stadiónu, aniž by vám hrozilo potupné vyvedení pořadateli nebo zatčení policií, se zase po Evropě tolik nepořádá.

 

Haiku zimomřivých barev

Když se tak dívám na to, co tu na blogu v poslední době vyšlo, jsou to většinou celkem obsažné články, což vyvrcholilo velkým průřezovým článkem Čtrnáct zastavení z deseti let, který jsem sepsal k nedávnému desátému výročí založení blogu a obsahuje malé zamyšlení nad čtrnácti vybranými texty, které ze zpětného pohledu ilustrují vývoj tohoto blogu nebo jsou pro mne osobně něčím zvlášť důležité.

Myslím si tedy, že je nejvyšší čas dát čtenářům příležitost se taky trochu nadechnout a uvolnit, což je docela vhodná chvíle pro další z řady zdejších haiku spojených s nějakou fotografií. Fotka je to úplně čerstvá, není sice přesně taková, jakou jsem si ji představoval, protože jsem chtěl lépe zachytit ledovou tříšť plující po řece, ale nepovedlo se mi najít přesně takové světelné podmínky, které jsem si vysnil, tak tentokrát musíte vzít zavděk celkem obyčejnou fotkou, na které řeka zas až tak moc nečaruje. Jsem trpělivý, a tak si zase pár let počkám, až mrazivá teplota, jasná obloha, vhodný úhel dopadu světla a množství vody a ledu v řece dají dohromady takovou směs, která bude přesně podle mého gusta; nebojte, mám vše vymyšlené a poznamenané a jednou se určitě dočkám! :-)

 

Nedělní miniglosy č.477

Tento týden je sice díky pěkně zakulaceným desátým narozeninám mého blogu trochu slavnostní, nikoli však natolik slavnostní, aby v neděli řádně nevyšly tradiční Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a protože má rád nezávislost, v únoru oslaví své vlastní desáté narozeniny. I v dnešním 477. čísle se po krátkém "úvodníku" opět podíváme s nezbytným nadhledem na to, co zajímavého se v poslední době odehrálo kolem nás.

Od minulého nedělního vydání jste si na tomto blogu mohli přečíst statistické zamyšlení nad zdejšími komentáři a komentátory v roce 2018, článek, ve kterém mnozí ze zdejších čtenářů najdou i svoje jméno. No a přímo o narozeninovém dnu jsem společně se sfouknutím deseti macatých svíček publikoval jako malého nepolopatického průvodce vybranými událostmi zmíněných deseti let připomínkový článek Čtrnáct zastavení z deseti let. Z archivu jsem proto tentokrát žádný speciální článek nevybral, protože ve "čtrnácti zastaveních" je takových archivních článků víc než dost. Schválně, tipněte si kolik! :-)

 

Čtrnáct zastavení z deseti let

Zastavení první - leden 2009:

Teploměr ukazuje skoro devětatřicet. Ne venku, není přece červenec. Uvnitř. Nejlepší by bylo chřipku přespat nebo přepít, ale ani jedno se mi nedaří, protože jsem se právě před chvílí probudil z mrákotného polospánku a v celém bytě není ani hlt alkoholu. Pouštím si z nouze počítač; aspoň se mrknu, co je to vlastně ten blog, o kterém se čas od času mluví. Nikdy jsem žádný nečetl, jen jsem slyšel, že prý takhle někteří lidé píšou, když si jejich šuplík začne stěžovat na to, že jeho život už je příliš těžký. No jo, ale co psát? A najde to někdo v tomhle vesmíru plném poletujících šuplíků? Nikdy jsem si přece nechtěl psát deník a teď píšu o chřipce jen proto, že ji právě mám! To nám ten blog panečku pěkně začíná!

O chřipce a psím blogu

Zastavení druhé - červenec 2009:

To je přece blbé psát o docela normální bouřce. Už vidím ten majestátní nadpis: Můj fascinující zážitek s obyčejnou bouřkou. Párkrát zablýskne a pán hned běží k počítači a píše článek o tom, co každý zná a sám mockrát prožil. K čemu je něco takového? Proč psát o věcech opakovatelných a každému důvěrně známých? Natož když můj blog stejně nikdo nečte. Těch pár lidí, co se přišlo za poslední půlrok na moje články podívat (většinou omylem) asi tak odpovídá počtu lidí, kteří omylem otevřeli můj "šuplík s literárními přebytky" v ložnici. Hmmmmm... A dá se vůbec napsat něco o obyčejné bouřce, aby se to dalo přečíst třeba i za rok? No, za rok... Co bude za rok?

O jevech a čekání na duhu

Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2018

Dnes zakončíme pravidelné ohlédnutí za ukončeným rokem třetí a závěrečnou částí. Po článku Co mi také přinesl rok 2018, který byl mým soukromým ohlédnutím za věcmi mimoblogovými, a po nahlédnutí do blogových statistik v článku Co se v roce 2018 odehrálo na mém blogu, se dnes dostáváme k blogovým komentářům a komentátorům, tedy k "disciplíně", kterou ovlivňuje každý z vás, kdo se na mém blogu v uplynulém roce nějak vyjádřil k publikovaným textům či fotkám.

Tradiční metodologická poznámka: Hlavní část statistiky tvoří komentáře všech článků publikovaných během roku 2018. Sice jsem si zaznamenal i komentáře ke starším článkům, ale těch bývá vždy jen minimum (cca pouhé 1% z celkového počtu komentářů), takže tyto starší komentáře se v celkové roční statistice u konkrétních komentátorů neobjeví. Zahrnul jsem je ale do úvodních celkových čísel a zmíním se o nich ve speciálním odstavci.

V loňském roce se u mých článků objevilo celkem 4745 komentářů, což je skoro stejné číslo jako v loňském roce (rok 2017: 4756 komentářů). Z uvedeného počtu bylo 3168 komentářů od vás - návštěvníků (v roce 2017 jich bylo 3141) a 1577 z nich tvořily moje odpovědi). Nezdá se to, ale je to vlastně víc než 60 komentářů a 30 odpovědí týdně, což, myslím, představuje docela slušný blogový provoz. Do statistiky pochopitelně nezapočítávám komentáře, které jsem během roku vymazal, což byly jednak všechny komentáře, jejichž jediným smyslem bylo reklamní sdělení, jednak několik provokativních komentářů, které zároveň nesly odkazy na stránky, které na svém blogu nechci propagovat.

 

Nedělní miniglosy č.476

I v roce 2019 vycházejí téměř každou neděli tradiční Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a v únoru už oslaví desáté narozeniny, takže se i v dnešním 476. čísle po krátkém "úvodníku" opět podíváme s nezbytným nadhledem na to, co zajímavého se v poslední době odehrálo kolem nás.

Od minulého nedělního vydání jste si na tomto blogu mohli přečíst, jak se v našem rodě dědí z otce na syna jedna jediná pořádná výchovná facka v ten pravý čas, v článku O dědičné facce a na statistické údaje o loňském využívání mého blogu jsem se zaměřil v článku Co se v roce 2018 odehrálo na mém blogu. No a zdaleka nejen pro nové členy Autorského klubu jsem před nedávnem sepsal i malý článek o tom, Jak jsem byl už počtvrté přijat do Autorského klubu.

 

Co se v roce 2018 odehrálo na mém blogu?

Jako už tradičně je součástí lednového zpětného pohledu na průběh uplynulého roku kromě již uveřejněného článku Co mi také přinesl rok 2018 i článek věnovaný čistě blogovému světu. Co nového se odehrálo na mém blogu? Pojďme se podívat, co je možné zjistit z některých dostupných statistických čísel (zdrojem převážné většiny v článku zmíněných dat je Google Analytics), a připomeneme si několik loňských článků, kterých se statistiky různým způsobem dotýkají.

Začnu jako vždycky několika souhrnnými čísly: Celkem jsem na svém blogu v roce 2018 zaznamenal 30 679 návštěv, což je o 2.3% méně než v roce 2017 (a prakticky na chlup stejně jako o rok dříve). Mohl bych tedy vypadat zklamaně; vždyť v naší civilizaci, která povýšila růst na svou modlu, se stal pokles strašákem; vyrážka z něj naskakuje ekonomům, štítí se ho politici a nejspíš by se ho tedy měli bát i blogeři. Jenže... Znáte mě, že se nenechám opít rohlíkem tak triviálního srovnání. Poslední dva roky se totiž ani tolik nesnažím mít za každou cenu co největší cifru na počitadle přístupů, ale zajímá mě víc, co takový návštěvník na mém blogu provádí - jestli se jen lekne, kam se to proboha dostal, a okamžitě zmizí, nebo se po blogu aspoň trochu porozhlédne. Proto jsem se zajímal i o další čísla a ta mě naopak velmi potěšila.

 

O dědičné facce

V posledních letech se dost diskutuje o roli tělesných trestů ve výchově dětí. Tábor vyznavačů zarputilého nenásilí hrozí doživotními nevymýtitelnými traumaty dětí, na které pádná rodičovská ruka byť jen na dálku zahrozí. Tábor "řezačů" zase argumentuje zákonitostmi přírodního výběru, dobrou českou tradicí a četnými příklady těch, co (prý) vyrostli ve slušné lidi i v koexistenci s nepokojným otcovským opaskem či matčinou vařečkou (případně obráceně, abych nevhodně nepodporoval genderové stereotypy).

Můj táta mi kdysi dávno vyprávěl o tom, jak dostal za celý svůj život jednu jedinou facku od svého otce, mého dědečka, pána slušného, vzdělaného a bytostně nenásilného: Bylo to v době, kdy se v pokročilých padesátých letech mezi tehdejšími puberťáky rozšířilo později zcela běžné a v hovorovém jazyce často plevelné oslovení "vole". Můj táta jako výrostek prý tehdy seděl na jakémsi zábradlí a na nějaké jistě velmi naléhavé (i když očima teenagerů samozřejmě zcela nesmyslné) otázky svého otce odpovídal, co mu síly stačily. V jednu chvíli však už nedokázal ukrotit své emoce, na povrch vyvřely komunikační stereotypy z kolektivu vrstevníků a on odsekl s nevěřícně protočenýma očima tomu slušnému postaršímu pánovi na půl huby cosi jako "…no to je snad jasný, vole!!" V ten okamžik přiletěl z forhendové strany nečekaný topspinový úder otevřenou dlaní, který přesně trefil udivenou tvář a tělu mého tatínka udělil tak prudký silový impuls s horní rotací, že se v mžiku přesunulo z metastabilní rovnováhy na vachrlaté štangli do lokálního energetického minima, takže si provizorně ustlalo na překvapené trávě pod zábradlím. Byla to zároveň první i poslední pořádná facka, kterou musel můj dědeček při výchově svého nejstaršího syna použít, protože od té doby byl tento syn opět uctivý, nepříjemné dobytčí oslovení ani jiná podobně citově zabarvená slova do hovoru s rodiči již nikdy nezařadil a vyrostl z něho slušný člověk, na poměry okolní společnosti často snad až příliš slušný, člověk po vzoru svého otce rovněž bytostně nenásilný.

 

Nedělní miniglosy č.475

I v novém roce pokračuje pravidelné vydávání tradičních Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a v únoru oslaví desáté narozeniny, takže se i v dnešním 475. čísle po krátkém "úvodníku" podíváme s nezbytným nadhledem na to, co zajímavého se v poslední době odehrálo kolem nás.

Od minulého nedělního vydání jste si na tomto blogu mohli přečíst, Jak jsem byl už počtvrté přijat do Autorského klubu, což je, myslím, blogový rekord, a jako obyčejně jsem se na začátku nového roku ohlédl za tím, co mne potkalo v roce právě uplynulém - v článku Co mi také přinesl rok 2018.

 

Co mi také přinesl rok 2018?

Beru už jako tradici začátkem roku se ohlédnout a z několika rozličných úhlů se vlastníma očima podívat na to, co zajímavého se také odehrálo v uplynulém roce. I letos své ohlédnutí rozdělím do několika článků: Dnes se podíváme na věci mimo oblast blogu, kterému se ještě budu věnovat ve speciálním textu. Jako obyčejně to bude ohlédnutí značně nestrukturované a "bezladuaskladné", body určitě nebudou srovnané podle důležitosti, spíš půjde jen o mozaiku poznámek, které třeba při troše štěstí dají dohromady nějaký "puzzle obrázek". Přinejhorším nedají dohromady nic, ale - co si budeme právě tady na blogu povídat - i takové nic se dá při troše dobré vůle zabalit do úhledného balíčku, který se tváří, jako by byl něčeho plný. Nečekejte tu žádný zpravodajský přehled, co se všechno dělo doma a ve světě, to zastanou jiná média a taky si tím nechci kazit náladu; tady najdete jen pár různorodých událostí, faktů a možná i pocitů, které se mnou měly něco společného, a spoluutvářely tak můj soukromý rok 2018.

Jak jsem byl počtvrté přijat do Autorského klubu

Znám dost blogerů, kteří se v průběhu různých fází života Autorského klubu (AK) na blog.cz snažili stát jeho členy a nepodařilo se jim to. Z tohoto pohledu může skutečnost, že jsem byl v rámci postupné resuscitace AK přijatý za člena už počtvrté, vypadat jako nesmyslné plýtvání dobrou vůlí správců klubu, které si dostatečně nevážím, protože neustále pendluji branou klubu sem a tam jako nepozorný Hujer studující cestou do práce denní tisk. Proto jsem si řekl, že by nebylo marné podívat se při příležitosti čtvrtého nalodění na bárku AK ve zkratce na důvody, které k mému pendlování vedly.

Dá se říct, že zcela standardní cestou jsem se dostal do klubu jen poprvé, v roce 2010 (neuvěřitelné, jak dlouho už klub existuje; schválně říkám "existuje", nikoli "funguje", protože poměrně dlouhou část svého života strávil v kómatu "na přístrojích"). Podal jsem si tehdy řádnou přihlášku jako spousta ostatních, kdosi se nad ní zamyslel, podíval se, jestli je můj blog dostatečně "autorský" a zdvihl plácačku zelenou stranou ke mně: Tož tedy ano!

Nedělní miniglosy č.474

Vítám vás i v novém roce 2019 u tradičních Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Po dvou prázdninových nedělích se tak opět s nadhledem podíváme na to, co zajímavého se v poslední době odehrálo kolem nás; tříkrálové vydání týdeníku s pěkně souměrným číslem 474 je připraveno.

Od minulého vydání jste si na tomto blogu mohli přečíst např. příběh jedné mé staré fotografie Václava Havla, místo tradičním haiku jste si tentokrát mohli zpestřit Vánoce jinou japonskou básnickou formou - Voňavou vánoční tankou a jako obvykle jsem 22. prosince oslavil své "volitelné narozeniny" fotografickou vycházkou po noční Malé Straně. Tentokrát se tedy nedostalo na žádnou vánoční pohádku, protože tomu pohádkovému vánočnímu šturmu z televize se prostě konkurovat nedá :-).

 

O uhelných prázdninách

Když jsem ještě chodil do školy, každé prázdniny pro mě byly něčím tak báječným, až jsem si přál, aby vůbec neměly konec. Zvlášť vánoční prázdniny pro mě měly naprosto neodolatelné kouzlo, které by určitě stálo za vychutnávání o moc delší dobu, než byly ty necelé dva týdny, které většinou vánoční prázdniny trvaly. Vždyť těch pár dní, to musel každý uznat, vůbec nepostačovalo k tomu, abych si pořádně pohrál se všemi těmi skvělými dárky, které ježíšek přinesl, abych si stihl aspoň prolistovat všechny nové knížky a taky náležitě projet nové sáňky. Člověk párkrát mrknul, párkrát si rozsvítil nenapodobitelně zářící vánoční stromeček a najednou už tu byl silvestr, kdy - zdálo se - všichni už už spěchali do nového roku, místo aby si náležitě užívali ten starý, který se doposud zrcadlil v stříbřitém povrchu vánočních ozdob, dobře nastraženým uším lehce praskal v koledách pouštěným na starodávném gramofonu a tak sladce voněl i chutnal v podobě výborného vánočního cukroví. A po silvestru, to už šlo s prázdninami teprve z kopce! Proč kruci všichni tolik pospíchají dopředu za šalbou nového, aniž by si stihli pořádně užít to staré, důvěrně známé?

 

Přání do roku 2019

Jako každý rok jsem i letos v období kolem Vánoc rozeslal malé přání do nového roku na mně známé e-mailové adresy asi čtyř stovek svých přátel a známých včetně řady návštěvníků tohoto blogu, takže dost z vás bude podobu letošního péefka už znát. Stejně jako v předchozích osmi letech jsem vybral jednu - podle mého názoru zdařilou - fotku z končícího roku; tentokrát je to fotka s názvem Americká noc na Berounce, kterou jsem pořídil na konci října během velmi příjemného slunečného odpoledne. Zrovna tou dobou končila na zámku v Dobřichovicích moje zatím největší fotografická výstava a já nemohl tušit, že 22 z původně vystavených fotek přivítá nový rok pořád ještě na zdech zámecké chodby, kterou nejspíš budou zdobit až do časného jara. Právě nová fotka měla být startem do dalšího období a možná i předzvěstí nějaké další výstavy v novém roce.

 

Vánoční malostranská procházka

V těsně předvánočním článku Procházka po Malé Straně a Voňavá vánoční tanka jsem ukázal jako ochutnávku šest fotek z večera 22. prosince, který už tradičně jako připomínku svých "volitelných narozenin" trávím procházkou s foťákem a se stativem po Malé Straně. V článku jsem slíbil, že se po Vánocích k této procházce vrátíme, protože během ní vzniklo víc fotek, které, myslím, stojí za to tady ukázat. Zvu vás tedy dnes na noční výlet po několika zajímavých malostranských místech, ke kterým mám z různých důvodů vztah.

 

 

Procházka po Malé Straně a Voňavá vánoční tanka

Jak jsem předem ohlásil, tuto i příští neděli má redakce Nedělních miniglos vánoční a novoroční prázdniny, takže se můžeme věnovat jinému tématu než tradičnímu glosování společenských a politických událostí. Místní stálí čtenáři dobře vědí, že 22.prosince už od roku 2010 slavím své "volitelné narozeniny", které si připomínám fotografickou procházkou po Malé Straně, místě, na kterém jsem se tehdy "narodil" do úplně nového, po všech stranách převráceného života, který mi za pouhých osm roků přinesl tolik různorodých zážitků, jako nestihl předchozí mnohem delší čas.

Tentokrát jsem na Malou Stranu dorazil už kolem půl páté odpoledne a protože bylo - s výjimkou občasných přeháněk - docela příjatelné počasí, vydržel jsem se tudy procházet a občas i fotit až do noci (domů jsem dorazil až kolem půlnoci). Dnes ukážu pouze malou fotoochutnávku, protože hlavním bodem dnešního příspěvku je vánoční přání v podobě haiku, tedy dnes je to přesněji řečeno "tanka", která je oproti haiku o něco delší, ale také má pevně danou slabičnou strukturu (5-7-5-7-7). Ale po Vánocích se k fotkám z malostranských toulek vrátím, protože si myslím, že to docela stojí za to.

 

Jak dostat do svého hledáčku Václava Havla?

Je to asi čtvrt roku, kdy jsem tady ukázal jednu fotku z mé už mnoho let pohřešované sbírky starých analogových fotografií, která se k mému překvapení před nedávnem našla ve velké bedně při rekonstrukci v místě, kde jsem kdysi bydlel. Na té první publikované fotce byla paní Shirley Temple-Black, slavná herecká hvězda a na začátku 90. let velvyslankyně USA v Praze (viz článek Příběh staré fotky paní Shirley...). No a dnes vám ukážu druhou fotku pořízenou ve stejný letní den roku 1990 na Pražském hradě při volbě prezidenta republiky.

Tuhle fotku jsem si nechával na prosinec schválně, abych publikování dosud nikde nezveřejněné černobílé fotografie spojil s připomenutím sedmého výročí smrti Václava Havla, člověka, který aspoň v mých očích nasadil laťku pro působení ve funkci prezidenta republiky tak vysoko, že mám od té doby (občas trochu, často dost) problém s jeho následovníky, kteří jsou především z prostého lidského pohledu zcela jinde. Nebudu ale tentokrát zabředávat ani do kritiky současné politické reprezentace ani se nechci podílet na nějaké "mramorizaci" prvního prezidenta našeho státu, kterého jsem zároveň zažil a zároveň si ho měl důvod vážit. Chci jen ukázat dobovou fotku a připomenout - zčásti člověka a zčásti atmosféru, přičemž, myslím, to druhé je z fotky lépe patrné, než to první.

 

Nedělní miniglosy č.473

Vánoce už už vykukují zpoza dvojité zatáčky posledních dvou adventních nedělí a - jak už jsem avizoval - dnešní stříbrná neděle přináší letos poslední 473. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Následují totiž dvoutýdenní vánoční a novoroční redakční prázdniny, a příští číslo tak vyjde až v neděli 6. ledna, který už ponese plnohodnotnou visačku s číslem 2019. E-mailová schránka redakce (pvapenik@centrum.cz) bude nicméně i přes prázdniny v provozu, takže není třeba čekat na nový rok, abyste nám řekli pěkně od plic, co všechno milého si o nás a o našem nedělníku myslíte :-).

 

Ukázka připravovaného nového fotowebu

Dnešní článek není fotočlánkem v pravém smyslu slova: Sám totiž neobsahuje žádné fotky, ale budete-li chtít, můžete jich díky němu vidět spoustu, stačí se podívat na přiložený odkaz. Ale o prohlížení fotek tentokrát tolik nejde, ostatně štamgasti mezi vámi jich už většinu znají - z mých fotografických výstav, z blogu, i z mých aktuálních webových stránek www.petrvapenik.cz.

Proč jsem se rozhodl, že je třeba pro budoucnost webové stránky udělat od základů nově? Své stávající stránky jsem kdysi postavil na platformě Webnode, kde jsem před pěti lety začal s jedinou obrazovkou k příležitosti své první fotografické výstavy. Stránky se postupně rozrostly na docela obsáhlý web, ale je pravda, že jsem poslední dobou stále častěji zjišťoval, že vlastními uživatelskými silami nedokážu na už docela zastaralém systému rozvíjet web tak, jak bych si přál, a narážím často na jeho technické i své uživatelské mantinely. Ano, bylo jistě možné udělat web na stejné platformě s využitím nové generace šablon, ale popravdě - to už je skoro stejná práce jako postavit úplně nový web jinde. Než se tedy znovu upíšu jedné platformě na několik let dopředu, stojí, myslím, za to rozhlédnout se i po dalších možnostech.