Kláštery na Lefkadě aneb osmiklášterní výlet

Specifickým cílem řady turistů na ostrově Lefkada - pokud se tedy zajímají i o něco jiného než o krásu a chladivé služby Iónského moře - jsou místní kláštery. Za ta léta, kdy na Lefkadu jezdím, jsem navštívil všechna místa, která se dají za kláštery označit, ale bylo to v různé době, nezřídka před založením blogu, kde by se informace daly uložit (fotky jsou kdesi na starých negativech), takže z paměti jsem je někdy lovil jen matně. Proto jsem se rozhodl během jednoho dne navštívit hned několik takových takových klášterů v lefkadském vnitrozemí, abych si vzpomínky osvěžil. Nakonec těch klášterů "jednou ranou" bylo hned osm a dnešní článek bude jen zrychleným průletem těmito objekty, nikoli řádným průvodcem, na to by byl samozřejmě zapotřebí větší prostor a je možné, že se k některým z klášterů ještě v budoucnu vrátíme podrobněji. Dnes to bude spíš taková malá inventura, jestli objekty ještě existují a jak jsou na tom.

Větrné haiku ze střechy ostrova

(fotografie: Lefkada nad Agios Ilias, těsně pod nejvyšším vrcholem ostrova, květen 2018)

Větrné haiku ze střechy ostrova

Od moře fouká.

Dravci soupeří s oblaky

o výhled snů.

Agios Vasilios - vesnice Voukelatosů s pavoučími strážci

Je zajímavé, že i v oblastech, která člověk navštívil už mockrát, existují místa, která jako kdyby stála nenápadně stranou, možná jako by se vám dokonce vyhýbala. Jedno takové místo pro mne na Lefkadě je stará vesnička Agios Vasilios. Dá se k ní odbočit ze silnice mezi většími (a hlavně viditelně obydlenými) vesnicemi Manási a Níkoli, po které jsem jel už nesčíslněkrát, ale znáte to: Tu máte nějaký plán, který se zajížďkou nepočítá, jindy tudy po dlouhém putování naopak dojíždíte domů a už se těšíte na chvilku večerního spočinutí, někdy odbočku prostě z neznámých důvodů minete a dojedete někam úplně jinam. Vždycky, když jsem si řekl: "Dost! Dneska se konečně jedu podívat do Agios Vasilios a basta!", něco se semlelo. Jednou jsem zabloudil a silnice mne odvedla úplně jinam, několikrát jsem odbočku zapasovanou v prudkých serpentýnách (vesnice jsou tu vystavěné v příkrém svahu) prostě minul, možná proto, že jsem se právě snažil vyhnout na úzké silničce protijedoucímu autu, jednou přišla bouřka, jednou se otřásla země. A vesnička Agios Vasilios pořád odolávala, takže na mé mapě Lefkady byl v téhle jinak hojně zelené oblasti malý bílý flíček.

Nové kousky do fotokolekce příběhů ze světa kůry

Sotva jsem pro potřeby webové "e-Xpozice" uzavřel první oficiální podobu kolekce s názvem Fantaskní příběhy ze světa kůry, už mám - podobně jako kdysi encyklopedista Jan Otto - některé doplňky. Jak už mnozí z vás vědí, jsem právě na řeckém ostrově Lefkada, kde se kromě focení moře, divukrásných hor i kytiček v zahradách jako poděkování té nejpůvabnější z múz dají najít i zajímavé příběhy vepsané do kůry stromů, především zdejších četných eukalyptů. Místní turisté i domorodci tak mají občas vpodvečer skvělou příležitost vidět mne, kterak s foťákem hopkám od stromu ke stromu a každý kmen si podrobně prohlížím kolem dokola, jestli náhodou některý z výjevů v kůře není adeptem na zařazení do mého fotografického cyklu. Ještěže řecký docent Chocholoušek ordinuje až daleko na pevnině, takže se mu nevyplatí poslat pro mě takovou dálku Husáka s Hlinomazem :-).

 

Po stopách dávného města Nyrikos a saliny u Kariotes

Výprava po stopách dávného města Nyrikos, které bývalo hlavním městem staré Lefkady, nezačala úplně hladce, když místní linkový autobus z Vassiliki do současného hlavního města Lefkada měl skoro hodinu a půl zpoždění (podrobněji jsem o celkem veselém čekání na něj psal v článku Co se dá stihnout při čekání na autobus). Nakonec jsem se ale do hlavního města dostal, nechal jsem se zavézt na konečnou na autobusové nádraží a vyrazil jsem pěšky ne zrovna příjemným předměstím směrem k výpadovce na Nidri. Starodávné hlavní město ostrova totiž leželo kousek vedle dnešního města Lefkas, asi 2-3 km podél východního pobřeží. Z autobusu jsem viděl několik informačních cedulí odkazujících na předchůdce dnešního hlavního města a moje mapa taky ukazovala tři lokality, kde mělo být aspoň něco malého k vidění.

Co se dá stihnout při čekání na autobus

Mám rád cestování hromadnou dopravou v Řecku, zvlášť jakési místní "dělnicko-úřednické" spoje zde na ostrově, které brzo ráno jedou ze všech koutů ostrova do hlavního města. Právě vzhledem k velmi rozličným cestujícím od moderní mládeže jedoucí do školy, přes vyštafírované úřednice s profesionálně odměřeným pohledem a pěstěnými nehty až po vrásčitého dědečka s husou v tašce, se vždycky snažím do svého programu zařadit nějaký podobný "dotek reality", protože jinak turisté mají tendenci pohybovat se ve vlastní "bublině" ostrovních krás a turistických služeb.

Na pondělí jsem si proto naplánoval, že se vydám po stopách dávného hlavního města Lefkady jménem Nyrikos, ze kterého zůstalo v plenéru všehovšudy pár starých kamenů. No a já těch několik lokalit, kde ještě něco málo zbylo, chtěl vidět na vlastní oči a při těchto historických toulkách jsem chtěl navštívit jedno zajímavé místo, o kterém se v průvodcích skoro vůbec nemluví - saliny na úplném okraji ostrova u obce Kariotes asi 3 km od hlavního města. Nejjednodušší je tedy brzo ráno vstát, jet ranním autobusem do hlavního města a pak si projít těch pár kilometrů pobřeží, kde se nachází všechno, co mě k vybranému tématu zajímá, a kde jsem doposud nikdy nebyl.

Květen v zahradách u Vassiliki

Zahrady u Vassiliki, které vyplňují úrodnou rovinu mezi mořským zálivem a pohořím Stavrotas, mám prochozenou (a kdysi v tréninku na maratónské běhy i proběhanou) opravdu skrz naskrz. Protože jsem ale nikdy nebyl v těchto místech na jaře, rozhodl jsem se první den jarní výpravy věnovat toulkám po zahradách a okouzlenému pozorování, co všechno tu v tomto ročním období kvete a divukrásně voní. V létě uprostřed turistické sezóny tohle prostě neuvidíte, to je Lefkada po většinu času vyprahlá a uprostřed drsné, suché, škrábající a pichlavé přírody nekvete nic.

Vydal jsem se nejkratší cestou k pramenům, které zásobují vodou velkou část výměry zahrad, a brzy jsem poznal, že jsem dnes byl první, kdo touto cestou vyrazil - v cestě mi totiž stály desítky pavučin i se svými rozšafnými tvůrci a majiteli, pavučin, kterými dokážou šikovní lefkadští pavouci překlenout jako dlouhými mosty i velmi široké cesty. Nepatřím zrovna k arachnofilům, tak jsem docela ocenil, že jsem si s sebou vzal stativ, kterým jsem - pavoučci snad prominou a neomezí mne kvůli tomu na štěstí - potrhal nemálo pavoučích "check pointů". Ale myslím, že ani pavouci by nebyli blahem bez sebe, kdyby jejich sítí prošla víc než metráková masařka :-).

Řecký východ slunce nad Albánií

Poslední dva dny jsem strávil na cestě na svůj zamilovaný ostrov Lefkada, který - jak místní štamgasti dobře vědí - má zde na blogu i svou speciální rubriku Črty z Lefkady. Sezóna se teprve poznenáhlu rozjíždí, ještě nelétají charterové lety s turisty, takže kdo se chce dostat na ostrov, musí to vzít pěkně poctivě po povrchu. Já jsem konkrétně vyrazil spolu s dalšími několika desítkami milovníků Řecka autobusem z Prahy do italské Ancony, odtud pak trajektem do řeckého přístavu Igoumenitsa a zbytek cesty opět autobusem až do Vassiliki na Lefkadě.

Samozřejmě, během takové cesty, trvající dvě noci, se spí všelijak, spánek v autobusu moc posilující není, ale spánek nebyl zas až tak důležitý, protože jsme si s mým dosud neznámým spolucestujícím velmi dobře popovídali nejen o Řecku, ale i o spoustě dalších podnětných témat od krásy žen až po Homérovu Iliadu, což je jedinečná příležitost, při které by nás pochopitelně spánek jenom zdržoval :-).

Haiku rozbitých světel a stínů

(Foto: Hlavní nádraží Praha, duben 2018)

Haiku rozbitých světel a stínů

Stíny za světly

bezpečně rozbitými

skládají můj svět.

Nedělní miniglosy č.448

Dnes se na tři neděle s Nedělními miniglosami rozloučíme, protože jim nastává prázdninová přestávka; znáte to - v redakci se bude malovat, opraví se rozsezené kancelářské židle a vyluxujou zátěžové koberce, z oken se odstraní řepkový pyl z jehličnanů a z ledničky se vyhodí zapomenuté potraviny a nepoužité miniglosové příspěvky zmrazené bůhví kdy :-). Čeká mě už jedenáctá návštěva mého zamilovaného ostrova Lefkada, tentokrát poprvé v jarním termínu ještě mimo sezónu, a těším se na ten výlet na již známá a přitom z pohledu normálního života v České kotlině pořád voňavě exotická místa opravdu moc. V červnu pak po návratu vyjde jedno normální číslo NMg a pak se můžete těšit na pravidelný jubilejní výběr, tentokrát z čísel 401 až 449, jsem zvědavý, které kousky se do něj kvalifikují a jestli i - vytrženy ze svého přirozeného času, ve kterém byly aktuální - ve zpětném zrcátku obstojí.

 

Mezinárodní pražský maratón 2018

Je to přibližně pět a půl roku, kdy jsem na slavném panathénajském stadionu v Athénách v euforii doběhl do cíle svého posledního, desátého maratónu (pár fotek ze startu v legendárním Marathonu najdete v mém blogovém článku Maratónci v Marathonu). Pak jsem tak trochu ze sebezáchovných důvodů běhat přestal (ono běhat s ostruhami na patách je možná dobré povyražení pro masochisty, ale ne pro mne) a aby mi to nebylo líto, nezúčastňoval jsem se raději pražského maratónu ani jako divák. Letos mi to ale nedalo, ráno jsem popadl foťák a stativ a už od osmi hodin ráno jsem hledal takové místo na trati, kde by nestály davy diváků a přitom byl pěkný výhled a mohl jsem být v co nejbližším kontaktu s běžci. Měl jsem rámcovou představu o dvou fotkách, které jsem si chtěl z toho dne odnést domů, a myslím, že se obě celkem povedly. Nakonec mám ale fotek dost, protože v maratónském davu se během dvou až sedmi hodin, po které jsou běžci na trati, odehrává spousta zajímavých příběhů, tak bych aspoň pár fotkami rád vzdal hold všem, kteří se do podobného dobrodružství pustí, a zvlášť pak těm, kterým se ho podaří dokončit. Vážení a milí, jste fakt borci, ať už jste si doběhli pro trofej vítěze, nebo těsně za vámi zbourali cíl!

 

Nedělní miniglosy č.447

Vítám vás u prvního květnového čísla Nedělních miniglos, které je shodou okolností letos zároveň i číslem předposledním, protože od půlky května budou mít NMg třítýdenní prázdninovou přestávku. Během těch tří týdnů budu připravovat spíše reportáže ze svého milovaného řeckého ostrova Lefkada, který budu mít poprvé ze svých jedenácti návštěv to potěšení poznávat na jaře, a říkám otevřeně, že už se nemůžu dočkat. Květen tedy zakončíme číslem 448, pak si dáme jedno běžné číslo v červnu a v půlce června se můžete těšit na pravidelný jubilejní výběr, tentokrát z čísel 401 až 449. Jsem sám zvědav, jak dopadne "inventura" další padesátky čísel; je vždycky velmi zajímavé projít si při této příležitosti starší vydání a sledovat, které glosy fungují i s odstupem které možná dokonce časem nabraly lepší kondici a které naopak pouze krátce zahořely, zhasly a do jejich jisker už nemá smysl foukat.

 

Fantaskní příběhy ze světa kůry - vyhodnocení soutěže

Během března a dubna jste mohli při prohlížení mé webové fotografické "e-Xpozice" Fantaskní příběhy ze světa kůry navrhnout vybraným fotkám své vlastní názvy a zúčastnit se tak soutěže o výstavní fotku z této kolekce podle svého vlastního výběru. Dnes se za touto netradiční soutěží ohlédneme, podíváme se, jaké zajímavé názvy jste mi navrhli a já budu závěrem muset vybrat výherce.

Celkem se v soutěži sešlo 170 návrhů na nové názvy od dvanácti účastníků, i když těch reálných účastníků bylo o něco víc, protože v jednom případě se do vymýšlení nadšeně a s vervou zapojilo i několik dětí. Nejvíce návrhů dostala fotka č.11 s původním názvem Portrét rytíře z Kačerova, zatímco čtyři další fotky dostaly jen 4 návrhy. Kdoví, možná fotky, které nezískaly moc návrhů, nedokázaly dostatečně vybudit fantazii soutěžících nebo právě naopak jste u nich byli nejspokojenější s mým původním názvem, takže nebylo třeba vymýšlet nic nového.

 

Co si doma zapálíme, to si doma uhasíme

Pozn.: Dnešní téma není úplně prvomájové, tak všem milým čtenářům přikládám dva odkazy na články z dřívějších prvních májů. Tím prvním je lehce hororová (ale zcela pravdivá) historka o tom, kterak jsem jednou jakousi čerfí dírou pronikl do minulosti, ve které jsem se už nikdy nechtěl ocitnout. Jestli se chcete dozvědět, jak malý školák Čerf málem hrdinně padl v zatuchle normalizačním prvomájovém průvodu, takže ho jen těsně minula pochybná čest, aby po něm soudruzi pojmenovali nějaký pokrokový prvomájový sportovní žákovský turnaj jako Memoriál Petra Vápeníka, vše potřebné najdete v článku O prvomájovém déjà-vu. No a kdo před prvomájovými průvody centrem měst dává v souvislosti s prvním májem přednost lásce a poezii, měl bych tu jeden prvomájový kousek v řeči mírně vázané; jde ovšem o pojistnou událost, o katastrofy tedy ve verších nebude nouze, takže přečtení je výhradně na vaše vlastní riziko: Májová pojistná událost :-).

Jak asi snadno rozeznáte, název dnešního článku není původní, ale převzal jsem ho z jedné písničky ze staršího filmového muzikálu Trhák. Ten jeden verš, myslím, docela dobře vystihuje typicky český postup obětavě řešit - často nápaditým a originálním způsobem - problémy, které by bez našeho přičinění vůbec nevznikly. Od nikoho si nenecháme kecat do toho, co máme nebo nemáme dělat; prostě to uděláme, a když se jakýmsi nedopatřením náhodou něco nevydaří, však my už to nějak vyřešíme. Nebylo snad ani možné si tuto větu nepřipomenout včera za větrné filipojakubské noci, kdy vyprahlá krajina hrozila na mnoha místech vzplanout od neposedné jiskry. Ano, pravděpodobnost požáru je v některých vytipovaných oblastech velká, ale my přesto tradiční čarodějnou vatru zapálíme, protože se snad nic nestane, a kdyby přece, nebezpečí nehrozí, protože jsme na místo přizvali kompletní místní spolek hasičů, který bude připraven odborně uhasit vše, co případně svépomocí podpálíme, takže škody snad nebudou velké.

 

Nedělní miniglosy č.446

Poslední dubnové číslo Nedělních miniglos předznamenává můj letošní oficiální prázdninový měsíc. Vzhledem k docela podstatným a nejspíš i dost bláznivým změnám, které na letošní léto chystám, si hlavní dovolenou beru už v květnu, takže svůj zamilovaný řecký ostrov Lefkada uvidím poprvé na vlastní oči i na jaře. Pro Nedělní miniglosy to bude znamenat, že v květnu vyjdou jen dvakrát a pak nastane dlouhá třínedělní prázdninová přestávka. No a v červnu pak po jednom normálním čísle bude následovat tradiční speciální vydání, ve kterém najdete jubilejní výběr z čísel 401 až 449.

V době od vydání minulých Nedělních miniglos jste si na mém blogu mohli přečíst povídání o malé fotografické vycházce k Berounce Za řekou rozčeřenou tak akorát a taky jsme si speciálním článkem připomněli, že zbývají už jen Poslední dny soutěže o výstavní fotografii (dnes konkrétně poslední dva) v souvislosti s mou webovou fotovýstavou Fantaskní příběhy ze světa kůry.

 

Poslední dny soutěže o výstavní fotografii

Dnešní článek má být jen malou připomínkou: V pondělí je totiž poslední dubnový den, kterým skončí možnost přihlásit se do soutěže o velkou výstavní fotografii podle vlastního výběru z mé aktuální webové "e-Xpozice" Fantaskní příběhy ze světa kůry. Pokud chcete popustit své fantazii uzdu a okouzlit mě svým vlastním názvem některých z fotek této kolekce, je to, myslím, soutěž přesně pro vás. V okamžiku publikování této připomínky je v soutěži už víc než 170 návrhů názvů, někteří z vás mě k mé velké radosti doslova zasypali a potěšilo mě, že mi přišly i návrhy, na kterých svou neobyčejnou fantazií zapracovaly i malé děti.

Podrobnější informace a přesná pravidla najdete nejen u výstavní kolekce, ale i v blogovém článku Soutěž o výstavní fotografii. Uzávěrku udělám přesně na prvního máje v 0:00 hodin a pak mi nejspíš bude pár dní trvat, než soutěž vyhodnotím a vyhlásím vítěze a taky vám dám vědět, jestli jsem se rozhodl podle některých z vašich návrhů upravit dosavadní pracovní názvy svých fotek.

 

Za řekou rozčeřenou tak akorát

Protože v sobotu bylo celý den velmi pěkně slunečno, vyrazil jsem k Berounce cíleně za jednou fotkou. Mám totiž asi 2 km po proudu řeky kousek u Mokropes vytipovaná dvě místa, kde se za dobrých podmínek dají vyfotit zajímavé odrazy na hladině řeky. Obyčejné odrazy na vyžehlené hladině, to je ale, uznejte, trochu nuda, ne? Ale v sobotu všechno nasvědčovalo tomu, že vyžehlená hladina k dispozici nebude, protože vpodvečer velmi proměnlivě pofukovalo. Vyrazil jsem tedy s následujícími představami, jak by tentokrát měla fotka vypadat:

1. Na fotce budou moje oblíbené stromy stojící na břehu řeky v odrazu na hladině, ale otočené tak, aby stromy byly korunami nahoru.

2. Fotit budu v okamžiku, kdy scenérii bude nasvěcovat světlo právě zapadajícího slunce.

3. Hladina musí být trošku rozčeřená větrem, ale ne zase moc, aby se obraz jen rozechvěl, ale neztrácel.

4. Nejlepší by bylo, kdyby kmeny stromů byly "rozklepané" víc než tenké větve v koruně, které by mohly na hladině dělat jakýsi "kouřový efekt".

 

Nedělní miniglosy č.445

Dnešní číslo Nedělních miniglos sice nemá tak magickou podobu jako číslo 444 z minulé neděle. Ani čtyřistapětačtyřicítka ale, myslím, není jako číslo špatná a určitě taky stojí za přečtení. Ale zdejší blog, to samozřejmě nejsou ani zdaleka jen Nedělní miniglosy: V mezidobí od minulého vydání jste si např. mohli přečíst vyprávění o mém plzeňském trolejbusovém setkání s pravdomluvným děťátkem Čerfovy nové šaty a po dlouhé době i jeden můj příspěvek na téma týdne, netradičně téměř zcela rýmuprostou (ale rozhodně o nic méně od srdce jdoucí a stále stejné úžasné múze určenou) báseň Očima dokořán zavřenýma. K mimořádné a pro mne velmi smutné události, kterou pro mne je nedávné úmrtí režiséra Miloše Formana, jsem připomněl i svou starší blogovou osobní Vzpomínku na Miloše Formana. No a ještě posledních pár dní do konce dubna se můžete na mé webové fotovýstavě s názvem Fantaskní příběhy ze světa kůry zúčastnit soutěže o velkou výstavní fotku podle vlastního výběru; podrobnější informace najdete např. v blogovém článku Soutěž o výstavní fotografii.

 

Očima dokořán zavřenýma

Po velmi dlouhé době přikládám jeden příspěvek na Téma týdne, protože téma "Když zavřu oči" je mi dlouhodobě blízké. Rád oči zavírám, přivírám, mhouřím i přimhuřuji, protože - ač nejsem v zásadě se světem kolem sebe fatálně nespokojen - rád si představuji: svět takový, jaký je, i takový, jaký by se mi líbil ještě víc, než jaký je. Možná proto se mi velice líbí pozoruhodný film, o kterém jsem kdysi na svém blogu podrobněji psal a který má s naším tématem týdne v názvu (a s dnešním článkem i v obsahu) mnoho společného: Eyes Wide Shut. No a rovněž po delší době přidávám tímto textem do rubriky V řeči mírně vázané příspěvek téměř nerýmovaný, protože jsem to zase jednou chtěl zkusit a taky - co už jiného než naše fantazie za víčky zavřených očí si zaslouží být prosta jakéhokoli svazování, byť by to bylo hedvábnou nití rýmů z nejnápaditějších :-).

Očima dokořán zavřenýma

Očima dokořán zavřenýma

zmatený dlouhým dnem

................vidím tmu tisíckrát namnoženou stěnami zrcadlového sálu

šťastný z večerních dlouhých stínů

................dotýkám se jejich vousy na dálku tvé usměvavé vůně

dychtivý ze svítání

................pochutnávám si na čerstvě ulovené ozvěně včerejší noci

v modlitbu pohroužený

................naslouchám mlčenlivému kázání neviditelného Měsíce

unaven polednem

................přivoním ke zvuku dovádějících zvonů.

Věže zvoní jarem,

srdce pukají

a vydávají rýmy

a v obklíčení nově narozených barev

zavřené oči vždycky vykouzlí mi

můj nejmilejší květ.

Pozn.: Pokud volný verš zrovna není vaším šálkem čaje či kávy, přikládám na udobřenou i poukázku na cestu proti proudu času, konkrétně tři roky zpět k jedné malé básničce, která se rýmů vůbec nezříká: Na vesmírnou dobrou noc.

Čerfovy nové šaty

Domníváte se podle názvu, že jsem dal pro dnešek vale aspoň trošku přemýšlivým textům a chystám se konečně popustit uzdu vášni pro komerci a napsat reklamu na cosi z oblasti pánské módy, jak je na leckterých stránkách zvykem? Nebojte se, opravdu bych nebyl tím nejlepším průvodcem po zákoutích módních salónů a přehledech toho, co je právě "in". Dnešní článek bude o úplně jiných šatech, o takových, které sice vidí (nebo - v případě šatů vážených pohádkových císařů - nevidí) úplně všichni, ale nepovažují za vhodné (nebo - v případě pohádkových císařů - za bezpečné) o tom otevřeně hovořit. Pak - jak víme všichni právě z pohádky - musí přijít upřímné dítě se srdíčkem na své malé dlani a říct otevřeně přede všemi taktickými nemluvy, jak se věci doopravdy mají, císař - necísař.

Mám rád takové malé děti, děti, které ještě úplně přirozeně nechápou, proč by se nemělo říkat, že pán naproti v kupé má pusu stejnou jako jeho pes, proč ta paní, zakládající si tolik na vytříbených vůních svých parfémů, tak "stlasně smudí", a proč se tomu plešatému pánovi vysoko nad hlavou na dlouhých tenoulinkých špagátcích jako podzimní draci vznášejí jeho tři poslední (dozajista kouzelné) vlasy. Vždyť to tak přece je, mámo, tak proč se červenáš a díváš se na dotčené pány a dámy s omluvou v očích? Kdyby v tomhle kupé jel právě hanbatý císař ve svých fungl nových a draze průsvitných šatech, i on by se o sobě jistě dozvěděl mnoho zajímavého.

 

Nedělní miniglosy č.444

Dnešní číslo Nedělních miniglos má téměř magickou podobu tří čtyřek. Když se podívám do minulosti na srovnatelně magická vydání, můžu říct, že v NMg č.333 z října 2015 jsme např. komentovali sázku mezi Miroslavem Kalouskem a Andrejem Babišem o deset miliónů korun, v NMg č.222 z května 2013 jsme psali o kauze týkající se prezidentského (ne)jmenování Martina C. Putny profesorem a v NMg č.111 , které vyšly skoro přesně před sedmi lety, se píše třeba o aktivistickém postoji tehdejšího prezidenta Klause ke kácení stromů na Šumavě. Prostě Nedělní miniglosy jsou tu s námi již desátý rok a já děkuji všem čtenářům za neobyčejnou vytrvalost, se kterou se na stránky tohoto svérázného týdeníku, který "říká vždy o něco víc než pravdu", vracejí.

 

Různé podoby architektury na fotkách

V posledních několika víkendech jsem při svých procházkách Prahou udělal pár záběrů, které by se snad daly zařadit do oblasti architektury. Minulý týden jsem už jednu z těch fotografií doplněnou devíti "indiciemi", které se daly považovat za nápovědu, využil jako Fotohádanku č.27, takže pravidelní návštěvníci už dnes vědí, že na fotce byl železobetonový oblouk Štefánikova mostu přes Vltavu. Následující obrázek ukazuje trochu jiný záběr, než fotka hádanková, výtvarně se mi líbí o něco víc. Ale most je to pořád stejný a místo, ze kterého jsem fotil, se změnilo snad jen o metr. Popravdě, těch fotek mostního oblouku jsem ve třech různých dnech, za různého světla, z různých úhlů a s různými objektivy udělal kolem šedesáti, až jsem si nakonec vybral následující záběr. Většinu ostatních teď můžu s klidným srdcem vyhodit.

 

O netečné slečně z noční tramvaje

Stává se - zřídka, ale přece - že v Praze z nějakého obzvlášť potěšitelného důvodu zůstanu příliš dlouho na to, abych stihl poslední vlak domů do Dobřichovic, ale ne zas tak dlouho, abych se mi vyplatilo čekat na první ranní vlakový spoj jedoucí někdy kolem půl páté. Zjistil jsem ovšem, že v tomto "hluchém období" příměstské dopravy jedou dva lehce obskurní spoje - napřed se musím noční tramvají dostat přes celé město na Barrandov, odkud jede kolem půl druhé a půl čtvrté noční autobus přes pražské čtvrti, které znám jen z doslechu a nemohu na základě vlastní zkušenosti potvrdit, že existují (například Slivenec). Popravdě, jízda takovými spoji je zážitek, zvlášť pokud se dostanete do nějaké rozjuchané skupinky jedoucí zjevně z nějakého dobře zásobeného baru či vinárny.

Když jsem se dostal do noční tramaje naposledy, spolu se mnou nastupovala parta rozjařených mladíků s gelovými účesy a celkem nenápadná dívka, která cosi poslouchala ve sluchátkách. Když jsme nastoupili, mladíci obsadili první sedadlo v řadě, o které se během cesty střídali, slečna si s očima zabořenýma hluboko do obrazovky mobilního telefonu a s ušima izolovanýma hudbou od rušné tramvajové společnosti sedla hned za ně a za slečnou jsem seděl já. Hned bylo jasné, že slečna jednoho z mladíků zaujala, tak jsem si řekl, že jako muž, který je vůči ženám nesmělý asi jako František Koudelka z klasické filmové komedie, aspoň tiše odpozoruji něco z moderních trendů, kterak současný muž projevuje ženě na veřejnosti náklonnost. Jako majitel openkarty mám jednu noční lekci zdarma! Pohodlně jsem se tedy uvelebil v plastové sesli a byl jsem připraven nejen pozorovat a naslouchat, ale činit si i poznámky, bude-li lektor s gelovou čupřinou opravdu kvalitní.

 

Nedělní miniglosy č.443

Po velikonoční přestávce se dnes opět vracejí Nedělní miniglosy 443.vydáním ve své již desáté miniglosové sezóně. I do dnešního čísla jsem zařadil jednu "hostující miniglosu" od našeho občasného NMg-korespondenta, tentokrát jsem ji doplnil o drobnou aktualizaci, ale jinak zůstala téměř v původní podobě. Pro další miniglosu jsem pak použil základní nápad od stejného externího dodavatele, snad se nebude zlobit, že z jeho původního námětu nakonec vzniklo něco úplně jiného, než mi poslal, ale to už u nás "v redakci" tak chodí, že nikdy není do poslední chvíle jasné, co se vlastně ve vydání objeví a v jaké úpravě :-).

V době od posledního vydání NMg jsme se spolu mohli podívat do poetického prostředí pražského Starého Města v dárkové básničce Staroměstská noc a v nedávném "výletu do blogového pravěku" jsme si připomněli už osm let starý, ale ani s dlouhým odstupem o nic méně aktuální text o tom, jaké problémy mi činí praktické používání sousta odpuzující plastové vidličky, nože a lžíce v podnicích rychlého občerstvení - O jedení příborem. Stále si pak můžete na mém fotowebu prohlédnout aktuální "e-Xpozici" s názvem Fantaskní příběhy ze světa kůry, jejíž představení na webu jsem uspořádal jako náhradu za zrušenou skutečnou výstavu na stejné téma. Ještě celý duben můžete vstoupit do soutěže o velkou výstavní fotku podle vlastního výběru, podrobnější informace najdete nejen u výstavní kolekce, ale i v blogovém článku Soutěž o výstavní fotografii.

 

Fotohádanka č.27

Dnes už posedmadvacáté pokládám všem zájemcům o hádání tradiční a velice jednoduchou fotohádankovou otázku:

Co je podle vás zachycené na následujícím obrázku?

Nebojte, i tentokrát doplním hned za obrázkem několik indicií. V křížovkách se něčemu podobnému říkalo "pomůcky" nebo "nápověda", i když u těch mých indicií, ehmmm... nikdy není zcela jasné, zda správnou odpověď přiblíží nebo naopak rozmlží :-).

S láskou Vincent (Loving Vincent)

Jsou občas okamžiky, kdy nechávám volný průchod náhodě. Třeba o Velikonočním pondělku jsem si řekl, že bych se zase rád po nějaké době podíval do kina, ale neměl jsem vůbec žádnou představu, jaký film bych si přál vidět. Udělal jsem to tedy jinak: Chtěl jsem si v Praze zajít na nějaký typicky český velikonoční oběd (vyhrály to krevety po thajsku s červeným kari v kokosovém mléce :-)), pak jsem měl v plánu vyfotit jednu budovu na Žižkově, která mě kdysi zaujala při pohledu z tramvaje, potom jsem se potřeboval dostat k Vltavě, kde jsem měl další z dřívějška vyhlédnutý záběr, pak jsem si chtěl zajít na oblíbený zmrzlinový pohár (když už jsou ty svátky jara, že?), no a když jsem to všechno sečetl, vyšlo mi, že optimální by bylo, kdyby ten pečlivě vybraný film začínal někde v centru města od čtyř nebo od pěti hodin, abych se stihnul dostat zase co nejdřív domů. Poradil jsem se s internetem a ten mi našel film začínající v 16:00 na stejném místě, kde jsem si pochutnával na zmrzlině. A ten název: S láskou Vincent! Co lepšího, než film s láskou již v samotném názvu, si zaslouží naši pozornost při svátku tak propojeném s láskou, jako je právě Velikonoční pondělí? Uznejte sami, to už se snad dá považovat za znamení, ne? :-)

Staroměstská noc

Jak jsem ohlásil už minulý týden, Nedělní miniglosy mají tuto neděli velikonoční (a narozeninovou) přestávku. Místo porce politických a společenských událostí si dnes dáme pár veršíků v dárkovém balení. Nedělní miniglosy č.443 vyjdou až 8. dubna.

Staroměstská noc

Stará dlažba

deštěm vyleštěná

z kamenů pevných

jako tvrdá měna,

chvíle léčivé

jak stovky doktorů.

Hlas zvonů od Týna

v té dlažbě zrcadlí se

jedna noc končí,

druhá hned začíná,

a v pokoru

čas proměňuje pýchu.

Nádvoří Ungeltu

nás zajme s gustem lovce

a křídla andělů

vzdychají po křídlovce.

Jablka hříchu

dnes zůstávají v míse.

Josef Koudelka - Návraty/Returning

Za běžných okolností chodím na výstavy - pokud vůbec - na poslední chvíli, takže když o takové výstavě píšu na blog, lákám k návštěvě už jen ty kteří jsou schopni zareagovat rychle. Tentokrát, u výstavy Josefa Koudelky, jsem se ale nemohl dočkat, takže případní zájemci z řad návštěvníků mého blogu mají na rozmyšlenou a duševní přípravu spoustu času - až do září tohoto roku. Fotky na výstavě prezentované totiž podle mne opravdu stojí za návštěvu.

V prvním ze šesti výstavních sálů jsou k vidění úplné začátky fotografické práce Josefa Koudelky z let 1958 až 1961 a pak fotografie ze spolupráce s divadly Na zábradlí a Za branou (1962 až 1970). Ostatně propojení fotografií a divadla bylo u Josefa Koudelky velmi úzké - jeho první výstava v roce 1961 se konala v divadle Semafor, další, velmi úspěšná z roku 1967 zase v Divadle za branou. Ta aktuální v roce 2018 - tedy v roce, kdy pan fotograf v lednu oslavil své neuvěřitelné osmdesátiny - se koná v Umělecko-průmyslovém muzeu, přes ulici od pražského Rudolfina.

 

Lodě u Karlova mostu

Nevím jak u vás, ale nad Dobřichovicemi se v neděli usadila nízká oblačnost, a přestože všechny dostupné informační zdroje hlásaly, že je právě skoro jasno, inzerované slunce a modrá obloha byly za neproniknutelnou clonou. Byl jsem proto v pokušení svůj první letošní naplánovaný fotovýlet do Prahy, na který jsem si s sebou vzal i stativ, odložit až na čas velikonoční. Nakonec jsem to ale risknul, mimo jiné i proto, že jsem chtěl konečně poprvé v běžných podmínkách vyzkoušet nový, extrémně silný neutrální filtr, který před Vánoci po určitých peripetiích (blíže v článku O zatoulaném předvánočním balíčku) rozšířil mou fotovýbavu a mám s ním pro letošní sezónu velké plány :-).

Vsadil jsem tedy na to, že se nevýrazná a ve viditelné části spektra celkem nefotogenická oblačnost aspoň nad Prahou odpoledne a vpodvečer roztáhne a já si budu moct udělat s novým filtrem pár testů na oblíbených místech u Vltavy. Napřed jsem tedy v klidu poobědval, pak napsal v kavárně Nedělní miniglosy a na slunce jsem se snažil příliš netlačit, protože to sám nemám rád :-). No a sluníčko nakonec nezklamalo a opravdu se nakonec vypravilo do Prahy aspoň na odpolední směnu.

 

Nedělní miniglosy č.442

Tentokrát jsem zase po dlouhé době dostal od našeho občasného NMg-korespondenta zásilku tzv. "hostujících miniglos", z nichž jsem jednu vybral i do dnešního vydání. Schválně jestli poznáte, která glosa pro první letošní "kalendářně jarní" miniglosy vznikla mimo naši miniglosovou "redakci" :-).

Tento týden jsem zase po nějaké době publikoval na blogu jednu povídku, dotýkající se povolání, které je v blogovém prostředí často skloňováno, povolání spisovatelského: Píše se - nerušit!!! Na mém fotowebu pak můžete i nadále nahlédnout do občas malebného a občas i trochu strašidelného světa kůry stromů v mé fotokolekci Fantaskní příběhy ze světa kůry, jejíž představení na webu jsem uspořádal jako náhradu za zrušenou skutečnou výstavu na stejné téma. V březnu a dubnu, tedy po dobu původně plánované výstavy, si můžete dokonce zasoutěžit o velkou výstavní fotku podle vlastního výběru, podrobnější informace najdete nejen u výstavní kolekce, ale i v blogovém článku Soutěž o výstavní fotografii.