Čerfovy nové šaty

Domníváte se podle názvu, že jsem dal pro dnešek vale aspoň trošku přemýšlivým textům a chystám se konečně popustit uzdu vášni pro komerci a napsat reklamu na cosi z oblasti pánské módy, jak je na leckterých stránkách zvykem? Nebojte se, opravdu bych nebyl tím nejlepším průvodcem po zákoutích módních salónů a přehledech toho, co je právě "in". Dnešní článek bude o úplně jiných šatech, o takových, které sice vidí (nebo - v případě šatů vážených pohádkových císařů - nevidí) úplně všichni, ale nepovažují za vhodné (nebo - v případě pohádkových císařů - za bezpečné) o tom otevřeně hovořit. Pak - jak víme všichni právě z pohádky - musí přijít upřímné dítě se srdíčkem na své malé dlani a říct otevřeně přede všemi taktickými nemluvy, jak se věci doopravdy mají, císař - necísař.

Mám rád takové malé děti, děti, které ještě úplně přirozeně nechápou, proč by se nemělo říkat, že pán naproti v kupé má pusu stejnou jako jeho pes, proč ta paní, zakládající si tolik na vytříbených vůních svých parfémů, tak "stlasně smudí", a proč se tomu plešatému pánovi vysoko nad hlavou na dlouhých tenoulinkých špagátcích jako podzimní draci vznášejí jeho tři poslední (dozajista kouzelné) vlasy. Vždyť to tak přece je, mámo, tak proč se červenáš a díváš se na dotčené pány a dámy s omluvou v očích? Kdyby v tomhle kupé jel právě hanbatý císař ve svých fungl nových a draze průsvitných šatech, i on by se o sobě jistě dozvěděl mnoho zajímavého.

 

S takovými dětmi rád na cestách navazuji kontakt, jsou úžasně bezprostřední, dokážou nádherně reagovat na každý rošťácký záblesk ve vašich očích a není - snad kromě vřelého objetí s milovanou dámou - nic sladšího, než když takové dítě zareaguje na váš úsměv a rozzáří se nadšením.

V neděli jsem byl krátce v Plzni, takže jsem měl zase po dlouhé době příležitost cestovat trolejbusem, což je potěšení, které nám Praha již velmi dlouho upírá. Jel jsem sice jen dvě stanice, ale hned po nástupu do vozu jsem zachytil trochu znuděný pohled podobného dítěte v kočárku. Na mou přítomnost odpovědělo okamžitě a s nadšením, úplně se rozsvítilo, začalo ke mně natahovat ručky a smálo se na mne zářivěji než to umějí nejlepší modelky z reklamy na zubní pastu. I já jsem se na ně zasmál a začali jsme na sebe navzájem dělat obličeje, to mívá u dětí - často k nevelké potěše jejich rodičů - docela úspěch. Pochopitelně, s dítětem v tomhle věku, kdy je pro ně každé jedno naučené slovíčko malým zázrakem, nad kterým se poprávu rozplývá celá širší rodina, si o počasí nebo dobývání vesmíru ještě plnohodnotně nepoklábosíte, zato decentní plazení špičky jazyka, mrkání jedním okem nebo dotýkání se vlastního nosu většinou zaujme okamžitě.

Malé dítě se usmívalo jako andílek, ukazovalo na mě radostně šermujícíma ručičkama a já pod přívalem jeho úsměvů tál jako máslo, které si Tennessee Williams omylem odložil na rozpálené plechové střeše. Maminka si naší interakce všimla a zdálo se, že proti ní nic nemá. A aby dobrou náladu svého drobečka proměnila i v nějaké užitečné opakování, zeptala se ho: "A kdopak to je? Je to pán?" Dítě trochu zvážnělo, jak se nad tou otázkou poctivě zamyslelo, nesouhlasně zavrtělo hlavou a napnulo všechny své síly a schopnosti k jedinému cíli: přijít na vhodnější slovo. Kdepak "pán", to bylo delší! Co chvíli se zdálo, že se všechny neuronové spoje u usilovně vzpomínajícího tvorečka konečně zprůchodnily a vysvítily tu nejkratší cestu k řešení, ale cíl jako kdyby vždy na poslední chvíli někam ulétl jako bdělá masařka a dítě ho muselo chytat znovu.

Ó jak tomu rozumím!! Jak stárnu, čím dál častěji totiž taky nemůžu připadnout na to nejsprávnější slovo, které nejlépe vystihuje, co bych si přál říct nebo napsat. Samozřejmě, jde to udělat spoustou synonym nebo různě opsat, ale já přesto vím, že právě ten výraz, který jsem zrovinka teď (k čertu!) zapomněl, je ten nejpřesnější, který existuje. Někdy kvůli takovému výpadku čeká blogový článek celé dny, protože na to jedno jediné správné slovo se prostě vyplatí počkat, kdyby pro nic jiného, tak aspoň pro ten pocit, že jsem to nevzdal a tentokrát si ještě vzpomněl a to správné slovo si vůlí na postupující skleróze doslova vyvzdoroval. Podobné vnitřní souboje s vlastními neurony jsem teď pozoroval na dítěti v trolejbusu a nepokrytě jsem mu držel palce, aby se nevzdalo, nevzalo zavděk šidítkem dudlíku a dotáhlo své přemýšlení do zdárného konce.

Zrovna když jsme přijížděli do stanice, kde jsem potřeboval vystoupit, to přišlo: Dítě se zatvářilo blaženě asi jako já, když jsem si kdysi po několika hodinách potupného přecházení z jedné strany obýváku na druhou, konečně vzpomněl, že to cizokrajné slovo na čtyři krátké slabiky, které se tak přesně hodilo do jednoho mého textu, je "kamikadze". Drobeček se otočil směrem ke mně, nadšeně zavýskl, ukázal prstíkem přímo na mně, aby okolní svědci neměli žádnou pochybnost, koho tím myslel, a nahlas s dikcí velkého dabingového talentu pronesl: "DEDA!!" Návdavkem si za to ještě zatleskal.

"Ne, Filípku, to není děda," snažila se situaci hasit červnající maminka, ale Filípek už měl jasno, kápnul na to, vzpomněl si, a výsledek svého intelektuálního úsilí si už teď nenechá vzít: "Deda, deda, deda," žvatlal chlapeček a měl z toho objevu větší radost než plzeňští fanoušci z vyrovnávacího gólu proti Spartě na stadiónu kousek od nás. Musel jsem vystoupit, protože jsme právě dojeli k nádraží a stihl jsem rozvernému klučíkovi už jen zamávat; ostatně stejně jsem na jeho flek neměl ve svých kartách žádnou rozumnou odpověď.

Pouhé dvě stanice trolejbusu, jen malá chvilka... Nastoupil jsem jako zralý muž v nejlepším (no, nejhůře ve druhém nejlepším) věku, vystoupil jsem jako "deda". A musel jsem se sám sobě zasmát a dítěti za jeho přátelskou upřímnost zatleskat. Vidíš to, milý císaři, jak jsme v konfrontaci s pohádkovým dítětem dopadli: Já jako děda, ty jako přihlouplý hanbář. To tedy ještě, snad promineš Výsosti, jsem dopadl o dost líp.

Ještě chvíli jsem se za odjíždějícím trolejbusem díval, jak odváží vstříc dalšímu pokračování zatím jen krátkého životního příběhu rozesmáté děcko, které zase v další drobnosti pokročilo v poznávání světa, a maminku, která se nejspíš přede mnou dost styděla.

Za co? No přece za to, že ji nenapadlo mě, takového kmeta, pustit v trolejbusu na ty dvě stanice sednout! :-)

Pozn.: Když jsem se o víkendu dozvěděl zprávu, že zemřel režisér, kterého považuji za jednoho z nejlepších v dějinách světové kinematografie - Miloš Forman, uvědomil jsem si, že na tomto blogu je několik článků o tomto pozoruhodném pánovi a jeho dílech: K jeho osmdesátinám jsem publikoval krátký osobní článek Vzpomínka na Miloše Formana. Docela podrobně jsem se pak ve speciálních článcích věnoval jeho filmům Amadeus a Valmont. Kdybych byl kuřákem, nejspíš bych si teď zapálil režisérův oblíbený doutník. Ale protože nekouřím, bude mi stačit v duchu pozdravit a poděkovat.