Výhoda techniky "malování zapadajícím sluncem", kterou se snažím rozvíjet z původního drobného nápadu z nouze (sluneční světlo tehdy již bylo tak slabé, že nešla fotit moje oblíbená série Kouzelná zahrada, a přitom slunce mělo před sebou ještě pár desítek vteřin do západu, čehož by byl hřích nevyužít), je každopádně v tom, že se nedá (aspoň ne s běžnou fototechnikou) úplně ovládnout; je to taková divoká Šárka, která si dělá, co chce, a když si chvilku nedáte pozor, obloudí vás a vplete do kola :-).
Přesto mě samozřejmě láká tento způsob focení poznávat a rozvíjet, zkoušet, co se stane, když s foťákem pohnu v jedné, druhé i třetí ose, jak dlouhá expozice je ještě snesitelná a udržitelná, k čemu všemu se dá využít improvizovaný křoviskový filtr, který by snad mohl dávat tomuto typu fotek určitou osobitost. Drobnou komplikací je, že vše probíhá velmi rychle v paprscích právě zapadajícího slunce, takže dost dobře nejde foťák si odložit a začít si do sešitku zapisovat a zakreslovat všechny varianty které člověk vyzkoušel. Čas je v těch okamžicích stejně vzácný jako uhasínající světlo. Když pak slunce definitivně zapadne, už si samozřejmě nepamatuji, co jsem u každého z pořízených záběrů přesně dělal, ostatně je to taková "volná jízda", že si nejsem jistý, jestli mi na zapisování takových zkušeností bude vůbec stačit moje slovní zásoba.
