O Rogeru Federerovi a ukvapené pravdě

Ve Wimbledonu právě vrcholí nejslavnější tenisový turnaj světa, nyní už bez Švýcara Rogera Federera, který se na tamějších travnatých kurtech stal doslova legendou a loni se rozloučil s aktivní kariérou. No a já si v této souvislosti vzpomněl na jednu událost z Wimbledonu roku 2002. Ano, právě před jednadvaceti lety jsem se rozmýšlel, jestli si na zápasy tohoto klasického tenisového turnaje mám taky vsadit. Sedl jsem si tehdy ke košaté nabídce zápasů 1. kola a po dlouhém a usilovném přemýšlení jsem si z nich vybral dvacítku zápasů, které by podle mého tehdejšího "expertního" úsudku mohly vyjít. Původně jsem si z předvybrané dvacítky chtěl jen některé vybrat a ty dát na výsledný tiket, ale pak mi snad bylo líto času, který jsem už nad výběrem strávil, a řekl jsem si, že přece nebudu přebírat již jednou přebrané; musím trochu důvěřovat svému úsudku, takže umístím na jediný tiket všech dvacet vytipovaných zápasů. Když jsem to všechno spočítal, vyšla mi potenciální výhra i při nevysokém vkladu něco přes 95 tisíc, což pro mě tehdy byly docela velké peníze (ostatně byly by i dnes). No, 95 tisíc by byla hezká sumička, cožpak o to, ale když už jsem se dostal až sem, stačilo by přece jen maličko - najít ještě jeden dodatečný, jednadvacátý tenisový duel, něco opravdu jasného, nějakou "tutovku", která by výši potenciální výhry přenesla přes magickou stotisícovou hranici. Jednadvacet zápasů před jednadvaceti lety. Jednadvacítka je přece šťastné číslo; a "voko bere"!

Roger Federer byl tehdy mladík, který svými výkony dával tušit, že by z něj mohl vyrůst opravdu mimořádný hráč. Neměl za sebou zatím žádnou oslnivou kariéru, ale už o rok dříve jako "bažant" právě na wimbledonské trávě vybojoval postup do čtvrtfinále a zdálo se mi, že rychlý travnatý povrch v legendárním All England Clubu jeho dynamickému a pestrému pojetí hry dokonale vyhovuje. Jistě tady vybojuje ještě celou řadu vítězných zápasů a kdoví, třeba se jednou svými úspěchy dotáhne na své slavné předchůdce a možná je dokonce předčí.  Každopádně teď (tzn. tehdy) bylo v mých očích sázejícího celkem jedno, kdo bude jeho soupeřem v úvodním kole. Ať je to kdokoli (v tomto konkrétním případě to byl Chorvat Ančič) mladý Švýcar ho jednoznačně převálcuje a bude spěchat vstříc úžasné sportovní kariéře, to je jasné. Přece ještě dovedu poznat opravdovou vycházející hvězdu! Přesně tak, to ďábel mamon mi našeptal doplnit na vyladěný dlouhatánský tiket ještě jednadvacátý zápas: Federer - Ančič, na vítězství Federera v nizounkém kurzu 1,05. Samozřejmě, je to přece tutovka! 

Když turnaj začal, mohl jsem si postupně na tiketu odškrtávat jednotlivé zápasy, které jeden po druhém vycházely. Postupně vyhráli všichni - ti, kterým jsem věřil, i ti, o kterých jsem pochyboval. Celá původně vybraná dvacítka zápasů se postupně naplnila podle mého očekávání a zbývalo "jen" zkontrolovat, zdali i "moje budoucí hvězda" splnila svůj nijak zvlášť náročný úkol. Stačí přece postoupit do druhého kola a ze mne bude rázem majitel papírové poukázky na sto tisíc. A jako každý správný sázející už jsem měl i rozmyšleno, co za tuhle částku pořídit (myslím, že ani fotografie by bývala nepřišla zkrátka :-)). No a pak jsem si - spíš jen formálně - prohlédl teletext s aktuálními výsledky, abych zjistil to, co vy už pochopitelně dávno tušíte. 

Moje švýcarská nastupující hvězda dostala od chorvatského outsidera v 1. kole velmi ošklivě nařezáno, neuhrála ani jediný set a ještě dřív, než turnaj stihl pořádně začít, už si balila na cestu domů. A já osaměl se svým dlouhým tiketem, který právě dopadl jako "cenné papíry" v říjnu devětadvacátého roku na newyorské burze, protože na něm kromě dvaceti správných tipů byl i jeden špatný. Stotisícový "šek", který užuž nabýval reálných kontur, jako kdyby mi dovádivý větřík právě ufoukl zpod nosu a zanesl ho přímo do spuštěné skartovačky.

Už příští rok se nevyhnutelnost prosadila, Roger Federer se stal hvězdou a poprvé celý Wimbledon vyhrál a pak ještě návdavkem čtyřikrát za sebou (celkově se po té "mé" prohře protáhla jeho šňůra wimbledonských výher na 41 zápasů za sebou. Celkově postoupil na tomto svém oblíbeném turnaji 12x do finále a 8x se stal jeho vítězem. Ovšem právě v tom mém "stotisícovém" zápase prohrál naposledy v 1. kole. Od té doby, co zakroutil krkem mému nadějnému tiketu, vyhrál ve Wimbledonu neuvěřitelných 101 zápasů a prohrál jich pouhých 10. Na jednu prohru deset vítězství. Klobouk dolů!

Samozřejmě mě těší, že jsem už v zárodku správně odhadl obrovitý potenciál, který se v mladém Rogeru Federerovi skrýval, a měl jsem pravdu, že se stane mimořádným hráčem a legendou světového sportu. Jen jsem se s tou svou pravdou, bohužel, poněkud ukvapil při jejím praktickém uplatnění. Z čehož plyne poučení, že mít pravdu samo o sobě nestačí, ale je třeba ji mít taky v ten správný čas.

Když jsem viděl, jak letos poprvé vítali diváci na wimbledonském centrkurtu "svého" Rogera jako definitivního tenisového vejminkáře, vzpomněl jsem si na tu 21 let starou historku a mých "odfouknutých" sto tisíc. Taky se mohla tahle legenda tehdy o něco víc snažit, však mezi těmi všemi vítězstvími v bohaté statistice by se jedna výhra navíc snadno ztratila a mně by to tehdy bývalo docela pomohlo :-).

No ale uznejte, o čem bych pak dnes na tomhle blogu psal? Snad ne o vedrech, o kterých píšou všichni, no ne?!  

 

Pozn.: Ilustrační koláž jsem stáhl z internetu (Getty Images, https://olympics.com/en/news/how-many-wimbledon-titles-roger-federer-won-tennis-career-grand-slam-record)