středa 19. července 2023

Fotky z nejžhavějšího dne roku?

Z nejžhavějšího? No, doufejme. Já tedy z letních veder nijak nadšený nejsem. Vydržím sice celkem vysokou teplotu, stejně jako nízkou (říkám, že mám "široký rozsah teplotní použitelnosti"), ale ve vedrech si nijak nelibuji a omezuji v nich fungování svého organismu na nejnižší možnou "udržovací" úroveň. A protože ten nejteplejší (minimálně snad nejteplejší červencový) den vyšel na sobotu, měl jsem důvodné podezření, že v sobotu přeřadím na líný režim, při kterém v optimálním případě nemusím vystrčit nos do prostor otevřených slunečním paprskům, a jedinou mou aktivitou bude skuhrání, že tohle horko, to už je tedy vážně moc.

Přemýšlel jsem, jak na svou lenost vyzrát a jako neplavce a necachtače mě napadlo jediné řešení: Řeknu si, že takto žhavý den je jedinou možností fotit vedro a jeho důsledky v pražských ulicích, tudíž je zcela nezbytné se tam vypravit s foťákem, protože až budou zase obyčejné pětadvacítky, nebude to nic mimořádného. Mimořádnost je prostě třeba chytit za pačesy!

Výsledkem byla skutečnost, že jsem - takto sám sebou podveden - dopoledne skutečně odjel z Dobřichovic, zašel jsem si v klidu na časný oběd ještě v době, kdy se ono neobyčejné vedro teprve klubalo, pak jsem na nějakou dobu zběhl do klimatizované kavárny  a teprve poté, kolem třetí hodiny odpoledne, v době, kdy v Praze vedra vrcholila a Markéta Vondroušová za Kanálem zahájila svůj úžasný finálový wimbledonský zápas, jsem teprve vyrazil do ulic, přičemž jsem si ještě vybral takovou trasu, kde bylo možné čas od času posedět ve stínu rozložitých stromů a maličko se tím zchladit (nejdéle jsem tuhle metodu praktikoval na Malé Straně na Pětikostelním náměstí v trojúhelníku mezi Sněmovní ulicí, ulicí U zlaté studny a Valdštejnským náměstím, kde i v neobyčejných podmínkách bylo celkem dobré stinné posezení s dostatečným počtem laviček a jen pár turistů.

Vedro a jeho specifické dopady jsem samozřejmě nijak zvlášť nefotil, ta myšlenka mi posloužila jen jako drobný podvod na sebe sama, abych se vůbec odhodlal vyrazit. Ale - když už jsem tu tedy jednou byl - pár fotek nakonec vzniklo a nakonec snad mezi nimi jsou i celkem vydařené kousky. Kruci, jsem nějaký smířlivý, nejspíš u mě mají vedra neblahý dopad na schopnost kritického odstupu :-).

Začneme jako obyčejně v mé tradiční pražské vstupní bráně - na Hlavním nádraží, kde jsem ve Fantově historické budově pořídil další kousek do cyklu Pražská okna.


Na Malé Straně jsem nakoukl do jednoho průjezdu a dvora kousek od Valdštejnského paláce; vlastně mě překvapilo, že byla brána pootevřená, protože když tudy procházívám při jiných příležitostech zdává se být nedostupná. Zaujal mě tam napevno zabudovaný tibetský modlitební mlýnek, jakož i pár barevných velkoformátových fotek z Tibetu dál ve dvoře.

 
 
Původně jsem si chtěl cestou vyfotit jedno velmi konkrétní předem vyhlédnuté místo do rubriky Pražské drobnůstky, ale cesta k němu byla zastoupena neoblomnými strážci s vysílačkami. Ukázalo se, že se tu právě tento den točí nějaký zahraniční film, uličkou, kterou jsem chtěl projít, bude ujíždět jakýsi kaskadér na motorce, kterému se nesmíme připlést do cesty, protože by nás v rámci plného pohroužení se do role mohl přejet nebo zastřelit. Ale při čekání na volný průchod ("hej vy tam vzadu, přimáčkněte se víc ke zdi, ať nejste v záběru!!" mě zaujala stínohra na zdi jednoho z domů. Slunce sice bezohledně žhnulo, ale zároveň vytvořilo v pozdním odpoledni z otevřených oken i celkem pohlednou strukturu světel a stínů.

 
 
Protože jsem měl právě "nabitý" teleobjektiv, když jsem šel přes Malostranské náměstí, přitáhl jsem si jím nejvyšší partie chrámu svatého Mikuláše nad hlavním vchodem. Světlo tvrdé, barvy mdlé, tak jen pro ilustraci.

 
 
Došel jsem až na Karlův most ke svému oblíbenému domu U obrázku Panny Marie na Kampě, kde jsem tentokrát nefotil zde již mnohokrát na fotkách zachycený balkónek, ale zaměřil jsem se na jeden vikýř směrem k Vltavě. Zdálo se mi totiž, jako by se tam blýskalo něco barevného, tak jsem si opět skutečnost trochu přiblížil teleobjektivem a hle - vyloupli se dva barevní medvědi, nejspíš vyhlížející město veliké, jehož sláva hvězd se dotýkati bude. Anebo se prostě jen šli mrknout, jestli je venku pořád takové vedro, a osvěžit se trošku pohledem na řeku. Ale protože už po řadě návštěv maličko znám dispozici půdních prostor v tomhle domě a zdejší situaci, řekl bych, že autory tohoto medvídkového výjevu budou nejspíš ti samí lidé, které sem chodím každý rok před Vánoci navštěvovat a kteří se tak příkladně starají o balkónek :-).
 
 
 
Trik se stínem otevřených oken jsem vyzkoušel ještě jednou přímo u Čertovky, ale tentokrát vznikla stínohra jen chudičká. O to zajímavější je možná okno s kytičkou a pěkně zakulacený vikýř. 

 
 
Vedro jednoznačně způsobilo, že vltavská hladina byla doslova poseta všelikými lodičkami, paplavidly a šlapadly. U vody se prázdninové vedřiny přece jen o něco lépe snášejí, zvlášť když město kolem je z kamene. Mimochodem, nebylo možné se s foťákem ani pořádně opřít o rozpálené kamenné zábradlí Karlova mostu.
 
 
 
Rytíř Bruncvík musel nejspíš nějak vyvádět, když kolem něj teď stavějí takovou bytelnou mříž. 
 


Je tu nějak moc fotek na výšku, tak to potřebuji trochu rozbít, třebas i fotkou, která za moc nestojí. Na Karlově mostě sice nebylo tolik lidí jako za vlídnějších letních teplot, ale ještě pořád jich tu bylo dost na to, aby se jim nedalo při focení úplně vyhnout :-).

 
 
Další horní část průčelí kostela, tentokrát od svatého Salvátora na staroměstské straně.

 
 
Ač jsem si to při pohledu na teploměr původně vůbec nedokázal představit, nakonec jsem prošel i celým Starým Městem, kde jsem sice fotil, ale žádný ze snímků se do článku nekvalifikoval. Přesně v okamžiku, kdy jsem Staré Město opustil, objevil jsem docela zajímavé místo, které doposud - i když jsem tam byl už mockrát - nevzbudilo mou pozornost. No a protože ji vzbudilo právě tentokrát, když jsem se zašel podívat (a ochladit), třebas tím, jak se tu dají procvičovat pravidla perspektivy, dávám sem návdavkem ještě jeden záběr z trochu modernějšího prostředí. Ano, připouštím, opět jsem si trošku pohrál s osami a obrázek jsem pootočil, ve skutečnosti bylo tohle "okno" vysoko nad hlavou.


Tak vida, nakonec jsem den, který hrozil skončit uprostřed zdí dobřichovického bytu a večer těžkou hlavou z vedra a promeškaného času, strávil prakticky celý venku v podmínkách, které sice vypadaly hrozivě, ale - když jsem to sám sobě dobře vyargumentoval - daly se celkem bez problémů vydržet. A kolik fotek jsem si z procházky přinesl? Dvě nebo snad dokonce tři? Vždyť říkám, že vedro má zřejmě neblahé dopady na vypěstované sebekritické procesy :-)

18 komentářů:

  1. Black and White fotky nešíří teplo, proto jsi je publikoval. Aby ses zchladil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Proto jsem do výsledku nepustil teplejší sépiové tóny :-).

      Vymazat
  2. Ta posledni fotka vypada jako z (pod)vodniho palace. Medvidci jsou super, stejne jako podveden sam sebou. Tenhle pocit znam do detailu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Popravdě, když jsem sám sebe přesvědčoval, tušil jsem za tím nějakou čertovinu. Známe své pappenheimské :-).

      Vymazat
  3. Lezarts

    O výsledku se dá říct, že rozpínavost tepla může mít pozitivní vliv na tvůrčí kapacitu😁
    Fotografie se stíny oken mi připomíná grafický doprovod jedné knihy…ale v tomhle vedru ne a ne najít titulek, jak vidno mě se mozek pouze rozpaluje, ale mysl mezapaluje😉

    OdpovědětVymazat
  4. Poznámky čtenářky, která je laikem v oblasti fotografie:
    Okno na Hlavním nádraží – pěkné, ale chybí mi něco, podle čeho bych odhadla velikost objektu.
    Dvůr a průjezd s tibetským mlýnkem – škoda, že to není v barvě. Zřejmě jsi narazil na fandu cestování a fotografování v jedné osobě. Jak nad tím uvažuji, bude to asi častá kombinace zájmů.
    “Přitáhnutí si “ detailů fotoobjektivem mi připadá přitažlivé. Přitáhnutí si nejvyšších partií chrámu svatého Mikuláše je povznášející zážitek, přitáhnutí si hraček/medvídků (dost nepatřičně/naivně umístěných do půdního vikýře v historické části města) je snad jen na ukojení zvědavosti, co to tam je.
    Pohled na fragment domu u Čertovky, pohled na letní Vltavu s plavidly a pohled na Karlův most na mne působí utěšlivě, pohodově. To o momentálně zamřížovaném Bruncvíkovi říct nemohu.
    Průčelí kostela sv. Salvátora je zajímavé, důstojné.
    U poslední fotografie článku mi vadí, že nevím co to je. Ne snad konkrétně, ale vůbec. Co je podlaha, co strop, co jen koláž. Asi bych dokázala ocenit tu fotografickou hříčku za předpokladu, že vedle by pro srovnání byla klasická "civilní" fotografie místa.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. K tomu oknu: Chtěl jsem tam mít v průhledu stín nějakého kolemjdoucího, ale nepovedlo se mi to tak, jak jsem si přál. On tam tedy stín je, ale není tak výrazný, jak jsem ho chtěl mít. Medvídky ve vikýři považuji za obohacující prvek, vůbec ne nepatřičný, ten kontrast historické střechy a drobných dětských hraček je mi sympatický, mám rád takové "shození" vážného námětu.
      Ta poslední fotka není od "civilního" obrázku nijak daleko - stačí ji pootočit tak, aby bylo "okno" nahoře. Podlaha v záběru ovšem není, na té jsem stál já :-).

      Vymazat

  5. TlusŤjoch:
    Možná Bruncvíkovi nařídili, že na toho lva musí mít klec.
    Předpisy jsou předpisy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdoví, třeba je v těch trubkách elektrický proud :-).

      Vymazat
  6. Ještě se pokusím tipnout si, které fotografie z toho (zatím) nejžhavějšího dne roku 2023 považuješ za nejzdařilejší. Všechny by se daly zařadit do kategorie "windows" :-)
    - okno ve Fantově historické budově
    - otevřená okna, hra světla a stínů
    - okno na poslední fotografii článku
    Mýlím se?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bé a cé je správně. K oknu ve Fantově budově se časem vrátím, abych udělal reparát. Světlo je dobré, ale půjde to lépe :-).

      Vymazat
  7. Pohled na vodu s lodičkami by mohl být v katalogu nějaké cestovky a zvědaví medvídci kandidáty do Pražských drobnůstek.
    Mě jako neznaboha zaujal modlitební mlýnek, nedovedu si představit jeho funkci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě ten mlýnek taky překvapil. Ale vypadá to, že je celý ten prostor vůči Tibetu nadmíru vstřícný :-).

      Vymazat
  8. Okenní stínohra je parádní! Shodou okolností jsem procházela přes Karlův most asi tak tři dny po tobě - a Bruncvík už měl zpátky svůj meč, po brlení nebylo ani památky a po chvilce jsem vypátrala i oba barevné medvídky. Hotová bojovka, jen tedy teplota už byla k přežití :-)
    PS: Není to kostel svatého Salvátora, ale Nejsvětějšího Salvátora. Tady nejde o žádného obyčejného světce :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No vida, tři dny stačí a všechno je jinak :-). Salvátorovi se omlouvám, na funkční hierarchii jsem nikdy nebyl moc dobrý, to by mohli potvrdit ti, co se mnou byli na vojně :-).

      Vymazat
  9. Sobota byla fakt děsná. Ty ses procházel Prahou, my se hnali klimatizovaným autem na chatu. Tam to bylo v první chvíli fajn, vždycky je tam totiž uvnitř větší zima jak venku. Jenže za chvíli se rozdíly setřely a v noci se už nedalo spát. ještě že trochu sprchlo, dvakrát zahromovalo a konečně se udělal průvan.....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když už jsem se rozpohyboval, překvapilo mě, že to nakonec nebyla až taková hrůza.

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.