Pár fotek z prázdninové staňkovské zahrady

Dnes jsem do nadpisu nedal "...z Kouzelné zahrady" ale ze zahrady prázdninové. Což nijak neznamená, že prázdninová zahrada není dostatečně kouzelná, jen tu dnes kromě Kouzelné zahrady - což už je vlastně terminus technicus, ze kterého všichni mohou tušit, jaké obrázky je čekají - budou i fotky jiného druhu, které se tu na blogu již taky kdysi objevily ve zvláštním článku, ale zdaleka ne v takovém množství (ani kvalitě) jako je tomu u dlouhodobého fotocyklu Kouzelná zahrada.

Napřed se můžeme podívat na několik snímků na původní téma "kouzelné zahrady". Je třeba říct, že příležitostí pro takové focení nebývá mnoho. Moje první, velikonoční návštěva např. celá propršela a z očekávaného krásného osvětlení zapadajícím sluncem nebylo nic; v takový den nemá smysl foťák vůbec vytahovat. A podruhé jsem se na návštěvu do Staňkova dostal až právě o prvním prázdninovém víkendu. Sluníčko na závěr dne docela svítilo, takže fotit se dalo. 

Nepříjemnou komplikací bylo to, že jsem si nedávno na Lefkadě rozbil svůj hlavní objektiv, zoom s rozpětím ohniskových vzdáleností 24-70 mm. Tímto objektivem jsem zatím vyfotil prakticky všechny novější fotky z cyklu Kouzelná zahrada, a těch pár starších zase s objektivem podobného rozsahu. Jako náhradu jsem poprvé použil z nouze svůj širokoúhlý zoom 17-40 mm a vůbec jsem netušil, jestli takové focení bude možné. Uvidíme. Prostě to bude něco jiného a bude třeba zase trochu hledat, což, myslím, nikdy není na škodu. 

Taky je třeba říct, že "ze studijních důvodů" sem dám nejen dvě fotky, které myslím, že za to aspoň trochu stojí, ale i ty, které za to stojí o dost méně, pokud vůbec.

Jedna z fotek, o kterých byla předešlá věta, ale které mi dobře posloužily k otestování, jestli se náhradní objektiv vůbec dá použít pro focení s proměnným ohniskem: Pohled do větví staré smuteční vrby, kde probleskovala sluncem nasvícená místa. Vrbu bych ve výsledku nepoznal, což nepovažuji za tak důležité. jen to prostě dohromady "není ono" a vypadá to neučesaně a odfláknutě.

 

 

 

Malá skalka kolem zahradního jezírka. Pokud chci do obrazu dostat větší plochu, je na to širokoúhlý zoom dobrý. Každopádně do výběru z fotocyklu Kouzelná zahrada se tahle fotka určitě nedostane. Tak ji sem dám aspoň pro ilustraci, protože na těchto pár metrech čtverečních už vzniklo několik kouzelnězahradových fotek, o kterých se neskromně domnívám, že nejsou špatné.

 

Přemýšlím, jestli jsou to spíš kopretiny nebo spíš volská oka. Každopádně centrum rozpínání jsem se pokusil umístit do květu doprostřed vlevo.

 

 

 

První fotka, která u mě nakonec s určitým přimhouřením očí prošla a kvalifikovala se do fotosérie Kouzelná zahrada, tak jsem zvědav, jestli se tam zabydlí. Každý rok si totiž cyklus prohlížím a snažím se k němu přistupovat kriticky a vyřazovat ty obrázky, které jsem v počáteční euforii nadhodnotil. Když fotka projde úspěšně těmito čistkami nejmíň za období tak pěti, šesti let, už zakotví v sérii napevno. Aspoň tedy doufám :-).

 

 

 

 

Stříbrný smrk u malého zahradního jezírka. Nic moc, ale jehličnany tu nemáme nijak zvlášť často.

 

 

 

Druhá fotka, která asi protentokrát přežije. Tak jsem zvědav, jestli moje náklonnost k ní neochladne, neb se u mě občas uplatňuje vlastnost, kterou bych si dovolil nazvat "fotopromiskuitou" :-).  

 

 

Druhý díl snímků z dnešní fotoporce vznikl pro změnu technikou "malování zapadajícím sluncem". Tuhle techniku jsem nikde neokoukal, ale poctivě jsem si ji při focení na staňkovské zahradě vymyslel, čímž ovšem pochopitelně nemůžu zaručit, že nás takových "fotomyslitelů" nebyla spousta :-). Ale je fakt, že tenhle typ fotoexperimentů na svých toulkách po portfoliích zajímavých fotografů nevídám, když pominu stále používanější noční "malování zdroji umělého světla". Zatím jsem si tuhle techniku vyzkoušel teprve podruhé, ale protože přináší docela zajímavé výsledky, asi se k ní budu občas vracet, abych v ní získával zkušenosti, dostával obrázky víc pod kontrolu a v optimálním případě se postupně zlepšoval.

 

 

 

Ano, když v temné noci běháte s baterkou a fotíte se u toho na dlouhou expozici, taky můžete namalovat zajímavé věci. Tahle metoda, kterou jsem odzkoušel na staňkovské zahradě, má vtip v tom, že využívá jako speciální optický "filtr" větvičky, listy, ano i květy či plody docela hustého keře, který jako obyčejně neumím pojmenovat. Asi si tipnete správně - keřů jsem testoval víc a tenhleten v mém malém "konkurzu na filtr" vyhrál. Je ve správném směru vůči slunci (k západu až severozápadu), je velmi husťoučký a vytváří spoustu jemných přechodů mezi světlem a stínem, takže se pak na tomto filtru hlavní ornament vymalovaný sluncem znásobuje a vytváří "kouřové efekty". 

 

 

 

Tahle fotka mi trochu připomíná jednoduchý čínský znak, který se rozhodl svévolně se obohatit o jeden rozměr a z plochy, do níž je normálně zakletý, se pokusil vystoupit do prostoru.

 

 

 

Zkusil jsem si poslepu udělat i něco, co by mohlo být při troše fantazie podobné krychli, a vyšla mi následující "Kostka plná slunce"

 

 

 

A na závěr si dáme dvě fotky na téma Sluneční čtverylka. Tančili jste někdy čtverylku? Jestli ano, tak tušíte, že ten tanec má něco společného se čtyřúhelníky. No a tak mě při focení napadlo, že bych mohl zkusit s fotoaparátem pohybovat tak, aby slunce vytvořilo cosi jako obrazec obrážený právě při čtverylce. Pokud použijete moji metodu "malování zapadajícím sluncem", děláte ty obrazce, které se pak objeví na výsledné fotografii vlastně naslepo a teprve po dokončení expozice spatříte, jestli se vám povedlo něco podle vašich představ nebo je vše jinak. Takže nejen, že je to metoda kreativní, ale je to i docela napínavé.

Jak už jsem psal na facebooku, při pořizování těchto fotek, což je disciplína opravdu nadmíru myšlenkově i pohybově kreativní, takže udělat dvě téměř stejné fotky je prakticky nemožné, šlo kolem naší zahrady několik sousedů, kteří mě při této těžko přehlédnutelné aktivitě viděli, a já nemohl přestat dokonce ani na tu krátkou chvilku, než kolemjdoucí přejdou, protože právě zapadající slunce na nikoho nečeká a je mu srdečně jedno, co si o mých projevech myslí naši sousedi. Myslím, že se sousedům dost ulevilo, když mě druhý den ráno viděli odjíždět. Ale pro jistotu si propříště najdou číslo na doktora Chocholouška, aby ho měli při ruce, kdyby bylo nutné co nejrychleji povolat pány Husáka a Hlinomaze kvůli odchytu. 

Ještěže k takovému focení na naší zahradě dochází (aspoň zatím) maximálně DVAKRÁT za deset let :-).