čtvrtek 29. června 2023

Tucet mých nezapomenutelných dnů

Asi mi dáte za pravdu, že život lidský občas sem tam obohatí i dny, na které se z nějakého důvodu nedá jen tak snadno zapomenout, dny spojené s mimořádně silným zážitkem, někdy pozitivním, jindy třeba negativním, prostě něco, co nás výrazně ovlivnilo na léta dopředu, často na celý život. Že šlo o takový den, někdy víme už v tu chvíli, protože je to nad slunce jasnější okamžitě, jindy se zpočátku nenápadný den ukáže být mimořádným až s určitým odstupem ve zpětném zrcátku. Není, myslím, vůbec tak podstatné, kdy to přesně bylo (samozřejmě, nejde-li třeba o datum, jehož oslava patří k rodinným rituálům, takže případné opomenutí může mít neblahé následky), to důležité je především obsah, to, jak na daný okamžik vzpomínáme a co pro nás znamenal a znamená, jak ten nezapomenutelný den ovlivnil to, jací jsme. 

Nedávno jsem trochu zapřemýšlel nad tím, jaké podobně mimořádné dny obohatily můj život, a řekl jsem si, že zkusím do blogového článku vypíchnout některé z nich - bez ambice řadit je snad podle hodnoty nebo podle stupně nezapomenutelnosti. Uvedu je tak, jak mě napadly - neseřazené podle žádné jednoduše stanovitelné metriky. Co kdybych si měl třeba vybrat tucet takových dnů, doprovozených mimořádně silným zážitkem nebo podstatným způsobem ovlivňujících můj život? Najdu vůbec nějaké podobně zásadní body? Nu, odpověď se nedozvím, dokud to nevyzkouším :-). Tak jdeme na to...

 

15. září 2011 - na vrcholu hory Fudžisan

Moje nejchladnější, nejhvězdnatější a nejvýše položená noc na nejvyšší a nejkrásnější hoře Japonska. Na vrcholu jsem byl prakticky celou noc sám, protože jsem vyrazil na Fudžisan již mimo sezónu, kdy už většina chat na cestě byla uzavřena. Abych nahoře v ledovém vichru neumrzl, chodil jsem dokola vrcholového kráteru: Dvakrát po směru hodinových ručiček, třikrát proti, jedna cesta cca třičtvrtě hodiny. Málokdy má člověk takovou příležitost být úplně sám se sebou a probrat si s náležitým nadhledem všechno, co ho právě těší i trápí, a že toho právě tou dobou bylo. Tím spíš, když za té jasné chladné noci padala jedna hvězda za druhou, takže kdy už jindy by měly být lepší podmínky pro postupné plnění našich přání. Malou fotoreportáž z výstupu najdete např. v článku Výstup na Fudžisan.

 

1. června 1986 - na Kavčích horách

Toho večera jsem se se svými spolužáky z VŠCHT zúčastnil přímého přenosu populární televizní soutěže Videostop. Nejenže jsem si v generálce na přímý přenos sám zasoutěžil v páru s noblesním Petrem Nárožným (společně jsme slavně zvítězili nad mými dvěma kolegyněmi s podporou Jiřiny Bohdalové a Jiřího Kodeta. Ale význam toho dne pro mě nebyl v tom, že jsem poznal slavné herce, ale proto, že jsme si tu akci ještě s jedním kamarádem sami vymysleli, sami zorganizovali, sami jsme pro ni nadchli skoro celý náš ročník a ještě jsme přesvědčili televizní pracovníky, že právě my jsme ti praví. A to vše ještě v době, kdy plnění podobných přání záleželo na mnoha věcech okolo, protože jsme byli jako vysokoškoláci předem podezřelí, že před kamerami něco vyvedeme. Ale poučení bylo jasné: Když se opravdu chce, jde spousta věcí, které se zdají být na první pohled neproveditelné. Podrobněji jsem o svém televizním zážitku psal k jeho 30. výročí v článku V televizním Videostopu.

 

22. prosince 2010 - v ulicích Menšího Města pražského

Kdo patří k pravidelným návštěvníkům mého blogu, dobře ví, že vždy dva dny před Štědrým dnem pořádám fotografickou vycházku do malostranských ulic, abych náležitě oslavil své "volitelné narozeniny". V jedné takové malostranské ulici jsem se narodil, totiž narodil se tam ten druhý člověk ve mně, o jehož existenci ten první do té doby neměl ani tušení. I když byla tmavá noc, můj svět se rozzářil a dodneška svítí jediným nádherným světlem. Chvilku poté jsem napsal v tramvaji svoje úplně první Půlnoční haiku. A myslím, že i nejlepší :-). 


17. listopad 1989 - na Národní třídě v Praze 

Když mě ten den pouštěli z kasáren ve východočeských Dašicích, kde jsem tou dobou byl na vojně, na můj první "opušťák", důrazně mi kladli na srdce, abych se jen cestou proboha k něčemu nepřimotal. Nakonec jsem se přimotal k tomu nejzávažnějšímu dějinnému zvratu v naší společnosti za svého života, tedy k samotnému počátku tzv. Sametové revoluce, když jsem omylem se svou "bývalou nastávající" dobloumal večer až na pražskou Národní třídu. Když jsem se v pondělí ráno do Dašic vrátil, bylo všechno jinak. Listopad 89 mi sice ve svém důsledku úspěšně odloudil mou první potenciální nevěstu, ale i tak musím říct, že jeho celková bilance z pohledu dopadu na můj život byla zásadním způsobem pozitivní. 

K tématu se váže např. můj starý blogový článek Co mě (ne)těší na výročí listopadových událostí.

 

15. června 2004 - v nejmenovaném krajském městě

Tady si nejsem úplně jistý přesným dnem, musel bych zahledat velmi hluboko v archivu e-mailů, ale na přesném dni a hodině vůbec nezáleží, protože co je pár hodin proti půlce života, kterou u mě ten den zásadním způsobem ovlivnil k lepšímu. Toho dne jsem jel na jedno z několika výběrových řízení, na kterých jsme hledali své nové schopné a odpovědné kolegy pro projekt, který jsme si vymysleli a kterému tehdy málokdo věřil. Na výběrových řízeních jsem příseděl mnohokrát, ale jen jednou v životě se mi stalo, že jsem byl tak jednoznačně přesvědčený, že před sebou mám přesně takového člověka, kterého hledám. Člověka, kterého nemusím nic učit, protože už část ví, část si domyslí, část dostuduje a část sám navrhne lépe, než by to kdy napadlo mě. Člověka, za jehož pracovní i lidské kvality bych dal kdykoli ochotně ruku do ohně a vsadil bych na ně svůj poslední pětník. Nikdy bych nevěřil, jak může jedno nenápadné výběrové řízení ovlivnit nejen život toho, kdo se uchází, ale i toho, kdo vybírá. Teď už tomu skoro dvacet let nemusím jen věřit, protože to vím. 

 

14. srpna 1993 - na zámku Kozel u Štáhlav

Toho dne ráno vyšla moje první (a taky poslední) malá knížka bajek. Ještě ráno jsme kompletovali 400 výtisků v tiskárně a už za pár hodin jsme společně s ilustrátorkou té knížky uspořádali zcela ilegální autogramiádu před odsvěcenou kaplí loveckého zámku Kozel. I když náš improvizovaný a hlavně nikým nepovolený autogramiádový stánek budil v řadách zámecké ochranky citelné pohoršení, nikdo si nás netroufal v našem konání jakkoli omezit, protože jednak tehdy ještě byla svobodná devadesátá léta a jednak jsme autogramiádu na tom krásném místě obohatili svatbou. Nakonec se nám to sice nepodařilo dotáhnout do stavu "dokud nás smrt nerozdělí", byť jsme o tom byli dlouho přesvědčeni, ale myslím, že jednak 17 společných let vůbec není málo a že možná ještě víc je skutečnost, že i po rozchodu mohou lidé zůstat přáteli a jeden druhého si vážit. 


11. března 2011 - v oblasti Tóhoku na severu japonského ostrova Honšú

Můj nejdelší den v životě, který se zdánlivě vlekl celé týdny a měsíce, protože se rosil studeným potem strachu o zdraví a holý život nejdražšího člověka. Japonsko tehdy ohlásilo jedno z nejsilnějších zemětřesení historie (8.9 stupně Richterovy stupnice). Otřesy přišly odpoledne japonského času, ale u nás bylo ještě brzo ráno. Celý den přicházely doslova strašlivé zprávy o  otřesech i následné vlně tsunami vysoké až 38 metrů a o stovkách a tisících mrtvých a pohřešovaných. Skoro celý den až do pozdního odpoledne jsem si mohl jen představovat, co se asi stalo, nešlo nic ověřit ani nikomu na dálku pomoct. Pro mě zůstal ten den ztělesněním absolutní bezmoci a čekání na zprávu, která nakonec zaplaťpánbůh pozdě odpoledne přišla. Když jsem pak o tři roky později zemětřesením nejzasaženější oblastí projížděl a procházel, dobře jsem si ten děsivý pocit bezmoci připomněl - obklopen mnoha tisíci příběhů, jež nedopadly tak dobře, jako ten můj (např. v článku Role náhody v plnění snů - Sendai a Matsušima). 


25. ledna 2009 - v pronajatém dobřichovickém obýváku

Toho večera jsem si v horečnatém chřipkovém polospánku založil vlastní blog a napsal jsem na něm svůj první článek O chřipce a psím blogu. Kdo mohl tušit, že o 14 a půl roku a 2334 publikovaných článků později se k této skutečnosti vrátím a po zralé úvaze ji zařadím mezi dny, které podstatně ovlivnily můj další život. Třeba tím, že už kvůli tomu nemám potřebu (a ani čas) psát si do šuplíků.

 

24. června 2013 - u pramenů v nejmenovaném evropském městě

Pro mě den radosti a blízkosti, den kdy jsem ve zralém věku konečně pochopil, jakou sílu dokáže mít "obyčejné" lidské objetí. A zároveň den obav z možné destruktivní síly takové radosti, protože emoce jsou živly, které puštěné ze řetězu dokážou někdy odnést do ráje i do pekla zároveň. 


13. srpna 2002 - v Rokycanech na Boreckém potoce

Když se vaše zahrádka změní v rozbouřenou řeku, přes kterou se nedá dostat jinak než po vyprošťovacím hasičském laně a vy dostanete jedinou minutu času na to, abyste to udělali. Když nevíte, jestli se neutopíte na zápraží vlastního domu, kde za normálních okolností sedáváte s přáteli. Když nevíte, jestli ten dům se všemi vašimi věcmi a se všemi vzpomínkami vydrží nápor rozdivočelé vody a zůstane stát. Když nevíte, jestli ještě budete mít příležitost se do něj po opadnutí vody vrátit. A když to nakonec dobře dopadne, vrátíte se a všechna ta špinavá povodňová voda postupně odteče kamsi k dalekému moři. Mimochodem, kdysi ze vzpomínky na "nejmokřejší noc" mého života vznikl i celkem optimistický článek O chvále povodní.

 

1. duben 2015 - v nejmenovaném městě

Když jsem v roce 2014 stoupal od úpatí až na úplnou špičku japonské obrovité hory Fudžisan, abych mohl už podruhé obdivovat tamější neuvěřitelný východ slunce, nesl jsem si s sebou odspodu malý černý kamínek, který mi připomínal, že to není jen prostá turistická cesta, ale svým způsobem i duchovní pouť, jejímž cílem je přimluvit se u příslušných božských autorit za splnění jednoho velkého a dlouho zdánlivě nesplnitelného přání. Nevím, jestli to bylo přičiněním nebo aspoň s dopomocí takto vybuzených sil, ale na tom vůbec nezáleží, protože to přání se mi prostě na následujícího apríla (a přesto doopravdy) splnilo v té nejlepší možné podobě. Co už by si člověk mohl přát víc? Tohle báječné splněné přání se odrazilo hned den poté v básničce Apríl v hlavní roli. A pak ještě mockrát, protože svůj japonský "prosebný kamínek" nosím pořád při sobě - na památku, pro připomenutí a pro radost.


14. srpna 2003 - ve Vassiliki/Pondi na ostrově Lefkada

Ještě v sedm hodin ráno prvního dne svého prvního pobytu na ostrově jsem netušil, že se z Lefkady stane můj milovaný kraj, kam se budu stále vracet a budu si tam připadat šťastný. Za chvíli se se mnou zatřásla země tak silně, že se ve mně nejspíš něco převrátilo, nebo do sebe přičiněním těch otřesů zapadla na první pohled nesouvisející ozubená kolečka a já získal lásku na celý život. Nemohu se silou zažitého zemětřesení rovnat zážitkům z již zmíněného silného japonského zemětřesení. Ale i 6,4 stupně (a pak v dalších dnech spousta dalších o něco slabších otřesů) je v evropských poměrech docela dost na to, aby člověk nezapomněl po celý život, jakou sílu dokáže mít země. Pár vzpomínek se najde třeba v článku Zemětřesení na Lefkadě.


Omlouvám se dalším mnoha dnům, které ten dnešní tucet opominul, třeba jen proto, že mě nenapadly dostatečně včas; našlo by se takových hodně, které by tu taky mohly být. Samozřejmě, tenhle výčet pozitivních okamžiků nebo aspoň situací s veskrze pozitivním vyústěním, by se dal doplnit i neméně silnými okamžiky negativními, kdy se člověku naopak zdá, že se mu zhroutil svět, protože i takové chvíle přicházejí, dokonce i když je člověk ztělesněním čirého optimismu, to si nebudeme namlouvat. Jenže když se je tak snažím vybavit, zjišťuji, že mají oproti svým pozitivnějším kolegům mnohem "kratší dech", dokážou ovládat mysl jen po nějakou dobu, nepřetrvávají, slouží jen jako překážka k jednorázovému překonání, ke které není třeba se vracet z druhé strany a překonávat ji znovu a znovu. 

Zatímco vyvolávat si z paměti ty úžasné a neopakovatelné dny, to má vždycky smysl, protože kdyby nic jiného, dokážou vzbudit chuť na nové zážitky, které - kdoví - si taky možná jednou najdou v budoucím tuctu nepominutelných dnů svoje vlastní místo na slunci :-). 




32 komentářů:

  1. K tomu objetí. Ono má opravdu obrovskou sílu dávat. Zjistila jsem jedno, že víc jak sex mi chybí úplně obyčejné objetí. Náruč do které se můžu schovat když je zle, náruč do které se můžu jen tak stulit a na nic nemyslet. Náruč která ochrání, která postaví hráz mezi mne a všechno kolem co ubližuje. Tohle mi nesmírně chybí a to hledám stále a stále. A nějak nenacházím. Jediná náruč která mě jakž takž chrání je ta mé vnučky. Ta mi vždycky svou bezprostředností a vědomím toho, že to je objetí z čiré radosti a bezelstné a bezvýhradné lásky předá něco z té radosti i mě.
    Zajímavé dny, i v tom co všechno se nesmazatelně člověku otiskne do paměti. Tak přeju aby takových dnů ještě bylo mnoho a mnoho....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dětská náruč je sice dobrá alternativa, ale nepokryje úplně všechny barvy "objímacího spektra" :-).

      Vymazat
  2. Lezarts
    Zajímavý medailonek vzpomínek!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono by se ještě našlo dalších několik o něco méně nápadných tuctů, podobně jako je určitě víc než sedm divů světa :-).

      Vymazat
  3. To je moc hezký a zajímavý tucet, i když ty dny, o kterých píšeš, se v žádném případě nedají označit jako tuctové. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako tuctové bych si tyhle dny opravdu netroufl označit :-).

      Vymazat
    2. Přidej ještě tři a můžeš je označit jako mandelové. Nebo mandelní? Obé zní pěkně...

      Vymazat
    3. Tři bych ještě našel: Co třeba maratón z Marathonu, noc strávená u svaté jeskyně v Lurdech nebo první setkání s mořem v Saintes Maries de la Mer? :-)

      Vymazat
    4. Ještě lépe by znělo mandlové. :-)

      Vymazat
  4. Zajimavy ruznorody prehled...Mimochodem,y o rok drive adi vsichni rukovali ns vojnu nejprve dobLiberce, tyd bylntedy napred v Dasicich a pak v Janovicich?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já byl v Janovicích jaksi kmenově od začátku vojny do konce, jen v listopadu a prosinci jsme byli přesunuti jako pomocní stavební dělníci na brigádu do Dašic.

      Vymazat
  5. Teda, vy jste ale systematik, takový se hned tak nevidí. Můžu jen závidět, sám mám problém u některých událostí, které kdysi zásadně ovlivnili můj život, určit aspoň přibližný rok... :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdepak systematik. Ale data řádění živlů se dají najít přesně a od doby, co mám blog, mi slouží i jako určitá forma soukromého deníku, podle kterého se dají zpětně dohledat i časové údaje (snažím se, aby to úplně tak nevypadalo ale bylo to tak použitelné). No a některá data, připouštím, si prostě pamatuju :-).

      Vymazat
  6. U tebe je asi hodně důležitý i den, kdy jsi si založil blog. Už nemusíš psát do šuflíku a víme o tobě, o tvém krásném českém jazyku a bohatém životě třeba i s focením. Každý tvůj jednotlivý článek světu něco přinesl - nehledě na to, že když chce člověk zažít něco zajímavého a nevšedního, neudělá chybu, když k tobě zamíří. Já to tak dělám, i když teď ne právě pravidelně. Zase si ale při příští návštěvě počtu... :-)))
    Přeji tobě i nám hodně barvitých nezapomenutelných dní - i případně nocí. Jako třeba byl den, kdy bylo v Praze na Karlově mostě pusto, což se předtím snad nikdy nestalo. Ale máš to navíc i zadokumentováno pěknou fotkou :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, mám ho tam. To je ten případ, kdy v daný okamžik ještě není zřejmé nic, ale postupem času se zjistí, že to vlastně svým způsobem důležitý den byl, kdy to, co během něj bylo založeno, trvá a rozvíjí se :-). No a tvoje návštěvy mě samozřejmě vždycky potěší, stejně jako milé přání, za které děkuji :-).

      Vymazat
  7. Tohle je nádherný článek! To, že ze řetězu spuštěné emoce dovedou odnést do ráje i do pekla zároveň, je skutečně dokonale výstižné. Dere se mi teď na jazyk asi tak tisíc otázek, ale jelikož se jen málo z nich hodí do blogových komentářů, tak zase většinu z nich spolknu :-) Jedna ale přeci jen snad bude přijatelná (nebo to alespoň zkusím): co to bylo za projekt, který jste v roce 2004 vymysleli? A vlastně ještě jedna, která přijatelná bude zcela stoprocentně: je někde možné si přečíst tvoje bajky? :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi tuším aspoň zčásti, jaké otázky tě napadají. Pokud jde o ten projekt - když to podám ve zkratce, vybavili jsme pracovníky naší firmy, kteří byli odjakživa zvyklí čekat na zákazníky "na domácí půdě" své kanceláře, podrobnou ale v principu velmi jednoduchou metodikou, jak mají postupovat, dali jsme jim "průvodce" v podobě šikovných koučů a vyhnali jsme se ven, aby chodili naopak oni za zákazníky. A to vše jsme během půl roku okres po okresu zavedli v celé zemi. Paradoxní je, že se nakonec tenhle projekt slovo od slova uplatnil v Chorvatsku, kde se rozhodli veškeré postupy převzít "i s chlupama", jen si všechny naše materiály nechali přeložit, zatímco u nás ho hned první "nové koště" de facto odpískalo, protože "teď se věci budou konečně dělat nově a lépe". Lidé angažovaní na projektu do dvou let postupně odešli za jinými výzvami, včetně mě, a v síti poboček se vše vrátilo do původních pohodlných kolejí. Je ale pravda, že jsem se s odstupem dočkal určitého zadostiučinění - to když cca po deseti letech od našeho projektu dostala už asi třetí generace našich nástupců befel z vedení nadnárodní centrály - převzít co nejrychleji "chorvatský" model, se kterým měli naši kolegové ze Záhřebu ohromné úspěchy :-).

      Bajky se asi nikde sehnat nedají. Poslední balík asi 20 výtisků jsem nechal před lety na chodbě v Rokycanech, dva kousky mám v šuplíku doma v Dobřichovicích. Literárně to je klasická juvenilie, texty jsou nevyrovnané, občas se zableskne obsahový nebo formální nápad, ale povětšinou je to slabé. Jaký mám ke knížce vztah, je dobře vidět na tom, že jsem nikdy nic z toho nepoužil na blogu, dokonce ani v době, kdy byla právě velká nouze o náměty :-). Ona si to vydání vlastně vymyslela moje tehdy nastávající manželka a já byl přesvědčený, že to celé nedotáhne do konce, tak jsem se proti tomu nápadu dostatečně silně a včas neohradil. No a ona to do konce dotáhla úspěšně a pak už se z toho nedalo vycouvat, ani když byl člověk autor :-). Ale kdysi z té knížky četlo jedno brněnské rádio na pokračování a tvrdili, že přijetí mezi posluchači bylo dobré, tak to vypadá, že jim kvůli tomu snad nikdo okna nevytloukl :-).

      Vymazat
    2. To jo ovšem naprosto perfektní historka! Řekla bych, že to zakončení je natolik humorné, že snad i zpětně může vyvážit to rozladění a zklamání, co nutně muselo přijít s oním novým koštětem. Každopádně díky za podrobnou odpověď :-)
      Dobře tedy, spokojím se i nadále s blogem a pudvicí ve čtečce ;-)

      Vymazat
  8. Hmmm, první opušťák a hned takovej p#ůser...
    Na to se fakt zapomenout nedá.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moji nadřízení to tehdy vyhodnotili stejně: Četaře Vápeníka jsme nikdy neměli pouštět :-).

      Vymazat
    2. Hlavně že cuksfíru Čerffa nakonec pustili do civilu.😎

      Vymazat
  9. Díky ti za nahlédnutí do tvých nezapomenutelných dnů.
    Síla objetí je zázračná, pocit, kdy člověk prostoupí tím druhým a téměř se v něm ztratí, považuji za úžasnou léčivou metodu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rádo se stalo. Souhlasím. Mým ideálem jsou objímací lázně :-).

      Vymazat
  10. nar.soc.
    Rukoval jsem 3.1. 1960 na hlavním nádraží v Brně. Hlavní budova byla pro veřejnost uzavřena, obstoupena vojskem min. vnitra se samopaly. Přišel jsem od autobusu starou Myší dírou a koukám na to nadělení. Otevřel jsem hubu, abych se zeptal a už jsem měl hlaveň zabořenou do boku, další maník mne zajistil z druhé strany, dostrkali mne ke dveřím a vrazili mne do haly. Tam už přešlapovaly stovky maníků se sportovními pytly a řadili se do zástupu, kde byli zaznamenáni a postrčeni směrem k nástupišti. Motal se tam poněkud starší maník (cizinecký legionář zajatý ve Vietnamu, který si šel odsloužit službu LIDU). Rozdával rady. Kolik máš merglí? Co přesahuje 300.- strč do fusakle, přijdou Tě bantovat a taky jo. Přišla hlídka, roťák s dvěma samopalníky a hned "kontrola", kolik máte peněz, ukázat peněženku! Hned byl rozstrk, co je ti po tem ty vole? Jste zajištěn a odveďte ho tamhle do kouta. Přišli k tomu legionáři, ten klidně vytáhl peněženku a popošel k odchozím schodům. Roťák za ním, tak co ukážete nebo ne, máme vás zajistit? No zkuste to, jeden maník měl samopal v ponosu a strkal s ním do L. , ten nemeškal vytrhl zbraň bez zásobníku, praštil pažbou vojína i roťáka, toho kopl do zadku až letěl po schodech v kotrmelcích, samopalem praštil o zábradlí (urazil pažbu u S24= pumpičky), pohodil to rozbité na schody se slovy, řekni žes upadl a zbraň se porouchala. Všichni jsme z toho měli hurá. Mnoho maníků bylo opilých, ale L. hned velel, do restaurace a naberte do pytlů flašky sifonu, bude žízeň. Nastoupili jsme do vagonu a hned někdo rozbil okno. L. láteřil, kdo má deku? Musí se překrýt okno, nebo tady zmrznem. Jiný zatáhl za záchrannou brzdu a než se mohlo odjet přinesl L. odněkud vojenskou deku a pár hřebíků. Sundal polobotku a deku přibil na okno (byl to vagon s boxy pro čtyři sedící a táhlo v něm jen což. Jeli jsme do Zákup k 5 technickému pluku (pozůstatek po PTP). Vagon netopil, tak se všeobecně chlastalo. V Kolíně jsme trčeli dlouho, ožralkové se sháněli po vodě a sifon přišel k chuti. Vlak odbočil na Nymburk a Č. lípu. Ve 23hod. jsme vystupovali v Zákupech. Vše obstoupeno vojáky dovezenými z Mimoně, před nádražím tatry 111 a 128 do vějíře korba na korbu s otevřenými zadními sajdnami, vše osvětleno reflektory a s velkým řevem bylo osazenstvo vlaku nahnáno na korby pod plachty. Rozhlas vykřikoval povely a varování, aby nikdo nezkoušel seskočit za jízdy, mohl by být přejet dalším náklaďákem. O půlnoci jsme byli promrzlí nahnáni do vytopené jídelny a odtud k partě holičů, pod sprchy, do munduru a odchod na rotu. V 5 hod se štětičkou vlasů (mráz byl asi -10°C) jsem byl odveden na autorotu na druhé lůžko. Třetí obsadili ti, co v jídelně usnuli a došli poslední.
    Popis mé vojny by vydal na knížku. Pokud je zájem mohu popsat vojenskou dovolenku vydanou až za 1,5 roku koncem července 1961.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za podrobný popis jednoho takového nezapomenutelného dne :-).

      Vymazat
  11. Pěkné milníky života, minimálně jeden mám společný, založení blogu, i když má aktivita se s tvou nedá srovnat, zatím jsem na počtu 440, když se však ohlédnu, myslím, že i to by vydalo na dost tlustou knihu.
    Zásadní pro můj život bylo seznámení s budoucí manželkou, rád vzpomínám i na setkání s tehdejším prezidentem Václavem Klausem v Karolinu, méně rád na okamžiky, kdy mně šlo o život, ale i tak jsou nezapomenutelné, okamžik, kdy jsem v San Franciscu se zatajeným dechem poprvé procházel přes imigračního úředníka, k tomu řada dalších cestovatelských a kulturních zážitků.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 440 článků je moc pěkný výsledek, když ještě vezmu, jak bývají tvoje texty obsáhlé.

      Vida, tak dobré náměty na nezapomenutelné dny. Myslím, že bych zaplnil i druhý tucet, ale jeden článek tohoto druhu stačí :-).

      Vymazat
  12. Skvělá příležitost projít si ty svoje nezapomenutelné dny.
    Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
  13. To číslo 690je opravdu obdivuhodné, své čtenáře obohacujete nejen krásnými snímky, ale vtipným vyprávěním i postřehy z jiných oblastí života. Díky.♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, však mi to dělá radost. A jestli i někomu dalšímu, tím lépe :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.