Barevné Řecko v černobílém kabátě

Dnes se ještě jednou vrátím do Řecka na svou milovanou Lefkadu. I když je v květnu ostrov plný barev, jak jste mohli vidět v některých mých dalších příspěvcích z rubriky Črty z Lefkady, občas mi to nedá a barvy na fotkách úplně vynechám a vrátím se ke klasickému černobílému podání. Dnes tedy uvidíme barevné Řecko v černobílém převlečníku. Každá z dnešních fotek má u mne v archivu i barevnou variantu, ale usoudil jsem, že ta černobílá vypadá zajímavěji a jsem s ní spokojenější. No a samozřejmě využijeme toho, že jsme na blogu a každou fotku doprovodím stručným komentářem. Fotky "beze slov" u mě na blogu nehledejte.

Od mé první návštěvy mě samozřejmě jako fotografa přitahuje majestátnost hlavního lefkadského pohoří Stavrota, jehož součástí je i stejnojmenný nejvyšší vrchol ve výšce 1182 m. Ono se to nezdá, ale vzhledem k tomu, že na ostrově se výšky počítají opravdu od hladiny moře, odpovídá to v českých poměrech asi tak výšce Sněžky. Z cesty, která spojuje Vassiliki s vesnicí Kondarenou se podle mne otevírají nejhezčí výhledy na rozevřený horský "amfiteátr, v němž je i několik horských vesnic. Zatímco předehru horskému pásmu tvoří rovina s početnými zahradami (psal jsem o nich už několikrát, např. v článku Květen v zahradách u Vassiliki), Pak začne terén strmě stoupat a komu nevadí, že na vrchol (ve skutečnosti jde spíš o dvojvrchol) nevede žádná oficiální cesta, může se tam při troše opatrnosti a trpělivosti celkem bez újmy dostat (podrobněji se o tom dočtete v článku Výstup na nejvyšší body Lefkady). Pro černobílou verzi jsem se rozhodl především kvůli celkem povedené květnové obloze, která prakticky každý den hrozila přeháňkou či bouřkou.

 

 

 

Jsem docela rád, že následující fotku jsem pořídil hned na začátku květnové cesty, kdy ještě bylo moře dost rozvlněné. Tuhle směsku mořské vody a slunečního světla kolem malého a na první pohled zcela obyčejného a nenápadného skaliska totiž dostanete jen při použití dlouhé expozice, když se bíle zpěněné vlny delší čas převalují přes kamennou hradbu. Jakmile vlny pominuly a moře zkrotlo, stal se z této "skalky" při pobřeží přímo ve Vassiliki zase jen obyčejný "kámen ve velkém rybníce" bez té dřívější úžasné schopnosti akumulovat a směrovat světlo.

 

 

 

Jednu fotku nepříliš úspěšné prodejkyně česneku ze sobotního trhu v hlavním městě už jsem ukazoval v článku V uličkách hlavního města Lefkady. Dnes přidám další dvě se stejným námětem, jednu zabydlenější vystupujícími postavami (zvlášť ta malá vnučka, která prodejkyni pomáhala vyrovnat se s tím, že do těchto míst žádní zákazníci nechodili, zatímco na druhé straně ulice se divže nemlátili po hlavách, jak se snažili urvat co nejvýhodnější dobroty, mě zaujala), druhou osamělejší s ne úplně příjemným pozadím z mříží a sítí. Jak jsem pochopil, tito lidé nejsou mezi běžnými Řeky právě dvakrát vítáni a na ulici to bylo znát.

 

 

 

 

 

Když jsem se jednou vracel z večeře v Pondi na druhé straně zátoky zpět do Vassiliki, všiml jsem si muže kráčejícího přímo po okraji moře a řekl jsem si, že bych ho mohl použít jako lidskou noční siluetu na fotce s trajektem spojujícím každý den Lefkadu s Kefalonií a přes noc odpočívajícím ve zdejším přístavu. Musel jsem dost zrychlit, abych ho nejen předešel, ale získal před ním i dostatečný náskok a stihl si vše připravit a nastavit v předstihu. Pak už jsem jen chvilku počkal, až muž kolem moře dorazí do záběru (naštěstí cestou nikde neuhnul), a vyfotil jsem ho s delším expozičním časem z ruky, aby se mi na snímku na rozdíl od lodě trochu rozmazal. 

 

 

 

Jeden den jsem vyrazil na vyhlídkovou cestu teprve nedávno zpevněnou silnicí prudce vzhůru po horském úbočí z Vassiliki směrem k majáku na samotném nejjižnějším cípu ostrova (podrobněji např. v článku Po stopách Sapfó -  maják na mysu Doukato). Z této cesty se otevírají úžasné výhledy na záliv Vassiliki, další pobřeží Lefkady i na okolní ostrovy, ale bylo mi divné, že skoro všechna jinak celkem rychle jedoucí auta vždycky kousek přede mnou zpomalovala. Teprve když jsem popošel pár metrů, zjistil jsem, že kousek před mým fotostanovištěm se stativem a s nainstalovaným teleobjektivem, kde jsem fotil asi hodinku, je obrovská tabule varující před focením příliš rychle jedoucích aut. Tak jsem si tuhle speciální konstelaci musel blýsknout aspoň mobilním telefonem :-).

 

 

A já přitom fotil úplně opačným směrem - v tomto případě tedy přes mys Kastri a mys Lipsó, které ještě patří k Lefkadě, dál přes "placatý" ostrov Arcoudi a naopak dost členitý soukromý ostrov Atokos, až k ostrovům Kalamos a Kastos a k řecké pevnině  v dálce. Tahle fotka je dělaná na velmi dlouhou expozici v infračervené oblasti spektra, což je vidět mimo jiné na zvláštní struktuře mořské hladiny.

 

 

 

Tihle lefkadští prodejci čerstvých ryb právě neměli "ve kšeftě" žádné zákazníky, tak jsem je svým focením nepřekvapil, ale byli na ně připraveni i úsměvem. I když kdoví, co si o mně pro sebe broukali pod rouškou :-). 

 

 

 

 

V Řecku se snažím vyhledávat kavárny, kde se scházejí místní; takto obsazená kavárna je na první pohled odlišitelná od těch prázdných, které čekají především na turisty. V takových kavárnách, jaká je ta na obrázku (fotka byla pořízena na hlavní obchodní třídě hlavního města ostrova), je pořád živo, pořád se něco zvýšenými hlasy propírá (víkendový fotbal, výsledky právě proběhlých parlamentních voleb). Ale řecké ženy v takovém tradičním "kafenionu" nehledejte, to je pořád ještě skoro výhradně mužská záležitost.

 

 

 

A jestli jste také propadli pocitu, že jen dnešní povýtce zkažená mládež nemůže odtrhnout oči od displeje mobilního telefonu, moc se v Řecku nerozhlížejte nebo budete muset svůj jednostranný pohled notně přehodnotit. Tenhle starý pán např. vydatně surfoval (ne nadarmo je Lefkada zemí doslova stvořenou pro surfaře :-)) od rána, kdy byl prvním hostem jednoho z místních podniků, a když jsem kolem poledního centrum města opouštěl, ještě pořád nebyl hotov :-).

 

 

 

S ovečkami u vesnice Poros jsem chtěl navázat přátelské vztahy, ale nepočkaly na mne. Asi dobře vědí, že na téhle silnici se dá bez vyrušování popásat jen velmi brzy ráno, protože pak začnou jezdit vesničané za prací a turisté na nedalekou krásnou oblázkovou pláž Rouda za slastným nicneděláním., takže přísilniční pastva pak hrozí karambolem.

 

 

 

Během předposledního večera přišla silná bouřka s hustým deštěm, takže ráno byly taverny v přístavu improvizovaně zabalené v tom stavu, ve kterém je bouřka hodinu před půlnocí zanechala. Ano, i já jsem promokl na kůži, ale to především proto, že jsem po vzoru J. P. Belmonda po spuštění lijáku místo hledání vhodného úkrytu rozčileně prohlásil,  že jsem přece ještě nedolízal svou poslední zmrzlinu :-).

 

Ke všem pořízeným fotkám jsem se dostal postupně až druhý týden po návratu, takže se teď jejich prostřednictvím vracím do míst, kterými jsem prošel, případně na která jsem dohlédl do dálky, takže aklimatizace z řeckého na české prostředí probíhá postupně po malých krůčcích a celkem úspěšně. To však nic nemění na mém opakovaném údivu, že aklimatizace v obráceném směru je otázkou pouhých minut a ne měsíců :-).