Kostelík Analipsi aneb Statikova noční můra

Za jednu ze svých vůbec nejvydařenějších černobílých fotek považuji Světlo starého řeckého kostela (k tomuto článku jsem ji znovu nepřidal, ale můžete se prokliknout na tuto fotku na můj web), kterou jsem pořídil na Lefkadě před čtyřmi lety. Je na ní interiér malého lefkadského kostelíka Analipsi, který stojí nedaleko od vesnice Poros a já mám velkou výstavní zvětšeninu (formát 100x70cm) téhle fotky doma na zdi. Ví se o mně, že mám tendenci se vracet na místa, kde se mi povedlo udělat nějakou zajímavou fotku, a zkouším to tam znovu, aspoň trochu jinak, když už ne lépe. A tak jsem si řekl, že se u kostelíka Analipsi zastavím znovu (už počtvrté) a usmyslel jsem si, že se pokusím napodobit styl původní fotky, abych případně v budoucnu mohl na téma tohoto kostelíka udělat malou černobílou sérii. Netušil jsem, že z toho nakonec bude víc než dvouhodinové focení na minimálním vnitřním prostoru malého kostelíčka. Jen jsem se docela bál, jestli se za ty čtyři roky, co jsem na Lefkadě (především kvůli covidu) nebyl, kostelík nesesunul k zemi, ostatně nebyla by to první stavba, kterou jsem na Lefkadě kdysi fotil a dnes už na jejím místě je jenom hromada kamení. Už mnoho let je totiž budova ošklivě poničená a kdybych byl statikem, myslím, že by se mi zjevovala v horečnatých úzkostných snech.

Kupodivu, kostelík Analipsi je sice pořád stejně na rozsypání, ale i po letech se drží v relativně vzpřímené poloze. Vlastně se toho tady za ty poslední čtyři roky moc nezměnilo. Snad jen někdo trochu vykácel vzrostlá křoviska přiléhající ke kostelíku. Mimochodem, docela široká cesta, která sem a pak i dál do lesa vede, je typickou řeckou cestou: láká k následování, mnohé slibuje, chvíli vede zajímavými místy, ale po několika stech metrech náhle narazí na uzavřenou ohradu plnou koz a cesta bez jakéhokoli předchozího varování končí.

 

A tudy se do kostelíku vstupuje. Dřív tu byly festovní dveře, ještě po nich zbyly silné kovové panty zasazené ve zdi vpravo a velké kovové oko z tlustého drátu, do kterého se dveře zaklapávaly na straně druhé.

 

 

 

Vždycky když procházím tímto vstupním otvorem, vzpomenu si na Miloše Kopeckého a jeho roli defraudanta Sepekovského z Hříšných lidí města pražského, který měl panickou hrůzu z každé prasklinky ve zdi nebo podlaze. Nu co, kdybych sem šel s Milošem Kopeckým, prostě by na mě ty dvě hodinky počkal venku. Ale už první nakouknutí zvenku naznačuje, že interiér může být pro fotografa zajímavý, takže se fotograf - fóbie nefóbie- bude muset přemoct :-).

 

 

 

 

Na následujících dvou fotkách je dobře vidět, co je důvodem toho zvláštního vnitřního osvětlení: Měkké ranní světlo totiž zvenku proudí nejen neexistujícími dveřmi, ale i nezavřitelným oknem a velkými dírami u jednoho "dostavěného" štítu. 

 

 

 

 

 

 

V pravém dolním rohu následující fotky je ze střechy spadlá taška. Když zvednu oči ke stropu a vidím zpuchřelé a lecčím proděravělé "střešní trámy", divím se jen tomu, že je zatím jenom jedna.  

 

 

 

Podle toho, z jakého úhlu fotíme (moc si ale vybírat nelze, vnitřní prostor je nevelký a ani hodně krátké ohnisko objektivu není všemocné), jeví se okno v tlusté kamenné stěně v podobě různých geometrických tvarů. Na zdi vpravo se nám otevírá ošklivá škvíra ve zdi. Nic malého, nejmíň 2 metry na výšku, a na šířku to taky není málo, když je tak dobře vidět skrz.

 

 

 

Tahle babička procházela okolo po cestě mezi olivovými háji a vypadala překvapeně, že mě u kostelíka vidí. Pustili jsme se trochu do řeči. Paní si od plic zanadávala na to, že stát se o tenhle příbytek boha vůbec nestará (třikrát se během své hlasité filipiky pokřižovala, tak nejspíš volila i ostřejší výrazy), a dokonce souhlasila s tím, že si ji můžu vyfotit. 

 

 

 

Na druhou stranu od okna stojí ikonostas s prvními dochovanými nástěnnými malbami. 

 

A teď jeden souhrnný záběr. No, úplně souhrnný není, ale na něco takového byste museli mít rybí oko.Ale vešlo se do toho záběru docela dost.

 

 

 

Celé je to dnes v černobílém podání, tak abyste aspoň měli základní představu u reálné barevnosti. 

 

 

 

Nejkrásnější nástěnné malby se podle mého nacházejí až za ikonostasem, v tom nejtemnějším a nejstísněnějším koutě interiéru.  Jsou prý ze 17. století, a patří tak k nejstarším dochovaným na ostrově.

 

 

 

Tak jsem zvědav, jestli až se s foťákem vrátím příště - a já se vrátím, protože mě prostě baví se vracet a považuji to obzvlášť ve fotografii za důležité - najdu svůj maličký kostelík Analipsi pořád ještě pohromadě a v pořádku. Rád bych, aby tomu tak bylo, ale na to jsem malý pán.

 

P.S.: Další náměty na výlety i příběhy ze života ostrova viděné okouzlenýma očima natěšeného středoevropského turisty najdete ve zdejší rubrice Črty z Lefkady