Zrychlený přesun zpět do reality

Krásnou a dlouhou třítýdenní dovolenou na Lefkadě jsem završil něčím, co se dá nazvat zrychleným přesunem do reality. Zatímco cesta z Prahy do Řecka trvala celé dva dny, než jsme se dostali autobusem do Benátek a trajektem přes Středozemní moře (podrobnosti a fotodokumentaci najdete např. v článku Olejovkou na trajektu), cesta zpáteční byla naopak extrémně rychlá a ještě jsem spadl rovnýma nohama do docela nabitého českého kalendáře. 

Vzhledem k tomu, že náš autobus na letiště odjížděl ráno ve 4:30 (to podle mých měřítek ovšem není ráno ale ještě dávno hluboká noc), rozhodl jsem se, že během takové noci nemá cenu chodit spát, protože to se člověk stejně jen "rozespí", takže je pak celý den jako praštěný do hlavy. Raději vezmu foťák a udělám si pár nočních fotek místa, které se mi tak zadřelo pod kůži, že se tam stále vracím. A protože právě v den, kdy se vracím do Prahy, se měla konat i další odpolední procházka s Pražskými domy, pokud naše letadlo někdo neunese do Bejrútu nebo nebude ruzyňské letiště pro mlhu přijímat, a neskončíme tak někde ve Frankfurtu, dalo by se to možná stihnout. Přinejhorším dorazím na pražskou vycházku rovnou z letiště i s kufrem, to by bylo docela stylové.

 

Když jsem poslední řecký večer odcházel do přístavu, přišly se se mnou na zápraží rozloučit zdejší kočky, které ode mě za dobu mého pobytu dostávaly část z mých občasných porcí gyrosu. Když jsem do Řecka přijel, bály se mě jako nejčertovatějšího čerta a preventivně přede mnou prchaly, ale úplatky v podobě šťavnatého masíčka udělaly své.

 

 

Přístav ve Vassiliki je ve všech ohledech centrem místního života, jako první vstává a jako poslední jde spát, pokud vůbec. S nastupující nocí postupně zavírají obchody (až bude v létě vrcholit sezóna, budou otevřené většinou až přes půlnoc) a taverny, naopak ožívají kavárny a bary.

  

 

Do tohoto obchůdku s všehochutí drobných dárků, ve kterém prodává paní Suzanna, s níž se známe už od mé první návštěvy ostrova před dvaceti lety, si tradičně chodím na závěr večera pokecat, co nového se během dne odehrálo, jaká zajímavá místa jsem objevil, jak jdou obchody a tak. Díky paní Suzanně se dozvídám řadu užitečných souvislostí z místní komunity a ona zase ode mne - paradoxně - co je kde na Lefkadě k vidění.

 

 

Paní Suzanna osobně. Patří jaksi k věci, že případné drobné dárky pro své české známé pořizuji právě zde.

 

 

Taverna Vaggelaras, kam občas zajdu na něco dobrého k večeři, letos to bylo dvakrát. S večeřemi musím zacházet opatrně a své zdejší známé mezi vlastníky a personálem taveren musím podělit svými návštěvami tak, aby pokud možno nikdo nebyl úplně nespokojen :-).

 

Celkový záběr na noční přístav. Sice jsem s sebou měl stativ, ale aby nebylo úplně všechno ideální, zapomněl jsem doma kabelovou spoušť, takže jsem musel spoušť mačkat ručně, což ostrosti obrazu neprospívá.

 

 

 

Tyhle dva pány znám taky celých dvacet let. Patří k inventáři přístavu, v pověstném maličkém grilu Yannis jsou v sezóně od rána do pokročilé noci. I teď, ještě dávno před vrcholem sezóny, končí jejich pracovní den kolem půlnoci. Fotka vznikla asi čtvrthodinku před půlnocí, kdy si oba konečně po dalším náročném dni sedli ke kávě a na kus řeči.

 

 

Vassiliki odděluje od západní strany ostrova vysoké horské pásmo kolem hory Mega Vouno (vrcholky tu mají i přes 700 m). Letos jsem si v těchhle horách střihnul víc než třicetikilometrový výšlap, ze kterého jsem ale zatím nedělal speciální článek. Kdo si chce tuhle oblast trochu přiblížit za denního světla, může si přečíst můj starší fotočlánek Na lefkadském Olympu.

 

 

 

 

Horský hřeben z minulé fotky se směrem k jihu postupně stále víc zanořuje do moře, až se na nejjižnějším cípu ostrova - u pověstného majáku stojícího v místech starověkého chrámu  (blíže např. v článku Po stopách Sapfó - Maják na mysu Doukato) zanoří úplně. I když fotka vypadá, jako by byla pořízena až za kuropění, udělal jsem ji skoro přesně o půlnoci, ovšem ve světle úplňku.

 

 

 

 

Spát jsem opravdu nešel; než jsem se rozkoukal a prošel v počítači nově pořízené obrázky, nastal čas s Lefkadou se rozloučit a vyrazit autobusem na letiště v Preveze. Přesun proběhl překvapivě bezproblémově a po asi dvou hodinách letu jsme vystoupili z letadla na letišti v Praze něco před desátou dopoledne. Taxíkem jsem dojel domů, ze zavazadla jsem vytáhl jen to, co může při špatném zacházení udělat v kufru docela paseku, tzn. olivový olej a med, a už jsem uháněl zpět do Prahy, abych stihl odpolední vycházku Hybernskou ulicí.

 

Na fotce je drobná zajímavůstka ze zmíněné Hybernské ulice. Název restaurace Červený jelen sídlící v přízemí paláce Špork červeně přepisuje původní (resp. zrekonstruovaný) zlatý nápis "Filiale der Anglo-Oesterreichischen Bank in Prag" jako pozůstatek po Anglo-rakouské bance (později Anglo-československé), která zde sídlila a pro niž byl ve 20. letech 20. století podle odvážného projektu Josefa Gočára přestavěn původní barokní šlechtický palác vystavěný koncem 18. století podle návrhu stavitele Ignáce Jana Nepomuka Palliardiho.  

 

 

 

 

Popravdě, probdělá noc už na mně byla znát a krok jsem neměl nijak lehký. Když jsem se po procházce vracel vlakem do Dobřichovic, probral jsem se z neodbytné dřímoty celkem náhodou, když už jsme stáli ve stanici a jen shodou okolností jsem nepokračoval až do Berouna. Kolem šesté jsem dorazil domů, neprozřetelně jsem si sedl na gauč, na kterém jsem se probudil o půlnoci, přičemž to byl takový ten stav, kdy nevíte jaké je století, kde jste se tu vzali, v jaké jste zemi a jestli jsou právě Vánoce nebo žně.

Ale spánkový deficit jsem trochu dohnal, takže jsem druhý den dopoledne mohl vyrazit na vernisáž fotovýstavy Vendy W. do České Třebové (reportáž najdete v tomto článku přímo na blogu vystavující autorky. Já jsem na místě fotil jen minimálně, protože akce měla dedikovaného fotografa, takže sem mohu dát jen zákoutí s fotkou, nabídkou a občerstvením, ze kterého je poznat, že se výstava koná v restauraci, konkrétně v restauraci Eva v České Třebové.

 

 

 

Z výstavy jsem se domů dostal až pozdě v noci, pak jsem si dal dva dny v práci, kde se samozřejmě na mě sesypala spousta věcí, např. cca 650 pracovních e-mailů, ze kterých jsem zatím stihl aspoň prohlédnout (nikoli zpracovat) asi dvě třetiny. Ve středu odpoledne jsem už ale měl pro změnu vernisáž já, konkrétně jde o rozsáhlý projekt SVĚTLO plzeňského Gymnázia Františka Křižíka, jehož součástí je i mých cca 30 fotek.O této akci už jsem na blogu také nedávno psal v pozvánce na vernisáž - v článku Výstava SVĚTLO. I když jsem doufal, že se mi podaří nebýt v průběhu vernisáže středem pozornosti a spíš postávat stranou a rozhlížet se po ostatních, nakonec jsem si dokonce po dlouhé době vyzkoušel i rozhovor na mikrofon před shromážděným publikem, což sice není zrovna moje oblíbená disciplína, ale když holt chce člověk být jako fotograf aktivní, úplně se tomu asi vyhnout nedá.  

 

 

 

Tohle je "můj kout" výstavy, která probíhá v atriu školy; spolu se mnou své fotky (v jiných koutech atria) vystavuje zástupce ředitele pořádající školy Jan Hosnedl a ředitel Gymnázia Stříbro Milan Deredimos a dále je tu ke kouknutí ještě spousta děl dalších výtvarníků z řad dospělých i žáků. Na fotky sice neprší, ale přinejmenším na ně občas fouká. Na druhou stranu věřím, že hráčům stolního tenisu a čas od času i třídám, které sem chodí na vyučování na čerstvý vzduch, budou fotky vytvářet inspirující prostředí.

 

 

 

Kdybyste se čirou náhodou také chtěli přijít na výstavu podívat, bude přístupná ještě celý červen a pak po prázdninách ještě v září a v říjnu. Jen upozorňuji, že samozřejmě čím později dorazíte, tím budou obrázky opotřebovanější, protože přece jen jsme "v outdooru", vystaveni napospas části živlů, části místní fauny a části neregulované veřejnosti :-). 

 

Do těch pěti dnů se vešlo tolik věcí, že jsem si to předem ani neuměl představit, a docela mi to zjednodušilo jinak většinou nepříliš radostné aklimatizační období přechodu z klidného dovolenkového tempa u nádherného moře k hektickému městskému pracovnímu rytmu. A to jsem se ještě nezmínil o tom, že jsem využil příležitosti a asi o 13 let později, než by to odpovídalo skutečnosti, jsem sebral odvahu a - ač zavilý úřadofob - vyrazil na úřady vyřídit změnu trvalého bydliště z místa, kde trvale nebydlím, na jiné místo, kde trvale nebydlím. Ale to už je úplně jiný příběh, který si někdy, možná, zaslouží speciální popovídání :-).

 

Mějte se dobře a užívejte si dlouhé červnové dny.