Vedlejší efekt volebního víkendu

V předvolební kampani jsem se od podporovatelů Miloše Zemana dozvěděl o mnoha úžasných zásluhách pana prezidenta na tom, jak se u nás máme dobře. Jednou z nejzábavnějších historek byla oslavná tiráda šéfa českých komunistů na téma, kterak hlavně díky panu prezidentovi zažívá české hospodářství období rozkvětu, protože přesně okamžikem jeho usednutí na prezidentský stolec odzvonilo v naší zemi jako mávnutím kouzelného proutku ekonomické krizi (slyšel jsem to na vlastní uši, takže nejde o žádnou mediální dezinterpretaci). Nu, znáte mne a asi tušíte, že si opravdu nemyslím, že by (jakýkoli) prezident měl tak podstatnou přímou zásluhu na výkonnosti české ekonomiky, byť je samozřejmě velmi lákavé takový argument v kampani použít, protože se mezi spoustou podobných nesmyslů ztratí. Jeden přímý finanční přínos jsem ale ochotný Miloši Zemanovi přiznat i já a dokonce mu ho nejen přiznám, ale protože o něm vím zatím jenom já, považuji za svou povinnost o něm ostatní informovat. Komu čest, tomu čest, tuhle zásadu - navzdory jinak kritickému pohledu na leccos, co pan prezident provádí - ctím i já a jsem-li jediný, kdo o takové záslužné skutečnosti může podat svědectví, tedy nemohu jinak.

 

Nedělní miniglosy č.434

Neděle se s nedělí sešla a máme nového prezidenta. Tedy, máme starého prezidenta, ale nadpoloviční většina voličů uvěřila, že i když je starý, ve druhém období bude jako nový a ochrání nás ode všeho zlého. Zdejší čtenáři dobře vědí, že moje osobní výhrady proti Miloši Zemanovi jako prezidentovi jsou natolik zásadní a dlouhodobé (podrobněji si o některých z nich můžete přečíst např. v mém nedávném článku Proč nebudu ani tentokrát volit Miloše Zemana), že jistě nečekáte, že bych z této skutečnosti měl radost, byť připouštím, že pro inspiraci redakce Nedělních miniglos je prezidentování Miloše Zemana doslova požehnáním. Když jsem včera sledoval těsně povolební cvrkot, napsal jsem na facebook lapidární shrnutí svých pocitů (snad mi odpustíte, že sám sebe ze včerejška ocituji): "Ani snad nejsem tolik smutný z toho, kdo volby vyhrál, jako z toho, kdo všechno se z toho vítězství raduje." Ano, těžko se mi vydýchává, když vidím křepčící komunisty, když slyším radostně halasit nadšeného pana Okamuru, je mi smutno dokonce i z radosti lidí z mého bezprostředního okolí, kterých si osobně vážím, protože se domnívám, že jejich radost je založena na falešném očekávání, ale tak tomu ve volbách všeho druhu bývá často. A v konečném důsledku je mi vlastně líto i Miloše Zemana samotného, protože jsem přesvědčený, že kdybych mu ještě před čtvrt stoletím řekl, kdo také bude jednou patřit k jeho nadšeným zastáncům, považoval by mě za šílence. Těžko říct, jestli mu to dělá opravdu radost nebo je jeho pragmatismus už takového typu, že bez větších sebevýčitek povyšuje účel nad použité prostředky.

 

Stopy devíti let

V televizi právě bojují v prezidentské debatě dva pánové, kteří by si prý přáli stát se i mým prezidentem. Protože vím i bez sledování televizního "boje v bahně", komu z nich dám svůj hlas (podrobněji jsem své pohnutky vysvětlil v článku Proč nebudu ani tentokrát volit Miloše Zemana), mohu se v ušetřeném večerním čase vrátit k jedné věci, která se sice zdá být v porovnání s brontosaurem prezidentské volby jen mrňouskem, ale pro mě má docela význam. Tento můj blog totiž dnes slaví deváté narozeniny. Fakt je mi to líto Jiříku Drahoši, sorry Miloši Zemane, ale mně svými předvolebními spory vlídnou narozeninovou náladu nepokazíte!

Ano, přesně před devíti lety, 25. ledna 2009 hodinu před půlnocí jsem publikoval historicky první článek s názvem O chřipce a psím blogu. O chřipce proto, že mi tou dobou právě nezanedbatelně zvyšovala teplotu, omezovala mé rozpoznávací schopnosti a odbourávala váhavost. No a o psu... To vlastně už přesně nevím, možná právě štěkal pes mých domácích v přízemí a jeho štěkot se v milosrdné chřipkové mlze proměnil ve chvilkovou inspiraci, opravdu netuším. Dnes jsem o devět let starší (onen pes taky, právě ho slyším), mou trvalou inspirací je už dlouhé roky jeden úžasný člověk, kterému se snažím udělat svými blogovými texty i obrázky radost a vykouzlit u něj na dálku aspoň občas úsměv ve tváři, protože jsem ještě na světě nikdy a nikde neviděl nic krásnějšího. No a v mezidobí se k tomu všemu přidala spousta dalších povětšinou milých lidí, kteří tenhle organismus aktivně dotvářejí, někteří dlouhá léta, jiní jen pár prchavých okamžiků. Možná je to jen mé toužebné přání, které je otcem nepokorné myšlenky, ale - jak se mi zdá - i po tak dlouhé době to ještě pořád funguje. Je to neuvěřitelné a nikdy bych si to v onom dávném chřipkovém delíriu nepomyslel, ale i po devíti letech mi to tu dělá radost. A radost je, myslím, příliš vzácná komodita na to, abychom od jejích pramenů nepokorně odvraceli hlavu.

Proč nebudu ani tentokrát volit Miloše Zemana

Tomu, kdo si sem chodí občas číst, asi nemusím vysvětlovat, že nejsem příznivcem stávajícího českého prezidenta. Ostatně, rok po jeho nástupu do funkce jsem na blogu napsal článek Co zazlívám Miloši Zemanovi, kde jsem se pokusil vysvětlit, proč jsem změnil svůj dávný obdivný postoj vůči tehdy ještě celkem mladému, inteligentnímu a razantnímu Miloši Zemanovi (nezapomínejme, že se teď v duchu vracím skoro o třicet let zpátky) a postupně jsem si ho přestal vážit. A protože se můj pohled za poslední čtyři roky příliš nezměnil, dalo by se říct, že letošní prezidentskou volbu mám jednoduchou. Přesto jsem si chtěl před druhým kolem voleb trochu utřídit myšlenky a podívat se na důvody, proč bych většinu letošních prezidentských kandidátů (minimálně pět z osmi) ve druhém kole před Milošem Zemanem upřednostnil. No a neznám lepší způsob utřídění vlastních myšlenek, než je jejich sepsání do podoby blogového článku :-).

Druhé kolo prezidentské volby přináší zajímavý souboj ostříleného politika, který svého času velmi toužil po uznání v akademické sféře, s ostříleným akademikem, který naopak touží po úspěchu v politice. Miloši Zemanovi se kýženého uznání ve vědecké obci dosáhnout nepodařilo, což přikládám především skutečnosti, že málokdy odolal pokušení s reálnými daty si trochu "kreativně zažonglovat", aby výsledek lépe vypadal a účinek interpretace závěrů na cílovou skupinu naslouchajících byl maximální. Tohle je (nebo by aspoň podle mne měl být) neakceptovatelný postup ve vědě, kde ho lze při správně nastavených pravidlech snadno odhalit skutečně kritickým oponentním řízením, ale je to doslova požehnání v politice, kde se na nějaké to občasné přibarvení, navonění a poohýbání faktů v zájmu dosažení kýženého výsledku a účinku nehledí, tím spíš, že politika je prostředím skutečně věcné kritice značně vzdáleným.

 

Nedělní miniglosy č.433

Mlha přede mnou, mlha za mnou, říkávala Popelka, což je v porovnání s námi docela rozdíl, protože my máme za sebou první kolo prezidentské volby a před sebou kolo druhé. Jak se dalo čekat, bystřinu politického dění v tomto intermezzu zaneřádil různý hnus šířící se po informačních cestách moderní doby a já nepřestávám žasnout, kolika lidem stojí za to se na kolportování zjevných nesmyslů a účelové špíny podílet. Inu, jak jsem se kdysi dozvěděl při návštěvě ZOO, hroši nesnášejí, když je jejich voda příliš čistá a aby se v ní cítili dobře a zabydleně, musí si ji napřed náležitě zaneřádit. Kdoví, třeba máme s hrochy v tomto směru společnou část genetické výbavy.

 

Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2017

Jak jsem slíbil, moje letošní blogové bilancování roku 2017 je trojdílné (neplést, prosím, s trojdílnými plavkami). V první části jsme se mohli podívat na můj loňský rok mimo blog v článku Co mi také přinesl rok 2017?, druhá část obsahovala podrobné informace o tom Co zajímavého se v roce 2017 odehrálo na mém blogu no a na dnešek nám do třetího dílu zbyly informace týkající se komentování, tedy zaměříme se na loňské komentáře a komentátory. Ano, dnes je to prostě z větší části právě o vás! :-)

Tradiční metodologická poznámka: Do statistik jsem započítal komentáře všech článků z roku 2017. Pokud jste tedy loni komentovali nějaký starší článek, takový komentář se v této statistice u vašeho jména neobjevil. Podíval jsem se i na takové komentáře, abych měl celkový obrázek (je jich v tom porovnání jen málo), ale v individuálních statistikách je vždy započítávám k jednotlivým článkům, nikoli k roku, kdy byly pořízeny.

V loňském roce se u mých článků objevilo celkem 4756 komentářů, což skoro o 48% více než v předchozím roce. Z uvedeného počtu bylo 3141 komentářů od vás - návštěvníků a 1615 z nich tvořily moje odpovědi. Dalších 95 komentářů bylo v roce 2017 doplněno ke starším článkům, část z nich dokonce i k těm nejstarším z roku 2009. Do statistiky pochopitelně nezapočítávám několik čistě reklamních komentářů, které jsem v průběhu roku smazal. I v loňském roce jsem tedy pokračoval v dříve nastoupeném trendu likvidace komentářů, které nesou komerční reklamu. Mažu jenom ty komentáře, ve kterých není žádné sdělení k článku, pokud komentář nese komerční reklamu a zároveň i nějaký text k publikovanému článku, tento text beze změny přepíšu, ale reklamní odkaz vymažu.

 

Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění

Je zvláštní, že při četbě Knihy smíchu a zapomnění, posledního Kunderova románu, který autor napsal v češtině a který vyšel poprvé již v emigraci rovnou ve francouzském překladu, jsem si uvědomil, jak povrchně jsem přistupoval ke čtení Kunderových předchozích knih. Jako kdyby tím hlavním důvodem mé četby bylo "mít přečteno", znát, dokázat podiskutovat, napsat článek na blog, udělat si čárku, hvězdičku na trupu letadla za úspěšný sestřel… Nevím proč, ale jako kdyby až právě přečtení nového českého vydání této pozoruhodné knihy (česky vyšla jen "u Škvoreckých" v Torontu v roce 1981), které v nakladatelství Atlantis uzavřelo českou etapu prozaické Kunderovy tvorby, ve mně nastartovalo chuť vzít si jako čtenář poprvé u Kundery víc, než co je možné přečíst očima, dostat se možná trochu hlouběji do jeho uvažování a jeho motivací. 

 

Pochopit? To by asi byla přehnaná ambice. Ale otevřít se mu, přestat být preventivně obezřetný vůči možným manipulacím jeho analyticky strohých textů, to může být pro čtenáře, jako jsem já, docela dobrý počinek, uplatnitelný i zpětně na vše, co od Kundery můžu najít ve své knihovně.

 

Nedělní miniglosy č.432

Po hektických volebních dvou dnech, do nichž aktivně a přímo vstoupilo skoro 62% občanů našeho státu, je, myslím, těžké se podobné dominantní události vyhnout v Nedělních miniglosách, i kdyby se naše "redakce" sebevíc snažila, tak se prosím nedivte, že si dnes prezidentské volby a dění kolem nich ještě dostatečně připomeneme. Jak tak sleduji situaci ve společnosti, pokud se nám podaří dožít se zvolení nového prezidenta bez vypuknutí občanské války, bude to docela dobrý výsledek, dokonce důležitější, než kdo opravdu vyhraje. 

 

 

Co všechno bych udělal, kdybych byl prezidentem

Pozn.: Volby, volby, volby... Má cenu o nich vůbec psát? Přiznávám, že jsem trochu přesycený diskusemi posledních dnů, kdy všichni řeší prezidentské volby. Zkusím tedy pohled otočit: Co bych asi tak dělal, kdybych se stal prezidentem já? Uznávám, není to moc pravděpodobné, když nekandiduji, na druhou stranu - proč si to nepředstavit a nezkusit vážné aktuální téma mnohých samozvaných politologů maličko odlehčit?

Abych si to s žádnou skupinou občanů nerozházel, přednesl bych ve funkci každý rok jak novoroční projev, tak i vánoční poselství, navíc přidám i svatováclavskou zdravici, velikonoční provolání a prvomájovou filipiku. To vše v červnu, aby na mne u toho bylo dlouho vidět.

Najal bych si recitátora na profesionální přednes mých projevů, protože budou tak skvěle napsané, že já jako jejich autor bych se z jejich dokonalosti při přednesu samým dojetím rozplakal.

Na svou první zahraniční návštěvu bych jel do Karlových Varů, aby ta změna z východní orientace zpět na západní nebyla tak náhlá.

 

Co zajímavého se v roce 2017 událo na mém blogu?

Pozn.: Překvapilo vás, že právě teď, v hektickém období před prezidentskými volbami marním čas nezáživným bilančním článkem, co vše se odehrálo v uplynulém roce na mém blogu, místo abych zaujímal zřetelné politické postoje? Nu, jednak si myslím, že mým čtenářům jsou mé názory dostatečně známé, ale hlavně, prosím, berte tento text nikoli za výraz mé rezignace na tak zásadní politické téma, ale naopak mého bezbřehého optimismu, že se totiž uskuteční i druhé kolo volby, před kterým budu mít víc co říct. Jestli první kolo bude zároveň i kolem posledním, můj článek by byl stejně zbytečný, tak nač nadarmo plýtvat energií. To vás raději provedu několika tradičními zajímavostmi o životě tohoto blogu v nedávno zakončeném roce 2017, protože - jak myslím - trocha statistiky snad nemůže nikomu ublížit :-).

Jako už v několika posledních letech, i letos bude druhou částí mého ohlédnutí za uplynulým rokem shrnutí vybraných událostí přímo zde na blogu, protože věci obecnější a mimoblogové už jsem bilancoval minulý týden v článku Co mi také přinesl rok 2017? Předně musím konstatovat, že na rozdíl od roku 2016, který se mohl zdát kvůli mé soukromé "klidné revoltě" proti poměrům tehdy vládnoucím v Autorském klubu hektičtější a možná i aktivističtější, než ve skutečnosti byl (sumář najdou případní zájemci v článku Jaký byl můj blogový rok 2016?), rok 2017 se mi zdál být podstatně méně vyhrocený, ale o nic nudnější. Pojďme se tedy společně podívat na pár čísel ilustrujících to, co se tu vše za posledních 12 měsíců stalo, a připomeneme si i pár článků, které snad - z různých důvodů - za připomenutí stojí.

 

Nedělní miniglosy č.431

Po dvou svátečních nedělích, kdy bylo, myslím, rozumné se věnovat úplně něčemu jinému než dění v politice a společnosti, dnes opět, poprvé v novém roce, vycházejí tradiční Nedělní miniglosy, možná vůbec nejstarší blogový "nedělník" (aspoň jsem zatím na svých toulkách českým blogovým světem nepotkal nic, co by vycházelo skoro každou neděli už téměř 9 let :-)), ve kterém se pravidelně vracíme k vybraným událostem uplynulého týdne, v tomto speciálním případě tedy dokonce k událostem uplynulých tří týdnů. 

 

 

Co mi také přinesl rok 2017?

Jako obyčejně na začátku roku se pustím do menšího a nepříliš strukturovaného bilancování roku uplynulého. Jak už bývá v posledních letech tradicí, zvláštní článek věnuji tomu, co mi přinesl blogový rok (a také co já jemu :-)), dnes se zaměřím více na věci mimo blogovou sféru, která (kupodivu, pane kolego, kupodivu, kupodivu..., jak říkávali Voskovec s Werichem) taky ještě stále existuje. Když říkám, že půjde o bilancování nestrukturované, nečekejte žádný žebříček v oblíbeném duchu "10 největších událostí roku" ani úvahy na téma, kterak můj život ovlivnily parlamentní volby a spory mezi KLDR a Donaldem Trumpem. Spíš jde o pár - někdy odlehčených - poznámek o dějích, které částečně utvářely můj soukromý rok, a nemluvilo se o nich přitom v televizním zpravodajství :-).

O malém černém sopečném kamínku, který jsem si v roce 2014 přivezl z hory Fudži (viz např. článek Na vrcholu krásné Fudžisan) hlavně proto, aby mi splnil jedno mé tehdejší veliké přání (a on mi ho k mému překvapení splnil dokonce ještě dřív, než jsem si ho vůbec k tomuto úkolu pořídil :-)), jsem si myslel, že už je z něj jen výměnkář, doprovázející mne všude v kapse jako ohmataný talisman, který svůj hlavní úkol k mé velké spokojenosti splnil a víc už od něj očekávat nemohu. Ukázalo se ale, že jeho nenápadná vnitřní sopečná energie není zdaleka vyčerpaná, což se letos projevilo další velkou vlnou radosti, jejíž úžasná sprška zasáhla i mě, což bylo v horkém létě nesmírně osvěžující. Výměnkář - nevýměnkář, nebudu už propříště nic předjímat svým omezeným rozumem, ale budu s sebou tenhle symbol splněného snu nosit poctivě dál, aby tak zázračné síly přírody měly dostatečný prostor ukázat, co v nich případně ještě je :-).

 

Světlo v obraze - Výstava českého impresionismu

Jak už je v posledních letech mým zvykem, o silvestru doháním největší kulturní resty. Tentokrát tím hlavním restem pro mne byla výstava malířských děl českého impresionismu, která se koná do 7. ledna v Jízdárně Pražského hradu. O výstavě jsem kromě oficiálních recenzí leccos četl i v příspěvcích různých blogerů, kteří se na výstavu vypravili, stejně tak se byla na výstavě podívat řada mých přátel a známých, a názory byly různorodé; byl jsem tedy logicky zvědavý a natěšený.

Ještě před příchodem do Jízdárny jsem se celkem očekávatelně vytočil stáním ve frontě na bezpečnostní prohlídku, mimochodem bylo to poprvé, co jsem ji před vstupem do areálu Hradu absolvoval, protože - přiznávám - mě v posledních letech vůbec neláká do těchto míst chodit, cítím se tam jako v cizině, jako nevítaný host. Naposledy jsem se byl na Hradě podívat před šesti lety, pár dní po smrti Václava Havla (viz můj blogový článek O růžích a panáku pro Václava Havla). Nebýt výstava právě na Hradě, nešel bych tam ani tentokrát; mrzí mě to, protože jsem v těch místech býval častým hostem a chodil jsem tam cíleně za fotkami i jen tak se bezcílně projít krásnými místy.

 

Malé přání do nového roku

Před vánočními svátky jsem rozeslal svoje letošní péefko na adresy mnohých svých přátel a známých a mezi nimi samozřejmě byla i řada blogerů a návštěvníků mého blogu, pokud jsem na ně ovšem měl e-mailovou adresu. Protože sem ale chodí i spousta čtenářů, jejichž e-mail neznám, řekl jsem si, že před koncem roku by bylo správné zveřejnit péefko i zde. Teď, pár dní před Novým rokem, myslím, nastal ten nejvhodnější okamžik.

Ti z vás, kteří sem chodí opakovaně, si možná obrázek, který jsem pro letošní péefko použil, pamatují, protože se na blogu již jednou objevil. Letos v září jsem dokonce ve speciálním článku Pozvánka do fotolaboratoře aneb Keplerovy zákony na Hamerském potoce podrobně na jednotlivých "meziproduktech" ukazoval, v jakých krocích tato fotografie na Šumavě pod Horskou Kvildou vznikala.

 

Vánoční sen z prosvítající látky

Většinu skutečných hmatatelných dárků, které mám na letošní Vánoce připravené, uplatním nikoli na Štědrý večer, ale až o den později; o Štědrém večeru mají tyto balíčky pod mým střídmě ozdobeným stromečkem jen poslední trénink a generálku :-). Přesto mám i pro dnešek jeden malý, velmi konkrétní a nepříliš hmotný dárek "v řeči mírně vázané", který se pod mou dobřichovickou jedličku dobře vejde, i když ta má husté větve skoro až na zem. Dárek pokládám pod stromek trochu nejistě, ale přesto s vírou, že snad splní jedno vyřčené přání a třeba návdavkem i některá z těch nevyřčených, to bych si zase na oplátku přál já. A od toho je přece Štědrý den štědrý, aby se v jeho průběhu naše přání - ta odpovědně naformulovaná a napsaná, stejně jako ta jen tiše vyřčená a dokonce i zcela nevyřčená - plnila. Ať je to tak, pokud možno, i u vás, pravidelných, vracejících se, občasných i náhodných čtenářů mého blogu.

Přeji vám všem pokojné svátky plné radosti z dárků obdržených i rozdaných, ať už jsou to dárky povahy hmotné nebo ani není kam jim přivázat ozdobnou mašli. Ať je váš dnešní den i večer štědrý v tom nejlepším možném smyslu slova, ať už si každý z nás sám pro sebe představuje pod tím slovem cokoli. Krásné Vánoce!

Vánoční sen z prosvítající látky

S větvičkou jmelí

a světly vánočními

těším se, až štědře zachumelí.

Zblízka pak přivoním si k sněhu ve vlasech,

když vločky rozpouští tvůj zrychlující dech

a já tě hladím nejen svými rýmy.

Látku tvých šatů nabádám k prosvítání.

Bílý sníh za oknem

v ulici u kostela,

i v mrazu žhavé léto kolem tvého nádherného těla

a nejžhavější přímo v něm,

když přijde jarní tání.

K čemu je o Vánocích zlato na oltáři?

Stačí jen malý úsměv v dětské tváři,

co tolik podobá se

tomu tvému.

Sláva na výsostech kráse!

Jsi můj sen z prosvítající látky,

V očích máš růži, orchidej i chryzantému,

madono s jezulátky.

Radostnou tíhu, která ti říká "mami",

pozvedáš svými bedry

k obzoru pod hvězdami.

Jsi můj sen z prosvítající látky,

sen smělý a z vláken budoucnosti tkaný,

z jehož objetí se nikdy nechci vracet zpátky,

sen živoucí,

svůdně tvarovaný

a jako dnešní večer

štědrý :-).

Sedmá předvánoční malostranská vycházka

Jak zdejší zkušení návštěvníci dobře vědí, každého 22. prosince večer je mne možné potkat v potemnělých malostranských uličkách. Tam jsem se totiž přesně před sedmi lety narodil a od té doby si toho večera připomínám své "volitelné narozeniny". Úřady mi tyto narozeniny vytrvale odmítají zapsat jako datum narození do občanky, i když bych byl připraven si připlatit za příslušný kolek. Že prý se lidé jen tak beztrestně nesmějí dělat mladšími, natožpak o tolik mladšími. A přitom těch sedm let pro mě není jen ona necelá matematická sedmina oficiálního života, ale jeho velmi poctivá většina, kterou bych neváhal označit rovnou za většinu ústavní a dokonce ještě mnohem, mnohem výraznější. Můj soukromý Štědrý den, který jsem tentokrát prožil na Malé Straně už poosmé; to je výhoda situace, kdy se člověk narodí už ve zralém věku, že si na své narození dobře pamatuje, a nemusí tedy s oslavami narození čekat až na první narozeniny :-).

Tentokrát mi nabídli moji přátelé z Kampy, ano - z onoho domu s balkónkem u Karlova mostu, o kterém jsem na blogu kdysi psal - že když tedy chodím "vpředpředvečer Štědrého dne" po Malé Straně, můžu se tentokrát zastavit u nich na návštěvě a budu si moci na balkónku osobně zapálit svíčky ve zdejších lucernách. Přiznávám, že to beru jako moc zajímavý zážitek: jednak je to vždy adrenalin vyjít na balkón před nastražené fotoaparáty tisíců turistů na Karlově mostě, kteří každý pohyb na balkónku odmění rejem blesků ze svých foťáků (co by za něco takového dali egocentričtí politici!), ale hlavně považuji za neuvěřitelný zázrak, že se na balkóně po dlouhých 56 letech opět sešly všechny tři původní lucerny (podrobnosti o zmíněném zázraku napíšu někdy v lednu). Není tedy divu, že jsem nabídce neodolal.

 

O chytrých Vánocích

Každou chvíli mne znovu a znovu překvapí, co všechno dnes může být tzv. chytré, a tedy vyšperkováné moderním slovem SMART. V rukou, ve kterých naši praprapředci žmoulali tak maximálně čepici, když o něco pokorně prosili u své vrchnosti, my sebevědomě žmouláme multifunkcemi nabité "smartfouny", přes které můžeme být spojeni s celým světem. Spolu s chytrými telefony jezdíme chytrými automobily, které nás sice zatím ještě ze soucitu nechávají řídit, ale povytahují nad našimi předpotopními postupy a zoufalou reakční dobou svá pomyslná kovová obočí. Posedáváme na různých chytrých židlích, které jsou schopné nás v sedu namasírovat, stisknout správnou individuální kombinaci akupresurních bodů a bokem nám ještě změřit tlak a cholesterol. Z práce můžeme dát mobilem pokyn svým smart ledničkám, aby vyhodnotily, co je třeba dokoupit, a objednaly to na internetu, aby bylo večer co vložit do smart mikrovlnky. Stejně tak načasujeme smart vysavač, který pak o samotě vycídí naši sice chytrou ale zaprášenou domácnost mnohem efektivněji, než kdybychom se mu pletli pod jeho senzory. A nakonec si v konvici tak rychlovarné, že si její smart vlastnosti ani nestihneme pořádně užít, připravíme vodu na čaj a pustíme si smart televizi, což logicky vyústí v to, že se - ukolébáni jejím adrenalinovým programem z hlubokého televizního archivu - nakonec odebereme na chytré lůžko vyhodnocující celou noc aktuální fáze našeho spánku, abychom se ráno probudili v tom nejpříznivějším okamžiku, a byli tak nejlépe naladěni na další melodický den.

 

Nedělní miniglosy č.430

Dnes se s Nedělními miniglosami pro letošní rok rozloučíme, protože následuje dvounedělní štědrovečerně-silvestrovsko-novoroční přestávka a redakce NMg má až do 7. ledna "celozávodní dovolenou". Na Štědrý večer už mám připravený speciální dárek "v řeči mírně vázané" a už týden odpočítávám dny a stříhám metr, protože dárky dávám rád co nejdřív, nejlépe hned, "ještě teplé", protože mě vždycky zajímá, co dárku obdarovaný řekne, a těším se na jeho reakci. Ale tohle netrpělivým hryzáním nehtů doprovázené čekání asi prostě k Vánocům patří, ať už se právě těšíte na to, co vám ježíšek přinese, nebo aspoň zčásti přebíráte jeho roli (ono je to vlastně stejně něco na způsob frančízy, to jen škodolibí nepřejníci tvrdí, že ježíšek nemá ve skutečnosti s dárky nic společného, přitom je to minimálně jeho know-how :-)) a čekáte na to správné zazvonění, abyste mohli pod rozsvícený stromek rozechvěle položit svůj malý balíček. Nedělní miniglosy si ponecháme i nadále pro "pracovní neděle"; ale opravdový svátek si, myslím, zaslouží speciální program.

 

Schovávaná na třetí planetě

"Křáp jeden!!" ulevil si velitel, když ani po několika úderech o zeď komunikátor nenaskočil. Jednou za čas je spojení opravdu důležité a aparát ohluchne! Přitom teď by nějakou chytrou radu z Centra zatraceně potřebovali. Nechtěně vzbudili pozornost místních; převlek asi není perfektní, i když z Podpory tvrdili, že šaty budou od těch domorodých k nerozeznání. Ve tmě je vidět víc podmračených tváří, než je zdrávo, pár lidí už na nás i cosi křičí a běží k nám. A ten krám ani nepípne!

"Když vypadne spojení s Centrem, improvizujte," praví knížecí rada v Postupech. Tak dík! Nejsou data ani čas a chytit nás prostě nesmějí, to by dopadlo špatně pro obě strany. Instinkt radí zmizet, schovat se. Ale kam? Senzory v místech očí dotěkaly ke slabému světlu pronikajícímu vraty do prachem prosycené tmy. Není jiná možnost!

-----

Když ráno spojení naskočilo, veliteli se do hovoru nechtělo, ale vzít ho musel: "Co to tam vyvádíte, vy pitomci?" řve plechový hlas. Ano, večer tu byl trochu rozruch, ale nakonec jsme to i bez spojení zvládli, ne?

"Pravidlo 1: Do ničeho nezasahovat! Zapomněli jste?" Jim se to kecá, když mají zadky v teple, ale nám šlo o krk! Jinam se schovat nešlo a i když nám nečekaný rumraj kolem porodu pomohl, museli jsme ve stáji pár triky odvést pozornost. Byl to přece stav nouze! Třeba ta nová hvězda na nebi, ta docela zabrala, místní ji považovali za zázrak, a přestali nás hledat.

"Stav nouze, stav nouze…" bručelo sluchátko. "Jestli si místní z toho vašeho divadla něco špatně přeberou, bude to vaše odpovědnost. Víte sami nejlíp, jakou mají fantazii. Jestli chcete mít s létáním utrum, zájemců je dost!" Pár vteřin oboustranně rozpačitého ticha, až si velitel myslel, že se spojení opět přerušilo. Dnes by se nezlobil.

"No, uvidíme," řekl hlas o něco smířlivěji. "Snad se na tu epizodku rychle zapomene. Mají dost vlastních starostí."

V městě Betlémě, na třetí planetě maličkého, ale celkem zajímavého hvězdného systému, začínal pár dní po slunovratu další úplně obyčejný den.

Nedělní miniglosy č.429

Druhá adventní neděle přiměla asi už většinu lidí připustit si překvapivý fakt, že i letošní prosinec přece jen přinese Vánoce. Na vánočních trzích postupně mizí zásoby františků, vonných svíček, sáčků s již trochu staromódní purpurou i s těmi nejnovějšími vánočními proprietami, a dopékající se vánoční trdla se jen z posledních sil drží ve vyhřívaném prostoru, než je rozchvátí lačná ústa kolejdoucích. I když vše vypadá ve své pravidelné hektičnosti celkem klidně a pokojně, pod povrchem doutnají vášně: Noví ministři putují jeden po druhém jako apoštolové na prezidentský kobereček, na nepříliš otužilá lidská těla dotírá zima s prvním sněhem, poslanci přemýšlejí, jestli má být stíhán premiér za to, za co by nejspíš byl stíhán kdokoli jiný a země na Ostravsku učinila další nezdařený pokus odtrhnout se od zbytku republiky. Někteří lidé přejí tradiční pokoj lidem dobré vůle, jiní se naopak těší na každý průšvih, aféru a nepodařenost, jen aby mohli říct, že oni něco takového předpovídali už dávno. V kostelech zní Česká mše vánoční v nejrozmanitějších podáních a děti se nemůžou dočkat dne D, kdy se pod stromečkem S objeví balíčky B.

 

Adventní střípky

Minulý víkend jsem letos poprvé pocítil skutečnou předvánoční náladu. Napřed jsem se ráno zastavil na našem dobřichovickém adventním trhu, abych si pořídil nějaký pěkný adventní věnec (ten loňský jsem mimochodem zlikvidoval teprve před 14 dny :-)) a taky malý adventní dárek. Jako docela zajímavé a přitom ne úplně tradiční se mi zdály tyhle kousky speciálního vánočního cukroví. Sice tento dárek nakonec zůstal "na ocet", ale aspoň jsem si řekl, že než cukroví spořádám sám, aspoň ho tady ukážu, protože mi prostě přišlo sympatické.

 

Fohádanka č.25

První fotohádanku jsem na svém blogu uveřejnil v říjnu 2010 a za víc než 7 let se v této rubrice podařilo nastřádat jen 24 kousků (jaký je to rozdíl oproti pravidelně vycházejícím Nedělním miniglosám, které už jsou v páté stovce svých vydání). Inu, nejde to s fotohádankami tak rychle; prodlevy jsou velké a minulá hádanka se zde objevila před třičtvrtě rokem. O to víc mě těší, že i u fotohádanek jsme se nakonec dostali aspoň k dnešnímu malému jubileu.

Pojďme si tedy už popětadvacáté položit tradiční otázku: Co je podle vás zachycené na následujícím obrázku?

Jak už se tady během let stalo zavedeným zvykem, dodám za obrázkem i pár indicií, které mají nejspíš za úkol vám ve vašem hádání pomoci, ale pamětníci mi možná potvrdí, že někdy mohou (a dokonce i chtějí) hádajícího trochu zmást. Tak uvidíme, jestli dnes budou indicie "hodné" nebo ne :-).

Nedělní miniglosy č.428

Ještěže takové "nakopávací" víkendy, jako je ten letošní první adventní, existujou! Ostatně - možná právě v tom, jak jsou vzácné, je skrytý jejich pravý význam a smysl. V porovnání s nimi se jeví i ty největší překážky na cestách jako pouhé krtince, i ty na pohled nejvýznamnější a nejuznávanější věci jako pouhé banality a prkotinky. V takovou chvíli je fuk, jestli je horké léto nebo mrzne, až praští, venku může řádit tajfun či písečná bouře, vaše potraviny ze spíže mohou právě rozchvacovat mravenci a váš majetek poznenáhlu odčerpávat podobně přičinliví státní úředníci, všechno je to jedno. Je první adventní víkend, lidé se mačkají v touze zahlédnout rozvěcovaný vánoční strom na náměstí nebo ve frontách na vánoční dárky, a já mám i přesto neodbytný pocit, že pro mě opravdu podstatné věci jsou v pořádku, vše důležité klape a to ostatní je v porovnání s nimi jen obyčejné "křoví", které sice možná občas nepříjemně škrábne nebo mimoděk skoro pohladí, ale to je tak vše, na co se zmůže. A že je ještě k tomu právě advent, období radostného očekávání svátků, to beru jako příjemný bonus.

 

O zatoulaném předvánočním balíčku

Nevím, jak reagujete vy, když se vám na displeji mobilu objeví neznámé číslo, ale já hovor obezřetně přijmu. Přijmu proto, že moje telefonní číslo není nic tajného, uvádím ho leckde na webu, např. v kontaktech na svém fotowebu a dokonce i ve svém blogovém profilu, bylo by tedy protismyslné, kdybych pak v obavách telefon nezvedal. Obezřetně pak proto, že dnes po telefonu jdou dělat různé "šmejdivé" kulišárny; odvykl jsem tedy hlásit se svým dříve oblíbeným "Ano?" (v tomto konkrétním případě ovšem nejde o žádný projev odboje vůči stejnojmennému politickému hnutí), protože v šikovných rukách se takovému ohlášení dá snadno odmazat otazník a ze slova se dá ve správném kontextu učinit souhlas s nabídkou libovolného zboží přesně ve smyslu nového Občanského zákoníku. Do telefonu se tedy neznámým volajícím ozývám buď staromódním "haló?" nebo ještě častěji "prosím?".

Jedno takové moje "prosím?" zaznělo tiše před třemi týdny, kdy se mi jedno neznámé číslo dovolalo na odpolední pracovní schůzku. Dozvěděl jsem se, že volá jakási mně neznámá paní, že má moji poštovní zásilku a že bychom se mohli někde sejít, aby mi ji mohla předat. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jde nejspíš o zásilku nového fotografického filtru, kterým jsem si hodlal udělat před Vánoci radost a který se mi den před tím e-mailem ohlásil, že po dlouhém únavném putování dorazil na poštu, kde si odpočine a v klidu pospí do té doby, než si ho vyzvednu a zaplatím ne zcela zanedbatelnou dobírku. Leč, klidu na odpočinek se milý filtr věru nedočkal.

 

Fotoateliér H. Eckert - výstava v Clam-Gallasově paláci

Když se na začátku listopadu konal v Praze týdenní fotografický festival, zúčastnil jsem se asi 10 přednášek a workshopů zaměřených na velice různorodá témata. Zkoušel jsem si, jak správně manuálně ostřit, poslechl jsem si poutavou přednášku o tokijských "punkových" fotografech a galeriích v místech, která jsem v Tokiu sám navštívil, okouzleně jsem pozoroval velmi poctivě dělané černobílé minimalistické fotografie přírody, ale byl jsem i na přednášce s názvem První velcí fotografové Prahy specialisty na nejstarší české fotografie, Pavla Scheuflera. Tam, přiznávám se k vlastní nevědomosti a mezerám ve vzdělání, jsem se vůbec poprvé dozvěděl o ve své době velmi proslulém fotografovi Jindřichu Eckertovi (jeho povolení k provozování fotografické živnosti je z roku 1863), který se ve druhé polovině 19. století a pak velmi intenzivně na začátku století dvacátého věnoval mimo jiné fotografické dokumentaci překotného rozvoje tehdejší Prahy.

 

Nedělní miniglosy č.427

Marketingová oddělení obchodních firem sice už od konce srpna zbrojí na Vánoce, advent však letos začíná až v nejzazší možnou dobu. Tento víkend je tedy posledním předadventním, a proto se ještě tentokrát v Nedělních miniglosách ubráníme vánoční tématice, které bude v prosinci, myslím, k dispozici dostatek. Ať už ale máte doma první vánoční "pečící" víkend nebo jsou pro vás Vánoce ještě "za horama", vítám vás u dnešního čtyřstého sedmadvacátého vydání, ve kterém jako obyčejně nakoukneme do politiky, do společnosti, ale třeba i do dávné historie.

Surreálný pozdrav od Národní

Různé dny, diametrálně rozdílné počasí, odlišné záběry, a přesto stejné místo. Jednou foceno ve slunečném dni říjnového babího léta, podruhé v uplakaný den listopadového státního svátku; nepoměr v míře slunečního svitu je, myslím, patrný. V dynamicky proměnlivém zrcadle nabývají okolní domy takových tvarů, že kdyby žil Salvátor Dalí, myslím, že by - podobně jako já - chodil při sebemenší příležitosti pozorovat stále se měnící křivky zdejší surrealistické architektury. Jak zajímavě prolamovanými a plastickými se umějí zdát reflexe strohosti. Závan dekonstruktivismu pár kroků od Národní třídy. A projekční plátno se různými způsoby otáčí, jeho obrazové vrstvy se nápaditě prolínají v pozoruhodném krasohledu.

Ne, na tomto místě rozhodně nejsem s foťákem naposled, protože v této rozkouskované prosluněné ploše je kdesi, zdá se mi, ukrytá fotka s velkým EF. Jen to chce postřeh, štěstí a zároveň nekonečnou trpělivost, protože podobná Fotka je tvor tak plachý a přítemní, že se stydí i dokořán otevřených očí, natožpak namířeného objektivu. Trpělivé dlouhé soustředění rázem převtělené v ten správný maličký zlomek sekundy, jako když šermíř po dlouhém stínovém tanečku se svým soupeřem zkoncentruje všechny své sny i veškerý svůj um do jednoho jediného rozhodujícího výpadu. CVAK!! Tenhle snímek ještě optimální zdaleka není, ale už je snad patrné, jaké rysy bych si na jeho tváři přál.

 

Dotazník z příjemného posezení V křesle

Pozn.: Dovolil jsem si tenhle článek zařadit do kdysi založené a už dost dlouho nevyužívané rubriky Hovory, kde jsem ve žhavém srpnu roku 2015 odpovídal celkem na pět tuctů zvídavých otázek mých blogových čtenářů. No a protože mě - pokud se někdo ptá, a ještě víc, pokud se ptá dobře - odpovídání baví, využívám tentokrát desítku zajímavých dotazů Marie Veroniky z blogu V křesle, díky za ně. Ovšem jako skoro vždycky - v mém blogovém nádraží má takový "řetězový vlak" konečnou stanici, protože ode mne koleje dál nevedou, aby všude kolem nás takových kolejí nebylo příliš :-).

1. Jak vznikla přezdívka, kterou na blogu používáš?

Vznikla dávno a úplně bez souvislosti s blogem. Když v rámci privatizace v 90. letech překotně vznikaly různé investiční fondy sloužící v řadě případů k loupežím za bílého dne, dělal jsem si legraci, že já bych svůj investiční fond férově pojmenoval Český Extrémně Rizikový Fond (ČERF), protože by si pak nikdo z okradených nemohl stěžovat, že jsem ho včas nevaroval, a zkratka ČERF navíc pěkně vypadá. No a to slůvko se mi zalíbilo, je docela úderné, má vtip, dobře se pamatuje a ještě zajímavě vystihuje "vrtací" část mé osobnosti. Zatímco investiční fond jsem nakonec kupodivu nikdy nezaložil, na blogu už tahle přezdívka dobře slouží skoro devět let.

2. Proč píšeš?

Spisovatel Pavel Bošek na tuhle otázku kdysi odpovídal slovy: "A co bych čet?" :-) Jsem původem chemik a možná proto mě baví skládat dohromady slova a věty tak, aby se tyhle na pohled netečné ingredience reakcí s očima, hlavou a srdcem čtenáře proměnily v něco jiného a ve vzácných případech možná i nového a překvapivého. Baví mě hrát si s jazykem a hledat možnosti i limity jeho vyjádření, zkoušet "v laboratoři" měnit napohled skoro neznatelné drobnosti, třeba různá synonyma nebo slovosled, a pozorovat, jak se mění a skoro neznatelně posouvá vyznění věty. No a nepopírám, že se k některým textům taky vracím, zvažuju, co bych dnes asi napsal jinak a co mi připadne i s odstupem dobré a něco mě dokonce při takové inventuře po létech mile překvapí. Prostě: Kdybych ty své články nenapsal, co bych vlastně čet? :-)

 

Nedělní miniglosy č.426

Dnes jsem byl tvrdě vykolejen ze svého zaběhlého nedělního rytmu: Když jsem došel do kavárny, kterou pravidelně využívám jako "redakci" Nedělních miniglos, zjistil jsem, že se až do prosince rekonstruuje, přičemž navržená náhrada v sousedství mi nevyhovuje ani prostorem ani vstřícností obsluhy ani přístupem k zásuvkám :-). Jsem tedy pro příštích několik čísel "redakčním bezdomovcem"; tak uvidíme, doufám, že se to neprojeví nějakým fatálním propadem kvality. V čem se to ale projevilo okamžitě, je skutečnost, že v době, kdy normálně už mívám vydání "on air", jsem tentokrát ještě nezačal ani přemýšlet, o čem vlastně budu tentokrát psát. Naštěstí pondělí je ještě daleko a neděle má přece skutečnou uzávěrku až o půlnoci, že? :-)

 

Listopadová paměť

Kdysi před léty, tehdy ještě na kinofilm, jsem na Olšanských hřbitovech našel jedno místo, které tehdy rozproudilo mou fantazii: Krásná stará fotografie zobrazovala šaramantního mladého muže, který odpočíval v polorozpadlém hrobě zarůstajícím břečťanem. Fotka se musela rozpadnout teprve nedávno, nejspíš jí někdo pomohl. Ta fotka byla svědkem dávno odešlé doby, ale držela se, vzdorovala času, nenechavcům, povětrnosti i vandalům. Tu fotku jsem zařadil do své webové kolekce a nazval jsem ji jednoduše: Paměť. (Pozn.: Fotku jsem kdysi na blogu už publikoval, ale neškodí si ji připomenout jako prarodiče dnešní série :-))