Fotoateliér H. Eckert - výstava v Clam-Gallasově paláci

Když se na začátku listopadu konal v Praze týdenní fotografický festival, zúčastnil jsem se asi 10 přednášek a workshopů zaměřených na velice různorodá témata. Zkoušel jsem si, jak správně manuálně ostřit, poslechl jsem si poutavou přednášku o tokijských "punkových" fotografech a galeriích v místech, která jsem v Tokiu sám navštívil, okouzleně jsem pozoroval velmi poctivě dělané černobílé minimalistické fotografie přírody, ale byl jsem i na přednášce s názvem První velcí fotografové Prahy specialisty na nejstarší české fotografie, Pavla Scheuflera. Tam, přiznávám se k vlastní nevědomosti a mezerám ve vzdělání, jsem se vůbec poprvé dozvěděl o ve své době velmi proslulém fotografovi Jindřichu Eckertovi (jeho povolení k provozování fotografické živnosti je z roku 1863), který se ve druhé polovině 19. století a pak velmi intenzivně na začátku století dvacátého věnoval mimo jiné fotografické dokumentaci překotného rozvoje tehdejší Prahy.

 

Shodou okolností právě teď probíhá v Clam-Gallasově paláci na Starém Městě docela obsáhlá výstava historických fotografií vyrobených ateliérem Jindřicha (tedy vlastně Heinricha) Eckerta, které jsou součástí sbírek Archivu hlavního města Prahy (ten mimochodem ve stejném paláci sídlí), a tak jsem se rozhodl, že si udělám "výstavní sobotu" (kromě této výstavy jsem se byl podívat ještě na Czech Press Photo na Staroměstské radnici, ale o tom napíšu na blogu zase někdy jindy) a půjdu si staré fotografie na vlastní oči prohlédnout.

Vchod do obrovitého Clam-Gallasova paláce (ano, to je ten s vchodem z Husovy ulice, v jehož zdi směrem k Mariánskému náměstí je známá pražská kašna, o které jsem už na blogu psal v rubrice Pražské drobnůstky a která nese krásné jméno Terezka.

Už na plakátu můžete vidět několik fotek, z nichž je patrné, že zájem ateliéru Eckert se nesoustřeďoval jen na Prahu - kromě profilové fotky vlastního ateliéru na Újezdě (ta čtvrť byla fotkám doslova zaslíbená, už jsem zde kdysi psal o tamějším ateliéru Josefa Sudka, který ale samozřejmě vznikl o dost později, Jindřich Eckert zemřel v roce 1905, když bylo Josefu Sudkovi pouhých 9 let) a Staroměstské radnice je na plakátu vidět i fotka Pravčické brány a Chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře.

Na fotkách z ateliéru Eckert jsou vidět úžasné proměny Prahy, které si už dnes vlastně ani neuvědomujeme, protože výsledky těchto proměn už bereme po létech jako úplnou samozřejmost. Na fotkách pana Eckerta se nám ale představuje úplně jiná Praha, než je ta dnešní - i v místech, která považujeme z dnešního pohledu za starodávná a historická. Tak na fotografiích můžeme vidět třeba rozestavěné Rudolfinum, Karlův most pobořený velkou povodní z roku 1890, obrovský prázdný prostor na Maninách nebo na Smíchově nebo dnes už skoro nepředstavitelné uličky starého Židovského města, asanovaného Josefova.

Jestli si vybavujete, jak dnes vypadá okolí Staronové synagogy, můžete porovnávat. Tohle je spleť domů Židovského města těsně před zbořením na začátku 20. století. Jindřich Eckert si na podrobné fotdokumentaci Josefova dával opravdu záležet a na výstavě je řada obrazů z tohoto obsáhlého cyklu, z nichž z některých je dobře patrné, jak se v tomto rázovitém prostředí doopravdy žilo.

Na výstavě jsou k vidění i některé zajímavosti - třeba rozložitý "cestovní" fotopřístroj na skleněné desky formátu 18x24 cm, součástí vybavení "potulného fotografa" byla ostatně i přenosná temná komora, takže jen tak vyrazit do přírody a fotit třeba Krkonoše nebylo v Eckertově době opravdu nic jednoduchého. Vystaven je i dobový časopis Světozor, který publikoval obrázky malované podle Eckertových fotografií (obrázky bylo tehdy snadnější kvůli tisku překreslit nežli publikovat jako fotky), no a je vidět i to, jak třeba fotograf kvůli lepšímu účinku na čtenáře své fotografické knihy Pražské ghetto (z roku 1902) dokresloval do tištěných fotografií původně prázdných ulic Josefova místní lidičky (na dnešní protiphotoshopové puristy z toho pomyšlení "analogové zrady ideálu autenticity" mohou jít mrákoty :-)). No a mne mezi fotkami zaujal třeba nijak nápadný, ale rozkošný obrázek skupinky dětí mateřské školy (nebo z dnešního pohledu spíš jeslí), které cvičily svůj ještě nepříliš jistý krok na speciální kruhové dráze se zábradlím, přičemž fotka měla milý název "Děti v kruhu pro učedníky v chůzi" :-).

Mezi mimopražskými fotografiemi jsem našel i mně dosud neznámý obrázek starých Dobřichovic (kde stále ještě bydlím) v době otevření prvního silničního mostu na začátku 20. století: Zámek vypadá stejně, ale dnešní památná lípa před zámkem je přece jen viditelně o dost mladší, most i domy vypadají úplně jinak, staré Dobřichovice mají opravdu jasný venkovský ráz, železnici vidíme jen jako jednokolejku Praha - Plzeň a železniční přejezd je stále na stejném nešikovném místě, jen na fotce ho místo dnešní sofistikované světelné signalizace a systému automatických závor stráží zcela nekomplikované dřevěné "šraňky".

Omlouvám se pořadatelům za dvě zveřejněné fotky vystavených obrazů, které jsem udělal jako ilustrační speciálně pro tento článek, i když vím, že na výstavě bylo focení zakázáno. Cvaknul jsem to jen narychlo mobilem, abych nebudil moc velké pohoršení, a ponechal jsem i původní popisky, aby bylo zřejmé, že si práci Eckertova ateliéru ani autorů zajímavé a informačně hodnotné výstavy nechci ani náznakem přisvojovat, jen ji doporučit pozonosti zdejších návštěvníků.

Každopádně o výstavě jsem se chtěl jen v krátkosti zmínit co nejdříve a připomenout ji především všem milovníkům staré Prahy: Uvidíte spoustu zajímavého materiálu o tom, jak to v opravdu staré Praze vypadalo, jaký neuvěřitelný stavební ruch v některých místech panoval (např. výstavba Pařížské ulice napříč čerstvě zbouraným Josefovem nebo stavba kamenných nábřeží, která nám dnes už připadnou jako úplná samozřejmost). Výstava je přístupná už jen do 10. prosince, tak abyste pak nelitovali, až se zase fotky před námi poschovávají v přítmí barokních depozitářů.

Plné vstupné je 80.- Kč a v hektickém prostředí předvánoční Prahy plné turistů i dárkůmilovných Pražanů je tahle ne zrovna moc navštěvovaná výstava (byť o víkendu bylo v sále pořád několik desítek lidí) i oázou relativního klidu v příjemném a inspirujícím prostředí.