Nedělní miniglosy č.674

Uplynulý "valentýnský" týden byl u mě trochu komplikovaný: Ještě minulé Nedělní miniglosy jsem psal celkem v pohodě ve své pražské "miniglosové kavárně". Večer cestou domů už jsem cítil náznaky nějaké přicházející choroby, tak jsem se vybavil čerstvými citróny. To jsem ovšem netušil, že vše půjde docela rychle a večer už budu úplně mimo hru a zůstanu v posteli o samotě se svými mrákotnými sny i celé pondělí. V úterý a ve středu jsem pracoval z domova a už se mi zdálo být vše lepší, ve čtvrtek jsem musel na jedno důležité jednání do práce a celý pátek jsem se z toho lízal. No a včera - když už jsem myslel, že vše bude OK, přišla nová vlna horeček. Popravdě, kdyby se Nedělní miniglosy vydávaly v sobotu, tento víkend by nejspíš nevyšly, protože podmínky nepřály přemýšlení ani humoru. Ale dnes už je po prospaném dni zase o něco lépe, tak to zkusíme. Věřím tedy, že dnešní vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", bude zase jako normálně. Kdyby přece jen ne, doufám, že budu mít aspoň malou polehčující okolnost :-). Vítám vás u již 674. čísla nedělníku vycházejícího pod zavedenou značkou NMg se zprávami z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, byť zase ne o tolik.

Navzdory zmíněným komplikacím vyšly i v uplynulém týdnu dva nové články: Prvním z nich byla malá básnička Valentýnské vůně, která byla jako v této době obyčejně i malým osobním dárkem. Druhým článkem jsem završil tradiční trojlístek bilančních článků za rok 2022 a podíval jsem se v něm podrobně na zoubek zdejším komentářům a komentátorům.  Z předešlých týdnů bych - protože to aktuálně už na žádný sníh v nížinách nevypadá - ještě jednou připomněl Mandel pražských zasněžených fotek a přidám k tomu i závěrečný díl svých Zápisků z čerstvě popsaného sešitu, které jsem v pěti dílech zveřejňoval postupně už od konce léta.  No a z hlubokého archivu tentokrát povytáhnu 12 let starý článek O poblázněném teploměru

 

Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2022

První dva články z tradiční bilanční trojkoruny jsem stihl publikovat už v lednu: Hned 3. ledna to byl článek Co mi taky přinesl rok 2022, ve kterém jsem shrnul pár událostí, které se loni odehrály v mém životě. Druhý článek z 25. ledna se jmenoval Můj blog v roce 2022 a přinesl tradiční statistiku toho, co se všechno stalo na mých blogových stránkách. No a v tom dnešním třetím článku se jako obyčejně budu věnovat speciálně komentářům, které vždycky jednak trvá trochu déle vyhodnotit, protože to není nic jiného než ruční (a oční) práce, a taky je dobré dát si po konci sledovaného období aspoň měsíční odstup, aby se k posledním ve starém roce publikovaným článkům dokompletovaly přirozené následné komentáře, a oddělily se tak od těch, které občas v průběhu roku přitečou k opravdu starším článkům. Vítejte tedy u článku, ve kterém se, doufám, žádný z vašich loňských komentářů neztratil.

Jako obyčejně u tohoto typu článků začnu jednou metodologickou poznámkou: 

Hlavní část statistiky tvoří komentáře všech článků publikovaných během roku 2022. Sice jsem si zpracoval i komentáře ke starším článkům, ale tyto starší komentáře se v hlavní roční statistice u konkrétních komentátorů neobjeví. Zahrnul jsem je ale pochopitelně do úvodních celkových čísel.

Takže: V loňském roce se u mých článků objevilo celkem 3540 komentářů, což bylo o 2,2% méně než o rok dříve. Jestliže loni jsem přišel v porovnání s rokem 2020 téměř o třetinu komentářů, tentokrát razantní pokles už nepokračoval a jádro zdejších čtenářů i komentátorů se stabilizovalo. Z uvedeného počtu bylo 1956 komentářů od vás - návštěvníků, dalších 1584 komentářů byly moje odpovědi, v tom poměru jsme se od minulého vyhodnocení prakticky neodchýlili. Do statistiky nezapočítávám několik spamových komentářů, které jsem během roku vymazal, což letos byly výhradně komentáře reklamní povahy a v minimálním počtu (určitě jich dohromady nebylo víc než 20). U 146 nových článků publikovaných v roce 2022 se celkem objevilo 3323 komentářů, což odpovídá průměru cca 23 komentářů na každý článek.

 

Valentýnské vůně

Teď zrovna jsem na tom s vůněmi všelijak, protože mě chytla nějaká neodbytná choroba. Nastoupila na mě v neděli večer rychle a s plnou parádou, ale věřím, že když tak rychle přišla, tak rychle i odejde, a aby se to stalo, poctivě se potím a prolévám čajem. A vůně, ty opravdové a pro mě důležité vůně nemusím za každou cenu cítit, ale v případě nouze si je dokážu i představit. Což protentokrát bude nutné, protože svátky se nedají (snad kromě Velikonoc) jen tak snadno posunout podle toho, jak se nám to právě hodí. Tedy - však víte, jak to mám s Valentýnem, náš vzájemný vztah rozhodně není bezproblémový. Ale ty jeho vůně, ty prostě za připomenutí "v řeči mírně vázané" stojí :-).

Valentýnské vůně

Na Valentýna

tvé vůně jdou

po větru

i po hřebenech vln,

po mracích 

i po kapkách deště,

po větvích stromů

i po chomáčcích mlh,

po světle

i po barvách tmy.

 

Kde se nadechnu,

všude jsi ty.

Nedělní miniglosy č.673

Přiznávám, k začátku kalendářního roku dlouhodobě nemám zrovna dobrý vztah a snažím se ho většinou jen nějak přežít a nebýt při tom přežívání před ostatními za úplného morouse. S pokračujícím únorem už ale přece jen postupně přichází větší optimismus. Těším se tedy z toho, že dnešní vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", už nás svým "funkčním obdobím" zavede do druhé půlky února, tedy blíže k jaru. Vítám vás u již 673. čísla nedělníku vycházejícího pod zavedenou značkou NMg se zprávami z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, byť zase ne o tolik :-).

V uplynulém týdnu vyšly opět dva nové články: V prvním z nich jsem představil Mandel pražských zasněžených fotek z doby ještě předvánoční, protože v novém roce už byl v Praze sněhový příděl jen velmi, velmi limitovaný a nejspíš jen pro papaláše či celebrity, takže na nás obyčejné v nižších polohách se nedostalo. Druhý článek završil pátým dílem výběr z mých Zápisků z čerstvě popsaného sešitu, který jsem zveřejňoval postupně už od konce léta. Z minulého týdne ještě jednou připomenu umělce, který pro mě samotného byl nedávno velkým překvapením, Josefa Illíka - fotografa a kameramana (1919-2006). Pokud byste chtěli vědět, co se v uplynulém roce odehrálo na mém blogu, můžete se podívat do bilančního článku Můj blog v roce 2022. No a z archivu jsem tentokrát vytáhl (a zbavil pavučin) 14 let starý článek O neúplné encyklopedii, byť se téma vyhledávání informací v knižních encyklopediích může v dobách rozvinutého internetu jevit jako anachronismus, ale já na ně nedám dopustit.

 

Zápisky z čerstvě popsaného sešitu - 5. (a závěrečná) část

V době od srpna do prosince jsem zdejší návštěvníky nechal celkem čtyřikrát nakouknout do stránek svého zatím posledního popsaného ášestkového zápisníku, (zde přikládám odkaz na první část, zde na druhou část, zde na třetí část a zde na čtvrtou část), který mám téměř za všech okolností při sobě (teď už zase nový), abych si mohl poznamenat zajímavé myšlenky z knížek, které čtu, záznamy snů, citáty, okamžité nápady, které nechci zapomenout, třeba verš básničky nebo příhodný název pro fotku. Dnes máme před sebou pátý a závěrečný díl. Opět jsem vybral namátkou a bez pevnější struktury pár zápisků - tentokrát z poslední části od listopadu 2021 do srpna 2022. A jako obyčejně jsem sám zvědav, které kousky poslouží s odstupem k pobavení a které spíš k zamyšlení. 

Život básníka je jen jakousi podivuhodnou milostí neskončeného dětství.      (Petr Havel)

Kázání provází úsměvem!     (poznámka v kárné knize žáka 1. třídy Josefa Vinkláře)

Láska je zlaté světélkování krve.         (Knut Hamsun)    

 

Zázraky prostě nesnášejí, aby se jim člověk divil.         (Pavel Juráček)

 

Buď někdo vidí, co se má fotit, anebo nevidí. Když to vidí, tak to uvidí i bez aparátu, tím aparátem to jenom sdělí. to je jako když má někdo myšlenky a píše je. Píše to, co už měl dřív, než vzal pero do ruky. Kdežto někdo může mít v každé ruce pět per a když nemá myšlenky, tak nemá co sdělovat. A s fotografií je to taky tak.       (Miroslav Horníček)

 

To je tak nádhernej film, že by ho musel zakázat i Dubček!      (režisér František Vláčil o filmu Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata)

Mandel pražských zasněžených fotek

Vypadá to, že zima se ještě snaží chvilku panovat a podle kalendáře jí to ostatně ještě nějakou dobu přísluší. Je ale pravda, že v Praze mráz aktuálně není doprovázený i sněhem, takže pokud vám chci ukázat pár zasněžených fotek, musím sáhnout k těm, které jsem pořídil ještě v předvánoční mrazivé vlně. Měl jsem tehdy trošku frmol a taky přebytek námětů na články, takže zde na blogu se, myslím, na tyhle fotky vůbec nedostalo; pár z nich jsem ukázal aspoň na facebooku, ale přece nemůžu své milé čtenáře o celkem vzácný pražský sníh ochudit.

Abyste si nestěžovali, že vás šidím, nakonec jsem vybral celý mandel fotek. Pořídil jsem je v různých dnech kolem půlky prosince a v různých částech Prahy. Dnes k obrázkům přidám jen velmi lakonické texty, bude to tedy spíš ke koukání než k povídání. Jsem si vědom toho, že dnes nejsou všechny fotky úplně výstavní kvality, ale některé z nich snad obstojí aspoň jako ilustrační. Vždyť sníh v Praze je čím dál vzácnější a kdoví, kdy se nám zase někdy podaří užít si záplavu sněhu jako měl na některých svých fotkách z 50. let třeba nedávno zde připomenutý fotograf a kameraman Josef Illík. 

Nedělní miniglosy č.672

Po vyvrcholení finálového kola prezidentských voleb minulý víkend došlo v týdnu přece jen k určitému uklidnění emocí, což ovšem vůbec neznamená, že by se nic nedělo. I v dnešním vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", se proto v několika bodech vrátíme k našemu volebnímu a povolebnímu dění. Vítám vás u již 672. čísla nedělníku vycházejícího pod zavedenou značkou NMg se zprávami z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, byť zase ne o tolik :-).

V uplynulém týdnu vyšly opět dva nové články: V prvním jsem se vrátil podrobněji k výsledku prezidentských voleb (Noční rozhovor s prezidentem) a tento článek měl v doznívajících volebních emocích podle očekávání docela velkou odezvu v počtu čtenářů i v komentářích (opět se potvrdilo, že čtenáře nepřináší ani tak kvalitní zpracování článku, ale především kontroverzní téma, což je mimochodem trend, který dlouhodobě netoužím nijak speciálně podporovat). Ve druhém článku jsem se pokusil představit člověka, který pro mě samotného byl nedávno velkým překvapením, Josefa Illíka - fotografa a kameramana (1919-2006). Z předchozích týdnů připomenu bilanční článek Můj blog v roce 2022 a shrnutí své úspěšné výpravy na mezinárodní fotografickou soutěž New York Photography Awards 2022 Tak už jsme z Nového Yorku doma. Na konci ledna jsem se rovněž přehoupl do 15. sezóny svého blogování, takže - jako skoro každý rok touhle dobou - připomínám i svůj úplně první blogový článek z 25. ledna 2009 O chřipce a psím blogu (byl to tehdy veliký úspěch, hned první den si článek přečetli kromě mě ještě tři další čtenáři a už po půl roce jsem k článku dostal první komentář :-)).

 

Josef Illík - fotograf a kameraman

Možná bych podle toho, čím se Josef Illík víc proslavil, měl napsat do nadpisu spíš "kameraman a fotograf", ale já nadpis dnešního článku vztahuji k sobě a pro mne Illíkovo jméno dlouho představovalo právě jen fotografa. Znal jsem to jméno jen matně v souvislosti s několika černobílými snímky Prahy, které jsem kdysi viděl v nějakém časopisu a které mě zaujaly neobyčejnou atmosférou, ale nijak podrobněji jsem jeho dílo nestudoval, ostatně jako se ukázalo, ono to vlastně ani moc nešlo. Až loni o Vánocích jsem dostal pod stromeček moc pěkný dárek, knihu fotografií Josef Illík: Praha 1945-1958. Začal jsem listovat a užasl jsem nad tou neobyčejnou zachycenou krásou, která všechna vznikla ve velmi nejednoduchém období orámovaném koncem děsivého válečného konfliktu a bruselským kulturním táním". Na fotkách jsou překrásná pražská zákoutí z doby, kdy Praha nebyla plná turistů, ale patřila převážně svým vlastním obyvatelům. A hlavně je na těch fotkách zachycený neuvěřitelný dobový duch města, pro mě svou obyčejností, přirozeností a estetikou třeba mnohem zajímavější než na vyhlášených fotografiích Plickových.

Když jsem se s notným zpožděním začal o fotografu Josefu Illíkovi (vystudoval fotografii na Státní grafické škole u Ladislava Sutnara, Jaromír Funkeho a Josefa Ehma) něco bližšího dozvídat, užasl jsem podruhé: Illík totiž vlastně právě od roku 1958 přestával postupně fotit, protože nastartoval svou kariéru kameramana u filmu. Svou poslední fotku udělal v roce 1966 (tedy 40 let před svou smrtí) a od té doby už neudělal opravdu ani jediný snímek - dokonce ani rodinný. Prostě období focení pro něj definitivně skončilo a nastal čas se věnovat jiným věcem. Po smrti jeho manželky Jarmily v roce 2016 se v Illíkově pozůstalosti našlo asi 4000 černobílých snímků na negativech, které ovšem jejich autor vždy jen vyvolal, ale nedělal z nich žádné papírové zvětšeniny, takže většinu svých snímků nejenže nikdy nikomu neukázal, ale nikdy je neviděl ani on sám. Výběr z těchto fotografií obsahuje právě moc pěkně udělaná knížka, kterou jsem loni dostal.

Noční rozhovor s prezidentem

Své vědomé dětství a dospívání jsem vetknul do období tzv. normalizace. První období - po mém nástupu do školy v roce 1972 - by se možná dalo označit jako plakátové a mám ho spojené s všudypřítomnými plakáty a transparenty, případně s povinnými mávátky či lampióny. Období dorostenecké, kterému taky pracovně říkám hysterické, mám ohraničené dvěma ideologickými státními kampaněmi - z jedné strany Chartou 77 a z druhé strany státním tažením proti tzv. nové vlně v hudbě, tedy někde kolem roku 1983. No a pak už nastává období červotočivé, kdy se konstrukce tzv. socialistického státu spoustou cílených i zcela samovolných a mimoděčných vlivů postupně oslabila natolik, že nakonec stačilo trochu zadupat a po desetiletí pracně budovaná ideologická stavba se zhroutila během pár dnů jako domeček z karet. 

Na jednu stranu ty vzpomínky nejsou v řadě ohledů nic moc, na stranu druhou to byla pro orientaci v prostoru a v dění ve společnosti velmi užitečná škola. Brzy jsem totiž zjistil, že když oficiální  propaganda na někoho začne nevražit, je dotyčný určitě hoden zvýšené pozornosti, protože to, co dělá, bude nejspíš stát za to (to je mimochodem dost podstatný rozdíl oproti současnému stavu). Zakázaní spisovatelé tehdy většinou psali výborné texty, zakázaná hudba měla šmrnc a grády, trezorové filmy se ukázaly být v řadě případů tím nejlepším, co u nás kdy bylo natočeno. Vypěstovaná zkušenost tedy říkala: Co kovaní soudruzi pochválí, je apriori podezřelé, co naopak pohaní a zadupou do země, to rozhodně stojí za poznávání.

Nedělní miniglosy č.671

Tentokrát jsem se ukrotil a nepřidal jsem žádný předvolební článek, byť ve veřejném prostoru vládly fakt vypjaté emoce. Ale samozřejmě, úplně se tomuto tématu vyhnout nemůžu, takže se téma voleb určitě objeví jednak v dnešním vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", jednak nejspíš i v samostatném článku, v okamžiku, kdy emoce - pozitivní i negativní - trochu opadnou, protože horké kaše rád nechávám trochu zchladnout, aby se nemuselo tolik foukat. Vím, jde to přesně proti logice "normálních" médií, která potřebují i dávno vystydlé kaše pořád dokola přihřívat, aby se "u společného ohně" sešel vždy dostatek lidí a těch, co jim chtějí něco prodat, ale znáte to, energie zdražila a taky si to můžu dovolit, neb mě mediální konzumenti naštěstí neživí. Dnes vás každopádně vítám u již 671. čísla pod zavedenou značkou NMg se zprávami z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, byť zase ne o tolik :-).

V uplynulém týdnu vyšly dva nové články: Prvním byl druhý článek z tradičního bilančního trojlístku, text Můj blog v roce 2022, ve kterém jsem se zaměřil na to, co se na mém blogu v uplynulém roce odehrálo a jak se to odrazilo na jeho návštěvnosti v porovnání s minulými lety. Druhým článkem byl zpola fotografický článek a zpola haiku, protože se to v přechodně zasněžené pražské zahradě jaksi právě sešlo dohromady: Namrzlý páv ve Vojanových sadech a Paví haiku. Z dřívější doby ještě jednou připomenu "chlubicí článek" o tom, kterak moje fotky přivezly plný kufr ocenění z mezinárodní fotografické soutěže New York Photography Awards 2022: Tak už jsme z Nového Yorku doma. A přidám i odkaz na svou první letošní básničkou Můj noční vesmírný pád.

 

Namrzlý páv ve Vojanových sadech a Paví haiku

Když v Dobřichovicích nedávno trochu nasněžilo a vypadalo to, že by se sníh mohl aspoň chvíli udržet, hned jsem se zkusil vypravit do Prahy. Jenže tentokrát byl skutečně hnusně podmračený den, mizerné světlo, jen trochu vzdálenější objekty byly překryté zcela nefotogenickou mlhou, takže tím padlo jakékoli focení pražských památek či architektury. 

Jediné, co se mi zdálo být perspektivní, byly dočasně zasněžené keře a stromy, tak jsem si řekl, že bych mohl nakouknout do nějaké pražské zahrady. Co takhle zkusit Vojanovy sady, nepříliš rozlehlou oázu relativního klidu přímo uprostřed exponované  turistické oblasti Malé Strany? Bylo jasné, že tam, kde chodí víc lidí, se mokrý sníh brzy rozšlape a zmizí, ale v parku by mohl vydržet o něco déle. A opravdu - zatímco před branou do starodávné a původně klášterní zahrady, přináležející klášteru karmelitek, už na chodníku převažovalo sněhové blátíčko nad opravdovým sněhem, zahrada si ještě nějakou dobu ponechala zimní kabátek.

 

Můj blog v roce 2022

Od roku 2012 je jedním z tradičních bilančních článků na začátku roku i ten, který se věnuje fungování mého blogu. Když to shrnu, ono se dá říct, že v roce 2022 se nic moc vzrušujícího na tomhle blogu neodehrálo: Prostě postupně přibývaly články a mírně ubývali návštěvníci. Nedošlo k žádné likvidaci blogové platformy, nedostal jsem za svůj blog Nobelovu cenu (i když to jistě bylo zase o fous :-)), administrátoři nevystřelili z Aurory, aby odstartovali Velkou říjnovou blogovou revoluci, ani se do hvězdného meziprostoru kvantově nevypařily všechny zdejší fotky. Prostě - na úrovni celku víceméně nuda a šeď. Ale pojďme se podívat na pár konkrétních čísel, jestli na "mikroúrovni" najdeme něco zajímavějšího.Jako obyčejně použiju jako zdroj data z Google Analytics.

Začnu jako vždycky několika základními souhrnnými čísly: Celkem jsem na svém blogu v roce 2022 zaznamenal 20 055 návštěv (průměrně tedy 54,9 návštěv denně), což znamená oproti roku 2021 pokles o 4,3% (loňský meziroční pokles byl po zrušení platformy blog.cz a po vyzmizíkování veškeré historie ve vyhledávačích 27%, tak to vypadá, že situace se přece jen postupně stabilizovala. Popravdě, je to lepší výsledek, než jsem čekal. Byť jsem samozřejmě v dobách dávné blogové konjunktury zvyklý na řadu let udržovanou porci kolem 800 návštěv týdně, dnes mám v průměru kolem 250. Řada blogerů, kteří si ke mně dříve a někdy i celkem pravidelně chodili číst, se ztratila v turbulencích souvisejících s likvidací starého blogu. Někteří se zabydleli na sociálních sítích a žhaví své facebookové či instagramové účty, někteří si prostě našli úplně jinou zábavu.

 

Nedělní miniglosy č.670

Pevně věřím, že v novém roce nebude v tomto případě platit okřídlené "třikrát a dost", protože dnešní vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", je třetím vydáním v roce 2023, tedy už v 15. sezóně života tohoto tradičního nedělníku. Vítám vás u již 670. čísla pod zavedenou značkou NMg se zprávami z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, byť zase ne o tolik :-).

V uplynulém týdnu vyšly dva nové články: Všech devět mých fotek, které získaly těsně před Vánoci ocenění na mezinárodní fotografické soutěži v New Yorku (New York Photography Awards 2022) jsem představil v článku Tak už jsme z Nového Yorku doma. První letošní básničkou na tomto blogu je pak Můj noční vesmírný pád. Z minulého týdne ještě jednou připomenu ne zrovna veselý článek O houslistce, která měla ráda jména na "V" a ještě jednou se vrátím i k pravidelnému bilančnímu článku Co mi také přinesl rok 2022. A vzhledem k aktuálně vrcholící kampani před druhým kolem prezidentských voleb možná nebude na škodu připomenout si v archivním okénku 11 let starý článek O slastech a strastech přímé volby prezidenta.

 

Můj noční vesmírný pád

Stává se to každému z nás:

Jednou jsem přebral přes míru,

přepadl přes kraj vesmíru

a z hodinek mi zmizel letní čas.

 

Když k vesmíru jsem ztratil nit,

v bezprostorovém bezčasí

dělal jsem zvláštní grimasy,

což ovšem nikdo nemoh ocenit.

 

Sny čerpám z tradičního menu. 

Einstein by musel závidět,

kdyby měl výhled na můj svět,

jak nádherně je zakřivený.

 

Pak pád se mění v krásné drama.

Když sen můj skoro vrcholí

a ty v něm hraješ hauptroli,

stejně je lepší 

    ztratit půdu pod nohama. 

Když noc se změní na rozbřesk,

tak soustředím svůj zbylý um.

Snad najdu víc než vakuum

a spustím nový,

    aspoň střední třesk.

Tak už jsme z Nového Yorku doma!

"Doma je doma. Taky by ses už mohl usadit, Cimrmane," řekl by možná na repliku v nadpisu článku Antonín Dvořák ve známém filmu. Ne, nebojte se, dnes to nebude o filmové komedii, ani jsem si po Novém roce nevyrazil na otočku vzducholodí na Manhattan. V New Yorku jsem nikdy nebyl a nejspíš ani nebudu. A dokonce ani s tím, že bych do New Yorku letos poslal do soutěže některé ze svých fotek, jsem letos vůbec nepočítal a rozhodl jsem se pro to z náhlého popudu, byť určitou svou logiku to mělo.

Příběh tohoto článku se začal odvíjet už o letních prázdninách. Na jejich začátku jsem totiž dostal záplavu čestných uznání (celkem 10) z moskevské mezinárodní fotografické soutěže. Jenže chlubte se zrovna dnes úspěchem v Moskvě; i když můžete argumentovat tím, že licenci k moskevské fotosoutěži má ve skutečnosti jedna velká americká korporace, je vám to houby platné, protože co má v názvu Moskvu, je prostě v této době jedovaté a zlomocné jako rulík. Však jsem o tom také 1. července publikoval článek Úspěch na soutěži s toxickým názvem. Místo toho, abych si výborný výsledek užíval, zůstala mi po něm v ústech ošklivá pachuť

Nevím, jak to děláte vy, ale když podobnou pachuť zaregistruji, snažím se ji rychle vytěsnit nějakou aktivitou. A zrovna v té době běžel shodou okolností poslední měsíc, během kterého šlo ještě poslat fotky do soutěže New York Photography Awards 2022. Co kdybych se pokusil vynahradit si nepříjemné moskevské pocity tím, že se vypravím na opačnou světovou stranu? New York, to přece zní hrdě! A snad se v takovém případě nebude třeba obávat, že se za takový výlet budu stydět. Pořídil jsem si "balíček", který umožňoval zaslat do soutěže 10 fotek a pár dní jsem po večerech vybíral snímky, které by se podle mě dobře hodily do jednotlivých kategorií, abych ten balíček využil co možná nejlépe. V srpnu jsem svou zásilku vyslal za moře.

Nedělní miniglosy č.669

V novém roce se už - po vánoční a novoroční přestávce - postupně normalizuje vydávání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", takže 15. sezóna vydávání tohoto tradičního nedělníku (tou první byl rok 2009) se utěšeně rozjíždí. Věřím, že ani v roce 2023 nedáte článkům se zavedenou značkou NMg košem a budete si sem chodit číst zprávy z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, byť zase ne o tolik :-).

 

V uplynulém týdnu vyšly dva nové články: Z tradice odlehčeného stylu zdejších textů bohužel vybočil neveselý článek O houslistce, která měla ráda jména na "V", ale nic nenadělám; život přináší i události, o kterých se nepíše úplně snadno, a nerad bych před nimi strkal hlavu do písku. A místo toho, abych se před víkendem pustil do článku na téma 1. kola prezidentských voleb, radši jsem si naordinoval trochu nadhledu, který přináší ve výšce 62 metrů se nacházející vyhlídkový ochoz věže plzeňského chrámu sv. Bartoloměje, a zveřejnil jsem několik fotek pořízených Na plzeňské věži, která převyšuje kopce. Z vánočního a novoročního času ještě jednou připomenu fotočlánek z mé malostranské procházky, na kterou jsem se tentokrát vybavil zapůjčeným extrémně širokoúhlým objektivem - Tradiční předvánoční focení s netradičním objektivem, a pravidelný bilanční článek Co mi také přinesl rok 2022. A dnes už zase po delší době nakoukneme i do archivu; tentokrát jsem vybral třináct let starou básničku s názvem Zlodějská.

 

Na plzeňské věži, která převyšuje kopce

Od okamžiku, kdy jsem začal chodit v Plzni do první třídy, toužil jsem po tom, abych mohl jednou vylézt na obrovitou plzeňskou věž, která podle známé písničky převyšuje kopce. Ono tedy, mezi námi, ty kopce kolem Plzně nejsou nic moc, když se asi stometrovou věží nechávají bez většího odporu převýšit. Ale když jdete po náměstí a zahledíte se vzhůru směrem k věžnímu ochozu, nádherně se to s vámi zakývá a fantazie puštěná na volno si dokáže představit, jaký asi musí být tam shora, z výšky 62 metrů nad náměstím, rozhled. Leč, jestli se dobře pamatuji, několik let se tenkrát na věž nesmělo kvůli nějaké rekonstrukci, což asi bylo dobře, protože jsem napřed musel trochu povyrůst, abych si náročný výstup po skoro tří stech schodech zasloužil a zvládl ho. Dodnes si vzpomínám na to vzrušení, které doprovázelo výstup po stále více se zužujícím schodišti. Kvůli mé nedočkavosti se mi tehdy zdálo to schodiště nekonečné, ale pak se prošlo kolem zvonů a za chvilku už nás přivítaly dveře na vyhlídku vstříc závrati z pohledu do hloubky okolního náměstí a do dálky na všechny strany od města.

Od té doby jsem vždycky rád zespodu vzhlížel k různobarevným lidským tečkám nahoře na věži, hrdý na to, že si umím představit, co asi právě prožívají, protože jsem si to na vlastní kůži vyzkoušel. Několikrát jsem vystoupal nahoru s nějakou návštěvou, které jsem chtěl zprostředkovat zážitek z dalekého rozhledu a ten zvláštní pocit příjemné závrati, když se člověk naklonil před zábradlí. A velmi dobře si vzpomínám na své zklamání z první návštěvy poté, co byl ochoz opatřen "protisebevražednými zábranami"; zamřížované vyhlídky mi nikdy nepřirostly k srdci, připadne mi to jako protimluv. Od té doby, trochu z pohodlnosti, trochu kvůli zaneprázdnění jinými pošetilostmi a trochu i na protest proti ztrátě svobody rozhlížet se po dálavách bez ochranného kondomu mřížoví, jsem na věži nebyl; spočtu-li to, nejmíň dvacet let.

O houslistce, která měla ráda jména na "V"

Jsou články, které se nepíšou dobře. Člověk ví, že by je napsat měl, aspoň jako malé připomenutí, ale odkládá to. Teď před Vánoci? Do atmosféry očekávaného a tak trochu povinného štěstí a radosti? Lidé jsou právě teď příliš citliví na špatné zprávy, snad později... třeba hned po Novém roce. Ale ne hned, to by byl přece špatný začátek... Prsty radši napíšou spoustu jiných nepodstatných vět. Jako kdyby se vlastně nic nestalo, jako kdyby se až napsáním článku strohá zpráva stvrdila. Jako kdyby dřív tak docela neplatila. Jenže platí. 

Platí už od 12. prosince. Týden před Vánoci ji oficiálně potvrdilo Národní divadlo. Dlouholetá koncertní mistryně Orchestru Národního divadla, Monika Vrabcová, dříve Vavřínková, později Vránová, 12. prosince zemřela. Nedlouho před svými čtyřicátinami - a pokud vím, z plného života. Jak náruživě hledala štěstí, občas se vdala a změnila příjmení, leč všechna začínala na "V". Jeden čas před mnoha lety, ne dlouho, jen pár měsíců, velmi vážně usilovala o to, aby se jmenovala Vápeníková. Však je to taky od "V", ne? Zpočátku jsem to bral udiveně a vzhledem k tehdejším okolnostem trochu odevzdaně, pak - když jsem přišel na to, že naše představy o štěstí a spokojeném soužití se zásadním způsobem liší a že by podobný krok navzdory nejlepší vůli nutně skončil špatně pro všechny zúčastněné - jsem se tomu - pro nezasvěcené asi trochu překvapivě - vzepřel. Bál jsem se pak nějakou dobu chodit kolem "zlaté kapličky", aby mne poblíž historické budovy nenašli probodeného smyčcem, nebo aby se mi o hlavu - jistě jen nedopatřením - nerozbily ukrutně drahé "mecenášské housle", na které v divadle hrála.  

Talentů od boha podobného druhu tu, myslím, moc nemáme. Když jí na tom opravdu záleželo, dokázala zahrát jako snad nikdo jiný. Kromě konzervatoře a AMU studovala několik let i na Královské hudební akademii v Londýně u Györgye Pauka a především u Lydie Mordkovich, žačky a asistentky Davida Oistracha. Všemožné soutěže a konkurzy vyhrávala zdánlivě s lehkostí a bez nervů, koncertním mistrem v Národním divadle a vedoucím tamní houslové sekce se stala v šestadvaceti.

Nedělní miniglosy č.668

Po dvoutýdenní vánoční a novoroční přestávce vycházejí - poprvé v roce 2023 -  Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Dnešní 668. číslo tedy zahajuje 15. sezónu vydávání tradičního nedělníku (to je výhoda matematiky, že jsme sice ještě neoslavili 14. narozeniny, ale už jsme stihli odstartovat 15. sezónu :-)) a já věřím, že ani v novém roce nedáte článkům se zavedenou značkou NMg košem a budete si sem chodit číst zprávy z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, byť zase ne o tolik :-).

Dnes bude tradiční přehled nových článků  na mém blogu trochu bohatší než tomu v úvodnících NMg běžně bývá, protože článků vyšlo v mezidobí od posledního vydání hned sedm: V článku O vánočních dárcích z vlaku jsem psal o tom, jak jsem sháněl cestujícího, který zapomněl ve vlaku dva dárky (mimochodem, moje úsilí se mi už stihlo vrátit, protože jsem před pár dny zapomněl ve vlaku svou kartu na MHD a na příměstské vlaky a taky jednomu slušnému vlakvedoucímu stálo za to mě najít a vrátit mi ji). Na Štědrý den jsem přidal Nové péefko pro zdejší milé návštěvníky. Jako obyčejně jsem hned po Vánocích zveřejnil trochu obsáhlejší fotočlánek ze své tradiční malostranské procházky, na kterou jsem se tentokrát vybavil zapůjčeným extrémně širokoúhlým objektivem - Tradiční předvánoční focení s netradičním objektivem.  Před silvestrem jsem pro pobavení ale i k zamyšlení přidal 4. díl Zápisků z čerstvě popsaného sešitu. Na Nový rok jsem zavzpomínal na noc, kdy se rozpadlo Československo, v článku Právě dnes, před třiceti lety... Už 3. ledna přišel na řadu tradiční podrobnější bilanční článek Co mi také přinesl rok 2022. A protože jsem na Nový rok vyrazil aspoň na chvíli fotit do Prahy, mohl jsem zveřejnit i fotočlánek Jak na Nový rok, tak po celý rok - aneb Na Jiřáku. Tedy - dnes je toho tolik, že už nezbývá prostor na nakouknutí do archivu, tak si naše "Archivní okénko" necháme na příští, novými články méně zavalenou neděli.

 

Jak na Nový rok, tak po celý rok - aneb Na Jiřáku

Vždycky na Nový rok si udělám malou fotografickou výpravu do Prahy, pěkně "na těžko" i se stativem, abych využil klasického úsloví z názvu článku a zajistil si tím, že budu fotit celý příští rok a vy si i na těchto stránkách budete mít co prohlížet. Procházka nemusí být nijak dlouhá, ostatně mám ještě spoustu věcí, které potřebuji na Nový rok kvůli tomu úsloví aspoň symbolicky stihnout, abych měl jistotu, že mě nový rok neukrátí na tom, co dělám rád. 

Když nechám nohy volně kráčet, kam se jim v Praze zachce, je dost pravděpodobné, že skončí někde u Vltavy, na Starém Městě nebo na Malé Straně. Ale protože jsem těsně před Vánoci absolvoval dvě docela dlouhé a poctivé procházky v těch místech (některé výsledky jsou např. v článcích Tradiční předvánoční focení s netradičním objektivem nebo Lehce pocukrovaná Praha), tentokrát jsem si nařídil popojet kousek zelenou linkou metra a vystoupit na stanici Jiřího z Poděbrad. Tam jsem rozbil své fotografické stanoviště vprostřed novoročně se procházejících místních obyvatel  a obcházel jsem kolem asi hodinku a půl.

Co mi také přinesl rok 2022

Hned po Novém roce 2014 jsem na blogu poprvé zveřejnil bilanční článek, který měl tehdy název Co pro mne bylo důležité v roce 2013. Netušil jsem, že tento text, ve kterém jsem se musel nějak vyrovnat s pro mě emocionálně neuvěřitelně nabitým rokem 2013, se stane tradicí a budu v něm bilancovat své zážitky z právě ukončeného roku i za devět let. Jen původní název Co pro mne bylo důležité v roce 20XX se po třech letech změnil na přesnější Co mi také přinesl rok 20XX, protože člověk má někdy chuť psát i o věcech zcela nedůležitých, minimálně proto, aby ty důležitější lépe vynikly. Nezdá se to, ale tenhle dnes už tradiční článek si můžete letos přečíst už podesáté, takže tu máme další malé bezvýznamné blogové jubileum.

1. Po nějaké době jsem konečně celý kalendářní rok prožil u stejného zaměstnavatele, kterým jsem navíc nebyl já sám.

2. V průběhu roku jsem vyprodukoval kromě několika vlastních básniček i tři nové drobné překlady Christiana Morgensterna.

3. Prakticky celý rok jsem strávil na území našeho státu. Do zahraničí jsem nakoukl jen při jednom půldenním pěším výletě po polském příhraničí, ze kterého mi zbyl pěkný zážitek a v kapse pětizlotka, kterou dodnes šroubuji svůj foťák ke stativu, takže se mi ta investice už nejmíň z poloviny vrátila :-).

4. Skončila i poslední z dlouhé série pěti fotografických výstav, která začala v půlce covidového roku 2020 - na poloveřejné výstavě v Dejvicích dělalo mých sedm fotek společnost posluchačům v jedné tamější vzdělávací firmičce déle než rok. Po dlouhé době dvou a půl roku se tak konečně všechny moje výstavní fotky sešly u mne doma.

Právě dnes, před třiceti lety...

Tu svéráznou formulaci z názvu článku, myslím, si někteří z vás budou pamatovat, protože ji docela často používala Svobodná Evropa ve svém "štvavém vysílání" do socialistického Československa. Československa, které pád svého socialistického adjektiva přežilo jen o dva roky a "právě dnes, před třiceti lety" se definitivně rozpadlo. A mně se vybavilo pár vzpomínek na tu noc, kdy nejenže nový rok střídal ten starý, jak to bývá o silvestrovské noci běžné a jak to proběhlo naposledy právě včera, ale kdy zároveň nový stát střídal ten starý, což už si člověk mockrát za život nevyzkouší.

Do silvestrovského večera roku 1992 jsem vstupoval jako svobodný muž, vědecký pracovník Akademie věd, Plzeňák bydlící přes týden v Praze a občan Československa. Během následujících několika měsíců se všechny tyhle docela podstatné životní atributy změnily: Občanství jako první ještě téže noci (o té jediné změně jsem už o silvestru věděl), vědě jsem dal košem v dubnu, svatbu jsem měl v srpnu a hned poté jsem se přestěhoval do Rokycan. Ze zpětného pohledu celkem přelomový rok, z původního způsobu života prakticky nezůstal kámen na kameni. 

Silvestrovskou noc jsem tehdy prožil v jednom plzeňském neveřejném klubu, do kterého jsem byl pozván. Klub byl ve starodávných upravených sklepních prostorách přímo na plzeňském náměstí a sešlo se v něm jen pár přátel, přičemž hlavním bodem programu pro mne byl kromě přivítání nového roku zcela vážný pohovor ze strany mé nastávající manželky (to jsme ale tehdy ještě netušili), která na mě měla připravenou asi stovku zásadních otázek, aby se na základě mých odpovědí rozhodla, jestli jsem jako partner perspektivní a důvěryhodný nebo ne. Znáte mě - když se mě někdo na něco se zájmem ptá, těší mě odpovídat, tedy jsem odpovídal a odpovídal, zčásti vážně, zčásti s nadsázkou, ale asi - podle toho, jak se další události odehrály - jsem tehdy pohovorem prošel. Každopádně jsem se proodpovídal k silvestrovské půlnoci.