Nedělní miniglosy č.498

Odečítání pokračuje a Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", se postupně přibližuje magickému jubilejnímu pětistému číslu. Už za pouhých 14 dní vyjde tradiční jubilejní výběr z poslední stovky vydání a v příštím týdnu k tomu navíc ještě přidám malou soutěž pro ty, co si na můj blog chodí Nedělní miniglosy číst nebo - kdoví - třeba teprve začnou :-).

V tomto týdnu jsem publikoval jen jeden článek o tom, jak se dá s využitím klasických pohádkových postupů zažehnat nedostatek témat k psaní: O pohádkové inspiraci aneb Co mě cvrnklo do nosu. Právě totiž dokončuji výběr ze zdejších blogových fejetonů, které nepřebírám v úplně původní podobě, ale trochu je přitom upravuji, čistím, doplňuji nebo naopak krátím, což kupodivu - i když výsledek by neměl být na první pohled skoro vůbec rozeznatelný - zabírá docela dost času a invence, které pak trochu chybějí pro psaní nových věcí. Pokud víc než moje psaní máte rádi moje fotky, nabízím vaší pozornosti zcela subjektivní výběr 27 nejlepších fotek z posledního půlroku. A zároveň přikládám předběžnou informaci, že i v příštím roce bude nejspíš možné podívat se na moje fotky naživo, potvrzené jsou zatím dvě výstavy a o dalších dvou menších akcích momentálně jednám.

 

O pohádkové inspiraci aneb Co mě cvrnklo do nosu

Jsou okamžiky, kdy situace vysloveně svádí k tomu mít pohádkovou náladu. Znáte to: Podaří se vám něco dobrého dotáhnout do konce, můžete si beze spěchu popovídat s neobyčejným ispirativním člověkem, spatříte již mnohokrát viděnou věc zčistajasna v překvapujícím úhlu, odhalíte příčinu svého opakovaného snu, prostě něco, co vás potěší do té míry, že si živě vzpomenete na období, kdy pro vás ještě pohádky byly úplně přirozeným světem, ve kterém vám bylo dobře, protože všechny potíže se v něm řešily jaksi samovolně, bez velké námahy a navíc k všeobecnému prospěchu, možná proto, že při tom člověk se svými různorodými nepřehlednými motivacemi ještě neuměl úporně prosazovat svou. Chytne-li člověk podobnou pohádkovou slinu, je to sice moc pěkné a mnohdy i záviděníhodné, ale je třeba tomu nepodlehnout příliš, protože následky odpoutání od reálného světa mohou být i zcela nepohádkové.

 

Nedělní miniglosy č.497

Zatímco letní prázdniny se teprve rozjíždějí, Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", je ve standardním rytmu od mého návratu z Řecka na začátku června. Mílovými kroky tedy směřujeme k jubilejnímu pětistému číslu, které by mělo vyjít - půjde-li vše podle plánu - o poslední červencové neděli, kdy připravím tradiční jubilejní výběr z poslední stovky vydání a možná k tomu ještě přidám pro zdejší čtenáře malou soutěž :-).

V tomto týdnu jste si mohli na mém blogu přečíst článek uvozující subjektivní výběr mých 27 nejlepších fotek z posledního půlroku a doporučil jsem vaší pozornosti knížku paní Aleny Damijo Anglické listí aneb Coolturní šok (a své pozornosti pak Londýn, který během pár chvil moc milou a pro mě úplně nečekanou souhrou okolností dostal v mých očích naráz spoustu kladných bodů :-)). Z minulého týdne pak ještě připomenu fejeton o tom, stojí-li za to snažit se porozumět řeči zvířat, v článku Jak jsem neochutnal hada.

 

Alena Damijo: Anglické listí aneb Coolturní šok

Ke knihám se dostáváme různými způsoby a není určitě výjimkou, že nezanedbatelnou roli při tom sehraje náhoda. Nedávno se mi stalo, že jsem jako obyčejně vybíhal z domova v poslední možné chvíli, abych stihl vlak do Prahy. Jenže když jsem se potřeboval dostal k nádraží po lávce přes Berounku, zjistil jsem, že lávka je na několik dní kvůli jakési opravě uzavřená a já - nechci-li se přes řeku brodit mezi labutěmi - musím jít na nádraží velikou oklikou přes dobřichovický silniční most. Plánovaný vlak mi tak samozřemě ujel a když jsem došel na nádraží, měl jsem najednou nečekaně asi čtvrhodinu času, což se mi normálně nestává.

Malé dobřichovické nádraží opravdu nepatří k těm, na nichž je možné zažít v podobných chvílích bohatý kulturní program, když v to nepočítám občasné marné pokusy vyloudit z nádražního automatu kávu. Snad jediným rozptýlením, které je k dispozici neustále, je místní nádražní "knihobudka", kde je možné najít nějaké to čtení do vlaku. Popravdě, málokdy je v tamní nabídce něco zajímavého; většinou budka obsahuje knižní přebytky z dob, kdy víceméně nečitelné knihy korifejů československé socialistické literatury (Pujmanová, Jilemnický, Pluhař, Kozák, atd.) vycházely v obrovských nákladech a jsou dodnes součástí nejedné domácí knihovny. Když se mezi těmito "stálicemi" objeví zajímavá novější kniha, většinou se tu dlouho neohřeje. A tentokrát tam jedna taková byla. Lišila se už od pohledu barevností i londýnským motivem obálky, jméno autorky mi sice nic neříkalo, ale knížku jsem si s chutí otevřel.

Ahoy, zdraveem z Londeena!

Yak se vshikhny mateh?

 

Výběr fotografií z posledního půl roku

I mnoha návštěvníkům mého blogu - pokud na ně tedy mám e-mailovou adresu - ode mne v minulých dnech přišel e-mail s malým pokusem o bilanci mých fotoaktivit z poslední doby. Chci totiž mezi svými známými a přáteli i do budoucna trochu udržovat povědomí o tom, co fotím a co s fotkami dál dělám. Nechci být samozřejmě otravný příliš, ale řekl jsem si, že když se takovým přímým způsobem připomenu jednou za čtvrt roku, dá se to snad vydržet, i když třeba adresát zrovna fotkám moc neholduje. Ano, rád bych pravidelně jednou za čtvrt roku připravil výběr toho nejlepšího a nejzajímavějšího, co se mi povedlo vyfotit (nebo aspoň toho, co za nejlepší nebo nejzajímavější sám považuji) a udělat vždy na svém fotowebu malé veřejně přístupné výstavky, kterým pracovně říkám "e-Xpozice". Tento webový příležitostný výstavní prostor leží mimo trvalé fotogralerie (ty zůstávají i nadále uspořádány tematicky), ale graficky je udělaný úplně stejně, protože není důvod, aby si návštěvníci museli zvykat na rozdílnou formu zobrazení. Zatím budou zmíněné "e-Xpozice" tvořit moje vlastní fotky, ale až se tenhle model příležitostných webových výstav trochu zaběhne, rád bych v budoucnu nabídl možnost menších krátkodobých webových výstav "u mne doma" i jiným fotografům, kteří podle mne mají co ukázat, ale veřejně prakticky nevystavují.

 

Nedělní miniglosy č.496

Když jsem chodil do školy, celý rok jsem se nesmírně těšil právě na tento okamžik, na první dny letních prázdnin. Potom, když jsem nastoupil do zaměstnání bez prázdnin a tím spíš teď, kdy mám stále ještě prázdniny pořád, už pro mě sice tento zlom kalendáře není tak zásadní, ale prázdniny mají pořád mají pro mnoho lidí svou váhu. Ne však pro Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Ty by totiž měly i o prázdninách vycházet bez delších přestávek, takže půjde-li vše dobře, jubilejní pětisté číslo vyjde o poslední červencové neděli, kdy připravím tradiční jubilejní výběr z poslední stovky vydání.

V tomto týdnu jste si mohli na mém blogu přečíst malý fejeton o tom, stojí-li za to snažit se porozumět řeči zvířat, v článku Jak jsem neochutnal hada. Z minulého týdne si můžeme znovu připomenout vodopád světla v interiéru pražského kostela svaté Kateřiny Alexandrijské v článku Malování barokním světlem pana Kiliána Ignáce. I nadále je pak na mém fotowebu k prohlédnutí výběr 28 fotografií z květnové Lefkady.

 

Jak jsem neochutnal hada

Každý rok těsně před prázdninami se u nás v Dobřichovicích kolem zdejšího zámku koná festival Všechny chutě světa. Samozřejmě, jak to tak bývá, název maličko přehání, protože opravdu všechny chutě by se nejspíš nevešly ani na největší světová náměstí, natož do našich maloměstských poměrů na břehu Berounky. Ale chutí tu bývá k vyzkoušení tradičně docela dost, a protože docela rád experimentuji, aby moje chuťové buňky nezakrněly, většinou si tuhle akci nenechám ujít. Ostatně o svých "festivalových" zážitcích s koštováním "královského ovoce" - páchnoucího durianu - jsem na blogu kdysi psal v článku Už jste někdy ochutnali durian? a mimo jiné i o některých hmyzích chutích jsem se zase zmínil v článku Od cvrčků na másle až k potemníkům.

 

Nedělní miniglosy č.495

Prázdniny jsou za dveřmi, školou povinná dítka se už jistě nemůžou dočkat července, nicméně nespěchejme, však jsou před námi ještě dvě červnová čísla Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Půjde-li i dál vše podle prozatímních redakčních plánů, mělo by tedy jubilejní pětisté číslo vyjít o poslední červencové neděli, kdy připravím tradiční jubilejní výběr z poslední stovky vydání. Jak už jsem ale uvedl minule, kdyby měl někdo z vážených čtenářů nějaký zajímavý neotřelý nápad, jak společně speciálně oslavit toto neuvěřitelné jubileum, na které jsme si po malých kouscích střádali víc než deset let, dejte mi vědět do komentářů nebo e-mailem, času na přípravu je pořád ještě dost.

 

Oko artefaktu

Pomalu svítá

v tříčtvrťovém taktu,

velkoměsto

jen neochotně vstává

a vyhlíží řeku.

Po žhavé noci

s géniem loci

znovu tají

jeho dávno zchladlá

těla z bronzu

oděná jen

do zrcadla.

Vlídně rozespalé

oko artefaktu

přes údolí věků

na chrám pomrkává.

Malování barokním světlem pana Kiliána Ignáce

Zrovna nedávno jsme tu měli - jako už v životě tohoto blogu několikrát - "malou řeckou odbočku", kdy jsme se procházeli po krásném řeckém ostrově Lefkada a nakukovali do jeho zajímavých zákoutí (blíže články ve speciální rubrice Črty z Lefkady) a čas od času jsme dokonce aktivně použili nějaké to řecké slovíčko. Ono se ale někdy hodí odhalit řecká slovíčka i v úplně neřeckých tématech; tak třeba neškodí si občas při všem tom cvakání selfíček a každodenních mobilních výcvaků všeho možného připomenout, cože vlastně to slovo "fotografie" ve skutečnosti podle významu původního řeckého sousloví znamená, totiž malování světlem.

Právě světlo a práce s ním by tedy měly být mantrou těch lidí, kteří se cítí být aspoň trochu fotografy, protože to prostě z názvu oné činnosti přirozeně vyplývá. A někdy stojí za to se za pěkným světlem, které umí obzvlášť hezky malovat, i cíleně vypravit. Pochopitelně, často jsme na svých výpravách za pěkně malujícím světlem ošklivě kráceni na svých bohulibých úmyslech, například tím, že je právě hnusně zataženo, nebo tím, že - i když víme, že na vytipovaném místě je světlo v plné malovací formě těsně před polednem a forma mu vydrží jen pár minut - z nějakého důvodu musíme tou dobou vydělávat na chléb náš vezdejší někde úplně jinde, kde jsou neobyčejné schopnosti světla každému ukradené, a za světlem se bohužel můžeme vypravit až v době, kdy každé jen trochu slušné světlo už dávno spí. Protože si ale stále ještě užívám neocenitelného luxusu svých "tvůrčích prázdnin", mohl jsem se tentokrát za světlem vypravit bez omezení a ve správný čas. A nebylo to vůbec světlo obyčejné, ale "barokní světlo pana Kiliána Ignáce".

 

Nedělní miniglosy č.494

Po návratu z květnového Řecka už se redakce stihla aklimatizovat na výrazně větší vedra, než panovala na dalekém jihu u Iónského moře, takže může vyjít další číslo Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který už déle než deset let "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Už jen šest neděl tedy chybí do jubilejního pětistého čísla, a proto už postupně probírám všechny miniglosy, které vyšly od čísla 401, abychom mohli vydat další tradiční jubilejní výběr. Kdyby ale měl někdo z vážených čtenářů nějaký zajímavý neotřelý nápad, jak společně speciálně oslavit toto neuvěřitelné jubileum, dejte mi vědět do komentářů nebo e-mailem, času na přípravu je ještě dost.

 

O prohraných kuličkách a jezdicích schodech

Jeden z prvních dárků, které si pamatuji a které jsem dostal ještě v předškolním období, byl látkový pytlík se stovkou různobarevných hliněných kuliček. Možná si tenhle dárek pamatuji o to lépe, že nebyl k žádné očekávatelné příležitosti, ani k Vánocům, ani k narozeninám ani k únorovému Petrovi, byl to dárek "jen tak", překvapivý, a ještě navíc spojený s doslova životním zážitkem, který pro mne jako malé dítě představovaly jezdicí schody v plzeňském obchodním domě Prior. Z krátkého eskalátoru propojujícího nižší patra tehdy největšího a nejmodernějšího plzeňského obchoďáku jsem byl jako mrňous úplně paf, všechno ostatní kolem mi bylo naprosto lhostejné, dokonce i oddělení hraček a knih, což bylo vzhledem k mé tehdejší příchylnosti k různým hrám, stavebnicím a knížkám všeho druhu na pováženou. A tak jsem měl oči jen pro ty neustále stoupající a klesající schody, jezdil jsem s nimi nahoru a zase dolů, odpovědně jsem se při těch svátečních jízdách držel malou ručkou tmavého gumového pásu a tajně jsem si přitom představoval, že jednou snad budeme mít takové úžasné schody i v našem staňkovském domě, protože stoupat každou chvíli po osmnácti obyčejných nehybných schodech z přízemí do podkroví byla děsná námaha. Kdybych tehdy uměl odpovědět na otázku, co pro mě znamená luxus, jistě by to nebyly vodotrysky na chodbách, pozlacená střecha, prostorný balkón ani orientální ovívači s velkými palmovými listy, ale právě schody, které umějí samy jezdit.

A jednou při návštěvě těchhle fascinujících plzeňských prioráckých (je zajímavé, že můj politologicky vzdělaný tiskový editor mi místo toho nabízí slovo "proiráckých" :-)) schodů jsem dostal překvapivě od svého táty jako dárek v úvodu již zmíněný pytlík s kuličkami. Byly barevné, leskly se novotou a bylo jich přesně sto, taková centurie maličkatých kulatých vojáků, o kterých jsem sice tušil, že je možné je vyslat do bitvy s jinými, cizími kuličkami, ale jak se to dělá a jaká jsou pravidla hry, o tom jsem nevěděl nic. To mi ale nemohlo ani v nejmenším ubrat na mém nadšení: Napřed pohyblivé schody v Prioru, pak dokonce první vlastní hliněnky - na celkem skromné dítě, jakým jsem býval, to byl opravdu velký nápor příznivých počitků.

 

Fotografie kůry - nové přírůstky

Vloni poprvé jsem oficiálně vystavil i menší část specifického fotografického cyklu Fantaskní příběhy ze světa kůry. Šest vybraných fotek z této série spolu s mnoha dalšími fotkami zdobilo půl roku chodbu dobřichovického zámku a našlo se dokonce několik zájemců, kteří si fotky z tohoto cyklu pořídili jako autorské originály domů na zeď.

Jak to u mých fotocyklů bývá, jde o projekty dlouhodobé, takže počítám s tím, že čas od času se kolekce fotek z pozoruhodného světa kůry stromů rozšíří o nové přírůstky. To se stalo i ve druhé půlce května, kdy jsem pobýval na řeckém ostrově Lefkada a přivezl jsem si odtud mnoho fotek tamní neobyčejně krásné přírody. Není divu, že se mezi nimi objevilo i pár kousků kůry, protože zejména četné lefkadské eukalypty a platany jsou plné podobných příběhů. Pojďme se tedy podívat na čtyři vybrané obrázky i s prvními pracovními názvy, které mě u podobných fotek baví hledat, ale rozhodně nejde o nic daného a definitivního. Zkušenější čtenáři mého blogu už dobře vědí, že názvy fotek z tohoto cyklu se totiž mohou v čase dost proměňovat podle toho, jak se proměňují projevy obrazotvornosti a fantazie, a už se dokonce stalo i to, že název fotky se úplně změnil právě podle zajímavého nápadu některého ze čtenářů.

 

Nedělní miniglosy č.493

Po květnové řecké přestávce už se Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který už déle než deset let "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", dostal zpět do svižného tempa a mílovými kroky směřuje k jubilejnímu pětistému číslu, které by - nestane-li se nic mimořádného - mělo vyjít o prázdninách, takže bychom pomalu měli začít přemýšlet, jak mimořádné jubileum společně oslavíme. Schválně, milí abonenti, máte nějaký zajímavý nápad? Samozřejmě - kromě tradičního výběru z poslední stovky čísel, na kterém už začínám pomalu pracovat, abych vůbec všechny ty stovky miniglos z vydání číslo 401 až 499 stihnul aspoň přečíst :-).

 

Západ už dávno zapadlého slunce

Lefkadské městečko Vassiliki je na západě ohraničeno mohutným horským hřebenem, který způsobuje mimo jiné i to, že zpod něj není možné pozorovat klasický západ slunce (společně jsme se na tento horský hřeben vypravili obdivovat tamější daleké výhledy např. v článku Na malém lefkadském Olympu (hřeben Mega Vouno)). Slunce totiž zalézá za horské pásmo ještě v plné síle, takže se sluneční svit jen promění ve stín, asi jako kdyby se slunce jen skrylo za slušivým paravánem. V okamžiku takového "fingovaného západu slunce" zbývá do západu skutečného ještě spousta času, a že slunce opravdu kdesi za kopcem zapadá do moře, se pozná jen nepřímo podle toho, že přestane postupně osvětlovat nejvyšší lefkadské hory a - není-li obloha zcela vymetená, což se večer nezřídka děje - také oblačnost nad mořským zálivem. V takovém případě se stává, že se obloha náhle na krátkou chvíli rozzáří jasnými červánky, často na tak krátkou chvíli, že ji dlouhým lovením foťáku v tašce můžete promeškat. Kolikrát už se mi stalo, že obloha právě krásně svítila, ale já musel právě ještě nějakému známému dopovědět nějakou neodkladnou historku, a za půl minuty bylo po všem a na obloze zůstaly jen potemnělé zbytky pomíjivé krásy.

Soumrak u moře

Pozn.: I když jsem letos vyrazil do Řecka hlavně fotit, asi by bylo podivné, kdyby během dvou týdnů u břehů Iónského moře vznikly jen nové fotoreportáže do rubriky Črty z Lefkady a ani jeden kousek "v řeči mírně vázané" :-).

Moře

dnem dlouhým ochraptělé

večer jen šeptá.

Prach z cest

napadal do jizev.

Proč?

Tak se osud neptá:

I když je právě solí provoněná,

voda je voda

a krev je krev.

Lačným očím skrytá

z Olympu shlíží

němá Afrodita

v důvěrně známém těle,

tichá jak její rodná

pěna.

Moře

dnem dlouhým ochraptělé

nocí přikryje se

a bude se mu zdát,

že svítá.

Noční pohled na ostrovy Ithaka a Kefalonia od lefkadského břehu moře v Ponti

Nedělní miniglosy č.492

Vítám vás po dvounedělní "lefkadské" přestávce zpět u ryze českých Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který už déle než deset let "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". V redakci jsme si teď dovolili na dva týdny zcela pustit ze zřetele, co se děje v nekonečném příběhu české politiky, protože mnohem zajímavější a účelnější bylo poznávat krásy pozdního řeckého jara, ale okamžitě po návratu od břehu vlídně chladivého Iónského moře, jsme se pokusili v českých událostech rychle zorientovat, aby Nedělní miniglosy už dnes mohly vyjít. Kdyby nám ovšem do dnešního vydání ještě ze setrvačnosti pronikla některá řecká slovíčka, věřím, že mi to odpustíte :-).

Opuštěná vojenská základna v horách Lefkady

Ostrov Lefkada má spoustu přírodních i jiných krás, o čemž se zde na blogu ve speciální rubrice Črty z Lefkady snažím psát - a šířit tak povědomí o tomto neobyčejném koutku země - už pěkných pár let. Když však vyrazíte do horského vnitrozemí ostrova, nemůžete přehlédnout jeden velmi dobře viditelný pozůstatek období studené války - opuštěnou vojenskou základnu NATO v oblasti nazývané Ammokampos. Zatím jsem se při svých předchozích návštěvách na podrobnější návštěvu bývalého ostře střeženého vojenského areálu nevypravil, ale mnohokrát už jsem jel okolo a ještě častěji jsem jako fotograf nadával, jak dokáže ten starý objekt hyzdit celkové pohledy na jinak velmi malebné horské vnitrozemí. Ostatně ještě celkem nedávno byl do této oblasti zakázaný vstup, a protože Řekové jsou v armádních věcech dost nekompromisní a já navíc rozhodně nepatřím k žádným obdivovatelům různých typů militarií, spíš jsem se této oblasti vyhýbal. Ale tentokrát jen pár hodin poté, co jsem se vypravil do hor, se nejvyšší partie ostrova pohroužily do mraků, takže se odtud žádné efektní výhledy nenabízely; zvolil jsem proto náhradní plán a už dlouhá léta opuštěný (a mnou míjený) objekt jsem s fotoaparátem přece jen jako jeden bod programu navštívil. I tahle vrstva skutečnosti přece k realitě ostrovního života patří.

O vodopádech Jackie Kennedyové a ranním internetovém dešti

Není na Lefkadě mnoho rušnějších míst než je městečko Nidri, a proto se mu už léta důsledně vyhýbám, byť je jistě taky plné zajímavostí. Jenže když se chcete podívat na nějaké krásné místo u Nidri, je těžké se Nidri vyhnout, takže např. když nemáte vlastní loď a chcete se podívat na ostrov Meganissi, nezbývá vám nic jiného, než jet přes Nidri, protože právě z místního přístavu odplouvají trajekty a ostrov Meganissi je odtud, co by Imrich Bugár kamenem dohodil. No a s krásnými vodopády u Nidri je to podobné.

Potíž je, že na rozdíl od mnoha jiných, odlehlých a téměř osamělých míst, o kterých v rubrice Črty z Lefkady píšu, jsou vodopády u Nidri součástí každého echtturistického průvodce typu "Co musíte na Lefkadě bezpodmínečně vidět za ty 3 hodiny, než zase odletíte jinam". Nádherné zdejší vodopády mají tu výsadu (a v mých očích i smůlu), že jsou velmi snadno dostupné, největší část cesty po dobré silnici, a jen posledních 400-500 m pěšky, což je skoro lázeňský výlet, na který se lze vypravit s celou širší rodinou nebo turistickou výpravou, a jak je u zdejších praktických turistů často vidět, klidně i v žabkách, což rozhodně nedoporučuji, přímo u vodopádů je totiž o dost těžší terén než na přístupové cestě, kameny jsou mokré a kluzké a švihnete sebou, ani nevíte jak; jenom při mé dnešní výpravě jsem to viděl nejmíň desetkrát, přičemž tři z krkolomných pádů obstaral obstarožní do půli těla obnažený Rus pochodující v lehkých domácích pantoflíčkách.

Na malém lefkadském Olympu (hřeben Mega Vouno)

Kdysi jsem na tomto blogu psal o svém výletu na vrcholky pásma kopců nad Ponti, což je část Vassiliki, kde v posledních letech bydlím ve velmi příjemném domě kousek od moře (bylo to v článku V tymiánových horách). Šlo ovšem tehdy o výlet jednorázový, největší část stoupání jsem vyjel po silnici čtyřkolkou a pak už jsem se vlastně jen procházel po vysokém hřebeni a zase jsem se vrátil k zaparkovanému stroji. Tentokrát jsem si připravil výlet o něco náročnější na vlastní síly, ale zase zcela nezávislý na dopravních prostředcích. Prostě jen vaše nohy, plíce, foťák a vy! Naplánoval jsem si, že z Vassiliki půjdu do vesnice Agios Petros, za ní se dám po kamenité cestě vedoucí napříč horami, celé horské pásmo přejdu, užiju si daleké výhledy na obě strany ostrova, a když všechno klapne, vrátím se po asi 25 kilometrech do Vassiliki z druhé strany. Nějakou dobu jsem koketoval s myšlenkou, že si pěší cestu asi o 6 km zkrátím, když se nechám ráno popovézt do vesnice Agios Petros autobusem, což by mi ušetřilo hlavně dost náročné úvodní stoupání, nakonec jsem si ale řekl, že by to nebylo vůči zdejším horám fér a vyšel jsem od moře pěkně po svých a aspoň jsem se po ránu při dlouhém stoupání pěkně rozdýchal :-).Během cesty do Agios Petros jsem mohl zavzpomínat, jak jsem před 16 lety bydlel přímo vedle silnice na začátku stoupání a každé ráno jsem - byv právě v tréninku na maratón - běhal do Agios Petros. No, budu upřímný, nebylo to každé ráno, ale asi tak každé třetí, čtvrté, a většinou jsem vždycky běžel jen chvíli, protože stoupání je opravdu drsné, a pak jsem někde upadl do příkopu a čekal jsem na plíce, abych mohl běžet zase kousek dál.

 

Kochací výlet pro nemotoristy (z vesnice Poros do zátoky Vlicho)

Protože stránky o řeckém ostrově Lefkada nečtou zdaleka jen zdejší blogoví štamgasti, ale i lidé, kteří se na Lefkadu opravdu chystají nebo už jsou dokonce právě tam a přemýšlejí nad zajímavými výlety (čímž zároveň srdečně zdravím všechny účastníky našeho aktuálního zájezdu :-)), rozhodl jsem se, že se tentokrát nebudu zaobírat svými vlastními trampotami na ostrově, ale půjde o běžný doporučující článek typu "jeďte tam a tam, dejte se touhle cestou a tohle všechno uvidíte". Samozřejmě, bude to cesta čistě na základě vlastní a velmi čerstvé zkušenosti (výlet jsem uskutečnil právě včera), přece nejsem žádný Karel May, abych vyprávěl své příběhy na dálku od psacího stolu ve vlastním obýváku, že?

Když jedete na Lefkadu, dostane se vám zaručeně dobrých rad, že chcete-li ostrov poznat a něco zajímavého vidět, prostě si musíte půjčit nějaké motorové vozidlo - auto, motorku, čtyřkolku - jinak budete uvázáni pouze na nejbližší okolí místa, kde jste ubytováni. No a já se rozhodl, že připravím doporučení na zajímavý výlet speciálně pro ty, kteří si nemůžou nebo nechtějí nic vypůjčovat; pro následující výlet jsem využil výhradně malé pomoci místních linkových autobusů, takže žádné vlastní vozidlo není zapotřebí, dokonce by pro něj bylo na překážku. I tak si, myslím, přijdou na své milovníci krásné přírody, dalekých výhledů na moře, stranou nezůstane ani historie ostrova, výtvarné umění, slavné celebrity, no a až budete mít toho všeho kochání dost, můžete dole u moře smýt prach kamenité cesty a vykoupat se na pláži, která není zas až tak známá. Tak co vy na to? Vyrazíme?

 

O řeckých slovíčkách a slavném prvovýstupu

Tentokrát jsem bezprostředně před cestou na Lefkadu trochu louskal řecká slovíčka, protože v horách uvnitř ostrova se s místními usedlíky anglicky ani česky většinou nedomluvíte. Nic zvláštního: základní fráze, časování základních sloves (nesmím se ohlížet do minulosti, protože jsem trochu zvládl jen přítomný a budoucí čas), počítání, ptaní na cestu, pár základních informací o sobě, koupě jízdenek na vlak, který na Lefkadě nejezdí. Ve většině témat jsem ale řečtinou nepolíben, například v politice, o které dovedou Řekové tak vášnivě diskutovat, trestuhodně jsem pominul i oblast kvantové i jaderné fyziky a kvůli nezvládnutí minulého času bohužel i bohatou řeckou historii. Umím říct, že dávám přednost čaji před kávou a červenému řeckému vínu před bílým (zajímavé, v Čechách je to právě naopak), umím požádat o trochu vody i zeptat se, jestli mohu fotografovat.. Stejně se ale není možné připravit na všechny důležité situace, které potřebujete nutně vyřešit.

Třeba jako nepříjemnost, která se mi stala hned první den pobytu: Na mém opasku u kalhot se na přezce odlomil malý kousek z nenápadné ale důležité kovové součástky, které laicky říkám "štorcčudlík". Bohužel, nemá-li tento kousek výstroje náležitou velikost, přestane opasek zcela fungovat a kalhoty se začnou chovat, jako kdyby byl právě vyhlášen státní smutek. Neschopen rychlé opravy nečekaného a celkem podstatného defektu (mám tu s sebou sice pro jistotu hned troje kalhoty, ale na všechny jen jediný opasek) odšoural jsem se z města do svého přechodného lefkadského bydliště krokem, který mohl nezasvěceným kolemjdoucím připadat jako nepříliš důstojný následek překotného přechodu na středomořskou stravu, zvlášť když jsem se holedbal, že hned první den jsem snědl ve zdejším výborném salátu víc olivového oleje než v Čechách za celý rok.

Pěkně sladěný koloběh světla

Přesně v den, kdy bylo v Praze snad nejhorší počasí z celého prozatímního jara, celý den pršelo a nejvyšší odpolední teplota se zasekla na osmi stupních, jsem vyrazil podvanácté na svůj zamilovaný řecký ostrov Lefkada, pro který mám v srdci vyčleněnou malou komůrku a na blogu zase specializovanou rubriku Črty z Lefkady, takže s historkami a fotkami odtud se moji blogoví čtenáři už mohli setkat mnohokrát. Jen bylo třeba překonat pár set kilometrů autobusem (přes Alpy do italské Ancony), pak navrch jedno moře trajektem (do Igoumenitsy) a zbytek cesty (asi 150 km) autobusem kolem legendárního mysu Aktion, kde to v roce 31 před Kristem natřel Octavianus svému soku Marcu Antoniovi, až do lefkadského Vassiliki.

Samozřejmě, jako obyčejně jsem si chtěl na moři vyfotit i východ slunce (loni se, myslím, jedna fotka celkem povedla a mohli jste si ji prohlédnout v článku Řecký východ slunce nad Albánií. I tentokrát jsem proto vstával už do končící noci, abych na větrné palubě námořního kolosu zimomřivě ulovil několik podobných záběrů. Tentokrát jsme ale pluli o poznání rychleji než loni, takže loňské místo východu slunce jsme minuli ještě za tmy. Protože se ale na levoboku líné slunce pořád nebylo schopné vyklubat, zašel jsem se podívat i na pravobok, kde nad mihotavými světly náherného ostrova Korfu v té době dominoval svou bledou září Měsíc, kterému jen maličký kousek chyběl do úplňku. Podobný náměsíčníkovi jsem pak - uhranutý tím pozoruhodným divadlem - sledoval zprvu nažloutlou, později oranžovějící a nakonec skoro červenou Lunu při její rozvážné pouti oblohou stále níže nad obzor a nakonec až do vln Středozemního moře.

 

Dvě hodiny bez mobilu!

Je to neuvěřitelné, ale můj mobilní telefon je se mnou už tři roky. Kromě toho, že mi celou tu dobu celkem dobře a bez většího odmlouvání slouží, těší mě na něm ještě jedna věc: Stárne totiž o poznání rychleji než já. Z pohledu výrobců, prodejců i těch zákazníků, co musí mít pro každý kvartál nový model, je to po pouhých třech letech už nejmíň pradědeček a u pradědečků se pochopitelně už občas narazí na nějaký ten neduh. Tím největším neduhem mého mobilu je zkracující se výdrž baterky, takže v poslední době už nestačilo dobíjet jednou denně a stoupal i počet přerušených hovorů, protože baterka se ke konci vybíjela doslova o překot. No a protože odjíždím na svůj další řecký výlet, kde se docela hodí mít u sebe FUNKČNÍ mobilní telefon pro případ, že se něco semele (viz např. článek o tom, jak jsem s nepojízdnou půjčenou čtyřkolkou zůstal na jednom z nejodlehlejších míst ostrova Zachraňte vojína Čerfa), rozhodl jsem se nechat svému mobilnímu staříkovi transplantovat baterku.     

 

Nedělní miniglosy č. 491

Vítám vás u letošních druhých májových Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který už déle než deset let "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Pro letošní - zatím poněkud chladnější - máj to jsou zároveň miniglosy poslední, protože se v příštím týdnu celá redakce odebere na výlet za řeckým sluncem, vůní Iónského moře a za jarními barvami rozkvetlého ostrova Lefkada. Odtud by sice bylo možné miniglosy psát také, ale myslím, že bude příhodnější věnovat se v té době krásám řecké přírody, poodkrývání tamější bohaté historie a zážitkům s místními srdečnými lidmi. O následujících dvou nedělích proto Nedělní miniglosy nevyjdou, další číslo se zde na blogu objeví v neděli 2.června.

O fanoušcích, nenávisti a osvobození

V květnu touto dobou tradičně začíná hokejové mistrovství světa, které na mnoha výmluvných příkladech ukazuje, jak zajímavý a svérázný je svět nadšených fanoušků. Ano, správný fanoušek je ten pozoruhodný tvor, který se dokáže identifikovat se skupinou úplně cizích lidí (ale jsou opravdu cizí, když je přece tak dobře známe z novin a z televize?) takovým způsobem, že její vítězství považuje za svá vlastní vítězství, a tedy důvod k nadšené a hrdé oslavě, a její prohry za své vlastní prohry, a tedy důvod ke smutku a truchlení. Nejspíš má tohle přivlastňování emocí svůj psychologický význam a dobrý smysl, vůbec ho nechci zpochybňovat, ostatně také jsem býval a občas ještě i dnes "na otočku" bývám součástí takového světa.

Co ale na fanouškovství považuji za úsměvné, je z něho plynoucí častá ztráta schopnosti okamžitého racionálního úsudku. Ošklivý faul hráče v našem oblíbeném dresu se tak stává "tvrdou ale férovou hrou tělem", zatímco lehké přátelské šťouchnutí od našeho soupeře je rázem "potvrzením jeho pověstné zákeřnosti", kruté podražení ujíždějícího útočníka je v podání našich borců "důkazem chytrosti a taktické vyspělosti", zatímco v obráceném gardu jde o tak hrubé a nesportovní chování, že by měla být dotyčná kreatura okamžitě doživotně vyloučena z řad sportovců. Když rozhodčí pískne "proti našim", je nespravedlivý, neschopný a nejspíš i podplacený, když naopak pískne "pro naše", nejspíš je to jen proto, že ten pazgřivec v pruhovaném triku nechce, aby jeho tendenční řízení zápasu bylo tak okaté anebo si už dopředu dělá alibi pro to, aby zase při nejbližší příležitosti - samozřejmě v mnohem klíčovějším okamžiku než je tento - mohl definitivně "zaříznout" naše borce. Vstřelí-li naši hoši zcela náhodný gól, jde většinou jen o "logické vyústění naší převahy a kvality", která je i přes katastrofální průběžný výsledek skoro vždy nepochybná, když vstřelí gól po krásné kombinaci soupeř, je to jen výsledek náhody nebo naší neuvěřitelné smůly, která se nám bohužel už posledních pár let vytrvale lepí na paty.

 

Slunce z pasáže aneb dlouhý příběh jedné fotky

Když jde o fotku, u které věřím, že může být něčím zajímavá, a přitom to z ní pořád nemůžu dostat, bývám docela zarputilý a - pokud je to možné - vytrvale se na to místo vracím a zkouším fotit znovu a znovu, z různých úhlů, při různém osvětlení, na různé expozice, s různými objektivy. Někdy se časem ta moje vytoužená fotka nebo něco jí aspoň trochu podobného vyloupne, v jiných případech k tomu nikdy nedojde. Už se z toho vlastně stala moje běžná metoda práce; nejspíš ze mě nikdy nebude fotograf, který dělá své věci "na první dobrou", ale naopak potřebuji při opakovaných cestách za fotkou prošoupat boty, abych neměl pocit, že se mi fotka vzdala nějak moc lehce :-).

 

Nedělní miniglosy č.490

Vítám vás u letos prvních májových Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který už déle než deset let "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Po několika prosluněných a nadmíru teplých dubnových číslech přichází na řadu správně květnově zmrzlé a ve vyšších polohách nejspíš i zasněžené vydání a já jen doufám, že nám kvůli tomu nezmrzne ani úroda ani úsměv na rtech, který je, věřím, u nás všech - doopravdy nebo aspoň latentně - pořád přítomen, protože právě takové rty pak mají tu nejlepší chuť :-).

V uplynulém týdnu jste si mohli na mém blogu prohlédnout, jak vypadá moje fotografická Kytice pro milovanou dámu. Mimochodem, málokterá fotka u mě udělala tak rychlou kariéru, protože během jediného týdne od vyfocení z ní vznikla výstavní zvětšenina formátu 50x70 cm, byl o ní napsaný blogový článek, ocitla se na facebooku, dostala se do kolekce pro jednu zahraniční soutěž, no a hlavně, věřím, stihla zaťukat i na dveře oné dámy zmíněné v názvu :-). Úplně odlišné a o dost méně poetické téma jsem pak otevřel v článku Taky dostáváte nabídky na komerční spolupráci?, ve kterém se může každá bohatá firma z nepochopitelných důvodů toužící po zviditelnění právě na mém blogu přesvědčit, že když to vezme za správný konec, nemusí jí dobývání mého blogového hradu přivodit ani moc velké ztráty na životech. Z předchozího týdne pak můžu ještě připomenout jeden kousek "v řeči mírně vázané" inspirovaný směsicí velikonoční tradice a požáru pařížské katedrály Notre-Dame Do ticha veliké noci.

 

Taky dostáváte nabídky na komerční spolupráci?

Už docela dlouho, nejvíc ale od doby, kdy jsem se kdysi dostal do finále soutěže Bloger roku, se mi čas od času ozývají různé firmy, které by rády využily můj blog pro své marketingové účely. Podobné marketingové agenty jsem zatím vždy po pečlivém vyhodnocení rozděloval do dvou velkých skupin podle rozdílné vlídnosti zacházení: Agenty z té první skupiny jsem svrhával ze schodů, zatímco zástupce skupiny druhé jsem vyhazoval z okna. Čas ale běží a já jsem si řekl, že bych možná mohl učinit nějaký drobný vstřícný krok, aby česká marketingová scéna neměla u mého jména už provždy jen tři červené vykřičníky, tím spíš že během svých "tvůrčích prázdnin" nemám žádné stabilní příjmy, takže pokud mi za mé blogové psaní bude chtít někdo platit, mohl bych se nad jeho nabídkou - dřív než ho z výše svých blogových hradeb poliji rozžhavenou smůlou a šťavnatou dávkou fekálií - aspoň maličko zamyslet. Když jsem tedy nedávno obdržel další zcela konkrétní nabídku od nejmenovaného e-shopu, řekl jsem si, že se pokusím projednou ukrotit své animální agresivní touhy, neodmítnu nabídku hned z principu a naopak zkusím dotyčnému zájemci představit, jaká forma spolupráce by z mého pohledu mohla být přijatelná.

Kytice pro milovanou dámu

Kdy jindy už by se na blogu měla objevit krásná květina, když ne o prvním máji, na začátku měsíce, který má v češtině květy přímo v názvu? A protože stejnému měsíci se trefnou přezdívkou říká i "měsíc lásky", nebude to jen samoúčelná květina v podobě "květu pro květen", ale květinový obrazový dárek, jehož přesný účel jsem si dovolil promítnout do názvu článku: Kytice pro milovanou dámu.

Obrázek sice není úplně májový, pořídil jsem ho o Velikonočním pondělí, kdy jsem se byl podívat za svou rodinou ve Staňkově na Domažlicku. Věrní návštěvníci blogu nebo mých fotografických výstav dobře vědí, že už řadu let při těchto zřídkavých návštěvách fotím v tamější zahradě - jsou-li dobré světelné podmínky - obrazy do svého dlouhodobého cyklu Kouzelná zahrada. Jen na tom jediném místě fotím svou oblíbenou technikou zoomování během expozice a skládám povedenější obrázky do velké série různých podob zahrady, na které jsem vyrůstal a která pro mě vždycky měla příchuť tajemství a kouzel, i když je to vlastně ve skutečnosti docela obyčejná zahrada s docela obyčejnými kytkami a stromy.