O silvestrovském estébákovi

V posledním ročníku vysoké školy, tedy rok před listopadovou revolucí z roku 1989, jsem ještě na rozdíl od řady svých kolegyň a kolegů z ročníku neměl ani nejmenší představu, co budu dělat po studiích, když pominu rok povinné vojny, kvůli které si nebylo třeba dělat velké starosti, protože můj vojenský osud byl plně v otcovských rukou zkušených plánovačů lidové armády. Chodil jsem ale tou dobou s jednou velmi krásně dlouhovlasou slečnou, se kterou jsme ve slabších chvílích společné přítomnosti plánovali silné okamžiky společné budoucnosti. Jak to tak bývá, uměli jsme si představit jen zářivé láskyplné zítřky, na cestě k nimž se veškeré existující rozdíly mezi námi zdály být jen maličkostí překonatelnou pouhým lusknutím prstu. Jako zanedbatelná drobnost tehdy vypadal i fakt, že dotyčná slečna pocházela ze silně katolické rodiny, zatímco pro mne byla tehdy představa sebemenšího podřízení se církevním autoritám něčím nepředstavitelným, protože můj kontakt s Bohem se odehrával v navýsost soukromé rovině, jejíž institucionalizaci jsem považoval ne-li za přímo škodlivou, tedy aspoň za neobohacující. Že prolnutí našich rozdílných světonázorů nebude úplně snadné, se ukázalo už v okamžiku, kdy jsme společně navštívili faráře, se kterým jsme chtěli vše zkonzultovat, a on po hodinové vysilující diskusi se mnou zamknul faru a odešel se opít do hospody naproti.

Přibližně v té době jsem dostal od oné slečny mnohé slibující nabídku společně stráveného silvestra. K silvestrům za normálních okolností nemám moc dobrý vztah, lépe řečeno neberu je jako nic mimořádného, co by si zasloužilo za každou cenu se veselit až do smutných ranních konců a v opilosti střílet po hvězdách světlice. Přítomnost milované osoby ale dokáže učinit slavnostním i ten nejobyčejnější den v roce, natožpak silvestr, který v sobě i pro zaryté "neslavitele" přece jen nese jakýsi dlouhou tradicí utvářený latentně slavnostní obsah. Nerozmýšlel jsem se tedy dlouho a na společný silvestrovský večer přikývl. Postupně jsem ale začal zjišťovat, že předpokládaný silvestrovský program je značně košatější oproti mému původnímu lačně naivnímu očekávání, které v pojetí mé omezenosti počítalo s nějakou milou formou splynutí duší (a popravdě, uměl jsem si představit i fyzičtější prvky) někde v silvestrovském soukromí.

 

Nedělní miniglosy č.513

Právě dnes v noci jsme dostali zpátky - bohužel, jako obyčejně zcela bez úroku - na jaře zapůjčenou hodinu a máme tedy opět přirozený středoevropský čas. Hodinu zdánlivě navrch k našemu běžnému životu, kterou samozřejmě můžeme věnovat velmi příjemným a radostným aktivitám; mezi něž možná někteří z vás přidají i přečtení 513. vydání našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", vydání, které bude nejspíš opravdu posledním číslem letošního dlouhého babího léta.

I v tomto týdnu jste si mohli na mém blogu přečíst dva nové články: Prvním byl nový "kousek v řeči mírně vázané", básnička Podzimní jitřní zvony, která je samozřejmě - jak by dokázal odhadnout každý zkušený "dutý" školák při zkoušení - o podzimu, o jitru a o zvonech, ale hlavně - což už by možná zk(o)ušený školák bez přečtení neodhadl - o jednom pro mě vzácném lidském hlasu. Jako druhý jsem publikoval fotočlánek Jubileum s fotkami moderní Prahy, kde jsem třemi čerstvými fotkami od nejmodernějších budov naší metropole oslavil jubilejní 1800. článek v historii tohoto blogu. Z minulého týdne mohu ještě připomenout své zamyšlení nad tím, Proč nikdy nebudu dobrým fotoreportérem, což je skutečnost, kterou jsem si opět ověřil v den veřejného rozloučení se zpěvákem Karlem Gottem. No a dále pokračují i dvě podzimní fotografické výstavy na mém webu: Výstava fotografií Karla Zvonečka s názvem ISLAND - země zázraků, kterou mám to potěšení na svém webu hostit, a výběr mých vlastních fotek z letošního léta.

 

Jubileum s fotkami moderní Prahy

Pro dnešek jsem pro vás měl původně připravenou další z osobních vzpomínek na dobu, kdy jsem byl ještě malý, mladý nebo aspoň znatelně mladší, které odnedávna soustřeďuji do speciální rubriky Po paměti. Jenže se dnes sešlo několik věcí, které mě přiměly původní plány změnit: Za prvé je pátek, což je podle mých zkušeností ten nejhorší čas pro publikování nějakého obsažnější textu, který vyžaduje větší čtenářské soustředění; čtenost a logicky i odezva takového článku bývá nejnižší z celého týdne, což přisuzuji přirozenému okouzlení lidí z nastávajícího víkendu a taky častému jinému a lepšímu programu na odpoledne a večer, po kterých následuje příjemně klidná sobota. Za druhé jde o pátek před víkendem, který je prodloužený o sváteční pondělí, což všechny argumenty z prvního uvedeného bodu ještě posiluje. A za třetí je tento článek článkem jubilejním, protože má kulaté "výrobní číslo" 1800!

 

Podzimní jitřní zvony

Podzimní jitřní zvony

Novému dni

klanějí se chrámy

s poklady velké ceny,

v úderech zvonů

tvůj hlas

prosvítá mi,

neslyšný

a sluncem pozlacený.

Žlutavý list

dnes padá za oponu

se zákazem vstupu.

Na rozdíl

od barvy toho hlasu

jsou barvy podzimu

už jenom za pár šupů.

Za ten hlas vyměním

moc rád

i své sny v kanafasu

a nejspíš nejen ony,

a proto posílám

svou prosbu

místům vyšším:

Ztište se chvíli,

vy milé jitřní zvony,

ať ho líp slyším.

Nedělní miniglosy č.512

Není to zdánlivě tak dávno, co jsme tu na začátku prázdnin slavili jubilejní 500. číslo Nedělních miniglos, a dnes už završujeme první tucet šesté stovky. Ano, vítám vás opět všechny v krásně barevném slunečném podzimu u 512. vydání našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

Během tohoto týdne jste si mohli na mém blogu přečíst dva nové články: Prvním byl fotočlánek Moderní Pankrác v podzimní slunci s několika snímky z naučné vycházky po pražské - s každou novou stavbou stále modernější - čtvrti. Ve druhém článku jsem na konkrétním příkladu ze dne rozloučení fanoušků s Karlem Gottem jasně ukázal, Proč nikdy nebudu dobrým fotoreportérem. Z minulého týdne na tomto místě ještě jednou připomenu další kapitolu do mé připravované vzpomínkové knížky, O místě, kde jsem se naučil válet sudy. No a pokračují i dvě podzimní fotografické výstavy na mém webu: Výstava fotografií Karla Zvonečka s názvem ISLAND - země zázraků, kterou mám to potěšení na svém webu hostit, a výběr mých vlastních fotek z letošního léta.

 

Proč nikdy nebudu dobrým fotoreportérem?

Minulý pátek, když Prahu zaplnila spousta lidí, kteří se přijeli na Žofín rozloučit s Karlem Gottem, jsem se ocitl shodou okolností také poblíž Národního divadla. Ne, zajít se osobně podívat na pietní místo mě opravdu ani na chvilku nenapadlo, jednak nemám rád dlouhé fronty a jednak jsem nikdy nebyl velkým Gottovým obdivovatelem (aniž bych ovšem ostatním jakkoli upíral jejich právo jím být). Ale potřeboval jsem si vyzvednout pár věcí v prodejně výtvarných potřeb v Platýzu, což bylo od smutečního mumraje u Žofína nedaleko. A protože jsem s sebou měl jako obyčejně i svůj foťák, napadlo mě, že bych mohl zkusit udělat cosi jako blogovou fotoreportáž z toho podivného slunečného dne naplněného alespoň v tomto koutu Prahy různorodými emocemi vysoko nad rámec běžného pátku barevného babího léta.

Dorazil jsem tedy na most Legií, udělal jsem si několik ilustračních fotek dlouhého zástupu lidí s květinami, sešel jsem na Střelecký ostrov, který mě překvapil tím, že tam posedávalo a procházelo se jen několik lidí, možná i proto, že tam z nebe právě při každém závanu větru padal nekonečný déšť tisíců kaštanů. Kolem projíždějící loď s velkým transparentem "Děkujeme Kájo!" jsem také nepominul, a teleobjektivem jsem odtud navíc pořídil pár fotek šňůry lidí na mostě (na malebném pozadí se Zlatou kapličkou) i přímo na Slovanském ostrově před Žofínským palácem (v neméně malebném popředí s celkem dobře dokreslující pouťovou flotilou loděk v podobě labutí zaparkovaných u ostrova). V duchu jsem si už z jednotlivostí skládal svůj večerní aktuální článek, reportáž ze dne, který je pro tolik lidí dnem smutečním, protože pro ně zesnulý zpěvák byl po neuvěřitelně dlouhou dobu zdrojem mnohé radosti.

 

Moderní Pankrác v podzimním slunci

Často se přistihuji, že na naučné vycházky po Praze chodím nejen proto, abych se něco nového zajímavého dozvěděl (což se samozřejmě dozvím vždycky), ale že možná ještě důležitější je pro mě možnost v klidu si s foťákem v ruce procházet okolí míst, o kterých je právě řeč, a při poslouchání výkladu si fotit něco úplně jiného, co s konkrétním tématem vycházky souvisí jen volně nebo dokonce vůbec ne. Podobné to bylo i při víkendové procházce po pražském sídlišti Pankrác, jejímž cílem byla hlavně drobná umělecká díla v prostoru sídliště. Přestože jsem nedaleko odtud mnoho let pracoval a přes Pankrác jsem často jezdil, v tomhle prostoru jsem se vlastně v klidu procházel úplně poprvé. No a protože o víkendu na Prahu udeřilo krásné babí léto, takže bylo velmi slunečné odpoledne, neodolal jsem a nechal jsem se okouzlovat ne úplně typickými pohlednicovými záběry této moderní a dynamicky se rozvíjející čtvrti.

 

Nedělní miniglosy č.511

Vypadá to, že se babímu létu letos ještě do zimního spánku nechce, takže si snad užijeme pár dalších teplých a slunečných dní. Když se ale vrátíme z nějaké té dlouhé "letní" procházky, určitě bude v prodlužujícím se večeru dobrá příležitost přečíst si náš svérázný blogový týdeník Nedělní miniglosy, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a u jehož 511. čísla vás srdečně vítám.

Během tohoto týdne jsem zde na blogu publikoval dva články: Prvním je fotočlánek s několika novými fotkami od nekonečně proměnlivé Berounky, který jsem nazval "po magdalenodobromiloretigovsku" Vraž do toho trochu slunce. Druhým byla další kapitolka do mé připravované vzpomínkové knížky, tentokrát O místě, kde jsem se naučil válet sudy. Z minulého týdne ještě jednou připomenu další příspěvek do oblíbené rubriky Jazykové hrádky, tentokrát v podobě textu O Samoáncích a Samoanech, kterým jsem se pokusil vzdát originální poctu našim sportovním komentátorům. Dál pokračují i dvě výstavy na mém speciálním fotografickém webu: Výstava fotografií Karla Zvonečka s názvem ISLAND - země zázraků, kterou mám to potěšení na svém webu hostit, a výběr mých vlastních fotek z letošního léta.

 

Jak jsem se naučil válet sudy

Existují místa, která nejspíš nemají speciální význam pro nikoho jiného než pro nás, tím co se na nich stalo, nebo naopak tím, co se na nich sice nestalo, ale stát mohlo. Lidé z celého světa, kteří by kolem takového místa prošli, by nijak nezpozorněli, nic by nepocítili, jejich dech by tam na rozdíl od toho našeho neměl důvod se na chvíli zatajit, v jejich hlavě by se nerozvibrovala ani jedna paměťová buňka. Stejně jako bychom my na oplátku prošli netečně kolem "jejich míst". I já mám několik takových míst a na jedno z nich jsem se nedávno po mnoha letech, nebo možná spíš dokonce desetiletích, zašel podívat. Na místo, kde jsem se naučil válet sudy.

Už jsem tu v různých souvislostech několikrát psal, že jsem byl docela přemýšlivé dítě, které obývalo svůj vlastní fantazijní svět. Jedny z mých prvních uvědomělých vzpomínek jsou ty, ve kterých se mě naše sousedky ve Staňkově snaží roztomilým žvatláním nebo legračními opičkami povzbudit k dětskému dovádění a já za toto jejich konání cítím jakýsi intuitivní stud a - kdybych tehdy tušil, co to je - měl bych za ně pocit trapnosti: Dospělí - a dělají takové hlouposti! Kdyby se radši soustředili na něco, co má smysl, a třeba mi vyprávěli o neobyčejných cizokrajných zvířatech, dalekých plavbách odvážných námořníků, o pravěkých příšerách nebo starých tajemných civilizacích; napjatě bych je poslouchal, aby mi ani slovíčko neuteklo, a napadaly by mě desítky otázek. Ale oni se mnou jednají jako s nějakým nesvéprávným miminem! A doma taky: babiččino "ještě lžičku za maminku a za tatínka", když se právě obědvalo, jako by to s domácí bramboračkou nějak souviselo, nebo dědečkovo "a chytil jsi toho zajíce?", když jsem zakopl a upadl na zem, i když samozřejmě všichni dobře věděli, že tam žádný zajíc nebyl. Bože, a ještě si myslí, jak jsou vtipní!

 

Vraž do toho trochu slunce ...

... řekla by nejspíš Magdalena Dobromila, kdyby nepsala kuchařku, ale příručku pro fotografy. A tentokrát bylo základní nezbytné suroviny k dispozici dost: Pondělí sice začalo mrazivým ránem, ale pak se vyloupl tak krásně slunečný den, že jsem to nevydržel a vypravil jsem se asi půldruhého kilometru po proudu Berounky za Dobřichovice na jedno místo, které mám rád. V docela klidném pomalém proudu řeky je tam pár větších kamenů, mezi kterými se musí voda nějak prodrat, a hned následuje trochu větší sešup, takže voda se na pouhých pár metrech hezky rozproudí, jako by se chtěla krátce předvést, ale zase se při tom moc neunavit. Dá se přitom bez větších komplikací sejít až dolů "na dotek" k říční hladině, takže vás lidé procházející se, probíhající nebo projíždějící (na kole či na koni) po stejném břehu řeky nevidí, jen jejich hlasy a kroky slyšíte odkudsi shora.

 

Nedělní miniglosy č.510

Vždycky když přijdou opravdové podzimní chladné deště, které mi na chvíli překazí klidné a občas i fotografické procházky po Praze či kolem Berounky, přesvědčuji se, že vody je v přírodě třeba a že "procházkové počasí" se zase brzy vrátí. I letos jsem proto první pořádné podzimní ochlazení přivítal tradiční zápalnou obětí loňského vánočního stromečku, s jehož přispěním jsem v krbu v obýváku získal první hřejivé plameny a prskavé jiskry nové topné sezóny. Nastává, myslím, nejlepší čas na čtení, tak je docela symbolické, že vás mohu přivítat u 510. vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Přeji vám všem krásný nedělní večer i celý příští týden.

O Samoáncích a Samoanech

Úvodní poznámka: I když se to vzhledem k okolnostem zdá být možná nepochopitelné, toto není článek o Karlu Gottovi. Snad mi to Mistr i jeho obdivovatelé odpustí.

Když jsem byl malý, postupně vyzrávalo moje přání, čím bych jednou chtěl v životě být. Když jsem bohužel zjistil, že mám příliš špatný kádrový profil na to, abych se mohl realizovat jako profesionální vitamín, což bylo moje úplně první dětské přání, nějakou dobu jsem toužil po poklidném popelaření a pak pro změnu nastalo moje "modré období", které se u mne na rozdíl od Picassa projevovalo hlavně obdivem k vlakovým průvodčím. Kupodivu, nikdy jsem si nepřál být slavným fotbalistou, atletem nebo řeckořímským zápasníkem, natolik jsem si byl vědom svých fyzických a "morálně-volních" limitů. Ale sport mne vždycky hodně přitahoval jako diváka, a tak jsem na nějakou dobu zahořel touhou stát se sportovním komentátorem.

Island - země zázraků (webová fotovýstava Karla Zvonečka)

Ještě se v celé více než desetileté historii tohoto blogu nestalo, aby se můj článek skládal výhradně z fotek, které nafotil někdo jiný než já. Pouze výjimečně a když to nešlo jinak, doplnil jsem své texty cizí fotografií (tak tomu bylo např. u nedávné "recenze" filmu Nabarvené ptáče), ale celkový počet takových fotek se dal doposud spočítat na prstech jedné ruky. Co se tedy stalo, že jsem dnes tyto ustálené pořádky porušil, dokonce natolik, že v jediném článku je takových fotek rovnou osm, a ještě jsem na to hrdý?

Když jsem si stavěl svoje nové webové stránky www.petrvapenik.cz, naplánoval jsem si v nich i prostor na příležitostné on-line výstavy (říkám mu nepříliš poeticky E-xpozice). Samozřejmě, hlavně jsem počítal s představováním vlastních obrázků, ale pořád jsem koketoval i s myšlenkou, že bych třeba "u sebe" mohl občas vystavit i fotky jiných autorů, kteří své snímky běžně veřejně neprezentují, a přitom to jsou fotky zajímavé a kvalitní. Takovým způsobem zpřístupním pěkné obrázky lidem, kteří by je jinak neviděli, a na on-line výstavu se na oplátku možná přijdou podívat i přátelé a známí autora, kteří by jinak na moje stránky nikdy nezavítali, takže prospěch to může přinést oběma stranám.

Nedělní miniglosy č.509

Září se, myslím, tentokrát docela vyvedlo, aspoň tedy z pohledu počasí. V dnešním úvodníku ale budu nejen chválit letošní babí léto, ale samozřejmě hlavně chci přivítat vás, zdejší návštěvníky, při příležitosti 509. vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Přeji vám všem krásný nedělní večer i celý příští týden.

Protože jsem týden začal návštěvou kina, na kterou jsem se hodně těšil, první článek tohoto týdne obsahoval moje dojmy a postřehy z podle mého názoru výborného filmu režiséra Václava Marhoula Nabarvené ptáče. V pátek jsem přidal několik fotografií z jednodenního výletu ke své oblíbené krkonošské horské říčce Mumlavě v článku Fotografický den na Mumlavě. A myslím, že z minulého týdne (i vzhledem k obsahu dnešního "archivního okénka) stojí za to ještě jednou připomenout další kapitolku z mé připravované vzpomínkové knížky, tentokrát o tom, Jak jsem nezačal kouřit.

 

Fotografický den na Mumlavě

Fotit na Mumlavu jsem se vypravil naposledy před šesti lety, kdy jsem dával dohromady kolekci pro výstavu v Galerii České spořitelny v pražské Rytířské ulici a potřeboval jsem posílit kurátorkou vybrané téma Infračervené řeky o několik nových přírůstků (když má člověk dělat finální výběr fotek na dané téma pro výstavu, najednou se často přistihne, že jich má jen velmi málo opravdu dobrých, takže začne panikařit a o překot shánět nové :-)). Vyšly z toho tehdy blogové články Infračervená Mumlava a Duch řeky a snad už teď s odstupem můžu říct, že tehdy vznikla jedna z mých pouhých několika fotek, se kterou jsem i po letech opravdu spokojený, a několik dalších obrázků použitelných ve výstavní praxi, což - co si budeme povídat - se o každém fotografickém výletu říct nedá.

Protože 6 let je už docela dlouhá doba a protože nástup paniky z plánované šňůry tří po sobě jdoucích výstav v příštím roce očekávám každou chvíli, řekl jsem si, že bych se měl na místo dávného fotočinu vrátit, podívat se, jak se tam situace vyvinula, a když se poštěstí, třeba zase i nějakou slušnou novou fotku do svého portfolia přidat. Původně jsem si rozmýšlel několikadenní pobyt na místě, aby byl na focení dostatečný klid a prostor, když jsem ale z různých důvodů zavrhl už asi pátý termín a postupně jsem se začal v plánovacím kalendáři přibližovat konci listopadu, došlo mi, že to možná nebude nejlepší cesta. Teď právě - řekl jsem si - jsou podmínky celkem dobré, tak se podívám, jestli by se třeba nešlo vypravit stejně jako před šesti lety do Harrachova jen "na otočku". A hned druhý den ráno v 7 hodin už jsem seděl v autobusu do Varšavy, který jede přes Harrachov a směřoval jsem na svou druhou mumlavskou spanilou jízdu, tentokrát opravdu poctivě celodenní, protože jsem se vracel stejnou linkou až dlouho po setmění, takže jsem měl před sebou celých osm hodin focení, tedy z pohledu pracovního práva poctivou fotošichtu.

 

Nabarvené ptáče

Že se na film Václava Marhoula Nabarvené ptáče rozhodně zajdu podívat co nejdříve, to bylo jasné okamžitě poté, co jsem se dozvěděl, že natáčení probíhá, a co jsem spatřil první publikované fotografie. Těch několik syrových a přitom magických černobílých obrazů se mi zdálo být tak pozoruhodných, že jsem si začal o připravovaném filmu shánět podrobnější informace a brzy bylo zřejmé, že s tímhle dílem se tentokrát - na rozdíl od většiny české filmové produkce posledních let - určitě nemineme. Když byl film zařazen do hlavní soutěže slavného festivalu v Benátkách, měl jsem radost už jen proto, že se to českému filmu nepovedlo celé čvrtstoletí, protože - co si budeme namlouvat - na nejvyšších příčkách mezinárodního filmového fóra hranému českému filmu nekvete pořádná pšenka už pěkně dlouho, i když se v našem malém filmovém rybníčku každý rok při předávání českých lvů plácáme po ramenou, jací jsme kofři, a že by to někdo opravdu významný "od fochu" určitě uznal, kdyby ho ovšem napadlo se na některý z našich filmů i podívat.

Nedělní miniglosy č.508

Byl jsem Ružou z Moravy správně upozorněn, že i když jsem poslední letní vydání Nedělních miniglos v úvodníku avizoval už minule, přichází podle kalendáře ve skutečnosti až dnes, což se mi zdá skvělé, protože každý den, natož rovnou týden léta navrch je dobrý, tím spíš, že to není jen prodloužení formální, ale odpovídá tomu i krásné počasí. Dnes tedy už skutečně a neodvolatelně vychází poslední letošní astronomicky letní číslo našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítám vás u již 508. vydání tradičního nedělníku a přeji vám krásný nedělní večer i celý příští týden.

Scény z nočního života

Jestli jste si tento článek otevřeli v domnění, že tu najdete něco pikantního, obávám se, že budete zklamáni. Skutečnost je taková, že jsem v posledních dnech žil víc po setmění než přes den, zažil jsem moc zajímavá a inspirativní setkání s přáteli a tento výsledek byl okořeněn i jedním vystoupením mých oblíbených muzikantů v Plzni. Během těch večerů a nocí vzniklo pár fotek, které vám tu dnes chci představit, ne snad proto, že by byly něčím vysloveně extra, ale tak trochu ilustrují tohle několikadenní převážně noční období. Období, ze kterého jsem se dnes zase vrátil do normálního slunečného dne - spokojený, obohacený a taky trochu nevyspalý :-).

Jak jsem nezačal kouřit

Znám mnoho lidí, pro které představovala v dětství cigareta zpočátku velké pokušení a později dokonce známku opravdového nakročení do dospělosti. Vždyť co by mělo pocit dospělosti navodit lépe než bílá rulička naplněná tabákem, sevřená nenuceně mezi dvěma prsty, ladně při řeči visící ze svěšeného koutku úst nebo dokonce vypouštějící pohledné dýmové kroužky. V dětském kolektivu to tehdy bylo skoro jasné: Kouříš? Tedy jsi dospělý. Jsi ještě cigaretový panic? To si někam běž hrát s panenkami a nepleť se mezi velké a zkušené chlapy.

Takový pohled mi už tehdy připadal příliš zjednodušující. Jednak byl můj dědeček vášnivým kuřákem, který dokázal během dne vybánit i tři krabičky startek bez filtru, takže jsem mu chodil často kupovat (tehdy se ještě v trafikách nehrálo na nějaký zákaz prodeje do 18 let) několik nových kartónů a taky občas - aby babička nevěděla - aspoň pár pohotovostních krabiček, když cigarety došly neplánovaně (třeba po návštěvě jiného silného kuřáka) nebo se právě na kartóny nedostávalo peněz. Dědeček byl tedy měřítkem naší třídní klukovské party nesporně velmi velmi dospělý, ale - především právě kvůli cigaretám - taky věčně kašlající a chrchlající a čpící cigaretovým kouřem do dáli, takže jsem neměl cigarety spojené s žádnými romantickými a labužnickými představami, ale především se smradem, štiplavým kouřem, podrážděnýma očima a nemocemi.

 

Nedělní miniglosy č.507

Myslím, že léto bylo tento rok celkem vyvedené, a docela vyvedeně teď i končí - pěkným počasím i tím, že dnes vycházejí poslední letošní letní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítám vás u již 507. čísla tradičního nedělníku a přeji vám krásný nedělní večer i celý příští týden.

I v tomto týdnu přibyly na mém blogu dva nové články: Napřed jsem ukázal pár záběrů z vycházky po pražském Novém Světě v prudkém poledním slunci v článku Nový Svět v mizerném světle a pak jsem se v článku Likvidace starého fotowebu víceméně veřejně rozloučil se svými historicky prvními vlastními webovými stránkami, které fungovaly k mé relativní spokojenosti plných šest let. Z minulého týdne pak ještě připomenu článek o moc zajímavém životním příběhu dvou u nás skoro neznámých pražských rodáků, kteří se už jako manželé stali významnými vědci a nakonec i nositeli Nobelovy ceny: "Nobelští manželé" z Prahy aneb Informační puzzle.

 

Likvidace starého fotowebu

Není to zas tak dávno, co jsem si neuměl představit, že bych měl vlastní fotografický web. Jednak jsem se domníval, že bych na takové místo stejně neměl co kvalitního pověsit a jednak jsem neviděl žádný důvod, proč by se někdo měl na takové webové stránky přijít podívat. Kromě toho jsem už měl delší dobu tento svůj blog, na který utěšeně přibývaly kromě fejetonů, povídek, reportáží či básniček i fotočlánky. Až během první výstavy mých fotek před šesti lety se ukázalo, že by taková jednoduchá stránka s několika ukázkami toho, co fotím, a pár slovy o mně, byla celkem užitečná, zvlášť když ti, co se o fotky zajímají, asi nebudou mít chuť a čas vyzobávat si z té masy několika set článků právě články se slušnějšími fotkami. Pořídil jsem si tedy vlastní doménu, vybral jsem si na Webnode šablonu, která se mi líbila, a ukuchtil jsem prvních pár základních stránek: Pár slov, pár fotek, kontaktní informace, něco o výstavě. Vše bylo zdarma, protože jsem měl na stránkách jen pár obrázků, které nebyly náročné na prostor, a panoval tam prakticky neměřitelný "ruch", ruch hodný lázní, kam se posílají pacienti po operaci srdce.

 

Nový Svět v mizerném světle

Staré fotografické pravidlo praví, že fotit za slunečného letního dne v době kolem poledne je víceméně zbůhdarmí, protože světlo je tou dobou příliš "tvrdé", takže barevně fotky nebudou nic moc a budou mít i nepěkné stíny. Sice vždycky říkám, že fotit se dá za všech okolností a světelných podmínek, když jste na to dobře připraveni, ale ostré polední slunce na focení venku, natož v úzkých uličkách, kde se často střídají sluncem rozzářené a temně stinné plochy, taky nemám rád. Někdy si ale čas pro své focení nemůžete naplánovat tak, aby bylo všechno optimální. Prostě se na dané místo dostanete právě v tu dobu, a za chvíli už musíte být někde jinde, nebo nejste úplně pány svého času, protože jste závislí i na možnostech jiných lidí.

 

Nedělní miniglosy č.506

V posledních letech to vychází skoro přesně, že úderem konce letních prázdnin se skokově zhorší počasí, to snad aby školákům nepřišlo tolik líto, že jim zase začalo vyučování. Ještěže Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", jsou na počasí zcela nezávislé, vycházejí za sluníčka, za mrazu i za tajfunu, takže vás i tentokrát mohu přivítat u již 506. čísla a popřát vám krásný nedělní večer a celý příští týden.

V tomto týdnu přibyly na mém blogu dva nové články: Po pár letech jsem v článku Johann Sebastian vlastní rukou zase jednou zveřejnil několik svých neumělých klavírních nahrávek (tentokrát to byly čtyři Bachovy Goldbergovy variace) a při této příležitosti jsem otestoval i možnosti užitečného propojení tohoto blogu se svým fotowebem www.petrvapenik.cz. Druhý článek je trochu naučný a zaměřil jsem se v něm na zajímavý životní příběh manželského páru dvou nositelů Nobelovy ceny, kteří - i když se ve vědě proslavili až v Americe - se oba narodili v Praze, ale podle svého vlastního neradostného příkladu se domnívám, že o nich Pražané a Češi moc nevědí, což je velká škoda: "Nobelští manželé" z Prahy aneb Informační puzzle. A protože v příštím týdnu se tu nejspíš objeví nějaký nový fotočlánek, ale nepřibude asi žádná nová básnička, připomenu ještě jednou kousek "v řeči mírně vázané" z minulého týdne s názvem Velký oheň.

 

"Nobelští manželé" z Prahy aneb Informační puzzle

I když se zajímám o informace z různých oborů a snažím se mít aspoň základní přehled o tom, co důležitého se v nich děje, čas od času se přistihnu při naprosto základní neznalosti. A přesně to se mi stalo nedávno, když jsem procházel pražskou Petrskou ulicí a na domě přímo naproti plastice, o které jsem na blogu již psal (viz článek Plastika v Petrské ulici), jsem spatřil pamětní desku.

Doslova mě to vyděsilo. O téhle paní jsem totiž nevěděl vůbec nic, její jméno mi nic neříkalo, nebylo mi na první pohled ani ničím povědomé. Jsem jen já tak intelektuálně zaostalý a ostatní lidé z Prahy a okolí o téhle paní všechno vědí? Nebo je nás podobných nedouků víc? Bože, tady v Praze - kousek od místa, kde jsem tři roky pracoval a kudy jsem denodenně chodil - se narodila nositelka Nobelovy ceny, tedy opravdová "těžká váha" ve svém oboru a celosvětová celebrita?! Tolik osobností přece ani místo s takovou kulturní a vědeckou historií, jakým je Praha, nemá mnoho. Lépe řečeno, já donedávna žil v přesvědčení, že Praha má nobelisty dva, vědce Jaroslava Heyrovského (tomu jsem se jako emeritní chemik nemohl vyhnout a zkoumání základů jeho úžasné originální analytické metody - polarografie - jsem dokonce na škole věnoval nějaký ten čas) a básníka Jaroslava Seiferta (tomu jsem se pochopitelně taky nemohl vyhnout, protože jeho poezie mě okouzlovala už jako teenagera - tedy v době, kdy tento pán ještě žil). Mimochodem, pro naše účely si dovolím nezmiňovat se o Nobelově ceně míru, kterou přece jen považuji za trochu jinou odnož a jiný šálek čaje, takže ocenění radikální pacifistky Berthy von Suttnerové, která se narodila kousek od Václaváku, připomínat nebudu, i když mi není ani zdaleka tak nesympatická jako někteří její kolegové v panoptikálním pantheonu slovutných mírotvorců. Prostě: Heyrovský, Seifert a basta - to bych odpověděl, kdyby se mě na to někdo zeptal třeba v televizní soutěži. Kdyby moderátor hodně loudil, ještě bych si snad vzpomněl na pobyt Alberta Einsteina na pražské universitě v letech 1911-12, možná i na působení chemika Vladimira Preloga na škole, ze které se posléze stala moje alma mater, ale to by bylo určitě všechno. Vidíte, prohrál bych!

 

Johann Sebastian vlastní rukou

Už je to víc než tři roky, co jsem na blogu naposledy ukázal, že hudbu nejen poslouchám, ale občas si i něco vlastnoručně neuměle zahraju (viz např. nahrávka Bachovy/Busoniho skladby Chaconne). I v tom několikaletém mezidobí jsem si sem tam něco zabrnkal, ale přiznávám, že zatímco mě baví hraní samotné, nemám moc rád nahrávání, protože to mi vždycky jako mávnutím kouzelného proutku ruce ztěžknou a z původní lehkosti štíhlonohých antilop se většinou stane arytmický pochod těžkotonážních mastodontů. Navíc na nahrávání nemám ani žádnou techniku (zvuk mých nahrávek o tom nemilosrdně vypovídá) a ještě k tomu umístění zvukové stopy (původně waw soubor, ze kterého dělám standardně mp3) na blog přes video na youtube mi připadlo zbytečně komplikované a hned po nahrání jsem vždycky ten pracně objevovaný postup zase střelhbitě zapomněl.

 

Nedělní miniglosy č.505

Snad ode mne dnes nebude příliš necitlivé vůči všem školákům, když na úvod úvodníku připomenu, že dnešek je posledním dnem letních prázdnin. Samozřejmě chápu, že to není nic obzvlášť příjemného, ale tak si aspoň zkusíme maličko vylepšit náladu 505. vydáním našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

V tomto týdnu jsem na svém blogu publikoval dva články: Ten první byl fotografický, protože jsem opět po nějaké době navštívil svou rodinu ve Staňkově u Domažlic, což je neklamná známka toho, že se pokusím vyfotit něco nového do své dlouhodobé kolekce Kouzelná zahrada. A protože světelné podmínky byly tentokrát slušné, v článku Moje kouzelná třešeň můžete vidět pár nových fotopřírůstků. Na atmosféře druhého textu tohoto týdne se podepsaly rozsáhlé požáry, které už nějakou dobu zuří na obrovských rozlohách dříve panenské přírody. Básnička Velký oheň tak asi není zrovna moc optimistická, připouštím. Snad i proto - kvůli správnému emocionálnímu vyvážení - přidám ještě jednou odkaz na vzpomínkový článek na má teenagerovská léta Jak můj Asterix přežil Brežněva. Bylo to sice tehdy jen o fous, ale i tak mě tohle malé vítězství galského komiksového hrdiny nad podmračeným komunistickým papalášem docela potěšilo :-).

 

Velký oheň

Že se to tady jednou v budoucnu všude pořádně zahřeje, takže ti, co mají rádi horké léto, si přijdou na své, to jsem ze studia fází života různých druhů hvězd věděl. Jen jsem si optimisticky myslel, že to nastane až za pár miliard let, až naše slunce dostane pořádný ohňový apetit a poté, co si dá grilovaný Merkur k lehké zdravé snídani a krásnou Venuši si osmahne na přesnídávku, začne mu před obědem zase kručet v břiše. Pár miliard let... Člověk by řekl, že pro dobrovolné hasiče je to ještě dost času na pořádný trénink, takže určitě nakonec všechno dobře dopadne jako ve vánočních televizních pohádkách. Jenže... Asi jsme se hrdě rozhodli, že se u slunce nebudeme doprošovat a všechno zvládneme i bez něj; aspoň to tak podle toho dýmu ze všech světových stran vypadá. Ale kdoví, třeba povstane nějaký další nesnesitelný revolucionář s chytlavým heslem: Hasiči všech zemí, spojte se! Já mám pohádky rád, protože dobře končí, i když se dlouho zdá, že je všechno ztraceno a ti dva si prostě nejsou souzeni.

Velký oheň

Hoří,

hoří

výšky hor

i hloubky moří.

Hoří souhlas,

hoří vzdor.

Hoří,

hoří

na obzoru

vzdušné zámky

z fantazie

hoří zpěv

dívčího sboru.

Ruka ruku

ohněm myje.

Dým pak

na křídlech se snese,

uhasí věčná

světla kostelů,

Fénix na nás

usměje se:

Prach k prachu.

Popel k popelu.

Moje kouzelná třešeň

Když řeknu, že jsem byl zase po několika měsících na návštěvě ve Staňkově, zdejší štamgasti se možná začnou chytat za hlavu: "Jéžiš, že tu zase budou ty divný rozprsklý fotky, kterým Čerf říká bůhvíproč Kouzelná zahrada?" A budou mít úplnou pravdu. Pro to, abych šel fotit další obrázky do dlouhodobé kolekce s názvem Kouzelná zahrada, jsou totiž jen dvě podmínky: Musím mít s sebou foťák se zoomovým objektivem a musí být krásný večer, během kterého se staňkovská zahrada zalije měkkým světlem zapadajícího slunce. Foťák jsem si vzal, ale do krásného měl první ze dvou staňkovských večerů hodně daleko, protože celý den, večer i noc vydatně pršelo. Ale pak dopršelo a druhý večer se vydařil přesně podle mých představ, takže už od odpoledne jsem byl v pohotovosti a trpělivě jsem čekal na svou tradiční půlhodinku před západem slunce, protože - jak mám ověřeno dlouholetou zkušeností - právě v té době mohou jedině vzniknout slušné obrázky, se kterými jsem celkem spokojený.

Nedělní miniglosy č.504

Z dětství si pamatuji, že prázdninový čas letí - zvlášť ke konci - jako splašený. Asi to platí, i když už člověk není školou povinný, protože od napohled nedávného jubilejního 500. vydání Nedělních miniglos, už zase uplynul skoro celý měsíc, takže dnes klepe na pomyslné dveře 504. číslo svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

V tomto týdnu jsem na svůj blog přidal další vzpomínku z dávných dob, tentokrát na to, Jak můj Asterix přežil Brežněva. Že netušíte, co mají ti dva společného? Tak to je, myslím, nejvyšší čas se to konečně dozvědět :-). Když vyrazí člověk fotit na největší pražský hřbitov, může se mu snadno stát jako nedávno mně, že na jeho fotkách nebudou zdaleka jen neživé hroby, ale objeví se na nich třeba i nadmíru živý Rozzlobený čínský znak. A z minulého týdne ještě jednou připomenu svůj "starořecký karbanický epos" Partička na Olympu, o tom, že náš Bůh sice možná (aspoň podle Einsteina) nehraje v kostky, ale řečtí bohové tak úzkoprsí nejsou a "čertovy obrázky" se v jejich rukách občas - aspoň ve snu - proměňují v obrázky božské.

Rozzlobený čínský znak

Během léta jsem absolvoval tři naučné procházky po pražských hřbitovech - dvakrát to bylo na Olšanských hřbitovech a jednou na Vinohradském hřbitově. Cestou jsem se dozvěděl pozoruhodné informace o některých pohřbených lidech i o jejich často mimořádně zajímavých náhrobcích a samozřejmě jsem měl stále v pohotovosti i svůj fotoaparát, protože se postupně snažím profilovat dlouhodobou kolekci "hřbitovních" fotek ve fotocyklu Na věčnou památku (několik ukázek je k dispozici i na mém fotowebu: Ukázky z cyklu Na věčnou památku). Ale dnešní článek nebude vůbec o hřbitovních fotkách, lépe řečeno nebude o fotkách s hřbitovní tématikou (k těm se možná ještě později vrátíme, jestli se mi povede vyrobit nějakou vydařenou menší sérii). Jenže na Olšanských hřbitovech je k vidění i zajímavá platanová alej, a když jsem tudy šel na sraz první vycházky, bylo právě po vydatné přeháňce, po které se vždy zvětší kontrast mezi různými barvami kůry, takže mě paradoxně víc než nejumělečtěji vyvedené hroby v první chvíli zaujaly mé oblíbené výjevy na kůře stromů.