Rozzlobený čínský znak

Během léta jsem absolvoval tři naučné procházky po pražských hřbitovech - dvakrát to bylo na Olšanských hřbitovech a jednou na Vinohradském hřbitově. Cestou jsem se dozvěděl pozoruhodné informace o některých pohřbených lidech i o jejich často mimořádně zajímavých náhrobcích a samozřejmě jsem měl stále v pohotovosti i svůj fotoaparát, protože se postupně snažím profilovat dlouhodobou kolekci "hřbitovních" fotek ve fotocyklu Na věčnou památku (několik ukázek je k dispozici i na mém fotowebu: Ukázky z cyklu Na věčnou památku). Ale dnešní článek nebude vůbec o hřbitovních fotkách, lépe řečeno nebude o fotkách s hřbitovní tématikou (k těm se možná ještě později vrátíme, jestli se mi povede vyrobit nějakou vydařenou menší sérii). Jenže na Olšanských hřbitovech je k vidění i zajímavá platanová alej, a když jsem tudy šel na sraz první vycházky, bylo právě po vydatné přeháňce, po které se vždy zvětší kontrast mezi různými barvami kůry, takže mě paradoxně víc než nejumělečtěji vyvedené hroby v první chvíli zaujaly mé oblíbené výjevy na kůře stromů.

 

Různých fotek jsem udělal dost, vlastně jsem šel alejí cikcak od stromu ke stromu a na každém kmeni jsem hledal něco zajímavého. V tomhle jednoznačně dám na první dojem a nejvíc mě během té platanové fotopůlhodinky zaujal výjev na jednom stromě asi v polovině aleje. Podivná energická tmavě hnědá postavička na okrovém pozadí mi připomněla oživlý čínský znak, možná hladový, možná křičící, ale každopádně rozčilený :-). Neměl jsem s sebou makroobjektiv (obrázek na kůře je celkem malý) a hlavně - nebral jsem si logicky na dvouhodinovou vycházku, která bývá následována ještě několika hodinami večerní diskuse účastníků v nějakém příjemném pohostinském zařízení, s sebou stativ, který je pro to, aby za to fotka aspoň trochu stála, téměř nezbytný. Udělal jsem několik záběrů oběma objektivy, které jsem měl u sebe, především pěkně přibližující dvoustovkou (ano, to je ten objektiv, který jsem kdysi "utopil" v Berounce, ale i nadále celkem slušně slouží). Bohužel, doma jsem s žádným z detailů nebyl spokojený - hlavně kvůli nedbalému zaostření. U takových fotek je třeba trochu přiclonit kvůli hloubce ostrosti a to u podvečerních a večerních záběrů už dost prodlouží nezbytný expoziční čas, což v kombinaci s dlouhým ohniskem objektivu a rozechvělou rukou fotografa vede neomylně do rozostřených vod.

Rozhodl jsem se tedy na místo činu po pár dnech vrátit s náležitým vybavením a udělat fotku ještě jednou a lépe. Nejprve jsem musel nějakou dobu čekat, protože přesně před "mým" stromem (podle zákona schválnosti jen tam a nikde jinde) byla zaparkovaná jakási dodávka, takže mi byl stativ k ničemu. Ale po dvou hodinách auto přece jen odjelo a přišla konečně moje chvíle; asi během hodiny jsem udělal kolem dvacítky fotek z různé vzdálenosti a z různých úhlů, abych si mohl doma konečně vybrat ten pravý a správně zaostřený záběr.

Na tomhle příkladu byl ovšem dobře vidět občasný paradox fotografování: Měl jsem z druhého focení spoustu krásně ostře vyvedených fotek, ale NEBYLO TO ONO! Kůře totiž chyběla ona zmíněná dešťová přeháňka podporující barevný kontrast a taky světlo přicházelo z trochu jiného úhlu, takže nepěkné a polarizačním filtrem nepolapitelné odlesky zvýrazňovaly boule na kůře, které najednou úplně rušily celistvost obrazu. Co teď?

Logika napovídá, že když i druhé (a opravdu o dost pečlivěji provedené) focení selže, má fotograf dvě možnosti: Vyrazit na místo potřetí, počtvrté, popáté a chodit tak dlouho, až to jednou konečně vyjde, nebo se pokorně vrátit k již jednou zavrženým fotkám z prvního "nepečlivého" focení, a zkontrolovat, jestli náhodou zásahem přespříliš kritického oka nebyl zavržen i obrázek, který si to tak docela nezasloužil. Zkusil jsem druhou variantu a - kupodivu - našel jsem mezi všemi "telezáběry" i jednu použitelnou fotku, kterou jsem zkusil udělat širokoúhlým objektivem, tedy úplně proti logice focení detailů. Samozřejmě, musel jsem udělat výřez ze širšího obrazu, ale i po zvětšení byl nakonec obraz méně rozmazaný než původní záběry teleobjektivem. Není to sice nic dokonalého, toho jsem si vědom, ale ve srovnání s mnoha na první pohled technicky lepšími variantami, které mám k dispozici, se mi jeví jako nejlepší a nejvyváženější. Uffff, už jsem se začínal nad tímhle obrázkem vztekat skoro jako ten arogantně nakročený čínský znak :-).

Rozzlobený čínský znak/Angry Chinese character (2019) - platan po dešti, Olšanské hřbitovy, Praha

Však mě znáte: Až zase budu mít někdy cestu na Žižkov nebo na Vinohrady a trochu času k tomu, myslím, že mi to jako obyčejně nedá a budu se na svého "rozzlobeného znaka" chodit koukat, jak se mu daří a v co se postupně časem proměňuje. Protože to je na stromech snad ještě úžasnější, než všechny ty příběhy, které se před našima pozornýma očima (a zejména pak v naší fantazii) na kůře stromů odehrávají. A ještě se sluší dodat, že dnešní obrázek už stihl rozšířit dlouhodobou fotokolekci s názvem Fantaskní příběhy ze světa kůry na mém fotowebu.