Jak můj Asterix přežil Brežněva

Když jsem začal chodit na gymnázium, dostal jsem místo své praktické školní tašky přes rameno, již nepěkně promaštěné kvůli četným "zapomenutým" svačinám a ani na povrchu ničím nepřipomínající aktuální módní trendy, nový černý šmrncovní kufřík, skoro přesně takový, jaký jsem si přál do nové školy nosit. Jen ta velká černá plocha, skrývající při cestách do školy učebnice plné středoškolského vědění - a posléze i stále více propriet, které s věděním neměly pranic společného - jako kdyby doslova žadonila o to být nějak originálně vyzdobena. Čím by to ale mělo být, abych nebyl nemilosrdným školním kolektivem vyhodnocený jako trapák a zároveň moc nepopouzel přísný ostříží zrak některých bdělých gymnaziálních pedagogů a hlavně notně "společensky angažované" vedení školy? Přece jenom - 80. léta byla teprve čerstvě načata, chystané společenské oteplení jejich druhé poloviny bylo ještě daleko za myšlenkovým obzorem i těch prognostiků, kteří vládli nejbujnější fantazií a ještě ji navrch podpořili několika panáky. U nás ještě neochvějně vládla normalizační doba ledová, jejíž bezpečně nízkou teplotu hlídal z každé druhé nástěnky a výlohy kromě tradičního trojlístku "Marx - Engels - Lenin" i spolehlivý termostat v podobě podmračené tváře tehdejšího vrchního světového komunisty, Leonida Iljiče Brežněva, jehož přísný gorilí pohled zpoza huňatého srostlého obočí vysoko nad neprůstřelnou náprsenkou ze státních vyznamenání nedával nikomu z šedavých kolemjdoucích žádnou naději.

Do takového jednotvárného prostředí se černý kufřík asi hodil nejlépe bez zdobení a barevných úprav, ale já se své myšlenky na výtvarné dotvoření na pohled trochu nudného zavazadla nechtěl tak snadno vzdát: Ano, nemělo smysl uvažovat o nějaké prvoplánové provokaci; nikdy jsem nepatřil ke školním rebelům či výstředníkům, byl jsem chladný k náboženským tématům, takže ani tehdy populární (a na školách často stíhané) motivy kříže mě nijak neoslovovaly, samolepky drsných rockových západních kapel měla spousta jiných studentů, po kterých jsem neměl důvod se opičit, a abych si ozdobil kufřík velkou fotkou Yvety Simonové s Milanem Chladilem, na které procítěně zpívají svůj politicky celkem neutrální a bezproblémový duet "My dva a čas", na to jsem byl zase málo avantgardní.

 

Už to tak bývá, že když se dlouho pro nic nemůžete rozhodnout, řešení za vámi přijde samo. Navštívila nás tehdy nečekaně naše německá teta a mně přivezla jako dárek velkou fláděru nutely. Čert vem tradiční sladký obsah, i když i ten samozřejmě v tehdejších podmínkách docela potěšil, ale protože dobrota pocházela z marketingem prolezlého kapitalistického světa, našel jsem pod víčkem skládanku asi třiceti barevných samolepek, které když se správně složily a nalepily, vytvořily obrázek populárního Asterixe v takové velikosti, jako kdyby teta znala přesné míry mého školního kufříku. Stačil jeden večer pečlivé práce a kufříkový puzzle-Asterix byl hotový, moje černé školní zavazadlo začalo hrát všemi barvami a stalo se terčem četných závistivých pohledů mých mladších plzeňských spoluobčanů.

Pohledy kolemjdoucích můj Asterix ale nepřitahoval jen v ulicích a v přecpaných trolejbusech. Všimli si ho i strážci ideologické čistoty mezi učiteli na naší škole. Správným třídním instinktem vycítili, že Asterix přišedší k nám odkudsi z imperialistické ciziny, by asi neměl být idolem uvědomělého středoškolského socialistického studenta. Jenže zatímco někteří spolužáci měli problémy třeba jen kvůli miniaturnímu křížku na krku, kvůli odznáčku s logem nevhodné rockové kapely nebo kvůli obyčejné žiletce proměněné v řízný přívěšek, na mého Asterixe si nikdo nasazovat netroufnul: Šlo přece o postavu, jejíž příběhy vycházely na pokračování i v takovém časopisu, jakým byla Sedmička pionýrů! O tom, že ta moje konkrétní verze je ve skutečnosti nutelového původu a narodila se v západoněmeckém výprodeji, neměl nikdo z odpovědných ani tušení, spíš se domnívali, že jde o schválenou vystřihovánku z prázdninového dvojčísla ideologicky nezávadného časopisu, a nebylo tedy možné jen tak nařídit odlepení té zrůdnosti pod pohrůžkou trojky z chování a špatného posudku pro vysokou školu, jako se to občas dělalo v jiných případech. Počáteční nejistou fázi tedy můj Asterix překonal a postupně si na něj všichni zvykli. Nalepená barevná postavička mě doprovázela bez odmlouvání, věrně a vytrvale po celou dobu, během které se z vyjukaného bažanta postupně stával ostřílený gymnaziální mazák.

Před Vánoci ve druháku, v době, kdy se ještě Vánoce musely psát s malým vé, protože to velké bylo zapotřebí u Vítězného února, se počet Brežněvů v ulicích oproti normálu ještě výrazně zvýšil. Velký vůdce proletariátu se totiž dožil pětasedmdesáti let, k čemuž dostal už svůj čtvrtý titul Hrdiny Sovětského svazu, protože dožít se "v zemi, kde zítra již znamenalo včera" mezi bolševickými vlčáky z politbyra takového věku už samo o sobě představovalo nesporné hrdinství. A mně - když jsem viděl všechny ty náhle se vynořivší podobizny zdobící každou prázdnou zeleninu nebo řeznictví - běžely hlavou nestoudné myšlenky, že by se třeba Brežněvův obrázek taky dal rozsekat do barevných samolepících plošek a ti odvážnější rebelové nebo naopak ti, kteří chtěli studovat na vojenské nebo dokonce politické škole a chtěli mít na příslušných místech "očko", si takového Brežněva mohli najít v piksličce západoněmecké nutely, aby si ho mohli nalepit na kufřík. Třeba s klasickým nápisem "PUNK´S NOT DEAD!!" to mohla být docela zajímavá a umělecky i názorově hodnotná sestava. Ještěže mám svého Asterixe a na mém kufříku už je tedy plno, řekl jsem si při představě, jak by mi taková slaďoučká nutela, obsahující nešťastnou shodou okolností komiksového Brežněva, zhořkla.

Když jsem nastoupil do třetího ročníku, všiml jsem si, že předchozí dva roky prakticky každodenního používání kufříku se přece jen do určité míry podepsaly na Asterixově podobě. Začalo se projevovat, že obrázek vznikl vlastně jako samolepící puzzle a jednotlivé barevné plošky se začaly odchlipovat, místy některá - nejspíš působením příliš kyselých plzeňských dešťů - odpadla úplně, takže obrázek galského reka přestával působit celistvým dojmem.

"Hele, nechceš ho už vyměnit?" začaly se kolem mě ozývat hlasy.

"Až pořádně naprší a Brežněva vycpou," odsekával jsem protistátně, samozřejmě jen potichu, aby nikdo nepovolaný neslyšel.

Ale na rozdíl od dovedně retušovaného mnohonásobného sovětského hrdiny se ten můj obyčejný hrdina galský opravdu pomalu rozpadal před očima a chtě - nechtě jsem musel začít přemýšlet o konci jeho úspěšné kufříkové pouti.

Vůbec jsem netušil, že o zakončení své pozemské pouti tou dobou musel nejspíš začít přemýšlet i moskevský "vůdce světového proletariátu". Takoví lidé jsou samozřejmě podle oficiálních proklamací stále zdraví, plní energie a chuti do budování pokrokové společnosti, i když třeba v roce 1980, kdy byl hrdinný (tehdy ještě teprve trojnásobně) a chrabrý Leonid poctěn tím, že mohl oficiálně zahájit moskevské olympijské hry, říkal jsem si během přímého přenosu, že takhle zdravě a energicky bych snad ani nikdy vypadat nechtěl. V půlce listopadu 1982, kdy nám na gymplu právě vrcholilo čtvrtletí, se čas sovětského hrdiny naplnil, a jestli nějak neproklouzl bez placení (což však superčestní vůdcové světového proletariátu jistě nedělají) příslušné mocnosti mu, pevně věřím, vystavily závěrečný nelichotivý účet.

Co na tom, že nám pak nařízený státní smutek na pár dní zabránil chodit do kina nebo na zábavy. Co na tom, že televize musela upravit své programové schéma a ponechat jen náležitě smuteční pořady a zcela vážnou hudbu výhradně v mollových tóninách. Co na tom, že jsme byli nuceni na půlku naší třídní nástěnky s anekdotami umístit smuteční portrét čerstvého umrlce, přičemž druhou půlku s kreslenými vtipy a velkým nápisem VŠE S HUMOREM jsme se sice pokusili ponechat, ale nebylo to vyhodnocené jako dobrý nápad (soudružka profesorka, která měla smuteční výzdobu gymnaziálních prostor na starosti, se po spatření té svérázné kompromisní nástěnkové koláže málem odebrala štandopéde za svým velkým zesnulým vzorem, ale naštěstí se nám ji povedlo vzkřísit trochou čpavkové vody z chemického kabinetu). Co na tom, že neustálým opakováním se mi při nekonečném moskevském pohřbu na dlouho znechutil Chopinův "Marche funèbre" z jeho druhé klavírní sonáty. Svého opelichaného sice, ale do smuteční reality socialistického Půlnočního království stále ještě příliš optimisticky vyhlížejícího Asterixe na školním kufříku jsem dočasně skryl na vnitřní stranu směrem ke kalhotám, aby svou jásavou barevností tolik neprovokoval do nuceně plačtivého okolí. Co bude dál, nikdo nevěděl, jen jsme se optimisticky přesvědčovali - podobně jako naši rodiče a prarodiče po smrti "tatíčka Stalina" - že o moc horší to snad být nemůže.

Naštěstí tentokrát nikoho odpovědného nenapadlo velkého Leonida Iljiče skutečně vycpat a udělat z něho po Leninově vzoru dalšího komunistického mauzoleálního voskovce. Prostě ho mrskli v rakvi do připravené díry u kremelské zdi, až jim těžkotonážní generální extajemník nepříjemně zaduněl do ruchových mikrofonů. Přesto mi bylo jasné, že po listopadových deštích a povinném období smutku se moje dávné "až pořádně naprší a Brežněva vycpou," víceméně naplnilo, a přišel tedy logicky i Asterixův čas: Tentokrát bez velkých okolků a velkohubých řečí, bez státního smutku, bez funerální poezie a dokonce i bez Chopina jsem vzal jednou večer trochu obyčejné horké vody a neposedně nakrabacené a napůl vybledlé kousky Asterixova těla jsem z černého koženkového povrchu kufříku odstranil. Ještě dlouho pak na něm zbyly vyšísované Asterixovy obrysy a neodstranitelné stíny, podobně jako po Brežněvovi a jeho činech zbylo mnoho neodstranitelných stínů po celém světě.

Při zpětném pohledu se nemůžu ubránit dojmu, že spolu s tím barevným Asterixem jsem horkou vodou nejspíš odlepil i poslední kousky svého téměř bezstarostného dětství, byť i po nich mi, doufám, zůstaly i v mém pokročilém věku viditelné stopy. Ale žádná velká nostalgie tu rozhodně nemá místo: Pořád je to o dost lepší, než kdyby tehdy ty poslední zbytky omylem taky šoupli do kremelské díry ve společnosti s otylým emeritním multihrdinou.

Zatímco o místo po soudruhu Leonidu Iljičovi byla - pokud si vzpomínám - docela rvačka a po jeho dvou krátkodechých nástupcích z řad tehdejší početné sovětské gerontokracie mi v paměti zůstal zas jen ten dokola mnohokrát opakovaný Chopinův pohřební motiv, Asterixovo místo na stěně černého kufříku zůstalo až do konce gymnaziálních studií prázdné, protože se žádný důstojný nástupce už nenašel. Ostatně - více než komiksových hrdinů jsem si v té době začal všímat svých spolužaček, které sice možná nebyly tak pastelově barevné jako Asterix, ale zato byly oproti němu obdařeny nezpochybnitelnou výhodou vzrušující trojrozměrnosti.

A z obávaného soudruha Brežněva nakonec zbylo jen jedno obávané téma u maturity z ruštiny, které jsem si naštěstí nevytáhl, protože bych k vyprávění o svém niterném vztahu k sošnému státníkovi asi neměl tu správnou slovní zásobu.

Copak já vím, jak se řekne Asterix rusky? :-)