Nedělní miniglosy č.166

V zájmu lepšího zpřístupnění tradičních lidových úsloví mladé generaci přišel tým Českého hydrometeorologického ústavu se zcela novým výkladem přísloví "Březen - za kamna vlezem, duben - ještě tam budem." Podle nové interpretace platné pro období globálního oteplování se tak říká proto, že právě za kamny bývá na jaře chladivý stín, který dokáže dobře ochránit před tradičními březnovými a dubnovými vedry.

-----------------------

Hackeři z hnutí Anonymous napadli internetové servery české Poslanecké sněmovny, takže poslanci přišli na facebooku i o těch posledních několik přátel, kteří jim po vstupu do praktické politiky ještě zbyli.

 

Noční polštářová rekonstrukce

Obtisknu tvou vůni z paměti do polštáře,

z odrazu v okně pak obrysy tvé tváře,

duhovky očí, které se leskle potí

mrkají občas pro, ale často i proti.

Půlměsíc úst, co smát se nakažlivě umí

a hlava, která - když chce - všemu porozumí,

uprostřed polštáře pak vráska přemýšlivá;

u velkých obrazů už to tak, věru, bývá.

V bitvě polštářové dostal jsem velký dar,

tvým obrazem v damašku přesně na solar;

vojska moje vzdát se každou chvíli musí.

Paprsky noci už odevšad se řinou;

popsat však blíže i obraz pod peřinou,

na to už, promiňte, netroufnu si :-).

O vykutáleném pokladu

Přišla mi domů složenka. Vím, občas se to stává a většinou to nevěstí nic dobrého, ale tohle byla "hodná" složenka, složenka, jejímž prostřednictvím nás čas od času některé instituce odmění a pošlou nám peníze. Tu vrácený přeplatek daně, ondyno zase pár desetikorun za nedobrovolný odkup akcií ještě z kupónové prehistorie, žádná velká frekvence, ale ani sebemenší obnos, myslím, nedokáže přijít nevhod. Tuhle složenku jsem ale nečekal. Měla na sobě velký nápis ÚROKOVÁ POUKÁZKA a já musel ve změti čísel chvíli hledat, než jsem dokázal zaostřit na částku. Marně jsem přemýšlel, odkud by mi asi mohl pramenit nějaký úrok, protože ten většinou předpokládá jakési depozitum, které jsem si nedokázal vybavit. Navíc mi složenka přišla na adresu, kde jsem se zdržoval naposledy před dvaceti lety.

Překvapení. Úrok z pokladu hraběte Monte Christa, nejméně. Hltavě jsem přejížděl zrakem po modrobíle vyvedené ploše složenky: Evidenční číslo, číslo poukázky, číslo vkladového účtu (hleďme, zjevně mám kdesi utajený vkladový účet, tak dobře utajený, že se mi ho povedlo utajit i před sebou samým). Samá voda, samá voda… Datum zúčtování úroků… Přihořívá…No… A ve velkém políčku přivyklém jinak dlouhým mnohaciferným částkám stála osaměle maličká jednociferná jednička. Hoří! A aby nezůstala opravdu žádná naděje, text ve vedlejším poli pro jistotu překládá z arabské číslice do češtiny, byť vyvedené latinskými písmeny: "Jedna".

 

Nedělní miniglosy č.165

Poslanci, kteří opustili poslanecký klub Věcí veřejných a spolu s Karolínou Peake se snaží vytvořit vlastní poslaneckou frakci, jednoznačně odmítají, že by se stali přeběhlíky. "Nejsme ani přeběhlíci ani přelétaví lidé," řekl nám jeden z nich. "Připouštím ale, že jsme z potápějící se lodi Věcí veřejných museli přeplavat."

-----------------------

Předsednictvo Odborového svazu zřízenců požaduje, aby byla upravena právní definice tzv. nezřízeného života, která byla nedávno ustanovena pro potřeby českého zákonodárství. Podle názoru zřízenců totiž může být zmatečné, když nezřízeným životem žije podle nové definice i ten, kdo je každou chvíli úplně zřízený.

 

O myšlenkových a jiných rentgenech

Tento týden jsem byl nucen po mnoha letech navštívit "zdravotnického fotografa" neboli rentgen. To je takové to zařízení, kde dokážou nahlédnout pod povrch věcí a odhalit, co žárlivě střežíte pod slupkou svého těla. Rozhodl jsem se totiž nechat své zlobivé patě udělat fotky na pas; kdybych se náhodou rozhodl v létě vytáhnout paty z České republiky, tak aby nebyly na hranicích problémy.

Je zajímavé takhle nahlédnout do sebe, podívat se, jak je člověk ustrojen, prohlédnout si, jak důmyslně držíme pohromadě. Než na rentgenu pochopili, že chci pouze fotky paty, udělala mi místní laborantka - zřejmě puzena vlastním tvůrčím vzedmutím - několik fotek jiných zákoutí mého těla, zákoutí, která jsem sice vidět původně nechtěl, ale která jsou neméně zajímavá, a přijal jsem je tedy jako bonus, protože za ně zdravotníci nechtěli nic kromě mé trpělivosti a ochoty nastavit tělo zvědavým a nadmíru průrazným paprskům rentgenového slunce. Ani usmívat jsem se nemusel, ostatně vím, že podle nařízení pasového odboru Evropské unie jsou úsměvy stejně zapovězeny, snad abychom nemohli být podezíráni z toho, že svou budoucnost vidíme optimisticky. Lidé bez vlastní nezávislé dobré nálady jsou přece - když se to umí - mnohem lépe ovladatelní, než ti, kteří se dokážou usmívat, často skutečnosti navzdory. Moje pata se ovšem bojácně zařídila přesně podle evropských předpisů a neusmívala se na fotce ani trochu. Zdravotní i unijní byrokracie byly tedy spokojeny a slunění na improvizované rentgenové pláži za olověným paravánem čekalo dalšího na řadě.

 

Užívej si, co to jde (Whatever Works)

Víte, čím se liší příznivci Miloše Formana od příznivců Woodyho Allena? Především tím, že zatímco Miloš Forman nakonec natočil jenom několik filmů (byť skvělých), Woody Allen práská rok co rok další a další opus, takže jeho věrní diváci jsou na tom sice o něco líp, na druhou stranu už v tom při zpětném pohledu mají trošku guláš, zvlášť když témata se opakují v nesčíslných variacích. Mám to potěšení patřit k příznivcům obou režisérů a mohu tak říct, že oba přístupy mají něco do sebe. U Woodyho jsem prostě rád, že se můžu podívat na další film s inteligentním scénářem, který mě na několika místech skutečně umí rozesmát, který nepotřebuje ohromovat vizuálními efekty a který umí najít nečekané i v obyčejném.

Hlavní postava - samozvaný génius Boris Yelnikoff, neurotický, morousovitý a pesimistický stařec pohrdající skoro všemi a vším okolo, je typická allenovská postava. Samozřejmě mám radši ty, které si před kamerou "střihnul" sám pan režisér, ale Boris jako by jim z oka vypadl, jen byl o něco méně roztomilý, asi jako je stáří o něco méně roztomilé než "nejlepší věk". Do cesty se mu připlete mladičká venkovská krasavice na útěku ze svého venkovského domova a vznikne zvláštní a nepochopitelná symbióza dvou extrémně odlišných lidí.

 

Nedělní miniglosy č.164

Ukazuje se, že české vězeňství zastihl případ odsouzených poslanců Bárty a Škárky naprosto nepřipravené na paradoxy moderního politického světa. Žádná současná věznice totiž není schopna plnohodnotně zabezpečit výkon funkce poslance, kterou jim podle české ústavy není možné odepřít. "Je to pravda, v této věci jsme trestuhodně zaspali," připustil mluvčí Vězeňské služby ČR. "Proto jsme iniciovali okamžité zahájení výstavby specializované věznice, jejíž cely budou vybaveny nejmodernější videokonferenční technikou a plnohodnotným hlasovacím zařízením. Na každém patře budou k dispozici zasedací místnosti, aby bylo možné jednat i ve výborech, a aby se odsouzení poslanci nemohli cítit diskriminováni, ve vězeňské kantýně budou stejné ceny jako v poslaneckém bufetu." Jediným sporným bodem je, jaká má být kapacita nového zařízení. "Musíme být připraveni na vše, proto jsme se rozhodli dimenzovat novou poslaneckou věznici na 200 odsouzených. Podle některých méně optimistických názorů bychom nicméně neměli zapomínat na senátory."

 

Zač je v Pardubicích vinařský perník (Vinařský půlmaratón Pardubice 2012)

Když jsem si dělal v lednu své roční běžecké plány, dnešní datum jsem měl zatržené červeně. Dnes jsem totiž měl být v Pardubicích - poprvé na startu Vinařského půlmaratónu, na který jsem měl z předcházejících ročníků výborné reference. Když začaly mé letošní "Achillovy patálie", bylo mi nicméně jasné, že budu letos muset vzít zavděk aktuální módou (aspoň v podání české vlády) a kvůli zraněné patě škrtat a škrtat a škrtat. První na řadě byly bohužel právě Pardubice.

Je zajímavé, že ač jsem Pardubicemi většinou jen projížděl a moc se tu nezastavoval, dá se říct, že mě toto město v řadě souvislostí pozitivně ovlivnilo a mám ho spojené se spoustou vzpomínek. Už když jsem byl malé dítě, byly Pardubice mým nejoblíbenějším místem, které jsem osobně neznal, protože se mi moc líbilo, že mají ve znaku koně. Mezi nenápaditými heraldickými štíty, orlicemi nebo dokonce - považte, Plzeňané - velbloudy, se kůň vyjímal sympaticky nenabubřele.

 

O ztracené víle

Pozn.: Nedávno jsem tu psal v souvislosti s jednou knihou Miroslava Horníčka o jeho kladném vztahu k vílám a chramostejlíkům. Chramostejlíky zatím vynechám a schovám si je pro příště. Ale už teď přiznávám, i já mám víly rád. Nejen, že věřím, já vím, že existují, a existují dokonce rády a s chutí. Řekl bych, že je jich kolem nás plno, jen většinou nemáme čas anebo odvahu si jich všimnout.

-------------------------------------

Kapitán vstal od pracovního stolu a mladistvým krokem, který vůbec neodpovídal věku vepsanému bohatou sadou vrásek do jeho tváře, přešel rozlehlou kancelář a vzal si z věšáku svůj dost obnošený kabát . Za okny se už setmělo. Zdalipak někdy splní svůj dávný slib manželce, že jednoho dne přijde domů za světla? Pro dnešek už toho bylo dost. Ozvalo se ale zaklepání a než Kapitán stihl říct "Jděte k čertu!", což ho okamžitě po zaklepání napadlo, vešla Nižší šarže. "Pane kapitáne…" pravila bojácně. "Hmmm," zabručel Kapitán a jeho ruka s kabátem přerušila navyklý pohyb, na který se už dnes od odpoledne moc těšil. "Je tady jeden občan, který by rád…" Nižší šarže zaváhala a bylo vidět, že se ve své nebohaté slovní zásobě snaží klopotně najít odpovídající výrazy, "…který by rád ohlásil nález." A jako kdyby sám sebe musel přesvědčit, že to slovo je opravdu výstižné, dodal: "Ano, nález!"

 

Jarní přání

Pozn.: podává se svižně a optimisticky, nejlíp s úsměvem naladěným do Fis dur a s kremžskou hořčicí :-) No já vím, chtěl jsem původně napsat něco závažného, zásadního až převratného, něco opravdu světového a nepominutelného, co si trvalou kvalitou nezadá s tradicí Velikonoc, a zase mi z toho vyšla obyčejná rýmovačka. Tak třeba zejtra, ano? :-)

Že se to nedaří?

Že se to nesluší?

s jelity na duši

mít úsměv na tváři?

Není čas na "depku"!

Úsměv s ní zatočí:

Pár jisker do očí

a ze rtů kolébku.

Přeji vám odvahu,

k jarnímu úsměvu;

ať je vám do zpěvu.

Jaro je na tahu!

Nedělní miniglosy č.163

Podle specialistů na aukce starožitností se vzhledem k dramaticky rostoucí ceně vajec výrazně zvýšila odhadovaná cena Karlova mostu.

-----------------------

V castingu na titulní roli v připravované filmové pohádce Chytrá horákyně zvítězila podle očekávání strana Věci veřejné. "Vítězství bylo opravdu jednoznačné," řekl nám režisér právě natáčeného filmu o filmu o filmu. "Věci veřejné jako jediní dokázali při konkurzu brilantně zvládnout všechny tři povinné etudy: odchod - neodchod z vlády, úplatek - neúplatek i odposlech - neodposlech".

 

O sakuře a velikonočním bramborovém salátu

Dlouho jsem přemýšlel, jak nejlépe využít tři volné velikonoční dny. Mám objet celou širší rodinu, s každým posedět, popít a povyprávět? Mám podniknout spanilou jízdu na nějaké místo, které jsem chtěl už dávno navštívit? (Vida, word mi podtrhl slovo "spanilou", že by už jízdy a ženy nebyly takové jako dřív, nebo jim už dáváme jen zmodernizované přívlastky a spanilost už se nenosí?) Nebo mám z přítmí nejhlubšího šuplíku vytáhnout svůj dlouhý seznam všeho důležitého a podstaného, co je zapotřebí vykonat, a začít z něho konečně ubírat a odškrtávat? "Zmoudřet," praví - pokud se dobře pamatuji - první bod, po kterém hned následuje "začít žít tak, jak to většina lidí považuje na normální." To by přece bylo krásné a hned bych si jistě připadal o dost víc jako člověk. Ale lze se do něčeho tak závažného pustit o hladu? Jistě ne! Tak jsem se rozhodl, že - ať už budu o Velikonocích podnikat cokoli - udělám si k uctění svátků bramborový salát a něco k tomu, nevím ještě co, ale ten bramborový salát jistě ano, neb jsem na něj právě dostal neodbytnou chuť.

 

Miroslav Horníček: Vyznání

Každý má občas dny, kdy se věci nedaří úplně přesně tak, jak bychom si představovali. Naštěstí mám pro takové chvíle, které jsou přirozené a nevyhnutelné stejně jako chvíle opojného štěstí, svou poličku s knížkami. S knížkami, které jsem už četl několikrát a které můžu otevřít prakticky kdekoli, a to, co si tam přečtu, mě potěší. Mám rád knížky Miroslava Horníčka, ostatně už jsem tady na blogu psal o dvou z nich. Knížka Vyznání má podtitul …Mariánským Lázním v červnu a červnu v Mariánských Lázních. Ano, tomuto místu a tomuto času, ročnímu období, se vyznává člověk, který si do "svých" lázní v této době pravidelně jezdil dobíjet energii.

"Stoupám si stráněmi stránek a snažím se vyslovit několik díků, protože pravý čas díků člověk obyčejně promešká a lidská vděčnost je skoro vždycky pozdní. A jsou to, mají to být i Mariánské Lázně. To ony, to právě ony v tom prvním vzplanutí léta mne vždycky zastaví. Postůj. Aspoň ty, člověče, postůj, když nepostojí okamžik; třeba bys o to žádal sebenaléhavěji, třeba bys za to dával sebevíc."

 

Nedělní miniglosy č.162

V minulém týdnu dále pokračovala dezintegrace poslaneckého klubu strany Věci veřejné, protože poslanci postupně vyjadřují nesouhlas se směřováním vlastní strany. Dění ve Věcech veřejných je v hledáčku médií z celého světa od té doby, co se potomci starých Mayů shodli na tom, že až Věci veřejné opustí poslední poslanec, bude konec světa.

----------------------

Limuzína Audi, která odvezla lobbistu Romana Janouška z policejního výslechu, je evidentně zahalena rouškou tajemství. Automobil nejenže od roku 2007 používal Jiří Paroubek, ale vůz se stejnou poznávací značkou byl několikrát spatřen, jak parkuje na Petříně poblíž Hladové zdi, takže roste podezření, že jde o vůz tajemné sekty Hladových zednářů, mezi něž prý známý pražský lobbista patří. Janouškův advokát tuto skutečnost popřel, připustil ovšem, že jeho mandant občas poblíž Hladové zdi zaháněl žízeň.

 

Pražský půlmaratón 2012 - desatero poučení

Přestože - jak jsem v minulém článku popisoval podrobněji - se mi potíže s patou pokusily rozmluvit letošní účast na Pražském půlmaratónu, nakonec jsem si řekl, že když už jsem jednou přihlášený a nafasoval jsem startovní číslo, bylo by asi správné zúčastnit se závodu aspoň symbolicky. Jinak to ostatně ani nešlo: Od půlky listopadu jsem totiž vyběhl všehovšudy čtyřikrát a celkově jsem naběhal necelých 20 kilometrů. Vskutku optimální příprava na 21 km dlouhý závod! Snad proto se mi letos úplně vyhnula tradiční nervozita na startu. Vždycky těsně před startem se mě totiž zmocní neklid, plynoucí z nějakého očekávání. Není-li žádný trénink, nemůže být ovšem ani žádné očekávání, takže jsem jen tupě stál, zatímco všichni ostatní kolem mne se nervózně protahovali, poskakovali, uvolňovali svaly. Poučení č.1: Chcete-li být na startu závodu zcela klidní, rozhodně netrénujte!

Letos jsem se rozhodl stanovovat si cíle postupně. Prvním cílem bylo doběhnout alespoň na start. Ona se to zdá být ptákovina, ale letos se na start naštosovalo 11 000 účastníků, což se projevilo v tom, že - i když startovní čára byla před vchodem Filosofické fakulty, můj "startovní sektor" byl v Pařížské ulici poblíž mostu a trvalo nám víc než 8 minut, než jsme se vůbec dostali na start. Zmáčknul jsem si stopky a pochválil patu, která sice pobolívala, ale běhat s tím celkem šlo. Druhý splněný postupný cíl: Doběhnout k Národnímu divadlu, což byl první kilometr trasy. I když se nad Prahou proháněla černá mračna, ze kterých co chvíli spadlo pár kapek, organizátoři ohlásili, že by pár minut po startu mělo vykouknout sluníčko, tak jsem si nasadil sluneční brýle. Inu, sluníčko nevykouklo a brýle putovaly po pár kilometrech do kapsy. Poučení č.2: Organizátorům se nedá (zcela) věřit!

 

O patách Achillových

Ještě lepší název by možná byl: O patách Achillových, za kterými letos pořád ne a nehoří! Lidé, kteří mě trochu znají a zároveň vědí, že se v poslední březnový den koná pražský půlmaratón, mě totiž poslední dobou bombardují dotazy, jestli se i letos přidám mezi nadšence (rozuměj blázny), kteří jsou ochotni proběhnout se pořádně po jarní metropoli. No a já, zcela upřímně, ještě pár dní před startem odpovídám jen pokrčením ramen: "Kdoví?" Ano, jsem přihlášený a zaplatil jsem startovné, což je ovšem to jediné, co jsem letos pro svou účast během "náročné" zimní a časnějarní přípravy vykonal. Několikrát jsem se sice pokusil tréninkově vyběhnout, ale pokaždé jsem po chvilce zastavil. Zpropadená pata!

Ano. Přestože jinak s Achillem nemám mnoho společného (kromě mužné postavy, neobyčejné odvahy a vznešenosti, samozřejmě :-)) letos poprvé nás spojila jedna fyziologická kuriozitka - problém s patou. Jako by i mne rodiče máčeli - držíce mne za patu - v podsvětní řece Styxu, takže jsem proti běžným protivenstvím zakalen jako Ostrovského ocel a kdo mne chce doopravdy naštvat, trefuje se mi do jednoho jediného zranitelného místa a ani to nemusí být šípem jako v řeckém originále. Stačí patu opřít o podlahu, chodník nebo prostou zem, což se tak například při chůzi (z nějaké hloupé tradice) většinou dělá.

 

Nedělní miniglosy č.161

Bývalý pražský primátor Pavel Bém bere zveřejnění svých telefonických rozhovorů s lobbistou Romanem Janouškem pozitivně: "Rozhovory jenom potvrzují, že absolutně nejsem odpovědný za nedávné problémy pražského magistrátu, protože jsem ho ve skutečnosti neřídil já, ale osoba blízká."

----------------------

Vláda potvrdila, že ruzyňské letiště skutečně ponese jméno Václava Havla. "Tak kvalitních lidí, jako byl Václav Havel, je v české politice samozřejmě spousta," komentovala plánované přejmenování letiště prezidentská kancelář. "Škoda, že je v České republice tak málo letišť odpovídajícího významu."

 

Druhá část soutěže hledá svého výherce

Minulý týden jsem vyhlásil soutěž o třicetitisícího návštěvníka svého blogu (podrobnosti jsou uvedeny ZDE). No a dnes ráno, dávno před svítáním, jsem jubilejního návštěvníka přivítal (obrazně řečeno, ovšem, ve skutečnosti jsem byl tou dobou "v limbu"). První ze dvou lahví výborného řeckého vína tedy svého majitele již má. Druhá na něj bude muset počkat do nedělní půlnoci.

Přesně podle již vyhlášených pravidel tak mají po celý pátek, sobotu a neděli všichni návštěvníci možnost poslat mi na mou e-mailovou adresu pvapenik@centrum.cz otisk obrazovky, na kterém bude čitelné číslo na nejspodnějším čitači v levé, oranžové části blogu (zelené číslo, které se právě dnes ráno překulilo přes hranici 30 000). Do slosování o druhou láhev vína budete zařazeni tolikrát, kolik různých čísel mi pošlete. Zbytek ponechám na náhodě a na své šťastné ruce :-). Nutné podrobnosti jako barvu vína a způsob předání výhry domluvím s oběma výherci individuálně během příštího týdne.

Jsem zvědav, jestli mi nějaký e-mail dojde. Pokud ne, jak už jsem pohrozil, vypiju víno na počest všech návštěvníků sám :-).

Těším se na vaše zásilky a reakce a soutěžícím přeji hodně štěstí v pondělním slosování.

Vzdor

Řekli mu: Směj se!

a on se nesmál, protože nebylo čemu.

Řekli mu: Zpívej!

a on nezazpíval, protože mu oknem uletěly noty.

Řekli mu: Tancuj!

a on nezatančil, protože zapomněl rytmus v baru.

Řekli mu: Tleskej!

a on nezatleskal, protože držel ostatním palce.

Řekli mu: Drž krok!

a on ho nedodržel, protože neuměl napočítat do dvou.

Řekli mu: Miluj!

a on nemiloval, protože mu kočka vypila nápoj lásky.

Řekli mu: Plakej!

a on se usmál.

Nedělní miniglosy č.160

Zdražení vajec vedlo podle očekávání i k růstu cen vaječného koňaku a žloutkových věnečků, nečekaně ale došlo i ke zdražení vstupného do pražské Bílkovy vily.

----------------------

Díky mimořádně silnému přílivu teplého vzduchu byl o víkendu na stanici v pražském Klementinu překonán letitý teplotní rekord z počátku druhohor. Jak ale uvádějí někteří čeští političtí dinosauři, ve druhohorách byla pro měření teploty použita odlišná metodika, takže jsou oba výsledky obtížně porovnatelné.

 

O našich vzorech

Sociologové občas tvrdívají, že se během let překotně mění naše vzory. Většinou prý pochopitelně k horšímu, to už je u lidí takový zvyk: Posloucháte-li někdy stesky moralistů, musíte být překvapeni, že ještě zemská koule nepodlehla atakům stále koncentrovanější lidské zlotřilosti a drží vůbec pohromadě, zdá se, jako by vše minulé bylo jaksi automaticky lepší a poctivější, což mi tak úplně neladí. Někdo se děsí skutečnosti, že je dnes pro spoustu lidí vzorem známý hokejista, nicméně mně osobně je rozevlátý sportsman jako vzor pořád o dost milejší než třeba kdysi uměřeně vyhlížející Stalin. Ale vzory lidské jsou měřítkem příliš nestálým a individuálním, proto jsem si řekl, že by nebylo od věci prozkoumat nějaké stabilnější vzory, existují-li. A ony skutečně existují: Jsou to vzory gramatické!

Na první gramatický vzor jsem si vzpomněl, když jsem nedávno psal v jednom textu o nůši. Ano, to je přece jeden z dávných vzorů… Jak to do nás vtloukala naše češtinářka: "Žena, nůše, píseň, kost…" Pravda, dnes v době módních značek se už nůše moc nenosí a v první vzorové lize nehraje, protože její skutečná podoba a použití dnešním školákům moc neříká. Z baráže do první ligy postoupila růže, která nůši ochotně nahradila v příslušných učebnicích. Tedy: Žena, růže, píseň, kost… Jedná se ale ještě dnes o skutečné a stabilní vzory?

 

Vyhlášení soutěže o třicetitisícího návštěvníka

Uznávám, tento blog není příliš soutěživý. Většinou se tu nehrají hry, nerozdávají "diplíky", nelosují výherci iPadů, nad rvačkou o miliónové jackpoty nebdí příslušníci bezpečnostních služeb ani státní notáři. Za celé více než tříleté trvání blogu jsem vyhlásil jen jednu jedinou soutěž ku příležitosti stého vydání Nedělních miniglos. A tak si kladu klasickou cimrmanovskou otázku: "Není to málo, Antone Pavloviči?"

Sice tiše doufám, že čtenáři přicházející na tyto stránky, je nenavštěvují primárně s touhou soutěžit a vyhrávat, a mají jinou motivaci, ale proč jednou neudělat výjimku, nepopustit soutěživcům uzdu a nevyhlásit skutečnou soutěž s jasnými pravidly a konkrétními cenami? Myslím, že nazrál čas!

Když se podíváte do levé, oranžové části obrazovky na mém blogu (s rubrikami oblíbenými odkazy i archivem článků), úplně dole uvidíte několik různých čitačů návštěvníků těchto stránek. Jako úplně poslední z nich je velké zelené číslo na bílém pozadí, které právě před pár hodinami přesáhlo 29 500. Ano, podle této metodiky (z použitých statistik je právě tato nejpřísnější, protože nepočítá opakované návštěvy téhož návštěvníka během jednoho dne) již téměř třicet tisíc návštěvníků poctilo moje stránky svou návštěvou. S důrazem na slovo TÉMĚŘ. Kdopak asi bude ten třicetitisící?

 

Nedělní miniglosy č.159

Vzhledem k evropskému nařízení o zvětšení chovných klecí nosnic v České republice výrazně zdražila vejce. Ministerstvo zemědělství se ve spolupráci s Ministerstvem kultury rozhodlo snížit poptávku po vejcích v období Velikonoc tím, že dočasně oficiálně změnilo text známé koledy na "Hody, hody, doprovody, dejte akcie malovaný…", na což zareagovala pražská burza několikaprocentním růstem. Světové investiční společnosti zároveň vydaly doporučení významným investorům, aby omezili své investice do kindrvajec.

 

Den splněných přání

Neměl rád tahle rána. Svět viděný jejich brýlemi ztrácí obrysy. Ostré hrany se otupují, zakulacují, tupá bývá jak hlava, tak i bolest, která jí prostupuje. Je snadné říct si, že už se to nebude opakovat. Dřív, když si to říkával, to myslel naprosto upřímně, dnes si lže. Usmál se a řekl si, že včera v noci to bylo zase doopravdy naposledy. Podíval se na displej svých hodinek. Neukazovaly nic. Vždycky, když nic neukazují, je půl dvanácté, protože v té době se digitální ručičky ztrácejí v osleplých segmentech.

Vpotácel se do kuchyně. "Pfff!! Takového svinstva!“ povzdychl si, když uviděl kuchyňský stůl, pozůstalého po včerejší oslavě, nesoucího na svém hřbetě umatlané talíře od pomazánek a chlebíčků, skleničky s rudými zbytky vína na dně i rtěnek na okrajích, flekatý ubrus, pohlcující v sobě nechtěně vycamranou daň bohům, a když se nadechl vzduchu prosyceného včera večer tak lahodnou a dnes tolik odpornou směsicí alkoholových výparů a cigaretového kouře. S pozůstatky lukulských hodů ostře kontrastoval obsah ledničky. Ondřej vztekle přibouchl dvířka. 

„Aspoň vyvětrat tu mohla!“ Kdyby to tu někdo viděl, nemohl by uvěřit, že s takovou hospodyní vydržel už pět let. Aspoň vyvětrat! Nebýt její společnosti různých známých a tetiček a kolegů a jánevímkohoještě, oslava by se určitě neuskutečnila. Prožili by další z obyčejných dní, další z obyčejných večerů, který by si třeba mohli zpestřit nějakou nesmyslnou hádkou. Ráno by bylo vyvětráno a jeho by určitě takovým ukrutným způsobem nebolela hlava.

 

Nedělní miniglosy č.158

Podle překvapivých výsledků průzkumu českého trhu kradou v České republice bohatí lidé častěji, než chudí. "Ještě se nám nepodařilo odhalit jednu důležitou věc," řekl nám vedoucí výzkumného týmu, "a to jestli lidé více kradou, protože jsou bohatí, nebo jsou bohatí, protože více kradou."

-----------------------

V České republice se letos objevil nečekaně vysoký počet orlů mořských, kteří už v naší zemi nejen zimují, ale i stavějí hnízda a vyvádějí mladé. Tento trend s obavami sledují především v Čechách nejtradičnější dravci, kteří se navíc obávají, aby velké množství orlů nějak nepatřičně nenarušilo příští Všesokolský slet.

 

O zcestovalé zelenině

Dostal jsem včera docela obyčejnou chuť si o víkendu něco dobrého uvařit. Nakoupil jsem pochutiny různého druhu a skoro úplně nakonec mě napadlo, že potřebuji ještě dokoupit cibuli. Mám cibuli rád. Ne, že bych patřil k těm, kteří ji v syrové podobě přichroupávají ke krajíčku suchého chleba ve vlaku, jak už jsem to taky viděl, ale je pravda, že moje vaření se bez cibule obejde jen málokdy. Ale třeba bílá, neobyčejně šťavnatá cibule, kterou si pravidelně vozím z návštěv Řecka (ano, někteří lidé si z Řecka vozí napodobeniny antických památek, já cibuli :-)), se dá jíst klidně i syrová a pořád je to delikatesa. Takovou cibuli, kdyby tak měli u nás v obchodě! Došel jsem tedy do úseku ovoce a zeleniny a rozhlédl se. Ano, takhle cibule dole v bedně vypadá moc pěkně - není sice tak bílá, jako moje vytoužená řecká kráska, ale jistě svou roli při mém kuchtění zastane na jedničku. Už jsem měl cibuli zváženou, když jsem si všimnul pro mne docela zásadní věci: Cibule byla dovezena z Uruguaye.

 

Skromné vítání jara

Ani jsme se po všech těch sibiřských mrazech nenadáli a pod balkónem nám náhle ptačími hrdélky zajódlovalo jaro. A protože se jaro do našich zeměpisných šířek vrací z pěkné dálky, myslím, že se sluší ho jaksepatří přivítat. Ale jak se správně vítá jaro? Chlebem a solí? Ohňostrojem a sprškou konfet? Slavnostními fanfárami, patetickými proslovy a možná dokonce státní hymnou? Kdepak, takovou okázalost si opravdové jaro nezaslouží. Co kdybychom ho pro začátek přivítali stylově a skromně - třeba jen kratičkým článkem na blogu a obyčejnou kytičkou sněženek? Nebude to méně upřímné a věřím, že to jaru udělá větší radost.

Nedělní miniglosy č.157

Zásahová jednotka Evropské unie specializovaná na zákroky proti evropskou legislativou zakázaným veřejným zabijačkám dorazila omylem k autonehodě na Barrandovském mostě a zkomplikovala nasazením několika obrněných vozidel již tak dost problematickou situaci na pražské dopravní tepně. Velitel jednotky nicméně zásah hodnotí jako oprávněný, protože se ukázalo, že zde bourali dva řezníci.

-----------------------

Vědci vyvinuli syntetické maso, které v sobě nemá ani stopy po mase živočišném. Odborníci ovšem poukazují na to, že jde jen o neumělou laboratorní nápodobu českého špekáčku, který neobsahuje žádné živočišné maso už dávno, a nikdo z toho nedělá žádnou velkou vědu. Svaz českých pseudouzenářů proto na výzkumný tým podal žalobu pro porušení autorských práv.

 

Kuro to širo

Když jsem byl loni v Japonsku, představoval jsem si, že vejdu do nějaké hodně drsné tokijské nálevny, zatvářím se zarputile jako major Cowley a poručím si "Kuro to širo", aby mi místní dobře rozuměli. Tedy Black and white. Tedy Černou a bílou. Ale cestou jsem nenašel ani odvahu něco takového učinit, a koneckonců ani odpovídajícím způsobem drsnou nálevnu.

A protože poslední dobou žiju právě tak trochu stylem "kuro to širo", rozhodl jsem se, že zkusím najít takovou fotografii z Japonska, která se bude k tomuhle tématu nejlépe hodit. Nakonec jsem našel záběr docela zajímavé konstrukce nádražní haly v městě Kanazawa, ve které jsem strávil pár příjemných hodin čekáním na vlaky, které "za příčinou tajfunu" celý den nejezdily (ti, kdo dosud nevědí, o co šlo, si mohou přečíst podrobnosti a prohlédnout nádražní konstrukci z většího odstupu v reportáži Tajfunění). 

 

Vzpomínka na filmy Miloše Formana

Předevčírem oslavil 80. narozeniny režisér, kterému se podařilo jako jedinému umístit do mých filmových "top ten" rovnou dva filmy (Amadeus a Přelet nad kukaččím hnízdem) - Miloš Forman. A protože různých připomenutí bylo možné najít v uplynulých dnech ve všech možných médiích nepočítaných, znovu - podobně jako při nedávné osobní vzpomínce na Václava Havla - jsem se rozhodl nepsat o oslavenci všeobecně známá a dohledatelná fakta, ale přidat spíš netradiční osobní zkušenost, která je s ním spojená.

Když jsem byl malý kluk, našel jsem doma v jednom šuplíku poklad: Staré časopisy z "obrozeneckého" roku 1968. Pominu teď výtisky časopisu Mladý svět, při jejichž četbě jsem měl vždycky intenzivní pocit, že "páchám odboj", protože jsem jen zíral na otevřenost tehdejších článků (mladší čtenáři se teď samozřejmě musejí usmívat, protože pro ně je už (naštěstí) takové vzpomínání něco jako Zápisky z války galské :-)). Nicméně ve druhém štosu byly časopisy KINO z let šedesátých, ze kterých jsem se dozvěděl mnohé o tehdy právě probíhajícím zlatém období české kinematografie, české nové vlně, kdy najednou i jinak celkem netalentovaní čeští režiséři začali náhle točit výborné filmy. No a co teprve tak talentovaný a svérázný režisér jako Miloš Forman! A tak jsem se dočetl o Láskách jedné plavovlásky i o filmu Hoří, má panenko a byl jsem naštvaný, že díky trezorové politice tehdejšího režimu tyhle filmy patrně nikdy nespatřím. Byl jsem ale šťastný, že jsem si o nich mohl aspoň přečíst, prohlédnout si pár fotek a s nabytými znalostmi jsem pak mohl okouzlovat spolužačky.